Kdo jsou zatraceně ty Valkýry a proč se jimi Robert Fabian zaklíná?
A co nám tedy přináší malá černá knížka s krvavě rudým nápisem Valkýry a jménem Robert Fabian?
„Valkýry jsou podle severské mytologie dísy, které na bitevních polích vybírají duše padlých válečníků hodných Valhally. Mají moc vyvolávat ty, kdo zahynou, a určovat vítězství.“Tak praví tetička Wikipedie.
Kdo by očekával pokračování Dies Irae nebo další klon Mariňáků, byl by krutě zklamán.
Valkýry totiž obsahují dvě novely, které spojuje jedno jediné téma a tím je pomsta. Tak prosté to je, vážení přátelé. Nic víc a nic míň. Pomsta a to, že hrdinové obou novel jsou váleční veteráni.
Den skoro jako každý jiný se odehrává pár hodin před koncem světa. Poté, co matička Země vstoupila do dráhy nebeskému tělesu honosícímu se jménem jedné ze tří řeckých bohyň pomsty a kletby, upadl svět do chaosu, zkázy a zmaru. Těch několik málo lidí, kteří v nastalé panice, vojenských konfliktech či v důsledku sebevražd nepřišlo o život, přežívá v troskách měst. Jednou takovou skupinou je parta nesourodých individuí scházejících se v baru v centru zničené Prahy. Všichni čekají na neodvratný konec světa. Ten má po dlouhém čekání přijít právě dnes. Za pár hodin se vrátí Alléktó a její srážka se Zemí bude tentokrát definitivní. A dohoda zní jasně. „Na konec světa počkáme spolu a spolu si ten závěrečný mejdan užijeme.“ Jenže když jedna členka party na sraz nedorazí a její přátelé najdou její tělo zohavené v kaluži krve, rozhodne se jeden z nich (říkejme mu třeba Seržant) vraha jejich přítelkyně najít a potrestat. Jenže čas se krátí a Alléktó na své poslední rande se Zemí nečeká.
Je to vlastně velice prostý příběh. Seržantovo tažení postapokalyptickou Prahou má přímý tah na branku. Drsná akce, brutální násilí a občasná hláška. Do toho klasické žánrové přísady, náboženská sekta či otrokáři. Potud nic nového. Jenže Fabianovi se povedlo tuto jednoduchou historku okořenit opravdu tísnivou atmosférou zkázy, zmaru a beznaděje. A když k tomu přidáte perfektní popis míst, jež znáte z dennodenního života, máte zaděláno na post apo příběh, za nějž by se nemusela stydět žádná žánrová antologie.
Druhou novelou je trochu delší a hodně odlišné Černé slunce.
I zde je hlavním hrdinou veterán (nejspíš z Iráku). Člověk, jehož trauma z poslední nezdařené bojové akce vehnalo do spárů drog, a tak skončil na ulici mezi bezdomovci. Je z něj feťák, smažka a zkrachovalec balancující na hraně života a smrti. I jeho však něco donutí zvednout se po prohrané bitvě a jít dál. Protože když vám někdo podá vodu a zachrání vás z náruče smrti a vy ho pak vidíte upadnout do spárů mafie, to vás sakra zvedne z podlahy. A tak se Žralok pouští do takřka detektivního pátrání po zmizelé dívce. To však (vzhledem k délce novely) netrvá moc dlouho a nastává pravé peklo. To, co platilo v prvním příběhu, tady platí dvojnásobně. Víc akčních scén, víc krve, víc brutality. Prostě kam se hrabe Punnisher? To se nedá srovnat. Žralokova cesta do zatracení vede přes hromady mrtvol a je jedno, zda patří grázlům, politikům či nevinným občanům. Občas jsem se až divil, kam nechá Fabian svého hrdinu zajít. Velkým plusem oproti první povídce je však to, že logicky vysvětlí, kterak osamělý mstitel k arzenálu menší armády přišel. To byla otázka, která mi požitek z prvního příběhu docela kazila.
U Černého slunce jsem měl zase neodbytný pocit, že protiimigrantských myšlenek bylo na tak krátký literární útvar až zbytečně moc. Hlavnímu příběhu to nijak zvlášť neprospělo. Přeci jen jde o příběh o vyřizování účtů s mafií. Tady mohl autor trošku ubrat plyn. Stejně tak i „buzna“ jako urážka prakticky všech hrdinových protivníků celé vyprávění dost shazuje.
Velkým kladem Černého slunce je však bezesporu perfektní vykreslení člověka, který postupně ztrácí soudnost, pojem o hranici mezi vlastní fantazií a realitou a ve finále i poslední špetku lidskosti.
Když se vrátím k začátku recenze, tak musím uznat, že Valkýry svému názvu vlastně dostály. Aby oba hrdinové mohli dojít odpočinku v pomyslných síních spočinutí, musí znovu povstat a dokončit svou práci. Protože jen Valkýry mají tu moc určit, kdo z nás je hoden vejít do Valhally.
Přesto, že oba texty mají své mouchy, jsou dle mého názoru autorovým překročením vlastního stínu a to rozhodně není na škodu.
Den jako každý jiný 80%
Černé slunce 75% Jan Procházka
Žánr: Novely, Literatura česká, Sci-fi
Vydáno: 2018, Straky na vrbě
1. vydání originálu: 2018
Počet stran: 568
Edice: Česká fantastika
Ilustrace/foto: Blanka Roubíčková
Autor obálky: Blanka Roubíčková
Vazba knihy: měkká / brožovaná
Náklad: 5 000 ks ISBN: 978-80-87364-87-1
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.