K vydání se chystá nová kniha publicisty, spisovatele a našeho redaktora Ivo Fencla
Hrdiny strašidelné romance Ochránci morčete jsou milenci na útěku. Ukryli by se rádi před světem plným viru, války a vlezlých, otravných čumilů, ale nejde to a asi umřou...
Ukryli by se klidně i do bedny, anebo raději do Žanetiny útulné chatky zapomenuté v houštinách u ŘEKY „až na konci světa“, jenže smůla smůlovatá: a zapovězeno božími zákony. Konečnému zúčtování se nemůže nikdo vyhnout, ani Sandy Stilbury a ani jeho krásná múza. Realitu nelze ignorovat a nejen to, i nestvůry SURREALITY vás dostanou na lopatky, a jak se říká, „jste-li paranoidní, ještě to neznamená, že po vás nejdou“.
Ivo Fencl nepopírá, že zná Farmerův Svět řeky. Ale nepopírá ani existenci své vlastní řeky. Tou je Úslava. Kdysi se zamiloval a táhlo jej to do chatičky na jejím břehu, i když byla dívka zadaná. Posléze se vyléčil ze zmagnetizování oním prostorem. Léčebná terapie proběhla (jak jinak) formou sepisování novely Ochránci morčete. Ale víc než pod vlivem Mistra Farmera se Fencl nacházel pod vlivem Edgara Allana Poea (jehož zajímavě cituje) a zpola zapomenutého britského fantasty Johna Buchana, autora románů Zelený plášť, 39 stupňů a Tři rukojmí. A právě tomuto šlechtici (a generálnímu guvernérovi Kanady) je taky novela hned úvodem připsána. Žánrově leží na jemném rozhraní hororu, milostné romance a surreálného snu. Má dva díly: Oni a Paranoid.
Ukázka z knihy:
„Ale jsme dospělí.“
„Na lásku jo, ale něco z dětství vždycky zůstane.“
„I mé dědictví?“ zasmála se sarkasticky. Asi mínila chatu. Stála strnule u bicyklu a její zvláštní oči se na mě upíraly prosebně. „Nejezděme,“ říkaly, ale za chvíli jsme byli na cestě. Kolo nenadskakovalo stokrát víc než předtím. Pak se začalo bořit do jílu. Na zlaté ráfky se přilíply slizké listy. Jeden javorový se vynořil snad z pekel. A kde? Na povrchu Žanetiných vlasů. A když jsme se nečekaně vyhoupli u železniční trati, ztratil jsem oproti svým předpokladům orientaci. „Je to ještě daleko?“ ptám se.
„Sandy, já to tu nepoznávám.“
Zatrnulo mi, zaťal jsem zuby, uzoulinká pěšina se jako ve strachu přimykala k železnici a škarpa se stala zlou roklí. Rozjetému kolu kontrovala štěrkovaná stezka. Uháněli jsme obrovskou rychlostí po uzounké výspě do pekelných rájů temnot a pryč od lidí pozorujících vilně milence. Pryč od zahradní slavnosti s tančícími figurkami. Byli jsme absolutně střízliví, vnímaví bez konce a Žaneta se mě křečovitě přidržovala. Konečky dlouhých, hebkých vlasů se mi otíraly o tvář a netuším proč, ale tenkrát, zrovna tenkrát jsem si prvně uvědomil, že sussexskou vévodkyni neznám.
Ne zcela. Ale taky proto jsem se těšil do strašidelné chaty. Dovolí mi, abych ji česal a líbal, a možná i odhalí, že je agentkou. Chi. Tu cestička skončila. Světelný kužel reflektoru se rozprskl do prázdnoty žabinců. Dva blázni na bicyklu se zlatými ráfky zahučeli do hrdla propasti. – A konec knihy?
Kapitola 4. Žlutá zastávka
Reflexivně mě sevřela kolem krku, jako by mě chtěla uškrtit. Vykřikla. Povětřím se převracely dvě obrovské, slepě slepené mouchy. My. A rozhodně ne v orgasmu. Do ušních bubínků mi vnikl praskot předního kola. Let ustal. Vteřinu a půl nato jsem inkasoval ránu do hlavy a mátožně se topil kdesi v lomu, takové mi to aspoň připadalo. Bublavě poblíž vegetovalo cosi zlovolného. Upír? Baba Jaga? Laplo mě to za nohy a nelidskou silou si mě to přitahovalo do chřtánu, asi jako chobotnice. Žanetino volání o pomoc zůstalo vysoko nad hladinou, až skonalo v tišině temnot. Jak dlouho trval náš pomyslný pohřeb? Tisíc roků a ještě pět? Kdo ví!
Ze snů jsem se vytrhl jedenáct a půl centimetru od smrti. U hlavy mi svištěla nekulantní ocel bezpočtu nedecentních kol a já slyšel skřípění, jak brzdy zastavovaly vlak. Z levé nohy k srdci mi vystřelovaly poryvy bolesti a shora přes džínový límec cosi teple crčelo. Ležel jsem na náspu. Vzepřel jsem se na prstech zaťatých do štěrkového lože a kolosu zlověstného vlaku jsem o vlásek unikl. V propasti mizelo s harašením drobné kamení a bloud v mé podobě visel nad nedozírnem a v úděsu mu došlo, že s ním Žaneta není.
Neuhlídals nevinnou svěřenku a ještě atakuje tvou sítnici záhadné zarudlé světlo.
Spatřil jsem obdélné okno soupravy. Sklo okna se hnulo – v rudé záři semaforu – a já zřetelně rozeznal ruce. Bílé. Očekával bych, že se nad nimi vzápětí vynoří obličej, ale kde nic, tu nic. Vládlo mlčení, mrazily tisíceré zimy dospělosti. Vkrádaly se i v březnu. Ale duši, tu já si udržel. Prozatím.
Temná souprava ovšem asi pražádnou dušičkou nedisponovala. Nejevila sebemenší známky života. No, a mám to. Zastavil přede mnou naprosto prázdný vlak. Nic víc. Jen má ruce. Anebo spíš sinavé rukavice pavoučího démona. Připomínaly cosi pradávného. Bez naděje. Cosi beznadějně zasutého až ve starobylé říši hraček. Mezi tříští dětských vzpomínek. Současně ty spáry pocházely z oblasti divných mohyl s bílými pavouky uvnitř! Ale ne! To se mi zdá.
Pavouci jako ruce. Pavouci jako ruce. A bez příborů.
Zničehonic jsem si uvědomil, že si na víc vzpomenout nechci. A měl jsem pocit, že kdybych si jisté události vybavil, na místě bych zešílel. Dva bílé kusy sádry alias pařáty neznámého monstra na mě čekaly a rýsovaly se na nich žíly a vystupovaly jim klouby. Sáhl jsem si na spánek. Krev pod ním bublala. Pulsovala. Ale ostatek těla snad ochrnul. Rozhostilo se ještě hlubší ticho než na konci světa. Snil jsem o studni pod jakousi podlahou a většinu mlčení okolo generovala ona propast. Poslední kamínek se teprve usadil na dně a já mumifikovaně čekal a čekal a čekal, ale zřejmě nic. Marnost nad marnost. Jako ten malý, vyjukaný kluk jsem zíral do nepochopitelné prázdnoty jiného kosmu, který se možná rozkládá pod světem. Pak... Ohlédl jsem se za rudým světlem semaforu a poprvé zaregistroval žlutou zastávku.
Nebo mi aspoň připadala děsuplně žlutá. Stálas tu zapuštěna do skály a vypadala nebezpečně. U ní nehybná silueta, jakýsi krajně nehumorný Fantomas. A co to drží?
Ptačí budku? Houbelec! Revolver.
Tu jsem si uvědomil, že ticho odumřelo. Silueta s kýmsi tlumeně rozmlouvala. S tvorem ve vlaku. Bílé ruce vagónu se během konverzace ani nepohnuly a já napínal navzdory hrůze uši a náhle TO uslyšel:
„Teké-li-li sambra rampot. Magoga lama nibet.“
„Goga sambra tantor nibet,“ odvětil dutý vlak.
Řekl to decentně a lehký větřík se zdvihl podle náspu a ovíval mi tvář.
Kapitola 5. Jen dotek Raymonda Moodyho
Jakmile se vánek zvedl, vlak trhl kovovým tělem. Kola se začala skřípavě roztáčet. Točení se zrychlovalo. Zmizela sádra bílých spárů, rozpustila se silueta z náspu. „Žaneto?“
Ležela na svahu jen kousek pode mnou. Už se vzpamatovala. Uhlazovala si potrhané šaty. Sekla po mě okem dost vyčítavě. Byla roztrpčena: „Máme to mít. Jels jako blázen. Jsi mameluk. Maniak. Pitomec.“
„Nezlob se. Voda cestičku podemlela, cestička se sesypala do rokle. Tak to chodí i v nejlepších rodinách. Ani politický režim tohle nezavinil. Lásko, nedurdi se.
Vydá NAVA, Plzeň 2020, ISBN 978-80-7211-580-8
Názvy kapitol
Část první: ONI
1. Zahradní slavnost
2. Dva zamilovaní a jeden les
3. Kolo se zlatým ráfky
4. Žlutá zastávka
5. Jen dotek Raymonda Moodyho
6. Zbrusu nový svět za břečťanovou zdí
7. Dovnitř aneb V Žanetině domečku
8. Havěť
9. Kamna, lůžko, klika, běs
10. Obraz nad kamny
11. Déšť, který svlažil dětské sny
12. Dotek medúzy
13. Zastření
14. Návštěvník jménem Goga
15. První snový přeryv
16. Stezka údivu
17. Jitro na břehu Styx
18. Modla
19. Kapalným živlem
20. Jsi-li veslař, nezešílíš, zesílíš a přežiješ
21. Nibet z Tibetu
22. Vlastně ne z Tibetu neboli „Mněha“
23. Záhada zdi nad kamny
24. Tajemství dubu
25. Zelená tvář
26. Jsi smrt!
27. Dočista zmizet aneb Útrobami obrazu
28. Dvě masky
29. Sklep
30. Živoucí mysl venkova
31. Goga
32. Terče
Část druhá: PARANOID
33. Oni
34. Žaneta se propadne aneb 52 komiků a spol.
35. Poslední střep
36. Nikdy neomrzí putovat jen obrazem
37. Propast do nikam
38. Ten, kdo číhá v temnotách
39. Říkej mi Lorenci neboli Podivná návštěva
40. Ještě podivnější čekání na Žanetu
41. Říkej tomu spánek
42. „Prach a zbraně“
43. Soukromá válka páru milenců
44. Pouť mlhou
45. Již jednou zažité, již jednou viděné
46. Jak skončil Nibet
47. „Žít a nechat zemřít“
48. Nelítostný souboj
49. Tvář démona
50. Ta, kterou jsem si díky Bohu oblíbil
51. Dokonalý trik
52. Konec dětství
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.