Josef Pecinovský: Konzervace myšlenek trvá někdy až 40 let

Vezměte kouli a nacpěte do ní 50 000 lidí. Pořádně opepřete a zamíchejte, a použijte přísady, kterými jsou vztek, zuřivost, beznaděj, a taky zoufalství. Když to vše máte pohromadě, vypíchněte osudy několika lidí, kteří si myslí, že s tím něco udělají, a jeden z nich si dokonce dělá naději, že tomu všemu bude vládnout. Ale to se nelíbí jinému… A odsud by to byl spoiler.

V každém případě se do tohoto dílu vešlo osm let dlouhé pouti.

Nesrovnatelné. Nejpodstatnější rozdíl – tehdy jsem četl vše, co v tomto žánru vyšlo. Nyní nestačím ani sledovat, co všechno vychází, a když dostanu seznam knih pro vyhlášení ceny Akademie SF, bezradně na něj zírám.

 

Má to několik fází, které se navzájem prolínají a ne vždy vše proběhnou tak, jak mají. 1. náhlý osvit. 2. Přeměna osvitu v myšlenku. 3. Zápis myšlenky do trvalého úložiště, zpravidla na pevný disk. Jinak dojde k fázi 3a vyšumění myšlenky. 4. Konzervace myšlenky. Tato fáze je nejdelší, u některých myšlenek trvá už 40 let. 5. Druhý osvit a vylovení myšlenky z konzervy. 6. Vytvoření nového souboru typu DOCX a zahájení psaní. 7. Dlouhodobé mlácení do klávesnice, přičemž hrozí fáze 7a, tedy poznání, že se jedná o kravinu, a dočasné nebo trvalé vyřazení myšlenky z projektu. Stává se velmi často. 8. Dokončení psaní; čím dříve, tím lépe. Některé romány byly napsány během 4 týdnů. 9. Uležení napsaného, mnohdy trvalé. 10. Dohoda s nakladatelem. 11. Pokud dojde k dohodě, diskuse s betačtenáři. 12. Zanesení připomínek beta čtenářů. 13. Odeslání k redakci. 14. Zanesení připomínek redaktora. V této fázi už se závěrečný text takřka v ničem nepodobá napsané myšlence. 15. Sledovaní průběhu realizace, která už jde mimo mne. 16. Radost z vytištěného a objevení první chyby. 17. Veřejná prezentace knihy a besedy se čtenáři. 18. Otevření dalšího nápadu k realizaci. Kruh se uzavírá.

Až na jednu či dvě výjimky jsem byl zatím vždy docela spokojen s obálkami vlastních knih, ale toto je něco výjimečného. Především mi nakladatel umožnil, abych se mohl na vzhledu obálky podílet, a měl neobyčejně šťastnou ruku ve výběru ilustrátora. Paní Žaneta Kortusová je zázrak a když jsem viděl první návrhy, zmlkl jsem na několik hodin v němém úžasu. A je obdivuhodně trpělivá, protože ochotně zanáší mé připomínky, když dolaďujeme poslední detaily. Tady lze soudit, že kvalita obálky vysoce převyšuje kvalitu obsahu knihy a pokud si někdo koupí Areston, tak především kvůli obálce.

 

Já ani tak ne, ale událo se to v rodině. Můj syn, který nikterak z češtiny nevynikal, si u maturity vytáhl otázku „Sci-fi“ a dokázal elegantně pohovořit o jediném autoru… Nebyl to Čapek. Na jedničku to stačilo.

 

Záleží na tvrdosti, rozhodně by neměla překročit stupeň 5 (apatit). Kdyby mělo dojít na křemen nebo nedej bože na korund, asi bych to nepřežil. Můj vztah k hudbě se zakonzervoval s úmrtím Elvise Presleyho. Vše novější mě dost irituje.

Nepředstavovat si nic. Jít nakupovat, nejlépe ve velkém. Číst a studovat netřeba, hlavně když se točí kapitál. Jedu na procenta. Mimochodem, číst to může každý, píši i pro naprosté laiky, kteří ještě neměli myš v ruce. A do každého manuálu jsem zanesl aspoň jednu sci-fi myšlenku.

Čím dál tím raději. Jsem nesmírně potěšen, když mě někam pozvou přednášet nebo besedovat, a tak už jsem byl několikrát v Brně i v Ostravě, a navštěvuji s radostí Festival fantazie. Se čtenáři jsem se setkal i ve všech knihovnách v nejbližším okolí, od Prahy po Děčín Vždy se najde několik fanatiků, kteří si přijdou poslechnout, co nového je v tom speciálním vesmíru, který plodím.

 

Klasici jsou nesmrtelní! Ale pokud by to šlo, tak rozhodně Julese Verna. A nechal bych si od něj podepsat 63 knih.

Důvod je prostý. Nic jiného pořádně neumím.

 

Uf… Bylo jich hodně, co jsem viděl, ale nejskvělejší zážitek mi poskytla Cesta do pravěku. Viděl jsem ji jako osmileté dítě a dodnes jsem nevyšel z úžasu.

Stavitel. Aha, ta ještě nevyšla. Tak Operace Tristan ze série JFK. Kruciš, ta taky ještě není na pultech. V tom případě Horká hranice, což lze dohledat v Rodokapsu č. 26/93 a 1/94. Pár lidí mě za to chtělo usmrtit, ale dle mého soudu jsem nic lepšího nevyplodil. Aha, to taky není moc reálné. Tak zůstaneme u klasiky. Aby si člověk na mne zvykl, musí si přečíst Abbey Road a Plástev jedu, ale já osobně mám nejraději Galaktickou voliéru. Aha, ta taky ještě neprošla tiskem. Nevadí, možná se dočkáme.

 

Už se tak neživím, živí mě ČSSZ. Tyto zprávy o Štětí jsou pro mne překvapující a zdá se, že mám nějak špatný kontakt s veřejností.

Čtou Tvoji žáci Tvé knihy?
Ne. To od té doby, co ze mne udělali maturitní otázku.

Jedna závěrečná, máme tu takovou no… nešvar. Zatím žádný ze zpovídaných autorů nám správně nezodpověděl, jak zavolat hasiče v asijských zemích. Budeš první?
Asie je velmi široký pojem. V Číně nebo v Turecku bych zvolil telefon (za předpokladu, že na druhé straně bude někdo rozumět česky). V Indii nebo Pákistánu bych si zavolal rikšu a zajel na nějaký úřad. V Íránu nebo Saudské Arábii bych vyhledal muezzina. Obávám se ale, že by to nemělo žádoucí efekt, protože tyto osoby jsou nyní pouze elektronické.

V restauraci Asie bych ale volal 112.