Horory a fantastické příběhy Arthura Machena v překladu Patrika Linharta
Velšskému spisovateli Arthuru Machenovi (1863-1947) nevyšlo česky za čtyřicet let socialismu nic. Dá se říct, že byl na indexu. Kněz, ještě k tomu psal horory... Co řešit?
Od převratu se v češtině objevilo do letošního roku již osm jeho titulů. Všechny tak zveřejněné texty však nesvědčí o světobornosti a některé jsou slabší. Jiné uhranou.
Dejme si přitom pozor, neboť se v jeho produkci mísí novinařina s beletrií. Psal i non fiction, i ryzí poezii. Nikdo nás ale nenutí škatulkovat, mnohde stačí srovnávat. Analyzujme nejprve ty dva texty nejnovějšího výboru Temnota nepomíjí (v celé knize je patnáct povídek a esejů), které se jmenují Dobrodružství dlouho ztraceného bratra a Podivný případ Emily Westonové. Druhý odkazuje na předchozí a pocházejí z ranku podivných příběhů o zmizelých, jakými se proslavil Ambrose Bierce (1842-?), taky novinář, ale publikující na opačné straně Atlantiku.
Publikace Temnota nepomíjí ovšem připomíná i Čapkovu Šlépěj (1916) a následující jeho slova: „Stane se, že najednou něco víte nebo cítíte, před čímž není nic, nic, nic tomu podobného a za čím už nic podobného nemůže nikdy přijít.“
Zamyslíme-li se po tomhle postřehu hlouběji nad Machenovými povídkami tohoto typu, postřehneme jedno. V jádru bývá skutečná událost, ale ta putovala od úst k ústům jako tzv. mem - a nabalovala bizarní detaily i obecnější významy. V Dobrodružství dlouho ztraceného bratra sleduje hrdina svého sourozence (či jeho přeludné zhmotnění) po více adresách starého Londýna, ale muž neustále uniká, a to s pořád tímtéž časovým náskokem.
Kouzlo má historka v tom, že je pocit onoho náskoku do ní asi pouze sugestivně implantován. Nejde snad o akci podvodníka? Vše tak lze vysvětlit. Nikoli nadpřirozeně. A podobně je na tom i následující příhoda se zjevením dámy. Může to být buď halucinace jedince, nebo (mystický) přelud kolektivu... A možná jen další vtípek. Teprve na poslední místo přitom klademe - i podle Occamovy břitvy - to nejméně pravděpodobné. Bytost ze záhrobí.
Překladatel a iniciátor svazku Patrik Linhart upozorňuje přitom na vcelku geniální Machenovu schopnost vyprávět i banální historku tak, že vznikne pohádka působící jako grandiózní lež. Umět to, je dar. A proč? „Většině z nás je spíš dáno vymýšlet si propracované smyšlenky, které jsou obyčejnější a nudnější než i ty nejvšednější skutečnosti.“
Jiný typ Machenova příběhu pak představují „Svérázové“(1926), jak Linhart (neotřele) překládá název zvláštního článku-chumlu historek o britských výstřednících.
Machen si je určitě necucal z prstu. A sám vypravěč ostatně jednou dumá nad situací, kdy mu přespříliš bizarní prostředí pro reportáž vyneslo v redakci... Ano, takřka odsun k psychiatrovi. Nikdo totiž jeho reflexi nevěřil. Naštěstí psal po další týdny zase už jen banální reportáže o nevýstředních lidech.
Třecí plochy Machenových příhod se ovšem vyskytují i mezi nižší a vyšší britskou třídou, a čte-li takovouto povídku příslušník třídy vyšší, pravděpodobně se mu koutky ústy zdvihnou. Ale dostane-li se k ní nuzák, neshledá mnoho zajímavého. Ba může se urazit. Machen se kupodivu dívá na svět spíš shora (ačkoli poznal chudobu) a vidí jej častěji očima gentlemana, kterým fakticky byl. Příklad? Příběh, kdy muž odmítá cenné papíry a schovává bankovky doma v krbu, kde služebná už půl roku neroznítila oheň. A ona zrovna zatopí. Následuje zoufalý boj, pak cesta - se zbytky peněz do banky, kde je přislíbili vyměnit - a rádoby vtip. Peníze ještě spadnou do Temže, ale výstředník je šťastně vyloví a dodá k přepážce v cylindru plném vody. Cha cha cha! Podobné příběhy psal i John Buchan, avšak lépe.
Jeho šlechtic třeba musí vyhrát nějakou sázku, nu, a to hned generuje řadu dobrodružství. Odehrají se v jinak všedním prostředí, zatímco „normální“ lidé jsou v práci. Anebo se nejprve vymyslí ta nejneuvěřitelnější situace a teprve dodatečně se konstruuje co nejvěrohodnější začátek, kde se vysvětluje, kterak se gentleman do výsledné „polohy“ dostal. Johnu Buchanovi se to vysvětlit dařilo a vždy si navíc udržel odstup, tzv. understatement. Ten nechybí ani Machenovi, ale rozdíl je. V tom, že Buchan čerpal přímo z kruhů, v nichž se pohyboval, zatímco Machen byl část života na dně, jindy hercem i prostým novinářem. Patrik Linhart mi navíc nedávno prozradil, že sice nemá nic proti baronu Buchanovi (guvernéru Kanady), ale specifický způsob jeho vyjadřování ho nadále odrazuje od překládání jeho povídek, ba i od četby Buchana v originále.
Vedle krátkých příběhů (hlavně jsou z knihy Krváky a šprýmy, 1926) tvoří svazek Temnota nepomíjí delší novela Bílý lid (1899), známá již ze staršího, ale neúplného překladu Jaroslava Kučery. Roku 1994 vyšla samostatná publikace Bílí lidé – a tento příběh vychází i ze záhad okolo STIGMAT. Je až fascinující, působí mocně, řadí se k nejlepším Machenovým příspěvkům literatuře hrůzy a snad je nejzdařilejší jeho prací vůbec.
Roku 1906 připojil k němu navíc komentář, kterým ostře popírá (ale i rafinovaně obhajuje) možnost, že se obřady Bílého lidu nijak neliší od magických rituálů praktikovaných kdesi v Malajsii - a odhalených britským folkloristou, který o tom Machenovi napsal dopis. Folklorista chtěl zařadit tresť povídky do své odborné studie, ale odpovědný žurnalista Machen urgentně reagoval v tom smyslu, že si vše vymyslil. Užil tak týž postup, jako u svého známého příběhu o „andělech z Monsu“. Spíše tu šlo o jeho zachycení fámy, ale on dosáhl toho efektu, že si lidé nakonec myslí, že je autorem.
Forma zápisků holčičky podstupující zasvěcení je v povídce Bílý lid velmi účinná. Uvěříme tak nakonec klidně, že v lesích Walesu žijí našeptavačky, jež nezaklínají jen kuřata. Uřknou. Udělají to na cestě divným krajem a onemocníte. Nebo berou - jako polednice - děti a snad je pojídají. Vymění vám děcko za to své a za nocí cválají na koních v šarlatových kapucích. S vědomím chůvy nahlížely děvčátku do kolébky „malé bílé obličeje a naučila se jejich řeč. Hovořili spolu o bílém místě, kde bytosti žijí.“
Podobně tomu se domáhá uznání jiná a kratší Machenova próza Malý lid. Bytůstky z různých oblastí Ostrovů žijí vlastně také v Africe, zvíme, a jsou to čaroději unesené děti, kterým byl vyříznut jazyk. Mágové je nato udělali nesmrtelnými a připravili o paměť. Ty zkazky byly i jedním z inspiračních zdrojů Jamese Barrieho, když psal Petera Pana.
Roku 1923 vytvořil Machen povídku Z dosahu Země, podle níž zlovůle „Malého lidu“ dokonce vyvolala první světovou válku. Nezdá se mi však vhodné, když Patrik Linhart v poznámkovém aparátu propojuje tato fakta třeba i s údajnými nálezy žlutých mrtvolek v „Čínském Roswellu“, s mimozemšťany, které prý místní obyvatelstvo vyvraždilo. Ve vší úctě se totiž domnívám, že jsou podobné spojovníky přehnané a asociačně sunou problematiku moc stranou. Od věci. A zrovna tak příměry k současným filmům, k „agentu Cooperovi“ či k Hvězdným válkám. Dramatických situací a hrůzných momentů přece bude vždy omezený počet a budou se opakovat i variovat, to je jisté. Namátkou proto vypisovat některé tyto analogie je jen částečným přínosem - a moderní autoři fantastiky a hororu pochopitelně nevaří jen z vody, ale i ze všeho toho, co je v tyglíku už napsáno.
Podstatnější než zjištění, že vše souvisí se vším, je proto opakující se moment přechodu mezi světy. A například jen přechodu skrz vrátka. Jen někteří se pak vracejí. Ale co nám vysvětlí? A opravdu se v kopcích moderního Walesu ukrývá rasa předkeltské Británie? Zlovolní zakrslíci? A znásilňují? Jsou i lidojedy? Machen to první viktoriánsky naznačuje, to druhé obchází. Byl přesto až překvapivě plodný a dosavadní česká vydání to nijak nezdůraznila, ale v závěru knihy Temnota nepomíjí objevíme bibliografii jeho díla z let 1881-1936: aniž sčítáme povídky, má takřka 40 položek.
Už roku 1881 vydal vlastním nákladem báseň Eleusinia. Následovala Anatomie tabáku (1884) a téhož roku zveřejnil prózu Spagyrické hledání. Pak došlo na sbírku povídek Clemendská kronika (1888) ve stylu próz Canterburských a hned po skandálu Oscara Wilda následovalo roku 1894 společné vydání slavných textů Velký bůh Pan a Vnitřní světlo.
Rok nato přišel - ne moc zdařilý - pokus o zřetězení nesourodých textů Tři podvodníci – a roku 1907 vydal Machem podivný a melancholický román Pahorek snů, který česky vychází právě letos.
V druhém roce první světové války zabodoval dvojicí sbírek Lučištníci a Andělé z Monsu. Mj. následovala novela The Terror: A Fantasy (1917, česky 2004 jako Příchod teroru, znovu 2017 jako Hrůza) a… Pátá a šestá kapitola románu Tajná sláva (1922) se prvně zjevily až ve vydání z roku 1991. Ale už z roku 1923 pochází sbírka esejů a próz Zářící pyramida.
Její titulní povídka (1895) uvádí právě naši knihu - a skládá se z pěti kapitol: Znak z hrotů, Oči na zdi, Hledání mísy, Tajemství pyramidy a Malý lid.
Podstata příběhu? Opět únos dívky praobyvateli malého vzrůstu, nočními to bytůstkami plnými chtíče. Zrovna čekají na svůj sněm – v dolíku podobném Ďáblově punčové míse v Surrey – a hrdinové uvidí přes okraj prohlubně ohnivou pyramidu. A co to leží - spoutáno -uprostřed Mísy? Ona dívka prošla plameny pyramidy a únosci se pak opět vracejí do podsvětí pod horami.
To vše je hrůzné, ale samo podání ve stylu „případu Sherlocka Holmese“ vytaženého Watsonem na venkov, neobstojí. Holmes - alias tady pan Dyson - sice pilně dedukuje, ale pravděpodobnost dedukcí je chabá, směšná. Navíc se u Machena zvláštně proplétá asexuální odstup s tajnostmi, které jsou asi právě sublimací potlačené sexuality. Vše je v náznacích a je pravda, že zde zcela funguje opatrné vršení znepokojivých detailů a narážek. Mrazí nás.
Ediční komentáře pak upozorňují, že povídka inspirovala jeden z prvních příběhů Roberta E, Howarda Malí lidé. A hovoří se i o příběhu Dítě, které odešlo s vílami (1870) od Josepha Sheridana Le Fanu. O skřítcích nicméně psal kdekdo a až násilně působí některé z dalších asociací (Tieck, John Christopher).
Třetí z klíčových textů naší knihy jsou Děti tůně (1936).
Velšské pomezí opět hraje roli, má přímo atmosférickou úlohu. Hrdina se na venkově setká se starým přítelem a věrohodné je líčení ďábelskosti skryté pod kopci, onoho příšerného močálu. Hrdinu volá neznámá a chce k němu proniknout i oknem a autor zkoumá původ přeludu v kontrastním, živoucím, rušném Londýně. Utahuje si z psychoanalýzy a výkladů snů a zvíme, že specificky skličující tůň vyvolala vše to, co ze sebe hrdina „vytěsnil“. Jezírko funguje jako droga schopná evokací. Bizarnost této povídky bezpochyby zaujme, ale titul celému svazku uzmul Linhart až v podobě posledních dvou slov jiného Machenova příběhu Změna (1936). A hle, zde rovnou čteme o „temné noci sabatu“ a „nebeské řeči“ vyjadřující spirituální emoce. „Temnota nepomíjí“ jsou rovněž výrazy, které mají ve zvyku říkat skotští horalové.
V Islingtonské záhadě (1927) se oproti tomu zklameme. Machen je opět novinářem. Nejprve se vysměje břídilství vraha Crippena (a má pravdu) a nato pokračuje referencemi o dalších mordech. Rozvláčně poté končí titulní causou - a je to vlastně soudnička. Muž zdánlivě zabil svou ženu a prodal její kostru, nicméně byl osvobozen, nad čímž Machen váhá.
Další, až bradburyovská povídka Rituál (1936, v rukopise Londýnské sporty) propojuje hry londýnských hochů s temnými rituály Afričanů, vedoucími k puknutí srdeční cévy. Nu, a texty Dekorativní imaginace a Vypravování o železné panně jsou těmi kapitolami Tří podvodníků (1895), které se nevyskytují v českém vydání (1993). Druhá je o sběrateli mučících nástrojů a titulní socha nahé ženy z bronzu umí rdousit. Milovník tortury si nedá pozor a…
V Machenově další knize Ornamenty v nefritu (1924) mj. objevíme i povídky Čarodějnictví, Obřad, Tortura, Na svatého Jana a Posvátné věci. Roku 1933 vydal ještě román Zelený kruh a tři roky nato dvě sbírky 28 próz Děti tůně a Útulný pokoj. Prvně tu knižně vyšlo Otevření dveří (1931), které dá roku 1999 i titul českému výboru, a teprve v osmdesátých a devadesátých letech (a roku 2004) se vynořily další čtyři přínosné výbory. Zahrnují knižně předtím nezveřejněné texty, často až z roku 1890: O ostrově stínů a podivných zvycích lidí, kteří je obývají, Další referát z lagadské akademie, Sebevražedné tendence, Pozoruhodná koincidence, Podzemní dobrodružství – a též Město za dávných časů (1899) a Rituál (1937). V rozšířeném vydání sbírky Rituál a jiné příběhy (původně 1992, doplněno 2004) se krom toho vyskytují zapomenuté texty Čas svíček, Slavnost jablek, Mladík v modrém obleku a Světlo, které nemůže zhasnout. Ten posledně jmenovaný nezaměňujme s novelou Dům skrytého světla (1904), kterou spolu s Machen napsal Arthur Edward Wait, a ani ne s povídkou Oslňující světlo (1915).
V letech 1922-1924 vydal Machen rovněž trojdílnou autobiografii, která končí svazkem Londýnské dobrodružství.
V poněkud rozmáchlém, nekontinuálním a místy nejasném doslovu Martin Mrkoš působivě staví do kontrastu povahy dvou tvůrců: Arthura Machena a Howarda Phillipse Lovecrafta. Ten druhý měl Bílý lid - spolu s Vrbami Algernona Blackwooda - za nejpodařenější horory všech dob; a jak nás Martin Mrkoš upozorňuje, je zřetelné, že k sepsání Hrůzy v Dunwichi (1929) podnítil Lovecrafta právě Velký bůh Pan.
Mrkoš připomíná i Machenovu strašlivou chudobu v osmdesátých letech 19. století a vliv, který naň měl mág Aleister Crowley. V druhé sekvenci téhož doslovu (Chvála temnoty) je pak nejpodstatnější moment reflektující jisté Machenovo prohlédnutí, kdy mu došlo, že líčením bezedných hrůz, úzkosti a ohavností nezachytil to, co se domníval, že zachycuje. Zlo. Martin Mrkoš s tímto jeho deziluzivním „prohlédnutím“ polemizuje, ale pak sám uzná, že občas spatříme Machenovy texty jen jako pošetilé. Vyžadují totiž, abychom počkali na pravý čas, kdy budeme otevřeni iniciaci. Nu, a pochopit Machena možná lze i jen z následujícího úryvku naší knihy:
Jak jsem vyhlédl z okna, zadíval jsem se přímo na poslední dům v řadě přede mnou a v horním okně onoho domu jsem na moment zahlédl tvář. Byla to ženská tvář, a přesto nebyla lidská, a jak jsem se díval na tu tvář v okně, nad sebou modré nebe a teplý vítr vanoucí v nárazech kolem mne, věděl jsem, že jsem nahlédl do jiného světa - podíval jsem se oknem z úplně všedního místa na úplně nový dům, a přede mnou se otevřelo peklo.
Arthur Machen: Temnota nepomíjí. Překlad a úvod Patrik Linhart. Doslov Černý ráj Arthura Machena od Martina Mrkoše. Ilustrace na obálce od představitele „elfí školy“ Johna Atkinsona Grimshawa (Žena na cestě k venkovskému domu, 1882).
Dále ilustrovali Sebastian Cabrol, Leonora Carringtonová, John Coulthart, Virgil Finlay, Carlos Schwabe a Sidney Herbert Sime. Vydalo nakladatelství Jakub Hlaváček - Malvern. Praha 2019. 256 stran.
Autorem článku je Ivo Fencl
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.