Hororový majstrštyk. Hrůza v české literatuře.
Česká hrůza a fantastika očima Poláka P. Pajaka
Než budu recenzovat vynikající sbírku hororových povídek Sešívance, iniciovanou letos Janem Vojtíškem (autorem nebo spoluautorem veškerých uvnitř ní děsících próz), máme tu rest. Nakladatelství Academia loni totiž s výraznou finanční podporou Akademie věd České republiky vygenerovalo taky jeden černočerně oděný hororový majstrštyk. Hrůzu v české literatuře. - V tomto případě se sice nejedná o beletrii, nicméně polský autor Patrycjusz Pajak zde beletrii (fantaskního a hororového charakteru) precizně rozebírá. A zatímco jiní píší dějiny spíš jako katalogy a nezastaví se často ani na chvíli v šíleném letu, Pajak je jiný. Ano, na někoho i zapomněl, zato ty, kterým se dostalo cti v jeho tlustospise být, probírá na mnoha a mnoha stránkách. Do mrtě. I dojde na přečetná jména fantastů i jejich ctitelů a vezměme, prosím, onu škálu evropských tvůrců pěkně dle pořadí české abecedy: Jakub Arbes, Karel Babánek, William Beckford, Evžen Boček (alias Jan Bittner: a že tento „humorista českých zámků a aristokratek“ začal roku 2000 kariéru věru děsuplným fantaskním hororem!!!), Arthur Breisky, Felix Achilles de la Cámara, Samuel Taylor Coleridge, Francis Marion Crawford, Karel Čapek, Alexandre Dumas, Umberrto Eco, Karel Jaromír Erben, Hanns Heinz Ewers, Ladislav Fuks, Johann Wolfgang Goethe, Francisco Goya, Jiří Gruša, Josef Hais Týnecký, Jan Havlasa, Jaroslav Havlíček, Nathaniel Hawthorne, Vilém Hejl, Ondrej Herec, Juraj Herz, Joe Hloucha, Karel Hloucha, E. T. A. Hoffmann, Egon Hostovský, Victor Hugo, Miloslav Hýsek, Prokop Chocholoušek, Washington Irving, Henry James, Bohumil Jiroušek, Franz Kafka, Jiří Karásek ze Lvovic, Stephen King, Ladislav Klíma, Pavel Kohout, J. J. Kolár, Martin Komárek, V. R. Kramerius, Karel Krejčí, Jan Křesadlo, Alfred Kubin, Antonín Kudláč, Jiří Kulhánek, Fritzt Lang, Comte de Lautréamont, Paul Leppin, Emanuel Lešehrad, Emmanuel Lévinas, Mathew Gregory Lewis, H. P. Lovecraft, Béla Lugosi, Lubomír Machala, Vladimír Machovec, Charles Robert Maturin, Gustav Meyrink, Daniela Mičanová, Dagmar Mocná, Josef Müldner, Friedrich Wilhelm Murnau, Ondřej Neff, Josef Nesvadba, Vítězslav Nezval, Charles Nodier, Jenny Nowak, Jiří Olič, Jan Opolský, George Orwell, Jiří Pechar, Jan Pelc, Leo Perutz, Karel Piskoř, Theodor Pištěk, E. A. Poe, Karel Poláček, Thomas de Quincey, Ann Radcliffová, Clara Reevová, Karel Sabina, Sir Walter Scott, Mary Shelleyová, Karel Schulz, Fréderic Soulié, Ch. H. Spiess, R. L. Stevenson, Adalbert Stifter, Bram Stoker, K. H. Strobl, E. Sue, Jiří Sumín, Josef Svátek, Prokop Šedivý, Karel Švanda ze Semčic, Miroslav Švandrlík, Jan Švankmajer, Jan Trefulka, Miloš Urban, Ludvík Vaculík, Josef Váchal, Jules Verne, Villiers de L´Isle-Adam, Vít Vlnas, Jan Erazim Vocel, Voltaire, Sir Horace Walpole, Richar Weiner, H. G. Wells, Oscar Wilde, Jan Zábrana, Julius Zeyer.
Ale dosti ecovských výčtů; do práce; a začněmež citátem: „Aby se nestal hororem sám, potřeboval český biedermeier gotický stín.“
Abychom tuto větu pochopili, musíme se o pár let vrátit. Je to divné, ale až do roku 2014 se ani jeden literární badatel nepustil do jenom nedbale zoraných polí Hrůzy v české literatuře. S vervou tu udělal zářez či vryp teprve polský, výtečně vyškolený nadšenec Patrycjusz Pajak. A soustředěn jako Přemysl na vládu nad starou Čechií prokráčel tento muž pilně fantaskní i ponuré křídlo českého písemnictví.
Zvládl to dobře a to samé nedokázal (v podobném rozsahu a při vší úctě a přátelství, jež k němu chovám) ani tuzemský Martin Jiroušek ve své průkopnické knize Černý bod (2015).
Avšak Patrycjusz Pajak za ním přesto v něčem zaostal. Nezohlednil totiž ani zdaleka tolik hororových tvůrců jako jeho český kolega. Co hůř a jak již naznačeno, jsou i spisovatelé, kteří proklouzli sítěmi Polákova rozhledu, tak třeba Anna Maria Tilschová.
Ale dost výtek. 51 kapitol dějin (nepočítám ty úvodní) je věru slušná porce fantaskních hrůz a Pajak ji tedy člení v tucet částí. Čtou se jako balzám a náš český horor, vnímaný polskými zraky, sestává, zdá se, z pěti etap:
Od konce 18. do poloviny 19. století trvá etapa prvá, a pomineme-li německy píšícího mistra hrůzy Christiana Heinricha Spiesse, tvoří ji hlavně trio Mácha, Erben a Sabina.
Karel Hynek Mácha je zvláštní verzí anglosaské či německé hrůzy. Erben a Čelakovský (autor básněToman a lesní panna) uspěli zase zhnětením slovesnosti našeho lidu. „Zrádce národa“ Sabina je pak ekvivalentem francouzského frenetismu.
Ale neopomeňme práce Václava Rodomila Krameria (Vampýr, Železná košile) či Upíra (1849) od slavného revolucionáře Josefa Václava Friče.
Druhé období nepředstavuje podle Pajaka jen druhá část 19. století, ale toto období přečnívá o řadu let do století dvacátého. A jako už mnohdy dřív, efektu pomohla Praha. S její atmosférou pracuje znale již Sabina, ale i Kolár (původně herec), Svátek, Zeyer, Karásek a Edgarem Poem naplněný Arbes. Ten sice skutečně hrůzyplných romanet sepsal dle Pajaka jen patero, ale stála za to. Jmenují se Ďábel na skřipci (1866), Svatý Xaverius (1872), Sivoooký démon (1873), Zázračná madona (1875) a Newtonův mozek (1877). Strašidelným Arbesovým příběhem je ovšem i povídka První noc u mrtvoly (1885) a bez ohledu na polského badatele bychom možná ještě přiřadili další. Sám pojem romaneto ovšem vymyslil Arbesův gymnaziální profesor Neruda a romaneta mu i oddaně zveřejňoval.
V té samé etapě českého hororu ale neopomeňme ani Vampýra (1871) od téhož Nerudy a Upíra (1896) Karla Hlaváčka i Píseň o vrbě (1908) Viktora Dyka či Z říše snů (1914) Jindřicha Šimona Baara. Solidních parametrů pak dosáhli rovněž Švanda ze Semčic, Arthur Breisky, Havlasa, Hlouha, Sumín a Lešehrad. Níže, pravda, zůstala zapomenutá Marie Stroupežnická s Kostlivcem (1861) anebo Karel Piskoř se Záhadou Alberta Dryma (1917). O té jste slyšeli jen proto, že ji lze zařadit do ranku science fiction. Nu, a jako probral Polák Ch. H. Spiesse, obírá se tu Meyrinkem a Kafkou. Jsou přece i českými autory!
Třetí období česky psané hrůzy bezpochyby uťal komunistický převrat a do roku 1948 nejpodstatněji zabodovali filozof Ladislav Klíma, rytec Josef Váchal, kněz Jakub Deml, trochu Jan Čep a dozajista Vítězslav Nezval. Ale neopomeňme ani Jana Opolského či sci-fi autora Jana Weisse a nešťastné bardy Richarda Weinera, Jaroslava Havlíčka, Karla Schulze či Egona Hostovského. Též Týneckého Upír (1926) sem náleží anebo takřka zapomenutý spisovatel Arnošt Vaněček s „Gotickým románem“ Písař u Svatého Víta (1946). Nejnižší úrovně pak dosáhl pověstný de la Cámara, jím a jemu podobným se však Pajak zabývá minimálně.
Když nastaly časy socialismu, v podstatě lze říct, že hororu ležérně vévodili jen Ladislav Fuks a mezi prostším lidem Miloslav Švandrlík. Nebylo by nicméně korektní ignorovat samizdat a exil, kde vznikly tzv. hrůzné dystopie. Například ty od Pavla Kohouta a Jana Křesadla.
V páté etapě „českého strachu“ ještě žijeme a pan Pajak akcentuje knihy Miloše Urbana, který dle jeho mínění „pomocí této literární konvence kritizuje postkomunistický liberalismus v duchu kulturního katastrofismu“. Bude na tom dost pravdy.
Pajakovi nicméně neunikl ani vskutku pozoruhodný Deník kastelána (2000) Evžena Bočka, autora jinak spíše ságy humoristické. Jak ovšem už dokázal zmiňovaný Švandrlík, právě horor a humor často dělí jen mezírky, a uvidíme to také na Švejkovi.
Pajakovy dějiny strašidelnem zabarvené české produkce rámuje na počátku a konci po dvou párech kapitol o Biedermaierovské dominantě (str. 9) a Biedermaierovsko-gotická symbióze (str. 392), ale vlastní historický výklad uvádí ještě šest dalších kapitol jakési nulté části knihy zvané Geneze literární hrůzy. Kdo Genezi poctivě přečte, zadýchá se, ale asi byla nutná.
Její první sekvence však nepřínosně laboruje nuancemi pojmů úzkost, strach a hrůza, přičemž se definice badatelů i umělců dle očekávání liší. Tak například úzkost mnozí chápou jako neoprávněný a fakticky paranoidní pocit, který je čímsi jako neviditelným sklem, jež deformuje v našich očích obraz světa. Je to možné; ale co když se úzkost vyvrbí jako oprávněná? Nu, snad ji aspoň půjde nazvat „prvním stupněm“, po kterém teprve přichází strach. I ten má X definic a problémem se stává čtenářův odstup od autorem předestřené děsivosti. I další otázka zní: „V které chvíli jsme již naplněni doušky emocí tak, až se s nimi identifikujeme a podléháme jejich atmosféře? A kdy hrůzu ještě pořád jen esteticky vychutnáváme a těší nás a baví?“
Hranice totiž nebývá postižitelná. Je subjektivní, individuální, proměnlivá, záludná a exaktně nestanovitelná.
Druhá kapitola úvodního dílu se jmenuje Děsivá příroda a zasluhoval by tu možná ocitovat i Howard Phillips Lovecrat, který dost tušil o lhostejnosti vesmíru. A který koneckonců roku 1927 jako prvý užil termín horor. Ale místo toho Pajak dokazuje vlastní erudici a zaplétá se do úvah zatěžujících ostatně už i sekvenci předchozí. Autory jím předestíraných myšlenek jsou nyní Kant, Schopenhauer, Bataille a další, zatímco přiléhavějšími Kingovými postřehy z Danse macabre naopak Pajak prosviští, aniž dostudoval. A nato co regulérní badatel chutě kumuluje postřehy těch svých předchůdců, které možná promyslil odpovědně, ale pokusy jejich postřehy kloubit by měl opustit ve prospěch asociací vlastních. Což je můj názor.
Třetí kapitola Osvícenská deziluze se po právu i účelně vrací do starého Řecka, aby nás odsud spolehlivě vedla dějinami až k momentu osvícenství. Teprve ten totiž čtenáři nabídl na místě strašení kosmem či přírodou (či lidskou přirozeností) cosi nového. A totiž iluzi podmanění toho všeho. Koncem 18. století tak mluvíme o prvních skutečných hrůzostrašných příbězích, a jak zdůraznil moudrý Adorno, byla tenkrát příroda literáty konečně „odčarována“. Přichází s oním aktem ovšem i pustá deziluze a tzv. černé osvícenství.
Skepse. Vůči přírodě, vůči dobru v nás. A jak Pajak nezapomene připomenout, přispěl k oprávněné deziluzi sám Voltaire, a to Poémou o zkáze Lisabonu (1755), kde zareagoval na tamní zemětřesení. Očividné však je i to, že obdobně traumatickou událostí se stala lidstvem generovaná francouzská revoluce, a právě Voltaire dávno před ní rozdělil hrůzné zlo ve své knize Candide (1759) na to fyzické a to morální.
Navazující naň filosof Zygmunt Bauman poté mluví o zlu přirozeném a sociálním. Jistě i proto, aby upozornil, že s rozvojem modernity jsou podobnosti mezi oběma zly výraznější a výraznější. - A nemusí tím, pravda, býti doslova míněno srovnání atomového hřibu nad Nagasaki s hřibem nad Pompejemi, ta analogie ale částečně funguje.
Další z úvodních kapitol Pajakovy knihy se jmenuje Romantická paranoia. Autor opět mírně rozebírá Schopenhauera i s jeho úvahami o vůli a spolu s Leibnitzem nám pak připomíná zřetelnou nutnost „dávek“ zla v našich životech. Ty dávky bychom totiž měli akceptovat - už jako samu podmínku optimální existence.
Může ovšem dojít až k estetizaci zla a hle, romantičtí autoři se k životu chovali buď až příliš sentimentálně (Rousseau), nebo naopak s podezíravostí. A příroda? Možná je to skutečně jen bezbřehý chaos.
Teprve kapitola Horor aneb Čistá hrůza se pod Pajakovýma rukama dostává k definitivnímu zrodu pravého hororu, tj. gotických románů (času preromantismu). A to již je jiná káva. Sir Horace Walpole sice pojmenoval slavnou svou (i když ne zrovna nejlépe napsanou) knihu The Castle of Otranto. A Story (1764), nicméně už ve druhém vydání (1765) podtitul změnil na A Gothic Story.
Jak jsem se v této recenzi už jednou ošíval, polský badatel přes nás až příliš hrne pojmy a někdy i sporné jejich překladové varianty, což uvažování nad genezí hororu opět brzdí a komplikuje. Kodifikovaný aparát je totiž někdy i ke škodě. Asi jako bývá, a to uznejme, ke škodě přemíra selského rozumu Pánů Sebejistých. A tedy opak. A další extrém? Konkrétně v případě Pajakových snah bych řekl: Není snad třeba takto zdůrazňovat i také samozřejmosti, jako že ne každý gotický román je horor a ne každý horor je gotický.
Podobně by se nemělo brát vše, co kdo vydumal, za jisté. Příklad? Skutečně stojí všechny gotické horory na konfliktu předmodernity s novým systémem hodnot a novými způsoby myšlení, jak tvrdí C. M. Davisonová v knize GothicLiterature 1764-1824 (2009)? Ano, snad, nicméně sám Pajak prochází okolo podobných pramenů vždy rychle a povrchně. Štěstí, že většina následující knihy tohle zachrání.
Funkce hrůzy (jak se jmenuje poslední z úvodních kapitol) jsou, zdá se, čtyři.
Zábavně estetická, terapeutická, kritická a poučná. Přijměme tedy toto sporné dělení, nad kterým lze váhat, a proberme si je ihned v praxi.
Terapií je každý příběh, v němž hrdinu vystavíme ohrožení, a kritická funkce hrůzy je ta funkce, co ukáže nahou křehkost civilizací.
„Poučné“ strašidelné příběhy pak poukazují na morální odpovědnost za mnohé spáchané zlo a jistěže nelze hororu zakázat, aby neměl všechny ty čtyři funkce naráz. Ve finále úvodu se pak snaživý polský teoretik a historik zabývá zrodem hororu z nudy, jak ten samý proces chápal už Schopenhauer. Oponovat nelze a nudící se lidé jsou dojista vnímavější k podnětům vyvolávajícím strach, ba zveličují je. A čím ohromnější cítí bezpečí, tím větší hrůza se dost možná rodí za paravánem. Což ovšem Pajak zase už cituje Baumana. A nebezpečí nelze vždy předvídat a život v blahobytu pro většinu osob vyžaduje až takovou sebekontrolu, že ji lze označit za nátlak. Nu, a horor jest ideální modem, který od podobných tlaků a nátlaků osvobozuje. Je tedy terapií.
Tím spíš se ovšem v polích podobných teorií může zdát matoucím, že se estetika hrůzy silně rozvíjí právě v čase společenských krizí.
Pajak tu pracuje s psychoanalýzou a přirozenou potřebou katarze, očisty a terapie; a jak bylo výše naznačeno, kalkuluje taky s tím,že terapeutický účinek má každá dobrodružná fikce. A „pouhý“ horor? Je součástka oné fikce i moderní forma pověry.
Ani obecným úvahám Terry Eagletona o sporu kulturalismu s naturalismem se Pajak nevyhýbá a vyvstávají další otázky. Formuje svět primárně tzv. kultura či přirozenost člověka? Je příroda v nás to základní? Inu, já sám tady iluzí nemám a jisté vlastně je jen to, že horor v životě - s takřka úplnou jistotou - vylučuje horor v umění.
Je-li totiž znepokojivý už život sám, poptávka po hrůzostrašné literatuře opadá. Roste jen u těch recipientů ve vatě, kteří hospodářskou krizi pozorují z bezpečí.
Ani toto bezpečí ale nemají jisté.
„Biedermaierovský člověk má dosahovat vnitřní svobody ne tím, že dá volný průchod vášním, ale tak, že je ovládne a bude zdrženlivý.“
Tolik další citace - a Pajak zde zbudoval dominantní téma knihy. Jak? Na biedermaieru.
A zdaleka nejen pro efekt knihu začíná i končí humoristickým románem o Švejkovi, a tedy opakem hororu.Anebo snad jde u Haška spíše o komickou variaci hrůz? A jaká je mezírka mezi smíchem a gotikou? Vážně minimální? Pajak ovšem Švejka nerozebírá. Jen jasnozřivě vidí v Haškově knize variaci Voltairova Candida, a to takového, co ještě před vyvržením do světa zla „docenil hodnotu vlastní zahrádky“. A vzal si ji pomyslně do krutosti války. Dnes je nejspíš většině Čechů Švejk kulturní, nebo aspoň lidově kulturní dominantou, ale Pajak chápe Evropu jinak a rozkrývá dominantu reálnější. Biedermeier.
Je to směr až cimrmanovsky zastřešující konformitu lidské malosti, která není čecháčkovstvím, ale vlastností vícerých národů; a snad hlavně národů rozbourané habsburské monarchie.Symbolem biedermaieru je měšťan, který až trapně napodoboval smetenou šlechtu, ale je racionální, praktický, pragmatický a uměřený. A co víc, éra biedermaieru neskončila! I teď zápolí fascinace modernitou s nostalgií po neodvratně minulém.
I dnes se skrývá ve většině občanů zbabělec. Hlasuje za mírný pokrok v mezích zákona a přežívá. Ani už neumí vést autentický život. Je to byrokrat a obalen přehledným bytem, parkem či ošetřeným lesem chce civilizaci a ne džungli. Ne krajnosti. Ne znovu chaos válek. Chce stabilitu. Nebo úplně zastavit čas. Chtěl by žít a psát mimo dějiny a nechápe, že podléhá ze strany politiků manipulaci. Ale nemá kus pravdy, Hrabale? Poněvadž jak jinak vegetovat ve střední Evropě? Vždyť kola dějin jen sám Čech neroztočí. Kdepak. Tu čest má spíš Rakušan. I zde tudíž vede cesta pasivní rezistence a život pokud jen možno bez afektů. Červotoč, který se hloub a hloub zavrtává a izoluje, to je onen muž, jenž ctí každodenní rituály a kompromis a po anglicku chápe: „Není nad odstup.“
Dávno rezignoval na dobývání pólů a nestydí se za omezenou průměrnost, odkapávající mu z obou šosů. Kontroluje se. Sní, ale pouze v noci. Ctí tradiční společenskou hierarchii a bojí se nových pořádků, revolucí a změn. Tak vypadá. Tak žije. Takovým je. Evropsky či rovnou unijně praktikovaný biedermeier a terapie konformismu, který oportunisticky souhlasí s jakýmkoli režimem a bojí se větších vášní.
Ani na poli literatury přitom nechybí. Ostré to tam sice není tolik, ale jinak by podobné postoje taky plodily kýče. Ale biedermeier je kvalitnější. Propojil Němcovou, Nerudu, Ignáta Herrmanna, Haška, Čapka, Poláčka, Hrabala, Otu Pavla a dokonce i Vančuru. Jeho symbolem je rodinný dům, který tě chrání před světem, zatímco pěstování rodinných vztahů uvnitř by mělo izolaci nahradit. A hle, háček. Ta samá idyla, o kterou biedermaieru jde, neumí zabít spodní vír strachu. Ale je divu?
Každá podobně nastavená osoba se přece musí bát už vlastních vášní, a právě nadměrná touha po jistotě a klidu plodí opak. Nejistotu. Neklid. A hrůza se přesouvá do nevědomí a plodí Goyu, podezíravost a stihomam. Nebezpečí sice odsunute jako karty, ale strach z onoho nebezpečí už ne. A pokud strašidlácké podněty eliminujete, stejně je začnete vyhledávat. Nebo váš syn. Chce se méně či více vědomě otužit a kultura biedermaieru je zlověstnou kumulací strachu z toho, že se vrátí, co jsme vypudili. Rozpolceni proto stojíme u trafiky mezi ideálem a skutečností a ne náhodou se psychoanalýza narodila ve Střední Evropě. Vedle diktátu etiky plyne přitom náš „démonismus“ z existence nevědomí a možnosti přítomnosti stinných zákoutí prosycených nejspíše vášněmi. Nejinak se rodí i hrůzostrašná literatura a vidí českou kulturu z méně stereotypní stránky. Pajaka právě to vybídlo k bližší analýze a rozboru vztahu mezi západními vzory a východní inovací, spočívající v přetvoření čehokoli pod vlivem domácích kulturních podnětů.
Co dodat? Většina hororů naplňuje kritéria populárnosti a jsou přístupny široké čtenářské obci, ale tento kvantitativní faktor by neměl rozhodovat o automatickém spojování hrůzostrašné literatury s literaturou populární. Chápeme, proč to nejde. Mimo „elitu“ se dílo nedostane tím, že autor užil hororové (či jiné) konvence a kulisy, ale následkem způsobu, jakým konvenci a kulisu uchopil.
A i v rámci hororové tendence bobtná tím náročná literatura a písemnictví zdravě se vzpouzející tradičnímu dělení na populární a elitní. Kumuluje uvnitř sebe po pádu opon prvky obou světů, a jak věděl Eco, skutečná literární díla se poznají v tom, že nás už nesvedou utěšovat. Zneklidňují a ruší. Ptají se. Neodpoví. A většina textů, jimiž se Pajak v knize Hrůza v české literatuře obírá, jsou právě ty umělecky náročné. Naštěstí.
A chybou mohlo tak zůstat snad jen to, že hororové tendence programově neanalyzuje autor plošně a jedinou (předem zvolenou) metodou, nýbrž tak, že zkoumá každou knihu „jako originální příklad“.
Je to správné? Právě tady by námitku mohl vyslovit Martin Jiroušek, který sice ve své knížce Černý bod výklad přesytil někdy i nevhodnými asociacemi, ale hororová díla natolik neatomizuje.
A konečně se dostáváme k sumarizaci toho, co Pajak vyslovil.
Taktéž funkce elitní, esteticky působící literatury, která byla identifikována jako (nedej Bože) hrůzostrašná, je totiž blaženě zábavná, terapeutická, oči otevírající a – také - kritická.
A sice bude dozajista pravda, že právě zaostřením na elitu si autor kapku ulehčil práci (stačilo někdy přejímat rozbory děl už dávno a x-krát analyzovaných), ale naprosto nebyl líný! A akcentoval právě ty prvky, které na významu nabývají pod uhrančivým vlivem atmosféry hrůz, a ve finále dokonce popadne stín - úvodem akcentovaného - biedermaieru, chytí onu hrůzu a goticismus (chce jí tak říkat) a zrovinka v měšťanské kultuře sice tkví neurčité, ale zato démonické nebezpečí latentně. Občan prahne po klidu, ale strašidelno nevypudil z mysli. Nemohl, nešlo to, je nezničitelné, gotické a temnotou pudu či výchylky. Zdůrazňuje kruté krajnosti a překonává omezení. Je to rub biedermaieru a Pajak pohotově odkáže i na slovenského teoretika science fiction Ondreje Herece, který svého času zdůraznil, že právě v monstrech z hororů obdrží „zakázané touhy“ vnější status. Netvor je zlý, musí takový být, ale zároveň je obětním beránkem očistivším naše svědomí od odpovědnosti za činy zapovězené v biedermaierovské kultuře.
Tento rub biedermaieru nalistujeme i v Babičce (1855) a je jím šílená vražedkyně vlastního dítěte Viktorka, umělecký to kontrast s titulní hrdinkou. Nikoli babička, ale Viktorka podlehla vášni; nicméně v české literatuře je stokrát obvyklejší právě opačný modus. Ten, kdy hororem probleskne biedermaierovský líc.
Už pak bývá na čtenáři, zda bude ten líc považovat za následováníhodný. Ale třeba Fuks viděl, nakolik korektnost deformuje lidskou přirozenost, a zachytil děs tváře biedermaieru. A česká gotická literatura plní dle Pajaka ve svých umělecky ambicióznějších formách hned dvě role. Ta prvá, terapeutická uvolňuje průchod biedermeierovským strachům, ta kritická rozkrývá biedermaierovský démonismus. Například ve Spojených státech je pak jednoznačným ekvivalentem biedermeierovského člověka konzervativní republikán a Pajakem opakovaně citovaný Stephen King nejlépe chápe, že tento republikán horory potřebuje pro stvrzení řádu, s nímž den za dnem přežívá „ve dvouřadovém obleku“.
Děsí jej absence zmíněného řádu a polský badatel se v té souvislosti pokouší i o méně typický pohled na Švejka. Ten je antihrdina a bývá až biedermaierovsky familiární, ale…
Neskrývá to snad až znepokojivé odcizení a možná dokonce duchovní prázdnotu zamaskovanou za kecáním a permanentní snahou zůstat důvěryhodný?
Pajak: „Právě kvůli tomu se z Haškova hrdiny stává zvláště děsivé individuum.“
Což ani zdaleka není jen jeho postřeh, samozřejmě, a již Sergio Corduas srovnal Švejka s golemem a robotem. Ejhle. Právě Švejk byl nejnelidštější. Z vnějšku je totiž nejpodobnější člověku. Ale nemá - na rozdíl od ostatních dvou - knoflík na vypnutí. Ani důlek pro šém. Jak jej tedy ovládat? A lze vůbec Švejka „opravit“?
Kompromituje biedermeier, ačkoli sám vyvřel z jeho tradice; a tak je nejdůležitějším u nás vynalezeným hororovým monstrem.
Devalvuje lidství už jen tím, že působí jako povrchem obklopená dutina, podobná neurčitosti davu. „Hrdinu tohoto románu je obtížné definovat ne proto, že se radikálně odlišuje od společenské normy,“ ví Patrycjusz Pajuk, „ale proto, že je té normě radikálně přizpůsoben. Švejk nezosobňuje temnou stránku přírody, nýbrž do extrému dovedený společenský průměr. Ztělesňuje děsivost obyčejnosti a rozšiřuje tím spektrum hrůznosti české literatury i mimo její gotickou tradici.“
PatrycjuszPajak:Hrůza v české literatuře. Z polského originálu Groza po czesku (2014) přeložila Michala Benešová. Recenzovali Pavel Kořínek a Pavel Janáček. V rámci Literární řady vydalo Nakladatelství Academia. Praha 2017. 452 stran. ISBN 978-80-200-2678-1
Článek vytvořil Ivo Fencl
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.