Hladová smečka vám rozežene dobytek

Vikingové jsou v našich luzích a hájích oblíbení již drahně let. Pomineme-li Varjagy, kteří zavraždili kněžnu Ludmilu roku 921. Máme tu fenomenální knihy Zrzavý Orm (u nás poprvé roku 1985), Viking Vike, Jak vycvičit draka, Útesy křiku a vlastně i kompletní Vlčí věk Jaroslava Mosteckého. Jak je vidět, jsou v našich slovansko keltských končinách příběhy drsných pirátů ze severu oblíbené. Proto není divu, že nakladatelství Mystery Press (které se fantastice doposud nevěnovalo, pomineme-li ebook, sci-fi thriller Jiřího Mazurka Polární záře) vplulo do vod našeho oblíbeného žánru na palubě drakkaru a to s Hladovou smečkou Martina Sládka. Ten se na drsný sever vypravil již jednou, a to roku 2016 v románu Hodina vlků, takže s vyprávěním dobrodružných příběhů ze severních moří již nějakou tu zkušenost má. A jaký je tedy jeho druhý román Hladová smečka?

POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE PODLE BJÖRNA BERKFINSSONA
Prakticky se jedná o vcelku nekomplikovaný příběh, ale o to drsnější. Harald je wicht (potulný čaroděj, něco jako Merlin), který netouží po ničem jiném, než po klidu a samotě v lůně norské divočiny a troše toho chlastu. Jenže jeho plány na poklidný důchod mu zkříží za 1) dívka Berit prchající před skupinou dánských nájezdníků. A za 2) v podnadpisu zmíněný jarl Björn Berkfinsson. Ten se právě se skupinou svých vazalů vydává na cestu za potopeným drakkarem plným anglického zlata.  Že se Harald přidá k výpravě, je nabíledni.  Záhy vyráží po boku mladého jarla a v doprovodu skalda Ilbora, zkušeného mága Hallgrima, dívky Berit a jejího muže na výpravu za zlatem.

Příběh plný boje, násilí, krve a cti se odehrává ve dvou rovinách (které se na konci zákonitě protnou). Tou první je pouť jarla Berkfinnsona do prokleté zátoky Skipervik, pod jejímiž útesy leží na dně moře pověstmi opředený drakkar. Tou druhou je popis krvavého tažení dánského krále Styrmana Morwensena Norskem.

Cestu za pokladem pojal autor jako Haraldovo vyprávění (tedy v první osobě) a tím je zřetelně odděleno od popisu dánského tažení. To byl dobrý tah. Navíc tím dodává celému vyprávění na autentičnosti. A to jak v bojových, tak i v hororově laděných scénách. Kam se hrabe Howard? To se nedá srovnávat...

Hladová smečka se přinejmenším do příjezdu jarlovy družiny k zátoce Skipervik tváří jako drsný příběh z pera Davida Gemmela. Ovšem pak se autor pustí pod hladinu moře a máme tu hororový příběh skoro stejně tak dobrý, jako některé z povídek Roberta E. Howarda. A to i s patřičnou, ryze fantastickou pointou. V podstatě od poloviny knihy až po její závěr se z klasického příběhu o Vikinzích stává drsná fantasy, v níž není o žánrová klišé nouze. A je jedno, jestli jde o magii či vlkodlaky. Dá se takový guláš pozřít? To je samozřejmě otázka za sto vypulírovaných drakkarů.

Jestli jste ctiteli historických románů o Vikinzích, tedy hltáte knihy Cornwella, Kristiana, Severina či Lowa, budete pravděpodobně nadávat na každý fantasy atribut, na který v knize narazíte. A ve finále příběhu vytknete i to, že ho autor zasadil mezi Vikingy.

Ovšem pokud jste vyrostli na knihách Davida Gemmela a nebo jste hltali příběhy o Roganovi Juraje Červenáka, pravděpodobně strávíte s Hladovou smečkou dva až tři příjemné večery.

A možná odpustíte autorovi lehce rozvleklý začátek knihy, nebo těch několik málo dějových odboček, které slouží spíš jako vata v jinak hutném a krvavém příběhu.

 

Narodil se v roce 1986 v Praze a po opuštění gymnázia se stal obětí lenosti, která mu zabránila vystudovat cokoli podstatného. Pracuje jako inženýr v korporátní společnosti a ve volných chvílích si užívá svou fantazii, jejíž část zachránil před výchovou doma i ve škole.

Od dětství ho fascinovaly příběhy, psané (nejen) historií. V roce 2009 vyhrál soutěž O nejlepší fantasy, poté přispěl do antologií Fantasy 2009 (2009), Kadeti fantasie (2010) a Žoldnéři fantasie: Knížata páry a ducha (2013). Následně mu vyšla sbírka postapo sci-fi povídek Nabídka, která se neodmítá (2013) a soubor dvou novel z alternativního raného středověku Hodina vlků (2016).

Martin Sládek žije v Praze, z posledního manželství má malou dceru a zálibu nachází v ženách, cestování, motocyklu a sebeobraně.

 

Zastavil jsem se u vzrostlé borovice a přejel dlaní po hlubokých vrypech. I při svých šesti stopách a pár palcích navrch jsem se k nim musel značně natáhnout. Do vrypů se mi vešel celý ukazovák, tekla z nich smůla a na zbytcích kůry pod nimi, visící ve smutných cárech, uvízly chumáče dlouhé srsti.

Podzim klepal na dveře a Mazlík si jako každý rok značkoval území. Jestli to dělal kvůli ženské, byl zatraceně opožděný a zoufale neúspěšný – v okolí žádní další medvědi nežili.

Před pěti lety jsem tu objevil a přestavěl zřícený srub a od té doby mě to sem táhlo. Ačkoli jsem procestoval půlku známého světa, norské lesy jsem znal z dětství a jejich vůně byla vůní domova.

Spolu se srubem, hvozdem a klidem jsem podědil i Mazlíka. Samotářský medvěd nějakým omylem dorostl rozměrů vojenského povozu – naštěstí jsme o sobě navzájem věděli a ani jeden z nás neměl chuť toho druhého rušit.

Alespoň jsem doufal, že zavedené zvyky stále platí. Rozhlédl jsem se po mlžném, skalnatém pološeru věčně mokrého pralesa a s určitými obtížemi nabral rovnováhu. Popadla mě úzkost. Kameninová lahev s posledními zbytky burgundského, které jsem vezl ještě z Francie, byla už téměř prázdná.

Přestal jsem si s ní šplouchat u ucha, s lítostí vyprázdnil její obsah a hlasitě mlaskl. Stopování byla žíznivá činnost.

Nejvyšší čas vrátit se do tábora, než mu Mazlík přijde na chuť.

 

* * *

Skočna mě přivítala osobitým stylem nadšené apatie. Vyměnil jsem prázdnou lahev za plný měch s pivem a jal se klisnu pozvolna strojit. Její náklad byl hodnotnější zlata. Soudek s černým kvašeným pivem a obří měch s medovinou mě stály tuhý boj s leností a den jízdy do nejbližší usedlosti.

Nic mě nehnalo. Na rozdíl od většiny kmánů jsem si mohl občas dovolit drze se flákat, práci jsem neměl, ani žádnou nechtěl, a svá privilegia jsem si dobře uvědomoval. Po posledních bouřlivých událostech v Paříži jsem si trochu toho lelkování skutečně zasloužil. Les zpíval, voda v potoku zurčela, vítr to nepřeháněl, klisna podupávala a mně bylo dobře.

Tedy jen do chvíle, než jsem zaslechl vzdálené zaržání.

 

HODNOCENÍ: 9/10

Autor: Martin Sládek
Obálka: Michal Suchánek
Formát: brožovaná s klopami, 145x205 mm
Počet stran: 288
Cena: 279 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-057-4

 

- - -

Pro Vanili.cz připravil Jan Procházka, redakční spolupráce Michal Březina