Dvě tváře Lairda Barrona v nakladatelství Gnóm.
Představuje se jeden z nejvýraznějších současných autorů hororů, noir a dark fantasy. A to hned ve dvou knihách.
Malé nakladatelství Gnóm!, založené v roce 2016 překladatelem Jakubem Němečkem, si vytklo za cíl vydávat angloamerické autory fantastiky, kteří svou tvorbou přesahují hranice fantastiky. Pokud vám tento popis zní vágně, podívejte se na stránky nakladatele a zjistíte, že autoři, jimž se Jakub Němeček věnuje, jsou pokud ne slavní (Ursula Le Guin), tak přinejmenším zajímaví. Jedním z nich je i mistr hororu Laird Barron.
Působivý vypravěč a oceňovaný literární talent. Mezi jeho vzory patří Cormac McCarthy nebo Roger Zelazny. Pracoval na Aljašce jako rybář a stavební dělník a jeho okouzlení divočinou se odráží v mnoha jeho povídkách. Stejně jako jeho vztah k hororu a brakové literatuře. Ve svých textech často mísí motiv zločinu, mysteriózna a nadpřirozených vlivů.
V nakladatelství Gnóm! vyšla jeho sbírka hororových povídek Ta nádherná věc, jež nás všechny čeká a v edici Pulp Robot kniha Krev je můj chleba, v níž Barron zdárně vyplul z vod hororu a vešel do žánru krimithrilleru.
„Někteří lidé věřili, že mluvit o určité věci znamená přivolat ji na svět, propůjčit jí tvar a hmotu, prodchnout ji mocí.“
Ta nádherná věc, jež nás všechny čeká nabízí devět povídek, které spojuje nejen jméno autora, ale především vytříbený jazyk a motiv strachu z něčeho, co náš rozum nedokáže pojmout. Přiznávám rovnou, že Barron je nejsilnější ve chvílích, kdy své hrdiny zavádí do lůna drsné přírody. (Snad proto, že v ní strávil dětství i část dospělosti.) Lov na démonického jelena v povídce Blackwoodův synek nebo nepodařená lovecká výprava z povídky Muži z Porlocku jsou vrcholem sbírky. Také lesní horor těžící z americké mytologie Mrchožravá božstva na výšinách tvých využívá fantastickou atmosféru lesů s temnou minulostí. Postupné budování atmosféry strachu je tím, co z těchto povídek dělá řemeslný skvost. Tady se možná inspiroval S. Craig Zahler při psaní scénáře ke svému filmu Bone Tomahawk.
Nicméně i široce rozkročené gangsterky z drsné školy Magická ruka a Saturnův chřtán či Redfieldská děvčata těžící z lokální „městské“ legendy stojí za přečtení. Stejně jako lovecraftovská Jizva, v níž nám Barron originální formou představí opravdu hnusná starobylá božstva.
Každá povídková sbírka má své slabé místo. Tím je podle mého názoru v tomto případě povídka Vastace, která na mě působila jen jako taková pozerská hříčka plná odkazů na Lovecrafta, aniž by čtenáři poskytla něco víc než jen vodopád slov bez hlubšího významu.
Sbírku nicméně zakončuje existencionální horor Více tmy, povídka odehrávající se na jednom americkém Conu. Netvrdím, že dosahuje kvalit tří prvně jmenovaných povídek, ale svým způsobem nám dává nahlédnout do myšlení autorů a fanoušků žánru, a proto si ji cením.
Barron se staví k hororu trošku jinak než například King. Příběh buduje pomalu a často zeširoka. Nejdříve nás dlouze seznamuje s hrdiny či antihrdiny povídky a tu kýženou strašidelnou atmosféru buduje pozvolna. Výsledný text pak mnohdy působí nevyváženě, ale jak říká paní Cooková v povídce Jizva: „Je to stejné kouzlo jako při sexu – polovina zábavy spočívá v cestě k cíli.“ Ne každému milovníku hororu to však nutně musí vyhovovat. Stejně jako to, že většina autorových hrdinů svůj osud spíš pasivně přijímá, než by se mu snažila aktivně čelit.
Když mluvíme o knihách nakladatelství Gnóm!, je třeba zmínit perfektní překlad a fundované poznámky pod čarou, v nichž autor vysvětluje čtenáři odkazy na americké reálie, které běžný evropský čtenář jen stěží může znát a jimiž se to v Barronových povídkách jen hemží. V závěru knihy je pak jako pověstná třešnička na dortu krátký rozhovor s autorem. Stejně tak i grafická stránka stojí za pochvalu, ať už jde o přebal knihy s ilustrací Karla Wennergena na přední straně, skvěle zpracovaný čárkový kód na straně zadní nebo značení povídek a temnou atmosférou sálající obrázek na obálce knihy. O to více zamrzí čtenářsky nepřívětivý drobný font, který sice odpovídá kapesním rozměrům knihy, nicméně se nečte zrovna nejlépe. Proto možná někdo může sáhnout po elektronické verzi knihy, což je skoro škoda.
Druhou knihou Lairda Barrona, již Jakub Němeček ve svém nakladatelství vydal, je krimithriller Krev je můj chleba.
„Mýty o stvoření jsou v zásadě všechny stejný. Maorští bohové, panteon norskejch bohů, Řekové… Všude máte otce, matky, moudrý učitele, zlomyslný šprýmaře a ničitele. Nakonec každej napálí každýho a vybílej hospodu. Tu, Mars, Apollo. Do jednoho zabijáci.“
Přesně takový je i Izajáš Coleridge. Syn amerického důstojníka a maorské dívky. Ranař, který se neštítí krve a nebojí se rány pěstí. Hromotluk a pověrčivý cynik, v jehož těle tluče srdce idealisty. Takový chlap nemohl skončit nikde jinde než v armádě (kam by po věčných potyčkách se svým otcem nikdy nevstoupil) nebo v řadách mafie. Jenže co když po dvaceti letech slušně se rozvíjející kariéry pohůnka Outfitu uděláte takový průser, že po vás jde celá Aljaška? Naštěstí má náš hrdina zastánce na místech nejvyšších. Takže je velice záhy uklizen do bezpečí malé farmy v údolí řeky Hudson. „Polepšení hipíci s pochybným byznysplánem, paranoidní válečnej veterán a mladá gangsterka na začátku kariéry. Za humnama chýše trpaslíků a černej les.“ Vypadá to na klidný předčasný důchod s kydáním hnoje a farmářskou dřinou coby bonusem. Jenže když se ztratí vnučka majitelů farmy, všechno se změní. Reba je „vzpurný dítě“. Černou holku se sklony k útěkům a záznamem v rejstříku policie hledat nebude. A tak se náš hrdina rozhodne dívku najít sám. Parťákem v nouzi nejvyšší je mu paranoidní ex-mariňák se sklony k alkoholismu. Rozjíždí se pátrání, v němž nebude nouze o rány pěstí, divokou střelbu, cynické hlášky a spoustu, spoustu krve. Do toho všeho se o své přihlásí nejen uražení mafiáni z Aljašky, ale také zkorumpovaní agenti FBI. A to už nemluvím o pošahaných horalech, osudové ženě a bezskrupulózních žoldácích. „Coleridgi, Coleridgi, tímhle si zaděláváš na kapitální průser!“
Laird Barron si v knize Krev je můj chleba odskočil od hororů a nabízí nám krimithriller šlehnutý noir detektivkou jako ze staré školy. Příběh je vyprávěn v ich-formě a Coleridge svojí neústupností připomíná hrdiny Hammeta a Chandlera. Zkrátka prototyp hrdiny drsné školy. Barronův jazyk je vytříbený a jeho dialogy perfektní. Cynismus hlavního hrdiny a skvělé dialogy posouvají tuhle knížku o level výše nad její současné žánrové souputnice. Navíc musím vzdát čest překladatelskému umu Jakuba Němečka, který knihu nejenže perfektně přeložil, ale spousty popkulturních a historických odkazů uvedl do kontextu a vysvětlil v poznámkách pod čarou. Obálka Tomáše Kučerovského pak skvěle odkazuje na obsah knihy, již zdobí.
Jestliže máte rádi drsnou školu nebo Sin City či komiksovou sérii Skalpy, bude vás tenhle Barronův žánrový odskok stoprocentně bavit.
Jan Procházka
Hodnocení: Ta nádherná věc, jež nás všechny čeká 78%
Krev je můj chleba 90%
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.