UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

Doyle jako sci-fi autor

Doyle jako sci-fi autor
18.08.2015

Před 85 lety zemřel tvůrce Ztraceného světa
Autora nejslavnější fiktivní postavy, jaká kdy vznikla, Sherlocka Holmese (který má dokonce vlastní heslo dokonce v seriózní Britské encyklopedii) můžeme dnes vidět, a to v pohybu, např. úvodem klasického sci-fi filmu Ztracený svět (1925),

pověstného O´Brienovými triky i brontosaurem devastujícím Londýn (včetně Tower Bridge). A právě tuhle sekvenci s obludou v ulicích (https://www.youtube.com/watch?v=-IEhC4v0f0A) parafrázovali nedávno ve svém vlastním Ztraceném světě Steven Spielberg a Michael Crichton; nepochybně se jednalo o jejich poctu dnes už zastaralému dílu.

 

A Doyle?

Světlo světa spatřil v Edinburghu a první křestní jméno dostal po králi Artušovi, ale místo něj se později při psaní nechal inspirovat Poem, Emilem Gaboriauem i svým vysokoškolským profesorem Josephem Bellem, jedním to ze vzorů Sherlocka Holmese.

 

Toho pojmenoval jednak po autorovi tehdy populární knihy o kriminální psychologii Oliveru Wendellu Homesovi (1809-1894), jednak po dnes už zapomenutém hudebníkovi Alfredu Sherlockovi. Jenže měl „vyšší“ ambice než ty „jen detektivní“ a týkaly se historie a časů Napoleona Bonaparta i pokusů o humor při uchopení těch historických dějů a týkaly se i časů ještě starších a týkaly se i té nevolnější fantazie, ba fantastiky. A přece to byl racionální Sherlock Holmes, kdo uspěl, ač bývá citován autorův dopis matce s větou „Zvedá se mi žaludek, jen když na něj pomyslím.“

Zkrátka a dobře, Doyle se odhodlal miláčka čtenářů „oddělat“ a vbrzku také přišel na to, jak. Holmes umře rukou zločinného profesora matematiky Jamese Moriartyho, pochopil, a tak byl pátrač vylákán daleko do Švýcarska, kde došlo k souboji na stezce nad Reichenbašskými vodopády. Ale zřítil se Sherlock do propasti skutečně?

Zpočátku Doyle zarytě opakoval: „Ano,“ nicméně neutuchající zájem čtenářstva jej vedl až k sepsání vskutku mistrného románu Pes baskervillský (1902), na kterém zaujme také ta skutečnost, že titulní rafan není tak docela vysněný.

 

A jak by taky mohl být? Vždyť Doyle nebyl ani tak autor fantasy a prostě psal vždy spíš sci-fi, i když „obalenou“ detektivkou. A právě na příkladě Psa baskervillského je to velmi patrné, vždyť prakticky každý kraj Anglie i Irska má i ještě dnes nějakou psí legendu. A není jich málo. Východ Ostrovů tak náleží tzv. Černé stvůře, v Lancashire se lidé bálo vyjícího Skrikera, Staffordshire měl Měkkou tlapu, Yorkshire Pruhovaného hosta, Wales Psa temnot, ostrov Man Psa s obří mordou, Skoti věří ve Velkého černého a Británie jako taková zná Hergesta, obdobu našeho Divokého lovce. Ten býval prý provázen právě psem, psem se svítícíma očima a s plamenným jazykem. V srpnu 1577 podobný přízrak dokonce odpravil pár lidí za ranní bohoslužby v Bongay v Suffolku - a dalšího člověka popálil. Útok se navíc opakoval v Blythburgu, kde dodnes předvádějí na dveřích chrámu stopu žhavých drápů.

 

Šlo jen o kulové blesky? Kdo ví. Ale v ponuré vrchovině Dartmoor najdete křižovatku s keltským křížem, na které koncem 19. století našli muže po mrtvici: a v rozměklé půdě byly toho jitra obtištěny veliké stopy. Co se tam stalo?

To smečka z pekel ho štvala vřesovištěm a umřel hrůzou, říkalo se a co víc, doložena je Doylova vycházka Norfolkem z dubna 1901, během níž vyslechl právě tuto historku.

Pes baskervillský ovšem byl jednoznačně prezentován jako vzpomínka na starší dobrodružství zesnulého detektiva a Sherlock se pravého vzkříšení dočkal teprve povídkou Prázdný dům (1903), v níž se odhalí, že ve vodopádu vlastně neskončil Holmesův, ale Moriartyho život. Nijak moc šalamounsky napsané to nicméně nebylo a definitivně konstrukci zpochybňuje současný spisovatel Anthony Horowitz (rovněž autor bondovek) v nedávném románu Moriarty.

 

Jinou věcí pak zůstává, že si Doyle nechal za Holmesovo „vzkříšení“ dobře zaplatit a uvolil se k onomu aktu teprve za pět tisíc dolarů.

Ale nebyl jen dobrým obchodníkem. Vzpomínám bývá co muž mnoha talentů. Relativně se osvědčil dokonce i jako detektiv a Scotland Yard užil pouta, která právě Doyle už dříve popsal.

Také holdoval sportu. Lákalo ho ragby, kriket, golf, hokej i těžká váha na žíněnce; jako rozhodčí řídil mistrovství světa v boxu a jeden čas byl nejlepším fotbalovým obráncem hrabství. Ještě ve dvaapadesáti se aktivně účastnil rallye Německo-Anglie-Skotsko a nadšen létal v prvních aeroplánech, o čemž napsal fascinující sci-fi Hrůza z výšek, ve kterém do atmosféry situoval obdobu ohavných hlubokomořských ryb. „Není nic nepřirozenější než všednost,“ mínil, a než se pohádali, přátelil se s legendárním mágem Harry Houdinim (1876-1926). Jako kouzelníci tíhl k mystifikacím, a aby napálil svého venkovského souseda (geologa-amatéra), zfalšoval dokonce lebku „mezičlánku mezi opicí a člověkem“. Jak?

 

Úlomky zaranžoval v lomu a nikoli jen soused, nýbrž i vědci „lebku z Piltdownu“ jednoduše neprokoukli. Ba proslavila se. Překvapujícím ovšem zůstává, že mystifikátorovi prošla i rádoby prehistorická kost tvaru kriketového míčku. Podle Doyla byla „opracovaná“ a bohorovně ji prostě označil za „důkaz manuální zručnosti pralidí“.

Nu, a tím se zdárně vracíme k jeho románu Ztracený svět (1912); ten totiž sepisoval právě tou dobou – a zrovna do něj zapustil i větu:

 

Kosti se dají snadno zfalšovat, když je člověk dost chytrý a má k tomu potřebné náčiní.

 

I navzdory tomu klíči, ne-li přiznání byla pravda odhalena teprve padesát let po Doylově smrti. I když... Není, dodám, ani dnes jisté, jestli opravdu šlo o Doylovu iniciativu; za věcí mohl stát někdo jiný. O klam, a to značně scifoidní, nicméně jde. A vraťme se o pár let, do roku 1909.

Právě tehdy vyslechl Doyle poutavou přednášku plukovníka Fawcetta, známého znalce brazilských pralesů, pověstného důsledností, „žulovou“ tvrdostí a chorobně železnou vůlí. Právě se vrátil do Londýna a vyprávěl: „Osamělé tabulové hory na rovníku, vysoké někdy i dva tisíce metrů, se tyčí do oblačných výšin nad pralesy. Tamní náhorní vegetace je jiná, než porost nížin. Jde o ostrovy, o od světa odříznuté enklávy v srdci dole šumícího oceánu džunglí. Žádná lidská noha se dosud nedotkla vrcholků, tyčících se jako ztracený svět. Po většinu roku jsou výšiny zahaleny mraky a mlhou a představivost sem smí klást království tvorů, kteří už všude jinde vymřeli. Zde žijí izolováni a toulají se po stolových horách nikým neohroženi. Uvězněni, ale i chráněni nepřekonatelnými skalními útesy.“

 

Přednáška na Doyla zapůsobila. Spřátelil se s Fawcettem. Získal dík tomu přímo senzační podklady pro román, zatímco plukovník Percy Harrison Fawcett roku 1925 beze stopy zmizel kdesi na plošině Mato Grosso u řeky Xingu i s svým synem a jeho přítelem Rimmelem, když ve třech pátrali v brazilské džungli po tajemném „městě Z“, obydleném prý bílými indiány.

Sir Arthur Conan Doyle se ovšem neztratil a nahradil v románu plukovníka jízlivým, neústupným profesorem Challengerem, jehož vykreslil co karikaturu barona Ernesta Rutherforda (1871-1937), laureáta Nobelovy ceny za fyziku (1908). Těmito slovy Challenger  objasní význam slova Kurupuri:

„Je čímsi děsným, něčím zlovolným, žádný indián ho nikdy nedokázal popsat, samo to jméno šíří hrůzu po obou březích Amazonky a domorodé kmeny se shodnou, že Kurupuri sídlí pod Mlžnou horou na planině Neblina oddělené od džungle dvě stě metrů vysokými skalními srázy.“

 

Mystifikátor Doyle si tedy tentokrát moc nevymýšlel a také významný český kryptozoolog Jaroslav Mareš (občasný návštěvník Světa knihy v Holešovicích) vám potvrdí, že byste ani dnes indiána k výpravě za Kurupurim nepřesvědčili. A není divu. Tamní domorodci věří, že lidé padají bez zjevného důvodu mrtvi, když se přiblíží k vysočině, na které neustále zuří bouře a z níž se vrhají malí kostlivci (jak je zohledněno i v Doylově románu, jen kostry nejsou malé).

Co dodat? Ze sto patnácti mlžných plošin vstoupila dodnes noha člověka pouze na některé, a kdo ví, ale možná se moc nezměnilo od časů, ve kterých Doylovi hrdinové šli ve stopách tajemného Maple Whitea, jehož mapa je tak lákala. A jehož jméno je metaforou pro poslední prázdná místa na Zemi, kde ještě tehdy zůstali lvi. Možná není divu, že si Holmesův i Challengerův duchovní otec nechal na hrob napsat tento epitaf (který u nás později v jedné písni o pubescentech a chlapech fakticky parafrázoval Pavel Dobeš):

Splnil jsem prosté poslání, pokud jsem dal aspoň trochu radosti chlapci, který je napůl mužem, a muži, ve kterém je napůl ještě chlapec.

Doporučená četba: Jaroslav Mareš: Hledání Ztraceného světa (1992) Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.