Domácí fantastickou scénu podpořilo Národní divadlo!
„Já se moc nebojím, spíš se lekám.“ Rozhovor s hercem Národního divadla Igorem Orozovičem
Krize letošního roku přivádí do nesnází nejednoho umělce nebo pořadatele. Na druhou stranu mnoho tvůrců se dostalo k činnostem, ne které dosud neměli čas a vznikly tak různé zajímavé projekty napříč odvětvími. Jedním takovým je řada „večerníčků pro dospělé“, série krátkých videí, ve kterých člen Činohry Národního divadla, herec a hudebník Igor Orozovič načítá vybrané povídky z knihy Sto hororů ve sto slovech (Netopejr 2016).
Na knize se podílela většina současných českých a slovenských autorů horroru – jmenovitě Honza Vojtíšek, Josef Blažek, Adela Hrivnáková, Diuk, Petr Boček&Miroslav Zubík, Kristina Haidingerová, Martin Štefko, Roman BeeSee Bílek, Mark E. Pocha a Jiří Šedý – a její zvláštností je délka povídek, která nepřesáhne sto slov (včetně názvu). Igor se ke sborníku dostal víceméně souhrou náhod. Pro svá videa k jednotlivým příběhům vytvořil hudbu, úvodní znělku a celá je režíroval. Vznikl zajímavý projekt, který spojuje domácí divadelní a literární scénu. Igor také přislíbil osobní účast na festivalu HorrorCon, tak jsme mu položili pár otázek.
Kdy ses rozhodl pro hereckou kariéru? Nechtěl jsi být původně spíš skladatelem nebo tanečníkem?
To vyplynulo tak nějak samo. Já šel pro sichr po gymplu ještě na konzervatoř – obor muzikál – abych si všechno vyzkoušel. Miluju zpěv a tanec, ale nebyl jsem dostatečně disponovaný a k činohře jsem měl asi nejblíž i skrze nějaké uvažování a chuť tvořit. Ale hudba mě pohlcuje víc a víc… Trošku už i skládám. Možná jsem se mohl vydat tou cestou, ale věřím, že všechno je, jak má být. Rád bych si zkusil dirigování. Už jsem k tomu párkrát čichnul, a myslím, že by mě to fakt bavilo.
Takže všestranně zaměřený umělec… a navíc netrpíš ani nedostatkem koníčků, co tě naplňuje ze všeho nejvíc?
Teď asi ta hudba. Potěšilo mě několik projektů, jako jsou Rébusongy aneb poznávačky na YouTube – to je povedená legrace-, anebo že vyšel digitální soundtrack k naší autorské hře Bezruký Frantík. Ten je už i na Spotify, což bych nikdy nečekal. Ale vím, že je to proto, že nemusím! Je to vedlejší kolej, a to člověka vždycky baví trochu víc. Jinak jsem spokojený s tím, že můžu tvorbu mixovat. To mě asi naplňuje – nebavilo by mě věnovat se výhradně jednomu oboru. I když samozřejmě činohra je můj hlavní směr.
Zmínil ses o autorské hře Bezruký Frantík, máš na svém kontě ještě nějaké další? Jak je to vůbec s autorskými hrami? V některých divadlech se bohužel prakticky nevidí…
Tak s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora už jedenáct let máme celé tisíciprocentně autorské divadlo – Cabaret Calembour. Píšeme si dialogy, skeče, písničky i aktovky a já k tomu dělám i autorskou hudbu. Je to čirá zábava, ale snažíme se, aby byla na úrovni. Vaše čtenáře bych pozval asi na operu Streptokok – ta má trochu horovou atmošku. Jinak myslím, že nových her vzniká poměrně hodně. Otázkou je, jaká je jejich životnost. Pro napsání Bezrukého Frantíka jsem oslovil Tomáše Dianišku, což je jeden z nejvýraznějších autorů mladé generace a má skvělý styl, kdy balancuje mezi nekorektností a dojemnými tóny. Bezruký Frantík je pro mě splněný a povedený sen. Vaše čtenáře bych kromě Frantíka poslal na Mlčení bobříků – skautští zombící, to chcete vidět.
To zní hodně zajímavě :-) Zbývá ti vůbec nějaký čas na spánek?
Ne vždycky. Ale posledních pár let se snažím dodržovat režim a jsem na sebe přísný. Nespat je kontraproduktivní!
Považuješ některou svoji roli za životní, nebo teprve čekáš, až přijde?
Myslím, že už jich bylo několik. A jsem za ně vděčný a spíš teď mám dojem, že už nic většího ani přijít nemůže. Ale doufám, že se pletu. Pro mě byl zásadní Amadeus, Nikola Šuhaj v Baladě pro banditu, Jarek Lukavský v ostravském Donaha, Strakonický Dudák, Jiří Traxler. Ne že bych byl v těch rolích geniální, ale byly to významné role, které jsem buď miloval nebo mě posunuly někam dál profesně. Taky nesmím opomenout seriálového Poldu. Vrcholem na poli hudebně-dramatickém je pro mě teď muzikál Davida Bowieho Lazarus, to je euforie a pro mě překonání sebe sama. No a teď v Národním zkouším Rogožina v Dostojevském Idiotovi a vypadá to na pořádný sousto.
Vzpomeneš si na nějakou knihu či film, u kterého ses bál?
Já se moc nebojím, spíš se lekám. Fyzické stavy totálního napětí a strachu z toho, co bude, jsem měl při četbě knihy Muž, který spadl na zemi – což je předloha pro muzikál Lazarus, který jsem zmiňoval. To mě pohltilo. A podobně mě kdysi vcucnul Krakatit Karla Čapka. A nejvíc fyzicky zle – což hraničilo možná se strachem – mi bylo u Antikrista Larse von Triera. To je podle mě největší horror, jaký jsem kdy viděl.
Jak vznikl nápad natočit povídky z knihy Sto hororů ve sto slovech?
Byl jsem v Ostravě na Knižním festivalu kamarád Albert Čuba mě poprosil, jestli bych mu nepokřtil knížku. A potom jsem brouzdal mezi stánky, až jsem došel k nakladatelství Golden Dog. Přilákala mě kniha Carltona Mellicka III Plyšákokalypsa, protože samozřejmě máme doma Strašidelnou vaginu! A tam jsem narazil na Sto hororů ve sto slovech. Zaujalo mě, že autoři jsou Češi, a ten originální formát samozřejmě! Říkal jsem si, že to bude super na čtení u ohně někde v horách. Akorát pak přišla karanténa a Národní divadlo nás požádalo ať vytváříme nějaký obsah pro YouTube. Řekl jsem si, že po všech písničkách a básničkách a vtipných videích to chce něco nověho. A tyhle horrůrky mi přišly jako skvělý formát – říkám tomu večerníček pro dospělé. A vlastně jsem si to mohl i zrežírovat a udělat si sám hudbu. Najednou se mi hodily i všechny ty krámy, co mám doma… Takže takové domácí tvoření jako za mlada:) A vlastně to byl i takový herecký trénink během toho “nicnedělání”.
Jaká je tvá oblíbená kniha, divadelní hra, film a seriál?
Tak to je těžký. Toho je milión. Abych nejmenoval skvělé moderní seriály, kterých je hodně. Tak miluju třeba seriál Šogún! Je i kniha, ale ještě jsem ji nečetl. Pak miluju Columba, Byl jednou jeden dům, Humberto… Vůbec českou kinematografii mám moc rád! Takže i filmy. To bych jmenoval dlouho a na něco bych určitě zapomněl. Ale v pohádkách mám jasno a tou je rozhodně S čerty nesou žerty. Jinak z klučičího Hollywoodu třeba Terminátor 2, Návrat do budoucnosti, Batman od Tima Burtona i Nolana. A hodně mě bavily filmy jako Humr, Favoritka nebo Komorná. V nich jsou různé esence toho, co se mi na filmu líbí. A miluju Kmotra!
No a moje asi nejoblíbenější záležitost je rozhlasová verze Hraběte Monte Christa v Soukupově podání a v režii pana Horčičky. To je podle mě úplný skvost.
A nejoblíbenější kniha jsou asi sebrané spisy Krchovského.
Na závěr se zeptám, čemu dáváš přednost – horroru nebo sci-fi?
Asi spíš sci-fi v tom smyslu, že častěji přináší nějakou novou realitu a filosofický přesah. Ale mám rád, když se to mixuje.
Vetřelec nebo Predátor?
Rozhodně Vetřelec!
(To je umění, sci-fi, horor, atmo, příroda, lidi, drama. Predátor je jen řežba, ne?)
Divadlo nebo televize?
Jako loajální sólista Činohry Národního divadla musím odpovědět A.
Praha nebo Ostrava?
Jsem rozený Pražák. Takže Praha je velmi milovaná manželka a Ostrava je fajná milenka!
Víno nebo rum?
Víno! a hlavně dobrá whiskey. Ale v létě jsme byli v zahraničí a zjistili jsme, že v kuchyni při vaření Tuzemák nic nenahradí! Je to světový gastrounikát!
Moc děkujeme za rozhovor a těšíme se na HorrorConu 2020 nebo 2021!
Rozhovor připravila Kristina Haidingerová
Foto: Lenka Hatašová, Národní divadlo
Všechny povídky si můžete pustit na: https://www.youtube.com/playlist?list=PLX4BdqzB_vhNxEp9l1BwxCLeE8RegRLaD
(bit.ly/VÍKENDOVÉ_HORORY!)
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.