Dobrodružství Mořských vlků
Víc než čtyřicet let poté, co v časopise Ohníček skončila sága o tzv. Mořských vlcích, vyšla loni před vánočními svátky i knižně. Poprvé. Jde o 232 stran, a to včetně studie Komiksová menažérie Věry Faltové od Pavla Kořínka. Jeho práce se navíc zabývá nejen Mořskými vlky, ale i Věrou Faltovou a jejím dílem jako takovým.
Pro dnešní děti se nepochybně jedná o „objev“. Třeba pro mě (ročník 1964) nebo pro odpovědného redaktora Vlků v Albatrosu Ondřeje Müllera spíš o těžkou nostalgii. Mořští vlci zůstali po čtyřicet let jedním z nejoblíbenějším mých kreslených seriálů, ale to se týká celé naší generace!
O koho vůbec jde? Jedná se o dva kamarády. Ten zrzavý si říká Velký Pirát, tmavovlasému přezdívá Šilhavý Lee. Či Šilhoun. A protipól? Tím je „ďábelský" doktor QQ, „největší padouch vesmíru“.
„Nezastírám, že inspirací byli Blofeldové, Goldfingerové a podobní zlosyni, kteří chtěli zničit nezničitelného Bonda,“ přiznává v úvodu knihy scénárista toho všeho Vojtěch Steklač (nar. 1945). „Zlosyny, aspoň ty seriálové, jsem nikdy nepřestal milovat.“ A proč? „Na hodnou Marušku rychle zapomenete, ale svou první čarodějnici si budete pamatovat po celý život.“
Tolik autor Boříkových lapálií i sta dalších titulů. A také „filmového“ komiksu o Strašidelném pradědečkovi pro Čtyřlístek. Svůj první obrázkový seriál tvořil Steklač spontánně, byť pod sílícím dohledem tiskového odboru, a výtvarně se jeho fantazií chopila o třináct let starší Věra Faltová (1932-2009). Udrželi se spolu na stránkách Ohníčku osm let a šest roků s Vlky (1968-1974). Po dva další roky s obdobnými Karáskovými dobrodružstvími (http://chrz.wz.cz/?stranka=381), přičemž teprve následující (Faltovou taktéž kreslená) ságu o Barbánkovi (1976-1990 v Ohníčku, ale později pokračovala i jinde) psal už Jiří Havel (a je určena menším dětem).
A šest let Mořských vlků? Toť jedna celá dětská generace! A připadá mi proto trochu zvláštní, že se před ní tenkrát duchovní otec veledíla celý čas striktně skrýval za jmény Velký Pirát, Růžek a Kapr.
Vojtěch Steklač, tento budoucí absolvent sociologie na Universitě Karlově, spolupracoval s Ohníčkem právě od roku, ve kterém jsme pocítili invazi cizích armád. Těch „spřátelených“. Bylo mu tehdy třiadvacet let, vysokou ještě neměl hotovou a Mořské vlky etabloval v ročníku 1968-1969 jako představitele šestnácti specifických editorialů formovaných jako záznamy „pirátských“ vysílání.
Vzpomíná na to. I na chvíle, kdy byla redakce po srpnové okupaci na týden zavřena. Ne že uzavírky nevyužil! Napsal vtom čase knihu. Jmenuje se Žlutý Robert a taky byla poprvé uveřejněna v Ohníčku. Vycházela tam na pokračování jako vnitřní románová příloha pod pseudonymem Martin Mach a nezapomenutelnými, komiksově a jistěže prozápadně laděnými ilustracemi ji provázel Dobroslav Foll. V září 1968 však Vojtěch Steklač také na jedné ze stránek Ohníčku (tehdy ještě měsíčníku) zahájil imaginární rozhlasové vysílání. Netušil, že tato pirátská vysílačka se stane již v čísle 16 jeho komiksem, který nakonec dosáhne 213 stran.
Jak Steklač dodnes zdůrazňuje, sci-fi zásadně nečte, nicméně jeho sága je nejen pohádková a dobrodružná a detektivní, nýbrž právě i vědeckofantastická, jako ostatně i následující ji „Karásek“. Sice je pravda, že se v posledním svém ročníku (1975-1976) se Vlci zvrhli v parodii na pohádky a stali se infantilnějšími, avšak podobný žánrový posun nesla doba. Je pro normalizaci charakteristický.
Bez zajímavosti ale není ani osobní rovina věci. Prostřední z tří Steklačových pseudonymů Růžek totiž asociuje křestní jméno tehdejší redaktorky Ohníčku Růženy Babické, od roku 1970 Steklačové. I ji snad lze označit za spoluautorku?
Těžko, byť spekuluji rád, i kdyby jen o duchovní spolupráci, ale tak či onak, od čísla 12/1972 psal Steklač ságu pro změnu pod jménem Kapr. Ještě povíme proč.
Sám jsem jako kluk sice Steklačovo jméno znal, a to právě z Ohníčku, kde uveřejňoval povídky o Boříkovy (ilustrované původně Vladimírem Renčínem), ale ani já a ani mí kamarádi jsme netušili, že Steklač funguje i co geniálním autor našich milovaných Vlků. Netušili, byť... Šlo to přece uhádnout! Z některých detailů. A z typické kletby „kletě“, vracející se mu do bublin, mohlo být přinejmenším jasné, že Růžek a Kapr jsou tatáž osoba.
Výtvarný styl Věry Faltové se během práce na seriálu zajímavě vyvíjel. Došlo na posuny ve vzhledu všech postav. Jsou srovnatelné například s obdobnými posuvy ve vzhledu kocoura Vavřince a jeho přátel, jehož příhody tvořila takřka souběžně pro Mateřídoušku na scénáře Dagmar Lhotové a inspirována i Zdeňkem K. Slabým, ale zvlášť v Ohníčcích je patrné hned několik „skoků“.
První se odehrál s přechodem od „vysílaček“, ale i dvacátý ročník je v tom směru klíčový, a to mezi čísly 7-13. Právě tehdy totiž došlo ke zcela zásadnímu posunu Věřiny kresby a doposud poněkud infantilní styl náhle našel zcela „zápaďácky“ komiksovou podobu!
Faltová už toho tenkrát samozřejmě měla i dost za sebou. V letech 1952-1958 vystudovala u Adolfa Hoffmeistra, ilustrovala poté knihy a historik František Holešovský zdůrazňuje, že navázala na (tehdy ještě žijícího) Sekoru (jehož seriál o Ferdovi ostatně v Ohníčku také vycházel). Jak ve svých knihách, tak i v Mořských vlcích Faltová využívala koláží, což lze brát jako jeden z jejích typických znaků. Ale třeba mně jako klukovi moc nevoněly. Proč? Stroj na výrobu leteckých pum pro mě i dál zůstal divně do kreseb zapuštěným fotoaparátem. Nu, dnes to vidím jinak (avšak šlo o seriál pro děti).
A Steklač? Mořské vlky pojal jako dva české kluky, kteří se však až podezřele potloukají cizinou. Není nikdy vylíčeno jejich seznámení, jsou rovnou starými kamarády, a jak tomu v komiksech vč. Rychlých šípů bývá, vyznačují se až neuvěřitelně neproměnným oděvem.
Anebo vám nepřijde zvláštní, že se pro naprosto žádnou ze situací nikdy ani minimálně nepřevléknou? Ano, vím, je to i komiksový zákon. A jako děti jsme se s hrdiny o to rychleji sžili.
Nicméně to vede k absurditám. V Arktidě Vlci bojují s doktorem QQ permanentně bosi a bosi pak podstupují i let kosmem a túry po Marsu i další planetě. Je to k nevíře, ale srdnatě si vykračují stále a stále jen v bílých tričkách s vodorovnými pruhy, a právem mi připadá, že i ta jejich odolnost tento seriál povýšila do surreálna.
Všimněte si také toho, že autoři Vlkům pro celý čas přisoudili námořnické šátky a tehdy módní kalhoty do zvonu. Ne, a od ničeho nebylo za léta ustoupeno ni o píď. I když: za léta?
V jakém časovém intervalu se vlastně sága odehrává? I jen to by si zasloužilo studii, protože šest let to samozřejmě není, a studie by patrně dospěla k závěru, že se vše muselo seběhnout během několika dní.
Pirátův šátek je žlutý a permanentně využit jako čelovka. Šilhoun nosí na krku něco jako šátek pionýrský, ale pozor, roku 1968 ještě puntíkatý. Ano, o on asocioval Sekorova Ferdu. A taky šátky se staly se charakterizačním znakem památné dvojice. Taky ty Vlci za žádných okolností neodložili, a tak mě rozčarovalo, když Velký Pirát ke konci ságy (přece jen) porušil onu „vžitou“ zásadu a půjčil šátek vlkovi s bolavým chrupem. A „dohrál“ prostovlasý, bědo běd a hrůzo hrůz i zrado zrad i katastrofo katastrof! I tak jsem uvažoval nad Ohníčky.
A dívat se roku 1973 zpátky skrz „všecky ty roky“, po které už seriál vycházel, pro mě znamenalo věku devíti let hotovou pouť do pravěku. A tam, v čase a na začátku, jako by vážně stanovili zákon, dle kterého budou Vlci navždy vyhlížet stejně.
Velký Pirát, to je přitom Steklačovo alter ego. A prý i vnuk grónského strážce majáku. Stal se, nevíme jak, kapitánem plachetnice Bouřlivák a Šilhavý Lee (i navzdory tomu jménu také Čech jak poleno) je tedy fakticky jeho podřízeným. Asi i proto býval v začátcích tak švejkovsky dobromyslný, ale uměl se zrovna tak nafouknout a nachystat šéfovi naschvály. V těch dřevních časech navíc býval skoro holohlavý a zvláštností se stalo, že schraňoval falešné vousy. Osobně mám pocit, že proto, aby se nějak vysvětlilo, že vousy vůbec původně měl. Steklač se totiž už mezitím rozhodl, že MUSÍ jít o dva kluky.
Nu, a v pravém Šilhounově uchu se klinkala náušnice. I ta musela zmizet a tvůrci to celé dost rychle „ohladili“. Vlci si začali i tykat a jejich „typické“ hádky se také staly minulostí, jakmile se oba braši semkli proti svému společnému nepříteli, intelektuální zrůdě jménem doktor QQ.
QQ jest ovšem nepochybně tím skutečným srdcem (zpočátku severské) ságy a je i krajně fascinující bytostí. Obzvlášť na poměry počátku let sedmdesátých. Nu, a kvalita každého dobrodružného příběhu se přece měří silou, s níž příběh zdobí záporák, nebo snad ne? Silou, s níž příběh záporného hrdinu zpodobí. A zpodobí-li ho vůbec. Což se tu tedy povedlo - víc než mistrně! A seriál získal již od prvého setkání oněch tří nezapomenutelných figur ty nejlepší předpoklady vydržet. Nadlouho. Přitom...
QQ je prostě „jen“ dědek v typicky žlutých polobotkách, který se vždy a všude včetně kosmu pohybuje ve fraku a... Nosí motýlka. A jehož šeredně vysokou lebku, zdobenou tenkým knírem pod netvorně dlouhým, zahnutým nosem, kryje lesklý cylindr, vyšší než sama ta lebka. Uvnitř klobouku původně fungoval i vysílač. Ovládal kyborgy. A podobně jako v knize Žlutý Robert zastínil tu titulní padouch brzy všechny klaďasy. Faltová bezesporu stvořila až mysteriózního netvora, který mě (jako malého kluka) dokázal děsit a jemuž jsem ani nepřisuzoval lidský původ. Kdepak. QQ - a člověk? Nikdy. Byl... Kreaturou. Mysteriózním monstrem odkudsi z hlubin vesmíru. Úděsným, groteskním stvořením. A jakékoli lidské potřeby? Stěží si u něj můžeme představit, takže i svatba jako trest na konci ságy je trefná a v pořádku.
Vždycky když jsem omámeně usedal a obkresloval doktora QQ - a když jsem ho znova a znova rovnou i nkreslil, býval jsem uhranut jeho groteskností. A stále jsem. A to navzdorys tomu, že jsem jej zprvu chybně nazýval „doktor Ó-Ó“ (než mě rodič opravil). A není to snad zvláštní? Není krajně zvláštní i to, že když Faltová později nakreslila podobně čaroděje i do Kocoura Vavřince, už to nefungovalo? Jen QQ totiž zazářil. Jen on se vymkl. Jen tento „nevlastní vnuk Baby Jagy", což ovšem bylo specifikováno teprve koncem ságy a moc se mi to nezdá, anžto ničemu tak banálnímu se doktorovy kousky pod světem a v kosmu nepodobaly. Nu, a jsem moc rád, že také minulost ďábla s nosem nám zůstává zastřena a že tenhle krátkozraký levák (jen mimořádně je však zpodobován s cvikrem či v brýlích) zůstane monstrem par excellence, které nikdy nezemře.
Což ani chrabří Mořští vlci a jejich věrný kamarád, „letecký posel“ rorýs Emil, jemuž Velký Pirát udělil hodnost námořního kadeta (a věnoval mu balón). A Emil ráčkuje, snad že je „rr“orýs, a má i další trauma. Začne mu posléze vadit jeho titěrnost, a tak na Marsu rád navštíví Ústav pro vylepšování osobností, čímž vzniká rorýs psovitý pneumatický, de facto pes se zobákem, který zvládá své rozměry transformovat pouhým zatočením oháňky. Přičemž se ovšem autoři jednou spletli v tom, na kterou stranu má vlastně točit, aby vyrostl, a na kterou, aby se naopak extrémně scvrkl.
Je vůbec pak tato Emilova schopnost dostatečně využita? Ne. A jestli jsem správně počítal, využije ji pouze osmkrát, v čemž je i to poprvé na zkoušku. Jak je to možné? V neutuchajícím svém rozletu Steklač prostě na rorýsův um opakovaně zapomínal a třeba v pohádkové zemi přece Emil měl dík onomu umu zachránit sebe i kamarády z chlívka „raketové“ Ježibaby a zmohl se jenom na prohrabání chodbičky pro trpaslíka Doda. Čím to? Ztratila se snad Emilova schopnost v pohádkové zemi, asi jako tam přestala fungovat i kniha Abraka? Pak to mělo být zmíněno!
Podobně nelogických deformací je ovšem v seriálu povícero, a zatímco Steklač s obdivuhodnou erudicí tvořil a tvořil, jeho postavy (určené původně pro ony editorialy) se vlastně ocitly v dějích, pro které nebyly šity. I drhly. I došlo na přibrušování, a to nejen Emila. Nu, a nad tím, co dobroušeno nebylo, se dodnes klene o to vyšší otazník.
Na druhé straně musím poukázat na jednu důležitou věc. Transformace osobnosti jako taková zřejmě minimálně tehdy náležela ke Steklačovým utkvělým motivům, protože ho nikdo nenutil, aby bral s Vlky na další cesty i trpaslíka Doda, který... Ktzerý není - zrovna jako Emil - spokojen se svou titěrností. I on chce být změněn, i když pak na to zapomene. Změněn ve vzrostlého člověka.
Takže zmatky? Ano, ale nebyly štěstím? Nejsou tu zlatým bonusem? A není snad kus štíska vždycky taky v kouzlu nechtěného? Je. A taky tento seriál to ví. Taky on tak má své „krásné záhady“, ty, kterých bylo ovšem za našeho dětství ještě víc, neboť... Neboť jsme marně uvažovali i o tom, proč se vlastně hrdinům říká Mořští vlci, když... se přece pořád jen prohánějí někde v podzemí a pohádkách a polárních krajích anebo ve vesmíru. Hm. Proč tedy ne Kosmičtí vlci? Začátky seriálu jsme totiž často doma neměli a vůbec je neznali. Tolik let!!!
Nu, a hle, jak se slovutnou ságou naložilo šest slovutných ročníků Ohníčku, i když v tom prvním ještě nebyla komiksem:
1. Halo, halo, kluci a holky, pst, pst.
Tak se obvykle jmenovala „vysílání“ Velkého Piráta z let 1968-1969 v ročníku 19 a jde o 16 pokračování v číslech 1-16.
S výjimkou 16. dílu nešlo však ještě o komiks, nýbrž o Faltovou ilustrovaná povídání. Roku 1969 se tato dáma v Ohníčku stává výtvarnou redaktorkou. Steklač je ve stejném roce na stáži ve Francii a oslní ho magazín Harakiri. A ještě něco! Čtenářská soutěž, ve které si prý české děti kdysi samy vybraly Velkého Piráta a Šilhavého Lee za své hrdiny, byla, jak Steklač přiznává, jen fingována.
Mořští vlci a ďábelský doktor QQ (1969-1970, ročníky 20 a 21)
22 pokračování najdeme v číslech 5-24 a 1 a 2.
Teprve spolu s tímto 21. ročníkem se příběhy rozbujely z pouhé jediné stránky na stránky dvě, byť stále na jediném listu (z obou stran). Co však bylo podstatnější, na listě časopis uzavírajícím. I dostali se Mořští vlci blíž očím lidí (Ohníčky kupujícím v trafice) a netypicky podlouhlý formát časopisu o rozměrech 25x16 centimetrů jim už jen dodal na zajímavosti.
Nedal ovšem taky tvůrcům žádnou šanci umístit na stránku víc než dvě vrstvy panelů (obrázků).
Mořští vlci ve vesmíru (1970-1971, ročník 21, 22 pokračování v číslech 3-24)
Roku 1970 promoval Steklač z filozofie a sociologie, oženil se a současně nepřestával tvořit. Scénáristicky a kresebně je tento ročník nejinvenčnější sekvence ságy a nejen podle mě i těžiště cyklu. Neskutečná surreálnost některých sekvencí budí dojetí ještě i po letech, ale nejen dojetí. Úžas. Úžas tak charakteristický pro science fiction, byť naivita pasáží s létajícími talíři je typická spíše a ponejvíc pro tzv. space operu. A Hvězdné války? Ještě nevznikly.
Steklač však existoval a v této sérii o kosmu poprvé vymýšlel i samostatné názvy jednotlivým pokračováním, byť je nenajdeme pokaždé. I to je ovšem v důsledku zdrojem tajemna.
Mořští vlci a sedm trpaslíků (1971-1972, ročník 22, 24 pokračování v číslech 1-24)
Pomyslný pan Růžek tu mezi dvěma pokračováními předá štafetu pomyslnému Kaprovi. A my, děti? Mohli jsme se tudíž domnívat, že autora Mořských vlků vyměnili. I dovětek „a sedm trpaslíků“ ostatně naprosto neodpovídá obsahu! Divné! Vždyť trpaslíků tu Vlci potkají hned dvě podzemní armády.
V této brutální sérii má názvy dokonce většina pokračování, i když opět dojde na výjimky, a nelze nad stránkami nevzpomenout Burroughsova Pellucidaru, nicméně... Jednoznačněji se sem promítl japonský snímek Gappa (1967).
Právě na přelomu let 1971 a 1972 prý také seriál nejvíce pozlobil „gappy“ z Hlavní správy tiskového dozoru, a to především tím, jak bezstarostně líčil válku. S tím právě souvisí i proměna Steklačova pseudonymu z Růžka na Kapra. Ten dospěl k míru.
Mořští vlci a poklad trpasličího krále (1972-1973, ročník 23, 24 pokračování)
Zvláštností této předposlední série je to, že se Mořští vlci a doktor QQ se ani jedinkrát přímo nesetkají, byť hledají stejný poklad. Pátrání je snímáno na přeskáčku a padouch a klaďasové jen občas vytuší svou vzájemnou blízkost. Daleko výrazněji než v ostatních sériích se tady však vyskytují chvíle, kdy máme dojem, že část děje chybí a příliš se skáče dopředu. Ale i naopak. Jsou tu sekvence příběh retardující, a tak lze snadno spekulovat, zda nevznikly třeba jen proto, aby si Faltová mohla rozkreslit slona. A jindy jen z toho důvodu, že Steklač prostě nevěděl, jak dál.
Sněhurka a trpaslík Dodo (1973-1974, ročník 24, 24 pokračování)
Všimněme si, že se název pokouší zachránit neadekvátnost titulu Mořští vlci a sedm trpaslíků. Snad se to i povedlo, ale nic naplat, zlatou éru této ságy z let 1969-1972 odvál mezitím vítr a ona končí jako pouhá parafráze několika klasických pohádek (načež ji Steklač s Faltovou pro dva ročníky Ohníčku důstojně nahradili už zmíněným seriálem Karáskova dobrodružství, sestávajícím zprvu jen z epizod, ale brzy přecházejícím v další působivou sci-fi).
Pokud nechci započítat původní „vysílání“ s výjimkou toho šestnáctého, které už je komiksem, má celek 117 pokračování o 213 stranách, sestávajících ze 416 „řádků“. V 7. čísle 21. ročníku Ohníčku navíc byl uveřejněn i tříobrázkový strip-vtip na obálce - o setkání rakety Mořských vlků s kometou - a v 7. čísle 22. ročníku vyšel reklamní příběh. Obě doplňkové sekvence převzalo i knižní vydání. A co dodat z hlediska estetického?
Krása bývá jen umocněna pihami na sobě, jak připomínal nejen Edgar Allan Poe, a někdy bezesporu rozkvete také tím, že se celek prostě jen hemží rozpory. A nedomyšlenostmi. A to je i případ Mořských vlků.
Sám Steklač ostatně přiznává, že nejen tuhle ságu, ale i některé své práce prozaické pro časopisy... vytvářel takříkajíc „za pochodu“, když zápolil s časem. A tak ve chvílích, kdy jsme jako děti četli nějakou „část první“, neměl on ještě ani zdaleka jasno, kam nás vede! A platí to i třeba o v Pionýru původně uveřejňovaném příběhu Záhada Tiwi-wapu, jakémsi to výrůstku na první části budoucí trilogie o Žlutém Robertovi.
Scénáře byl Steklač zkrátka s to odevzdávat i přes výhrady svého kolegy Iva Pechara teprve v poslední chvíli a třeba „na sáčcích od svačin“. Je však nutno podobnou živelnost odsuzovat, když celku dodala kouzla? Nikoli. Ostatně i v příbězích Sherlocka Holmese zůstává přehršle rozporů a ne že nevadí, ale právě naopak. Nicméně Arthur Conan Doyle se sotva kdy musel zbavoval přebytečných rekvizit, které se mu už nehodily do krámu, zatímco Steklač ano. A tak je až okatě nešikovné, když Pirát a Šilhoun slibují Emilovi, že „už přestanou kouzlit s paprsky života“. Proč to slibují? Autor už potřeboval normálně stavět děj bez pomoci magie, a tak se dotyčné paprsky vzápětí (a pro jistotu) ještě i „porouchaly“.
Uvedu i další příklad do nebe volající improvizace. Trpaslík Dodo chce získat kouzelnou knihu Abraka, protože ta obsahuje formuli, díky níž se trpaslík může stát člověkem. Fajn. Ale když Mořští vlci a Dodo knihu po svízelné a ročník trvající pouti konečně najdou, trpaslík už na původní podnět k putování ani nevzpomene. Zato všichni touží putovat časem za pravěkými příšerami. Jenže na ty mělo dojít teprve v Karáskových dobrodružstvích, zatímco zde se – a hned v příštím díle - začne mlít o jakési cestě do pohádky.
Že by snad pravěk někdo mezitím zakázal? Možná. A tak – a aby to nepůsobilo úplně trapně – čteme náhle o putování do „pohádkového“ pravěku.
I navzdory podobným lapsům a (naopak) díky nim zůstal celek Mořských vlků krajně pozoruhodným komiksem své doby. A jedním z těch, které podněcovaly fantazii. I mě svého času Vojtěch Steklač vyzval, abych se ujal jeho reedice, ale zůstal jsem u dotazu v BB-artu, a jakmile mi odpověděli, že s Mořskými vlky na rozdíl od jiných seriálů nepočítají, pustil jsem věc z hlavy. Dost možná tenkrát ještě neexistovaly takové technické možnosti jako dnes a pan Buchal věděl, že originály jsou ztraceny. Dělat knihu z výtisků časopisu se mu nechtělo. Ostatně, kdo má dnes všechna ta čísla? Nebude moc takových institucí ani lidí. A přesto teď Albatros dokázal vydat knihu více než půvabnou.
A „ďábelský“ dr. QQ? I když byl vždy „úhlavním“ nepřítelem Mořských vlků, k jeho setkání s nimi skutečně dochází jen výjimečně. I v tom je však Steklačova genialita. Scénář je totiž psán možná i improvizovaně, ale stále s takovým fortelem, že si ono míjení se doktora a Vlků ani neuvědomíme.
K dalším anachronismům ságy náleží pak i tučňáci v Grónsku a samozřejmě ten fakt, že Mořští vlci zvládli pobyt na dálném severu i ve vesmíru bosi, jak už jsem se zmínil. Krajním nepoměrem je pak taky to, že se v kosmu neřeší dýchání, zatímco problémy s Marťanštinou ano.
A stav beztíže. Ten se řeší jen chvíli. Pak se na něj zapomene.
V letech 1994-1996 vyšla v Ohníčku pozoruhodná sága znovu, a to částečně krácena a zčásti rozšířena. Zkrácena je totiž o první i poslední dvě série, zatímco rozšířena je jaksi vnitřně. Jak se to stalo?
Tehdejší šéfredaktorka znala „svůj“ časopis už jako dítě, i chtěla recyklovat aspoň část magie, která ji tenkrát okouzlila jako nás všechny. Narazilo to bohužel na nedostupnost většiny originálů a Věra Faltová se rozhodla cyklus zčásti kreslit znova a zčásti poněkud přepracovat. Sérii z podzemí přitom předsunula před sekvenci z kosmu, což vedlo k nutnosti nového začátku i nového konce i nového (a dosti oslího) propojení cyklů. A taky k nutnosti odstranění některých nelogičností, které se následkem přesunu vyvrbily (a viz Emilovy schopnosti a jeho transformace). Ty nelogičnosti Věra Faltová zvládla odstranit... jen zčásti a Steklač se na ničem z toho už pravděpodobně nepodílel (a minimálně mě řekl, že o onom „remaku“ neví).
Ale scénář nebyl hlavním kamenem úrazu! Tím se stalo až to, že Věra Faltová už kreslila jinak než před čtvrtstoletím - a navíc pracovala očividně ve spěchu a posléze s menším a menším zájmem. Sami si případně prohlédněte původní stránku Mořských vlků a novou její verzi, byť rozvedenou (snad i kvůli honoráři?) hned na strany dvě.
Komentovat to? Netřeba.
Originály přitom nejsou zřejmě naprosto ztraceny. Vyskytují se však na příliš místech, a pokud byl QQ i vzorem Zmarlena ze Skálova Velkého putování Vlase a Brady (1989), a to je nepochybné, uveďme závěrem i jednu historku týkající se „maření“ naší ságy.
Jako občanka Kladno totiž Věra Faltová sdělila v únoru 2009 (asi měsíc před smrtí) Marku Sixtovi, který bydlel nedaleko od ní, toto (přebírám z rozhovoru na webu Komiks.cz):
„Některé jsem dala lékařům, kteří se starali o manžela v nemocnici, a další zmizely. Něco jsem dala přátelům.“
„Kterým?“
„Například paní Němečkové (manželka kreslíře Čtyřlístku Jaroslava Němečka. Pozn. Ivo Fencl) jsem dávala řadu svých originálů. Už ani nevím, co konkrétně to bylo, ale chtěla to pro děti.“
„A dostala jste výměnou něco od Jaroslava Němečka?“
„Myslela jsem si, že mi třeba paní Němečková něco pošle, ale asi jí to nenapadlo.“
Nicméně si nemyslím, že by právě tvůrci Čtyřlístku potřebovali podobné poklady tajuplně skrývat, a kdo má dnes většinu těch stránek, může nám napsat.
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.