Román Děti Raumy od Kristiny Haidingerové začíná masakrem na festivalu v moravských Vizovicích
Přečtěte si zajímavé novinky týkající se románu Děti Raumy!
Na rozdíl od románu Ti nepohřbení se v Dětech Raumy odehraje většina děje v současnosti a začíná se rovnou efektním masakrem na metalovém festivalu v moravských Vizovicích, kde nikoli náhodou spadne helikoptéra, za což mohou..., nu, hádejte kdo...
Je to víc než třísetstránkový román a současně i další z cihliček cyklu o tzv. Violetech, kteří jsou – velmi zjednodušeně řečeno – autorčinou variantou klasických vampýrů. A stalo by se dost možná ideálem, dodám, kdybyste začali zvyklosti těchto tvorů exaktně studovat právě skrz Děti Rauny, které dějově předcházejí již roku 2014 vydanou knihu Ti nepohřbení. (Je pravdou, že je však lze označit i za regulérní POKRAČOVÁNÍ jedné její dějové linie.)
Se světem Violetů můžeme ovšem začít rovněž Kristininými povídkami, které odhalíme roztroušené například ve svazcích próz Poslední polibek (2016), Ve špatný čas na špatném místě (2017) a Žena s drakem (2017). Docela první příběh s těmito bytostmi začal vznikat již někdy v roce 2013 a měl původně podobu povídky Rybářův poslední soud. Impulzem k psaní se Kristině stal zvláštní moment. Uvědomila si totiž, že všelijaké transformace lidí v monstra by mohly, ba musely mít rovněž řadu úplně praktických aspektů, o nichž se – v jí dosud známých příbězích – nehovoří. Právě ty aspekty se rozhodla zachytit a vtavit do vlastního universa alias cyklu hororů.
„Netrvalo dlouho,“ vzpomíná, „a z povídky vyrostl román Ti nepohřbení.“
Ten by snad nakonec knižně vyšel za jakýchkoli okolností, tušíme, ale byla to jen a pouze spisovatelka Jana Dvořáčková, kdo Kristinu zkontaktoval s redaktorem Martinem Zemkem, jenž dílo pomohl uvést do publikovatelné formy.
Zmiňovaná Jana Dvořáčková chodila s Kristinou Haidingerovou na základní školu a už tam obě horlivě psaly. S horory začala dodnes introvertní (ale kopanou přesto občas ještě hrající) Kristina v devíti či deseti letech (1989-1990) a „vždycky jsem pod školním sešitem měla tajně podsunutý sešit s příběhem,“ vzpomíná doslova i přímo v závěru Dětí Raumy.
Základní premisa jejího nového díla je sice fakticky romantická, ale kupříkladu s pověstnou ságou Stmívání nemá věru mnoho společného (i když přece něco). Je neskonale brutálnější a hrůzyplnější a ejhle, vystupující tu hrdinka Katia Waarmetsová objeví asi čtyři století spícího (protože zmraženého) Samuela.
Oba tyto hrdiny znají už čtenáři předchozí knihy a Sam je nositelem nesmrtelnosti. Ne každému se přitom může jeho procitnutí zamlouvat, jak velice brzy v úděsu pochopíme, a děsuplné zrůdy zahlédne za vlastními patami snad i sami.
A Violeti? Jsou sice netvory s pomyslně psími čumáky (chladní jako nějací seveřané), ale v mnohém jsou snad opravdu stvořeni pro „romance“. I když právě tomu pohledu by se autorka bránila.
Co na nich a příběhu nejvýsostněji fascinuje?
Určitě už výskyt Violetů „napříč dějinami“. A zvlášť do historie se autorce kdysi nakukovalo snáz, zatímco vylíčení dějů ze současnosti tuto dámu, jak cítím, vždy do jisté míry zraňovalo.
A jde jistě o krajně subjektivní záležitost, ale právě v dnešku sama autorka vnímá víc šedi a vulgarity, zatímco poutě daleko, daleko do dějin se jí stávaly úniky. To všechno tam před staletími jako by nikdy nebylo zcela šokující, ale spíš uklidňující. Přirozené a do přírody vrostlé. Magické bytosti zkrátka existují a tečka!
Je však jen dobře, že se podobné autorčiny terapie na výsledném textu naprosto neodrazily; a pokud snad přece, jedině kladně.
Violeti nejsou lidmi, ale bývali jimi. Byli lidmi, než byli (povětšinou) zavražděni, a svedou se lidmi opět stát, ale to už pouze na oko. Celý vtip je skutečně takřka jen v tom a stávají se pouze lidskou IMITACÍ. Vždy zvládnou více než solidně sehrát roli „přirozeného“ člověka, ale až poté, co se napojí lidskou krví či pozřou něco málo lidského masa.
Velmi zajímavě přitom zručná autorka rozlišuje Violety na ty, kteří si uchovali některé povahové vlastnosti původního člověka, a ty, co zůstali takřka či úplně vyprázdnění. „Ti nepohřbení“ byli v prvé z těch skupin a sama Kristina Haidingerová říká, že jsou Violeti rovněž reakcí na takřka apatické odstřelování „zombíků“ v různých dnešních filmech. To ji irituje a nevnímá zde dost úcty. Ale přesto či právě proto nepopírá vliv některých podobných snímků na vlastní tvorbu a jmenovala mezi nimi také Návrat živoucí smrti (1985) Dana O´Bannona či Draculu Johna Badhama s Frankem Langellou (1979), který je zdařilou adaptací divadelní hry W. D. Richtera (*1945) a Johna L. Balderstona (1889-1954): a už v americkém představení hrál slavného Stokerova knížete charismatický Frank Langella (*1938).
Kristina nicméně srovnávání Violetů s upíry stroze odmítá a domnívá se, a to do značné míry oprávněně, že se vampýr jako hrdina toho „skutečného“ hororu v posledních letech zprofanoval. Aspoň ona sama to podobně cítí a nebála by se ony „potvory“ se špičáky v ústech nasadit do vlastní knihy, ale očekávala by poté s jistotou „propadák“.
Její vlastní, původní sny byly a jsou ostatně jinačí.
Dle mého názoru se úplně nedá vyloučit, že je zasazení většiny příběhu o Dětech Raumy do dnešní doby místy i poněkud na škodu. To ode mě není přímo kritika, a ne že by snad autorka nezvládla všechno únosně včlenit do 21. století, ale v dávné historii si přece možná byla jistější v kramflecích.
Ani tady nicméně nezaostává a upoutá motiv, který bych sám nazval „zdvojením figur“. Spolu s hrdinkou i hrdinou totiž můžeme cítit souběžně lásku ke svému protějšku i jakémusi jeho „zástupci“, a totiž bytosti milované dříve a snad i nadále.
Nelze ovšem principy tu líčených nadpřirozených bytostí jen tak zjednodušit, a dokonce bych řekl, že některé prvky romány jde chápat jako metaforu schizofrenie. Jak to? Cituji:
„Samuel konečně vnímal Sofiinu podstatu, její vůli, krev, touhy a bolesti – a žádné další hlasy je už nerušily. A ty, které se v jeho mysli usídlily dříve, byly dávno pryč. Snad si je s sebou vzal Timo společně s Dominikem, zatímco Samuel prožíval životy veškerých potomků napříč generacemi. V nekonečných mrazivých hodinách spolu s Danem překlenuli celou historii svého rodu, a to krůček po krůčku, myšlenku po myšlence. A všechny směstnané do gejzírů paměti a provázené krví Violetů. Samuel přijal za své i vzpomínky všech Segethů a nakonec uviděl svět očima svého bratra Adama: had se zakousl do svého ocasu a nekonečno i koloběh – Danova bublina a Samuelův začarovaný kruh – se znovu převrátily přes svůj začátek.
Až tehdy se začala pomalu, ale jistě měnit Samuelova podoba... Vypadal náhle téměř stejně jako před čtyřmi stovkami let. Vousy zmizely, dlouhé vlasy byly opět světlé a jen se vlnily, přesně jako Danielovy. Od jezera vál mrazivý vítr a on nečekal, že se pro něj Katia vrátí, jakkoli by si to byl přál. Už byl daleko od zbytků Danova fyzického těla, tam daleko na severu, až někde nad městečkem Saariselkä...“
Nemohu si pomoci, ale podobné sekvence strašidelných příběhů pokaždé a okamžitě vnímám jako odkaz na ohromující polární finále původního Frankensteina od Mary Shelleyové. Je to snad až jakýsi archetyp. Ale přečtěme ještě kousek.
„Samuel si prohlížel ji. Viděl ji teď Damovýma očima. Nadpřirozenou, nedosažitelnou, ale krásnou. Připadala mu ještě lákavější než živá Katia z jeho lidské minulosti. Usmíval se a horko těžko odolával chuti se jí konečně dotknout. Rozhlížel se... Za sebou našel kanystr nafty a na zadních sedlech vozu viděl deku, do které bývala zabalená věčně spící Elina, Katiina dárkyně: vyděšená lidská bytost, kterou on zavraždil, aby naplnil vlastní prázdnotu. Pocítil něco hodně podobného lidské lítosti...“
Nu, Kristina Haidingerová není český Stephen King a ani ne Clive Barker, ale ruce by jí podle mého názoru oba podali. Zda by totéž udělal například pověstně drsný český spisovatel Jiří Kulhánek (*1967), netuším, ale třeba Anne Riceová (*1941), známá autorka Upířích kronik s upírem Lestatem (vznikajících od roku 1976), ta určitě. Už pro to úžasně dystopické finále Dětí Raumy, už pro rafinovanost kompletu těchto příběhu. Pro jejich komplexnost. A jistě, budou jako vždy a všude i lidé, kteří se tomuto zasmějí, nicméně... Nikdy se nedokázali ponořit do jakéhokoli řádně CIZÍHO JIM světa a... „Jak je to dlouho, co jsi pila krev? Nechci ti nic říkat, ale odlupuje se ti kůže už i na rukou...“
Začala se smát hysterickým smíchem smrtelné ženy na pokraji zhroucení a on řekl: „Když se napiješ mojí krve, nebo ji prostě do tebe nějak dostanu, budeš mít přesné souřadnice místa, kde ta věc čeká. A ty to víš. Podvědomě to víš. Proto jsi mě celé ty roky hledala. Ty jediná můžeš dojít až tam. Ne já.“
Dodejme jen, že obzvlášť v komunitách fantasy, sci-fi a hororu je zvykem poskytovat rukopis před zveřejněním vícero tzv. betačtenářům, což jsou obyčejně další spisovatelé, více i méně zkušení. Také tady na podobné testy došlo a do Dětí Raumy díky tomu předem nahlíželi třeba Jan Vojtíšek či Františka Vrbenská. Obdobně však může Kristina děkovat za inspiraci a další esence i spisovatelce Jenny Nowakové či jistým „dětem manželů Popílkových“. A jak autorka Dětí Raumy upřímně přiznává, inspirovala se rovněž nejmenovanými texty některých hudebních (a to především metalových) skupin, které navíc i úplně cíleně překládala; ale tato inspirace byla jen volná...
KRISTINA HAIDINGEROVÁ: DĚTI RAUMY. ILUSTROVALA SAMA AUTORKA. OBÁLKA MICHAL BŘEZINA. VYDALO NAKLADATELSTVÍ NETOPEJR, KAREL PETŘÍK. PRAHA 2019. 336 STRAN
Upoutávka: https://www.youtube.com/watch?v=iEakk5tpk5Y
Web autorky: https://kristinahaidinger.cz/
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.