Cloverfield paradox vám namíchá multidimenzionální koktejl

Nejdřív to vypadalo, že si to asi rozmysleli. Avšak v roce 2016 dali k dispozici 10 Cloverfield Lane (Ulice Cloverfield 10). Inu, hlubšího rozluštění jsme se nedočkali, naopak záhadu jakýchsi monster to docela po špičkách obešlo či tajemno ještě více prohloubilo. Aby ne, sám šedá eminence projektu, J. J. Abrams, označil „Ulici“ za jakéhosi chudého příbuzného. Ovšem už tu máme rok 2018 a s ním vytoužené přímé pokračování.

 

Cloverfield paradox nabízí prequel, tedy příběh odehrávající či spíše předcházející událostem, jež jsme mohli sledovat formou takzvaného Found Footage z kamery mladíka, jemuž příchod monstra do New Yorku poněkud zamíchal osudem (Cloverfield 2008).

Přenáší nás tedy na orbitální stanici, kde se partička mezinárodních astronautů pokouší zapojit generátor energie a tím zajistit blahobyt celé zeměkouli, předejít válkám a podobně. Znáte to.

Přístroj jménem Shepard však ne a ne nahodit, jen si tak tiše prd. Země osciluje na hraně totální války. Už nezbývá mnoho pokusů a všechno půjde do kopru. Však tu náhle Shepard na několik sekund vyšlehne toužený paprsek. Čas si připít orbitálním krabičákem. Jenže, to by nebyl Abrams, aby se něco nepodělalo.

 

Posádka se náhle začne potýkat s podivnými nesrovnalostmi. Například nemohou najít planetu Zemi, ba ani gyroskop, který ji byl schopen vyhledat i kdyby prolétávali galaxií Dwingeloo.

Brzy však přijdou na to, že se jim poněkud promíchali dimenze. Z jiné, z té, kde je Země už totálně v prdeli, se jim jaksi teleportuje žena s dimenzionálně duplicitní stanice Cloverfield, jejiž Shepard selhal na celé čáře.

A abych nezapomněl, současně otevřeli bránu všem těm (skoro Kaiju) monstrům. Po zbytek stopáže sledujeme vnitřní konflikty posádky v jiné realitě, jejich snahu vrátit se, případně nahodit Sheparda znovu a tím vše uvést do pořádku.

 

Celkově to vše perfektně odsýpá a můžete se těšit z příjemného kosmodobrodružství, ale stejně vám přijde, že by to mohlo být delší, jako kdyby celkem těžkou látku zpracovávali v rychlém sledu. Posádce je všechno jasné, všechno vyřeším během letmého zasněného pohledu a divák tápe, není-li sám také astronavigátorem.

Čínská technička Tam a navigátor, jemuž říkají Sem, lítají po lodi sem tam a nic z toho. Pak tu je palubní svářeč Chris O’Dowd, který se doslova vpil do své nejlepší role, do pošuka z IT Crowd. Dodává snímku humornou stránku, což lze sice pochválit, ale nevíte, jestli je to schválně nebo kouzlo nechtěného. Svou prací, totiž opravami poničeného Sheparda, připomíná jednu roztomilou písničku plzeňské kapely Bradavice „Bez kukly, bez brejlí, nedbá na záření - Jílek je fanatik, svářecí fanatik. Jílek zná jen elektrody, svařuje jak ďas, nejde ani do hospody, to by člověk žas. Svařuje i o přestávce, během volných chvil, lepší viset na oprátce než pracovat s nim...“

Víc bych snad ani nechtěl prozradit. Přes obecné výtky průměrného diváka nabízí Cloverfieldovic Paradox příjemnou akčně napínavou podívanou z atraktivního prostředí naší orbity, přičemž zároveň z jiného úhlu pohledu přibližuje ono inkriminované dění z doby Cloverfield (2008).

Avšak, a jedná se o hlavní výtku, odpovědi sice dostaneme, ale zároveň se nám otvírají nové taje. Jenom se bojím, aby to s celým projektem nedopadlo jako s Abramsovým seriálem LOST. Jestli půjdu v roce 2030 na poslední film Cloverfield a na konci řeknou, že se to všechno jenom zdálo nějaké čivavě, tak...  tak... eee, přepíšu tuhle v jádru pochvalnou recenzi!

 

HODNOCENÍ: 6/10

 

INFO O FILMU:

Mysteriózní / Sci-Fi /Drama

USA, 2018, 102 min

Režie: Julius Onah

Na Netflixu

 

- - -

Pro Vanilku oči potrápil Michal Březina