Charles Nodier, zakladatel francouzské fantastiky
Umělec má vytvářet iluze, říkal. A sice byl romantik, ale také tak výrazný individualista, že vlastně byl vždycky sám.
Není to pátrání po pravdě, co je úkolem umělce, byl přesvědčen zakladatel francouzské fantastiky Charles Nodier (1780-1844). Umělec má vytvářet iluze, říkal. A sice byl romantik, ale také tak výrazný individualista, že vlastně byl vždycky sám. Překladatel Jiří Našinec se u nás věnuje dílu tohoto romantika soustavně a zveřejňovat jeho fantastické i „pouze“ hrůzostrašné povídky v edici Mýtus nakladatelství Havran.
Jako čtrnáctý její svazek se již roku 2006 objevil Úval mrtvého muže zahrnující vedle titulní prózy (1833) texty Inés de Las Sierras (1837) a Devítník (1839). Až po delší, desetileté odmlce následovala roku 2016 podobně vypravená publikace Démoni noci a roku 2018 kniha Modrá punčocha s povídkami Jedna hodina aneb Vidění (1806), Jean-Francois Modrá punčocha (1832), Paul aneb Podobnost (1836) a Slečna de Marsan (1832). Prvá ze čtyř těchto loni vydaných próz líčí opakované setkání s entitou, která se stala duchem místa. Poslední je v pouhé tři kapitoly zhuštěný gotický román a tady dodejme, že Nodier rozlišoval tři druhy fantastiky:
1. Nepravděpodobnou fantastiku neboli spíše pohádkové féerie.
2. „Pravděpodobnou“ fantastiku, kdy je ve finále vše vysvětleno přirozeně (asi jako by to vypátral detektiv).
3. Nejasnou fantastiku, která je někde mezi tím a fakticky nechává otevřené konce.
Ve studii Paradoxy Charlese Nodiera přibližuje Jiří Našinec v Úvalu mrtvého muže osobnost, tohoto literáta i to, jak na ni vzpomínal Dumas (1802-1870). On a Nodier se totiž poznali roku 1820 na teprve druhé repríze melodramatu Upír (Le Vampire), jež se stalo adaptací známé, stejnojmenné anglické povídky Johna Williama Polidoriho (1795-1821).
Budoucí autor Tří mušketýrů byl v Paříži teprve krátce a narazil na Nodiera ve Svatomartinském divadle. V Pamětech ho vylíčil jako uhlazeného muže s mírným, laskavým výrazem. Nodier byl jako obvykle zabrán do četby, ale než se prý zvedla opona, knížku odložil a mladíka zasvětil do „tajů bibliofilie“.
Při představení jej pak poněkud zaskočil. Už bylo v plném proudu, když začal bez jakéhokoli ohledu na pohoršení opravovat jazykové prohřešky, a nakonec dokonce, ó, bože, hvízdat. Byl vykázán. Jak se Dumas nazítří dověděl z denního tisku, anonymním autorem Upíra byl přitom Nodier sám.
Charles Nodier byl synem předsedy trestního tribunálu, ale nebylo to v tehdejší složité situaci předpokladem ke kariéře. Nodier ovšem byl zároveň zázračné dítě. Už koncem osmnáctého století se v rodném Besanconu stal knihovníkem. Roku 1803 vyšel jeho wertherovský román Malíř ze Salcburku, ještě nepříliš úspěšný. Posléze vedl Nodier kurzy filosofie, literatury a gramatiky, ale i dějin přírodních věd. Díky protekci svého budoucího švagra, generálního tajemníka vojenské intendantury, se stal roku císařským knihovníkem v Lublani a po návratu do Francie byl časopiseckým redaktorem. A dál psal. Lord Ruthwen (1820) je literárně méně zdařilým pokračováním prózy zmíněného doktora Polidoriho (který rok poté spáchal sebevraždu) a z cesty po Skotsku vytěžil Nodier fantasy Trilby (1822, česky 1997), již nezaměňujme s pozdějším stejnojmenným románem George Du Maurier, který nemá fantaskní charakter. Roku 1824 byl Nodier jmenován knihovníkem budoucího krále Karla X. a vedle mnoha dalších knih, populárních i vědeckých, napsal Kritický rozbor slovníků francouzského jazyka (1828).
Pověstnými se staly Nodierovy nedělní večírky v salonu knihovny. Roku 1833 získal křeslo Francouzské akademie. Připravil komentované vydání La Fontainových děl a jako literáta rehabilitoval skutečného fantastu Cyrana z Bergeracu i s jeho Cestou na Měsíc. Ve vlastních pracích tíhl Nodier skutečně znovu a znovu k fantastičnu, ale prý jediný „volný průchod běsům, které sužovaly jeho podvědomí“ dal dle Našincových slov jen v próze Mora aneb Démoni noci (1821, Smarra ou les Dém ons de la nuit).
„Výchovou, ale též stylem a jazykem ještě plně náleží 18. století,“ charakterizuje překladatel Nodierovo dílo jako celek. „Zjitřenou citovostí, vyhraněným individualismem a zejména zálibou ve snu, do něhož utíká před nevábnou skutečností, už připravuje půdu novému směr, který nebude v zásadě ničím jiným než odmítáním žít výhradně rozumově a který bude potvrzením toho, že poezie potřebuje duši.“
Jen osobnost tak posedlá touhou po vědění jako Nodier mohla však roku 1836 napsat i kacířská slova, podle nichž je pro kteroukoli prostoduchou knihu, jen když v ní najde zkušenost na místě studia, cit na místě obratnosti a víru v pozici vědy.
Próza Inés de la Sierras, jejíž starší český překlad od Evy Jílkové (1972) se v edici Karavana jmenoval Tajemství ghismondského zámku, vznikla dík Nodierově cestě do Španěl a má racionální vysvětlení. To je však zajímavě odděleno od první, fantaskní části. Julese Verna později tato povídka inspirovala při psaní známého sci-fi románu o Hradu v Karpatech.
Jestliže jste o nonkonformním, ale osobně prý sympatickém fantastovi, filologovi a entomologovi Charlesi Nodierovi ještě nikdy neslyšeli, nemusíte se stydět; a zapomenut byl dlouho. „Autor, jehož postavy se zamilují do pošetilých rarášků, ošklivých víl či dívek sotva zahlédnutých o Hromnicích a ve snu, musel v době triumfujícího pozitivismu a naturalismu zákonitě sklidit jen pohrdání a nutně upadnout v zapomnění,“ píše Jiří Našinec. Znovu Nodiera objevil teprve impresionistický kritik Émile Faguet (1847-1916). A pak surrealisté. Na ně byl ovšem surrealistou málo. A fantastou až moc. Ač například Nodierův Biblioman (1831) vyšel v Čechách už roku 1918 a ač byly u nás roku 1963 zveřejněny dětem určené Čtyři talismany (1838), teprve Našinec předvádí Nodiera před zdejší čtenářskou soudní stolici. U každého neprojde, ale je třeba jej číst s pochopením pro jeho senzitivní individualitu. Do toku romantismu vstoupil z klasicistní éry a na vlastní přání je pohřben ve svatebním závoji své dcery.
Ukázka z fantastické povídky Jedna hodina:
Srdce jsem měl plné hořkosti a vyhledával jsem samotu a noc. Má procházka se omezovala na park Chaillot a obvykle jsem ji nezahajoval, dokud neodbila jedenáctá hodina večerní. Byl jsem posedlý tak kormutlivými myšlenkami, má obrazotvornost se živila tak neblahým sněním, že v tom stavu bezděčného vytržení, který je důvěrně znám trpícím duším, jsem často býval nucen zapuzovat bezpočet přeludů, kvůli nimž jsem se po krátké úvaze musel zardít.
Jednoho dne jsem se vypravil na obvyklé místo později než obyčejně, a buď že můj plán zhatila příliš temná noc, anebo mé rozhárané, neuspořádané myšlenky způsobily, že jsem pustil ze zřetele cíl své noční pochůzky. Zvon ve vsi právě odbíjel jednu hodinu, když jsem si všiml, že jsem sešel z důvěrně známé cesty a roztržitost mě zavedla na cestu zcela neznámou. Přidal jsem do kroku k místu, odkud zvuk přicházel.
V ohybu úzké cesty se přede mnou vztyčil nějaký stín a zmizel v okolním porostu. Roztřesený jsem stanul a spatřil dlouhý kámen ve tvaru hrobu. Zaslechl jsem povzdech; listí se zachvělo.
Protože mi to dobrodružství nešlo z hlavy, nazítří jsem téměř v tutéž dobu vyhledal totéž místo: zjevení se opakovalo a přízrak se mě letmo dotkl, jak procházel kolem, na kameni zazněly jeho kroky, suchá tráva za ním zašustila a chvilkami jsem jej viděl míhat se jako temný mrak mezi nedalekými vrbami nebo v zákrutu stezky. Dál jsem se držel té nejisté, vrtkavé stopy, až jsem došel ke starému klášteru svaté Marie, a třebaže jsem přebíhal od jedné rozvaliny ke druhé, nic dalšího jsem už nenašel.
---
Co já vím, nešťastníku, jehož nazývají bláznem, jestli ta domnělá vada není příznakem nějaké hlubší citovosti, dokonalejšího ustrojení, a jestli příroda tím, že rozněcuje všechny tvé smysly, jim neuděluje schopnost vnímat neznámé?
Tato myšlenka mě ještě zaměstnávala, když jsem nazítří přišel. Přistoupil jsem k epileptikovu lůžku a neuviděl ho, avšak rubáš, který byl přes ně přehozen, mi dával vytušit jeho tělo. Také tam plála svíčka, ale jinak bylo všechno jako obvykle.
Když večer trochu pokročil, odebral jsem se na místo, kde jsem ho před časem potkal, a usedl na náhrobek, kde jsme tehdy oba seděli. Pohnuli s ním, snad s úmyslem odnést ho a udělat z něj mezník někde u pole anebo úhelný kámen nějaké budovy. Slyšel jsem odbíjet jednu hodinu a spočetl si, že na tuto noc musí připadat druhé výročí Octaviina úmrtí.
Nebe bylo jasné, tmavý bouřkový mrak mi napřed zakrýval hvězdu, kde ji její přítel tak často hledal, pomalu se však z temnot vymanila a vypadala ještě zářivější.
„Ubohý blázne!“ řekl jsem nahlas, „čím je ve srovnání s tvými objevy nicotné pozemské vědění? V tom množství zázraků, jež přivádějí vědce k úžasu, pro tebe není nic nejasného, a jelikož nějaký mrak zastřel tvůj život, oprostil ses od něho jako tato hvězda, abys v novém životě opět nabyl prvotní půvab a krásu.“
Knihy Charlese Nodiera Úval mrtvého muže, Démoni noci a Modrá punčocha přeložil Jiří Našinec a vydalo nakladatelství Havran v edice Mýtus. Těšíme se na další.
Ivo Fencl
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.