Trocha sci-fi s Jamesem Bondem

Trocha sci-fi s Jamesem Bondem
10.08.2021
Trocha sci-fi s Jamesem Bondem

Je tomu už velmi dávno, co mě ve známé české encyklopedii science fiction filmů zaujala přítomnost některých bondovek. Skutečnost je ale rozmarnější!

Takřka všechny filmy s agentem 007 ve skutečnosti mezi sci-fi patří; každý nejméně nějakým tím vynálezem, často i větším množstvím „udělátek“. Nu, ale místo rozsáhlé studie, které jste se třeba lekli, se teď v tom směru podívejme pouze na umírněný „výsek z množiny“, kdy elegantně skončíme už někdy začátkem let sedmdesátých; tedy v momentě, kdy bondovky sklouzly do jisté krize a dočasně začaly být příliš k smíchu. Staly se „jen“ pohádkami. 

Jak asi víte, první zfilmovanou bondovkou, když nepočítáme snímek pro televizi Casino Royale, se stal román Doktor No – alias Dr. Julius Žádný (z Krabího ostrova kdesi v Karibiku). „No“ je lidská zrůda, které však odpovědně pracuje pro Rusy a jako „udělátko“ (vynález) využívá speciální tank v (zastrašující) podobě draka. Tu třetí světovou válku by tento zlý filuta rád vyvolal speciálním radiovým paprskem. Americe jím hodlá notně rozklížit kosmický program. „Vychýlím jen pár raket,“ vyšiluje tento mrzák a díky elektronickým protézám vybaveným „násobičem sil“ navíc vychyluje z řádu a normálu Jamese Bonda. Ale Bond se nedá a zaživa Noa pohřbí v haldě ptačího trusu (v knize), respektive jej utopí v radioaktivní nádrži (to ve filmu). Snímkem Dr. No (1962) se zviditelnila modelka Ursula Andress (jinak i Muž z Hongkongu) a jde o jedinou bondovku, která KOMPLET a nekrácena směla vyjít česky i za minulého režimu. Ale jen jako román na pokračování - ve Svobodném slově. Ale roku 1968 vyšla knižně slovensky.

Druhá zfilmovaná bondovka Srdečné pozdravy z Ruska (1963, doslova Z Ruska s láskou) vznikla podle asi nejlepšího Flemingova románu (1957). Jde i o jeho nejdetektivnější dobrodružství. Velikášský Ernst Stavro Blofeld (syn Poláka a Řekyně) prahne po sovětském dekodéru Lector a lesbická agentka Klebbová využívá taky jedno „udělátko“: vražednou vystřelovací čepel za budovanou v botě, jejíž jed zaručí vaši smrt do (krásných) sedmi vteřin.

Další zbraň, ostřelovací infrapušku, najdeme v tomto filmu umně skrytu v holi. Ale nejdůkladněji frajeří Bond válečným kufírkem, který otevře a… V pudřence exploduje patrona slzného plynu. Šroub natahující jeho náramkové hodinky je pro změnu špička zásuvné klavírní struny. Během premiéry filmu se přišlo s reklamou: „I president Kennedy byl Srdečnými pozdravy z Ruska okouzlen; je to jedna z deseti jeho nejoblíbenějších knih.“

Pozdravech exceluje pozoruhodný muž s maskou, která je dokonalou verzí Bondovy tváře. I může se zdát, že 007 inspiroval i nové filmové pojetí Fantomase (v letech šedesátých). Až do těch časů totiž Fantomas ve filmech maskami skrblil. Tyto masky jsme, pravda, potkávali i v seriálu Mission Impossible.

Třetí bondovský snímek Goldfinger (1964) se spolu s nástupem Beatles stal událostí roku (ve kterém jsem se náhodou narodil i já). Teprve teď a tady udělátka patřičně vyrojí a současně je umocněna grotesknost a parodičnost. Co to znamená?

Duch předlohy putoval k šípku. Autor se toho ale naštěstí nedožil. Asi by ledacos namítal tváří v tvář scéně, kde Bond po akci odhalí pod kombinézou vyžehlený večerní oblek.

Goldfinger znamená Zlatý prst, ale kdysi se jednalo o anglosaskou peněžní jednotku. Ve Flemingově žertovně doslovném světě pak toto blyštivé jméno náleží proradnému makléři obdařeném křestním jménem Auric. Ten padouch disponuje časovanou atomovou bombu a na 58 let chce jejím odpálením ozářit zlatý poklad Států za zdmi Fort Knoxu. S humorem sobě vlastním k svému atomovému udělátku připoutá Bonda. Až bude ze zlata vyhotoven radioaktivní materiál, Goldfinger prý vrhne na světový trh zlato vlastní. Neskutečně vydělá.

Nejprve ale musí být dobyt Fort Knox. Pro ten účel užije Goldfinger speciální laserové dělo. Aby zneškodnil armádu i civilisty, aplikuje „nový“ plyn Delta 9, rozprašovaný shůry na Ameriku svůdnými letkyněmi, které ovšem ve filmu představují mládenci v parukách.

Filmaře ke zlaté rezervě Států v reálu nepustili a uspořádání nitra pevnosti je i následkem toho vycucáno z prstu. Vypadá to tam, věřte, jinak.

Mezi domény snímku patří němý zabiják Oddjob, mistrovsky metající buřinku, ale ne buřinku pana Tau. Tahle má kraj ostrý jako břitva.

Bond nemetá ničím, ale v duté přihrádce pod podpatkem nosí naváděcí zařízení, kterým špicluje i věrného přítele Felixe Leitera. Taky do útrob Goldfingerova Rollse typu Fantom je zakleta vysílačka. A pověstný Aston Martin? V předloze měl pouze naváděcí zařízení, ale ve filmu toho přibylo požehnaně. Šoféra tu chrání neprůstřelná skla, za předními obrysovými světly tkví kulomety Browning, z bubnů zadních kol se dají vystrčit hotové kosy dlouhé 60 cm. Čepele nesmírnou rychlostí rotují proti směru jízdy, a prořežou vám pneumatiky, svištíte-li vedle, ani nehvízdnete. Až v daleko pozdějším Dechu života (1987) nahrazují tyto čepele lasery, které odříznout i podvozek „komunistické“ Lady. „Karoserie byla rozežrána solí,“ utrousí poté Timothy Dalton k své přítelkyni.

Ale jsme u vynálezů pro Conneryho. Jeho Aston Martin má v Goldfingerovi pod lištou zadních světel trysku, jíž na vozovku chrlí kluzký olej. Vedle trysky ústí ještě jedna trubice. Je plna čtyřhrotých ježků a opět bude užita ve filmu Zítřek nikdy neumírá.

Aston Martin navíc chrlí dýmovou clonu a vzadu v kufru skrývá hydraulické čerpadlo zdvíhající neprůstřelný štít z oceli. I nárazníky má hydraulické a veškerá udělátka jsou ovládána z palubní desky, jíž vévodí obrazovka radaru, využitelného ke sledování nepřátelských vozidel. Je tu i mapa automaticky zobrazující přesnou polohu, což tehdy bylo novum, a v řadící páce vězí tlačítko katapultu. Ten je vtipně vmontován pod sedadlo spolujezdkyně. V praxi filmaři užili vystřelovací křeslo ze stíhačky. Figurínu vymrštilo deset metrů vysoko. Vpředu i vzadu měl Aston Martin po třech výměnných SPZ platných pro Británii, Francii a Švýcarsko a dodám jen, že valná většina vyjmenovaných technických hříček opravdu fungovala.

Asi proto roku 1987 vůz koupil za 257 000 dolarů neznámý americký sběratel. Slíbil, že jej ještě jednou poskytne filmu. Kdy a zda tak učinil, netuším.

Už čistě řadového Aston Martina si po premiéře pořídil princ Charles, čímž se postaral o reklamu. Je to sympatické auto i dnes a kvůli neomalenému zacházení s takto špičkovým vozem začal na Bonda nevražit vynálezce Q. Už mu to zůstalo, asi jako Bondovu šéfovi M zůstává schopnost 007 pokaždé znovu zastrašit.

Pro úplnost zmiňme laser, kterým chtěl Goldfinger rozporcovat Jamese od varlat. „Dejte si záležet na příštím bonmotu, pane Bonde,“ trousí v mučírně tento fanatik. „Mohl by být váš poslední.“ Nu, nebyl, a v knižní předloze ostatně šlo „jen“ o cirkulárku.

Okénkem letadla není pak v románu vycucnut Goldfinger, nýbrž Oddjob.

Film Goldfinger možná umělecky nebyl o nic přínosnější než ostatní bondovky, ale jako první byl přijat s frenetickým nadšením. „Nejlepší, co jsem kdy viděla,“ nechala se slyšet Královna matka a zmiňovaný J. F. Kennedy byl v Dallasu zabit mužem, který si – považte - před atentátem půjčil v knihovně i „všechny bondovky“. Jinak, pravda, studoval Lee Harwey Marxe.

„Mívám na nočním stolku pokaždé nějakého Fleminga,“ vyjádřila se ještě zaživa Oswaldova oběť známá schopností rychločtení a posedlostí ženami.

Méně než polovina románu o záludném tlusťochovi jménem Goldfinger česky vyšla již za socialismu: roku 1970 v edici Magnet a pod názvem Zlatý fantóm. Zmrzačení textu je ale alarmující.

V Británii následoval televizní pořad Neuvěřitelný svět Jamese Bonda (1965) a rok poté měl premiéru - od padesátých let připravovaný - snímek Kulový blesk. Podle jednoho Flemingova nebondovského románu taky vznikl „opiový“ film I máky kvetou (1966). Odehrává se v Íránu.

Roku 1967 došlo ke zfilmování poslední bondovky, jejíhož vydání se Fleming ještě dožil: Žiješ jenom dvakrát (1964). Nezdolný Stavro Blofeld prahne být pánem světa a chutě osnuje válku USA proti SSSR. V roli padouchovy německé sekretářky přehlédnete Karin „Ribanu“ Dorovou, Blofelda měl původně hrát Werich a scénář psal sám Roald Dahl. „Dejte tam cokoli,“ řekli mu. „Jen dvě věci nesmíte.“ „A to?“ „Měnit Bondův charakter a rozladit dívčí šablonu. Od obého se odvíjí úspěch bondovek.“

Mistr pera Dahl (kniha Karlík a továrna na čokoládu už existovala) jim zpočátku moc nerozuměl, a tak mu producenti poskytli zevrubnější ponaučení: „Dívky jsou pokaždé tři. Nesmí jich být víc, ne méně. První Bonda miluje a umře mu v náručí. Tam zajde i druhá, uprostřed filmu. U té to tak nevadí, vždy je zlá.“ „A ta třetí?“ lapal Dahl po dechu. „Nesmí umřít za žádných okolností.“

Tato brutální pravidla snad zní směšně, ale skutečně se dodržovala, anebo aspoň do filmu Povolení zabíjet (1989), který zápletku poprvé nebuduje na sexu, nýbrž na čirém násilí. Což byla chyba. Od té doby navíc násilí přibývá; ale dvacet let před Povolením zabíjet Dahl zásady ještě striktně dodržel. Co víc? Stal se prvním spisovatelem, který při přepisu Flemingovy knižní předlohy uměl dostatečně citlivě užít nalezené v ní detaily.

Vykreslil i monstrózní požírač raket, a to stejně pečlivě jako titěrný Bondův vírník Malá Nellie (přenosný ve čtyřech kufrech z krokodýlí kůže). Kapesní vrtulník není nikdy k zahození. Disponoval navíc minami, svazkem raket a střelami naváděnými na cíl teplem leteckých motorů. Kamera v přílbě pilota svižně odesílala záběry a na zádi nechyběl plamenomet a generátor kouřové clony. Bond se v Nellii ubránil roji skutečných helikoptér.

Pomocí přísavek na rukou i kolenou, vyzbrojen skládací granátometnou puškou se spustil do zloduchy ovládaného sopečného kráteru. A jeho Toyota?

Na přístrojové desce má obrazovku, vpředu-vzadu disponuje kamerami. A pokud v tomto filmu Bond poprosí o cigaretu, jako že poprosí, bídák se šťaví: „Nebude to nikotin, co vás zahubí, pane Bonde.“ A přece nevlastnímu bratrovi samolibě připálí. Chyba! Cigára přidělená Bondovi zbrojířem Q vystřelují raketové šipky a jsou předzvěstí Juvova střílecího doutníku z druhého dílu filmové trilogie o Fantomasovi (1965). Když se pak ve Vyhlídce na vraždu vrhá zločinná May Day (Flemingem nikdy nenapsaná) na padákovém rogallu plavmo z Eiffelky, je i ona následnicí Fantomase, když spektakulárně plachtí nad sluncem ozářenou Paříží.

IMAGE:
(Českým Bondem je Pankrác Tangent)

Současně s filmem Žiješ jenom dvakrát měla premiéru i druhá verze bondovky Královské kasino (1967). Bondománie vrcholila a roku 1968 sice žádný další film s nesmrtelným agentem nevznikl, ale muzikál ano, Je podle jediné Flemingovy dětské knihy Chitty-Chitty-Bang-Bang, kouzelné auto a vznikaly taky nové a nové filmové imitace a variace bondovek. A vzpomeňme honu za slánkou, která ukrývá plán „vojenského využití Venuše“ v Konci agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Scénář této zdařilé komedie napsal dramatik Oldřich Daněk a geometrické sešrotování agenta i s autem do úhledně krychlového balíčku bylo zde poučnou lekcí a zároveň poučenou parafrází scény z Goldfingera. Bond se mezitím stal sociologickým fenoménem a generoval kluby. Už tenkrát propagoval na padesát druhů výrobků. Autíčka, loutky, hry, šperky, parfémy, kolínskou, ručníky, dýmky, oblečení, vodku. Vše pod číslem 007. Byl samostatným průmyslovým odvětvím a firmy mezi sebou zápolily o umístění svých výtvorů v těch filmech, charakterizovaných vždy už úvodním designem titulků Maurice Bindera: rotujícím bílým kruhem a plavkyněmi. Obdobnou scénou mimochodem zahajuje Svěrák film Vrchní, prchni.

Typickým se stal i finální titulek ujišťující opakovaně: „Bond se vrátí.“ A lze číst název další ještě nevyužité knižní předlohy. S Flemingovými dědici byla uzavřena dohoda a scénáristé v čele s nejplodnějším Richardem Maibaumem směli s předlohami nakládat volně. Ale názvy románů musely zůstat nezměněny. I tak se narazilo na zádrhel. Connery toho měl dost a vzpěčoval se: odmítal pracovat, už nechtěl pokračovat. Slavný byl díky Bondovi dost a možná se mu nechtělo do chomoutu. V chystaném filmu V tajných službách Jejího Veličenstva (1969) totiž Bonda čekala svatba okořeněná Armstrongovou písní. A sice měl jeho choť vzápětí odstřelit Stavro Blofeld (budoucí Kojak Telly Savalas), ale… Tak Seana nahradil australský sportovec Lazebny. Sympaticky si hraje na schopného lupiče a „udělá“ tu trezor za pomoci dalšího udělátka, stroje Kasař. Ale zatímco Bond „párá“ pokladny, míří Blofeld výš. Vyvinul nový virus sterility Omega. Za pomoci pudřenek s anténkami by jej velice rád rozprášil. Buď celým širým světem, nebo aspoň Velkou Británií. Ukryje virus do speciálních kazet s kosmetikou. Ty rozdá půvabným dívkám, které předtím „hloubkově“ zhypnotizuje. „Jděte,“ velí.

„To by se Connerymu nikdy nestalo,“ žertuje v tomto filmu Lazenby, ale bohužel se nemýlí. Snímek propadl. Navzdory tomu, že dodatečně vystřihli dlouhé pronásledování na střechách Londýna. Výsledek by nezachránila ani původně plánovaná účast Brigitte Bardotové, která roli po Lazenbyho boku odmítla právě kvůli Connerymu, když radši hrála s ním v chabé adaptaci westernu Louise L´Amoura Shalako (1968). Její účastí by V tajných službách Jejího veličenstva semklo hned dvě z tří nejslavnějších B šedesátých let, kterými zůstávají Bardotová, Bond a Beatles. Aby Connery radši zabránil zničení Kansasu a vrátil se (ale už ke své škodě) až v Bondově dobrodružství Diamanty jsou věčné (1971).

Ten film potopil nepřehledný scénář realizovaný v kasinech a na pozemcích výstředního miliardáře Howarda Hughese v Las Vegas. Fleming by svou předlohu věru nepoznal. V původním scénáři se dokonce vyskytovalo Goldfingerovo dvojče. V realizovaném zbyl Blofeldův dvojník; nicméně James záměnu nepostřehne a utopí se úvodem v kyprém bahně. Naštěstí ne úplně. Ve zbytku filmu trousí pak tolik bonmotů, až připomíná Eastwoodova Drsného Harryho (1971). Film je pověstný scénou, v níž 007 zdolá „úzký profil“ pouze na levých kolech vozu, aby vzápětí ze škvíry vyjel na pneumatikách pravých. Z dnešního hlediska neúnosný je tu pohled na homosexualitu. Ale k udělátkům:

Okolo Země krouží obří Blofeldův laser, ovládaný z plovoucí těžní stanice. Osázen je démanty. Byly nakradeny v dolech jižní Afriky a jen ony jsou s to vyvinout paprsek, jenž mění jakýkoli cíl dole na Zemi v popel. A Bond? Prchá na troud vyschlou pouští Nevady ve zkušebním modelu lunárního vozítka Moonbuggy. A ve stylu už dvakrát zmíněných filmů o Fantomasovi účelně užívá prstní návleky s cizími otisky. Role se obrací, na útěku je Blofeld. Využije batyskaf! Blofeldovo svržení do továrního komína nás ale čeká teprve v úvodu dalšího snímku Velmi důvěrné (1981).

Za roli v dalším, opět nevýrazném filmu Žít a nechat zemřít (1973) odmítl Sean Connery nonšalantně pět milionů a definitivně byl nahrazen Rogerem Moorem. Ten získal permanentku a natočil pak sedm bondovek. Se suchým humorem to ale přeháněl, filmy se stále víc stávaly parodiemi. Hned napoprvé chtěl Bondův protivník zdvojnásobit počet drogově závislých v USA a vydělat na vlastním heroinu, vyváženém podmořskou dráhou z jeskyně. To by ještě šlo! Ale zlý šaman hraje ve filmu na flétnu, která je ve skutečnosti krátkovlnnou vysílačkou. Taky věštění a vúdú se předkládají jako reálné jevy.

Bond se po dr. No utká s dalším bezrukým padouchem, ten nový užívá štípací klepeto a zkroutí jím klidně hlaveň pušky. Magnetické Bondovy hodinky krášlí zas účinná kotoučová pilka a proti žralokům užije pušku s trhavými náboji plněnými stlačeným vzduchem. Film ozdobila pozdější doktorka Quinnová Jane Seymourová a titulní píseň od Lindy a Paula McCartney byla nominovaná na Oscara.

Povyk okolo premiéry doplnila první autorizovaná Bondova biografie z pera Johna Pearsona (1973). A pak? Muž se zlatou zbraní (1974) je v dalším filmu zosobněn Christopherem Lee, z něhož čiší hrůza. Je charismatický a před milenkou (Britt Eklandová už po rozchodu s Peterem Sellersem) se pyšní třemi prsními bradavkami a pistolí odlitou ze zlata. Je sestavitelná z pouzdra na cigarety, zapalovače, manžetového knoflíku a plnicího pera. Fakticky to tedy předznamenalo i zbraň prezidentského atentátníka ztvárněného později Malkovichem v Eastwoodově filmu S nasazením života. A Christopher „Dracula“ Lee?

Sice malou chvíli Bondovi uniká vzduchem ve voze Matador – s výsuvnými křidélky, ale také to „je starý“ a už jsme to znali z filmu Fantomas se zlobí.

Důstojnějším vynálezem je zde proto unikátní sluneční baterie Solex Agitator, ukládající záření do tepelných generátorů elektrárny, která pohání tu SKUTEČNOU zlatou zbraň: ohromný kanón.

A Roger Moore?

Navzdory dalším hláškám („Á, slečna Andersonová. Oblečenou jsem vás málem nepoznal.“) pronášeným v britském poklidu, anebo právě jejich následkem, není bohužel moc přesvědčivý. Ale může za to i scénář, činící z něj záměrně nešiku. Domorodý chlapec mu dokonce musí nastartovat motorový člun, načež zostuzený špión hocha „za odměnu“ odstrčí do moře. Udělal by to i děvčeti? Kdo ví. Avšak „to by se Connerymu (skutečně) stát nemohlo“, a skončeme tady naše vyprávění. Další filmy s Bondem byly načas víc pohádkami a dělat z nich sci-fi mi tu náhle připadá pošetilé. Snad bych se se mohl k problematice ještě někdy vrátit, ale domnívám se, že i tento článek už je dostačujícím vzorkem toho, jak se tvůrci filmů s agentem stavěli k vědě a fantazii. 

Autorem článku i ilustrací je Ivo Fencl

IMAGE:

IMAGE:



Kam dál?

Fotogalerie

Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!