„Mýty mě fascinovaly už na základce a zůstalo mi to doteď.“

„Mýty mě fascinovaly už na základce a zůstalo mi to doteď.“
15.06.2021
„Mýty mě fascinovaly už na základce a zůstalo mi to doteď.“

Rozhovor s autorkou fantasy Světla nad močálem

Mohlo by se zdát, že Lucie Ortega vystoupila z mlhy nad močálem (nedávno jsme recenzovali) a zařadila se po bok domácích autorek fantastiky z ničehož nic. Ale to je jen zdání. A abychom na její „zjevení“ i na její prvotinu Světla nad močálem vrhli trochu více světla, požádal jsem ji o rozhovor.

Na první pohled se opravdu může zdát, že jsi navkou české fantastiky. Ale ti, kteří sledují literární soutěže, by tě mohli vidět v jiném světle. Tak jak to tedy je? Zjevila se Lucie Ortega z čirého vzduchu, nebo je za jejím vstupem na literární scénu spousta práce?

Éterické zjevení nejsem, a i když představa, že bych přišla, napsala a zvítězila, zní docela poeticky, k realitě má daleko. Píšu dlouho. Nečetla jsem žádné moudré knihy o literární tvorbě, ani neabsolvovala kurzy, takže jsem si prošla různými nefunkčními vzorci, ale zase jsem si díky tomu vytvořila systém, který mi funguje. Současně si uvědomuju, že se mám ještě hodně co učit. Světla nad močálem jsou mojí první klasicky vydanou knihou. Vznikla z touhy konečně posunout moji tvorbu trochu profesionálnějším směrem. Jako malá jsem si hrála na spisovatelku a usoudila jsem, že je možná čas, přestat si hrát a začít ten sen uskutečňovat. Proto jsem v roce 2019 zkusila několik literárních soutěží. Pět z nich bylo povídkových, jedna skončila prvním místem a ostatní umístěním ve vítězné skupině s publikací ve sbornících a časopisu. V závěru roku jsem napsala příběh o navce Leně pro soutěž Hvězda inkoustu, díky čemuž jsem se konečně dočkala i vlastní tištěné knihy.

Světla nad močálem plné postav ze slovanských legend. Nejen bludičky, ale třeba i bůh Veles, Baba Jaga, nebo Kostěj. Takže se nabízí otázka, co ty a slovanské legendy? Četla ti babička Krásu nesmírnou, nebo ses k celé té smečce kolem bohyně Mokoš dostala jinou cestou?

Babička mi četla všechno možné a já to milovala. Ale kde se ve mně přesně vzal zájem o mytologii, nejen slovanskou, ale také keltskou, řeckou, vikingskou a další, to říct nedokážu. Jen vím, že mýty mě fascinovaly už na základce a zůstalo mi to doteď.

Lena se stala navkou (tedy aspirantkou na post bludičky) tím, že si sáhla na život. Ostatně právě úvody kapitol, v nichž čtenáři vysvětluje, co ji k tomu dovedlo, jsou asi nejdrsnější částí knihy. Při jejich čtení jsem si kladl otázku, proč jsi Lucie zvolila zrovna tohle téma?

Zatímco kulisy Světel mě napadly velmi brzy, na téma, které by jim dodalo hloubku, jsem si musela počkat. Sama mám ráda, když mě při čtení kniha donutí k zamyšlení a třeba i k přehodnocování zažitých názorů. Chtěla jsem to samé nabídnout čtenářům. Zpracovat téma sebevraždy jsem se rozhodla po přečtení článku o nárůstu pokusů o sebevraždu dětí a mladistvých před vysvědčením. A když jsem v tomto směru začala pátrat dál a přečetla desítky diskusí na internetu a narazila na velmi časté bagatelizování problémů mladých lidí, rozhodla jsem se, že tohle je téma, o kterém chci mluvit. Možná to pro mě byl i způsob, jak se pokusit vypořádat se skutečností, že si před lety vzal život jeden z mých kolegů a přátel. Toho pocitu, že je to nespravedlivé a zbytečné se těžko zbavuje. A právě proto jsem se ponořila do příběhu Leny a snažila se na ty „zbytečné“ důvody podívat očima toho, kdo je zažívá.

Zároveň knihou silně rezonuje vztah, nebo spíš nevztah člověka k přírodě. Takže mě samozřejmě zajímá jak lidstvo a jeho vztah k přírodě, potažmo lidstvo a jeho místo v přírodě vnímáš ty?

Já jsem člověk, který se přihlouple usmívá, že mu včely létají na rozkvetlou louku, a chválí kytky, když hezky rostou. To asi mluví za vše. Neúcta a necitlivost k přírodě mě trápí, a i když nejsem žádná militantní ekoaktivistka, myslím, že je v zájmu nás všech naučit se fungovat tak, abychom byli k životnímu prostředí šetrní, byť třeba za cenu zvýšených nákladů. Staří Slované viděli přírodu jako živoucí společenství plné přátelských i nepřátelských bytostí, jimž bylo třeba projevovat úctu, jinak mohly seslat všemožné pohromy. Dnes má mnoho lidí zakořeněno, že člověk je pánem tvorstva, a tudíž si může dělat, co uzná za vhodné. Těží, co potřebuje, loví, co potřebuje, mění ráz krajiny, jak se mu hodí. Ale samozřejmě jak se ukazuje, jsme součástí přírody jako jakýkoliv jiný živočich, a měli bychom se podle toho chovat.

Na první pohled by se mohlo dát, že jsou Světla nad močálem z ranku Young Adult, ale on je ten příběh vlastně dost temný. Své desetileté dceři bych ho tedy rozhodně číst nedal. Komu je tedy příběh Leny určen? Pro koho jsi ho psala?

To je popravdě otázka, kterou si v poslední době kladu taky :-D Cílovou skupinu jsem od začátku viděla tak od těch dvaceti výš, ale ukazuje se, že to může být i výrazně výš. Nakonec Leně je v příběhu osmnáct a ano, není to zrovna klasická dobrodružná fantasy. Ani to není jeden z těch příběhů, kde se mladá hrdinka směle vyrovná trénovaným válečníkům a všem nakope zadek. To by ostatně s ohledem na Leninu minulost ani nedávalo smysl. Myslím, že Světla jsou pro lidi, kteří mají rádi fantasy prostředí nebo pohádkovou atmosféru, ale v příběhu hledají něco hlubšího, baví je lidská dramata, vztahy, intriky a rádi se podívají do hlavy i postavě, na jejímž místě by opravdu být nechtěli.

Světla nad močálem jsi vydala u nakladatelství Fragment. Jak se ti s nakladatelstvím spolupracovalo?

Slyšela jsem spoustu nepěkných příběhů o tom, jak některá nakladatelství jednají se začínajícími autory, takže jsem ke spolupráci nejdřív přistupovala trochu obezřetně. Měla jsem za sebou pár příjemných spoluprací s jinými nakladatelstvími při redakcích povídek, ale tady šlo přece jen o celou knihu. Kladla jsem si otázky, co by se stalo, pokud by po mně chtěli úpravy, na které bych já nebyla ochotná přistoupit, a tak dále. Naštěstí hned první schůzka mě vyvedla z omylu. Přístup byl ukázkový, partnerský. Během spolupráce samozřejmě vzniklo pár rozepří, ale nakonec jsme vždy dokázali najít konsensus a kde jsem nemohla ustoupit, protože by to podle mého názoru měnilo poselství knihy, tam redaktor můj názor respektoval a já si toho velmi cením.

Když jsem sčetl reakce čtenářů tvé knihy na různých databázích, hodně se jich pochvalně zmiňovalo o obálce. Ta zaujala i mě. Můžeš nám říct, jak vznikla?

Vzhled obálky jsem měla v hlavě už během psaní příběhu a když mě z nakladatelství požádali o zaslání mé představy, sepsala jsem jim elaborát a plně očekávala, že mě ilustrátor prokleje do pátého pokolení. Především jsem chtěla, aby Lena měla rozdělenou tvář, což samozřejmě poukazuje jak na skutečnost, že je navka, tak na její rozpolcenost během příběhu. Dále aby kolem ní byly přírodní motivy, vše v muchovském stylu a tak dále. Mám radost, že mě pan ilustrátor nejen neproklel (aspoň myslím), ale navíc se s tím zadáním skvěle vypořádal.

Máš za sebou první vydanou knihu. Co plánuješ dál?

Ven utekla informace, že Světla budou mít pokračování – asi průmyslová špionáž – takže jsem to veřejně přiznala a pustila se do něj, i když jsem původně chtěla napřed dokončit jiný příběh. Námětů je spousta, mám co dělat minimálně příštích deset let.

Děkuji za tvůj čas a rozhovor.



Kam dál?

Fotogalerie

Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!

{title}
{date}
{title}

{perex}

{content}



Kam dál?

Fotogalerie

[uws_loop](images) [uws_loop]