banner
banner

Imaginární zoologie Jana Lukavce

Imaginární zoologie Jana Lukavce
08.01.2020
Imaginární zoologie Jana Lukavce

Kulturní dějiny vybraných živočichů od nejstarších mytických dob až po dnešek

Imaginární zoologie Jana Lukavce je – snad i navzdory titulu – literárněvědnou a zároveň obecně kulturní historií zvířat zcela reálných. Ale... Znovu a znovu jsme svědky snoubení se animálních motivů s fikcí; a protože je autor vědec, pozoruje funkci živých entit v celé přehršli knih těch nejrozmanitějších žánrů, méně ve filmech. Konfrontuje přitom analyzované vcelku umně s regulérními znalostmi přírodovědců té které doby a v šestnácti kapitolách s ním zaujatě procházíme mnoha literárními odkazy.

Úvodem si ovšem prohlédneme i celou milovanou pražskou zoo, jednu z nejhezčích zahrad na světě, a samo sebou i tohle provedeme skrze její obrazy v literatuře a knihách.

Spolu s uměleckými motivy zkoumá autor postupně mravence (ty především na podkladě práce Petra Hampla O mravencích a lidech), netopýry, vrány, krkavce, lišky, vlky, psy, kočky, prasata, koně, medvědy, opice, delfíny i velryby. Vždy bude, to je pravda, někomu z nás nutně nějaký odkaz chybět – a v případě takovýchto prací to jinak není ani možné. A hle, Lukavec například vůbec nezohlednil pohádku Lumíra Čivrného Jak zvířata zavřela lidi do klece. Zase tak to nevadí. Nelze do jedné knihy shromáždit všechno. To ani není jejím účelem. Mnohé z postřehů uvnitř poslouží navíc k výsostnému zpochybňování (dnes až nebezpečně jednoznačných) dychotonomií zvíře – člověk, příroda – kultura.

Ale podívejme se mezi stránky i konkrétněji. V románu Lilith George MacDonalda (1834-1905) vykonává havran s klidem povolání knihovníka, což je zřejmě metaforou, a současně je průvodcem právě zesnulých.

Teoriemi Carla Gustava Junga je pro změnu inspirován vlk Hermanna Hesse, kterým se částečně cítí být jeho hrdina Harry Haller v románu Stepní vlk (1927). Nu, a co vlci Kiplingovi? Co Londonovi věrní tažní psi? Bílý tesák. A nechybí ani legendární český Punťa, výtvarně ztvárněný René Klapačem.

Analogii v životě lidí a lišek viděl Seton a ještě daleko zřetelněji náš Těsnohlídek. V oddíle Z člověka v lišku a zase zpět analyzuje Lukavec i známou literární diádu Dáma v lišku (David Garnett) - Sylva (Vercors). Nedávno ji zohlednil i český spisovatel Jiří Kratochvil. A přírodovědec Buffon (1707-1788)?

Přičítal – oproti tomu – polidšťující rysy medvědům k tíži. „Veškerá tato hrubá podobnost s člověkem podtrhuje medvědovu zrůdnost a v ničem ho nečiní nadřazeným ostatním zvířatům,“ mínil – a snad měl i pravdu. Tyto solitérní šelmy se nedomluví ani vnitrodruhově, natož s člověkem, jejich krocení v cirkusech je nebezpečné a je tak trochu překvapivé, nakolik ušlechtile je – s Gerstäckerovou výjimkou – líčí už zmíněný Seton, Faulkner (sic), Curwood či Charles Roberts (1860-1943), ten v novele V srdci pralesa.

Lukavec prózu tohoto kanadského autora charakterizuje následovně: „Zvířecí samice Kroof v ní přichází o svoje mládě a přimyká se k mladé dívce. Medvědice děvčátko chrání před nástrahami pralesa a ono naopak přivádí zvíře stále blíže ke svému a matčinu lidskému příbytku. Statná samice je dívce oddána vášnivěji než vlastnímu dítěti. Když ale dítě dospěje a zvíře smrtelně ohrozí muže, který si ji vyvolil, mladá žena medvědici s velkým sebezapřením zastřelí.“

Antropomorfizované medvědy přivedl na literární scénu rovněž fenomenální Philip Pullman, autor Zlatého kompasu, ale není zapomenut dokonce ani Menzelův Míša Kulička.

V knize nechybí dokonce ani netopýří Batman, ba ani prasátko Babe (z pera literáta Dicka Kinga-Smithe), a dokonce dojde na Jahelkovu prasečí píseň Balada o strašlivém úderu šilhavého řezníka Josky. Ani Havlova hra Prase, ani Prase Dahlovo není opomenuto a my jenom zaváháme, zda analyzátor neměl zohlednit i lidožravé čuníky Harrisova Hannibala. I kdyby ne, trochu zde chybí Farma zvířat.

A opice „z Korálové ulice“? Je zkoumána v jediném tyglíku s Tarzanem a King Kongem, ale taky jako hrdinka Vercorsových Nepřirozených zvířat. Pouze na (příliš exkluzivní) Planetu opic Pierra Boulea v tomto případě nezbyl prostor.

A vorvani? Delfíni? Velryby? Mimo Barona Prášila je tu spatříme i v podobě Mocha Dicka, ba dojde na reflexi filmu Orca zabiják. Nedůsledně, ale přesto Jan Lukavec dodržuje v kapitolách jistou chronologii, a tak třeba u koček začíná výklad už ve starém Egyptě, aby pokračoval třeba i Montaignovým postřehem „když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli než já z ní“ a končil u citací z Terry Pratchetta. Nechybí Quijotův boj s kočkami, ba ani lev Aslan z Letopisů Narnie. Ani Poeův Černý kocour, ani Haškova Povídka o kočce, ani Kiplingova Kočka, která chodí sama, ani umručený kocour Trnkovy Zahrady. Jen ta interpretace Hoffmannových Životních názorů kocoura Moura není, pravda, jednoznačná.

I když se podobné kumulace motivů mohou někomu zdát až mechanické, autor dochází k tak zajímavým odhalením, souvislostem, objevům a postřehům, že si u mnohých kapitol nelze nevysnít, že se pod jeho perem jednou stanou celou samostatnou knihou. A třeba právě kočičí.

Lukavcův přístup k problematice je po celý čas konkrétně textový a méně teoretický, ale právě tak se to nejlépe vyplatí. A nejen čtenářsky. Zvláště to pak vynikne v kapitolách jako Z člověka v žábu či brouky (a někdy i zpět), kde se nám dostane pohledu na podstatné momenty díla Franze Kafky. I na zvířecí já v každém, jak je metamorfovali například Stevenson, Jekyll a Hyde.

Antropocentrický pohled na život a vesmír nikdy nebyl na místě, i vítejme Lukavcovo zpochybnění některých jeho fazet skrz tyhle půvabné kulturní dějiny. Není radno vydělovat se jako lidé z říše živočišné přespříliš.

Absolvent FF UK Jan Lukavec (*1977 v Praze) pracuje v Národní knihovně, píše recenze pro časopis iLiteratura.cz (kde je zároveň redaktorem), publikuje v tisku a časopisech, je spoluautorem Slovníku novější literární teorie (2012), napsal knihu o Gilbertu Keith Chestertonovi Fanatik, prorok, či klaun? (2008) a po ní publikace Zneklidňující svět zrcadel (2010), Od českého Tokia k exotické Praze (2013) a Bytosti na pomezí (2016). A právě poslední z nich, která ovšem operuje spíše se zvířaty z mytologie, je bezprostřední družkou knihy naší.

Jan Lukavec: Imaginární zoologie. Odborně recenzovali Petr Kopecký a Michal Sýkora. Pulchra. Praha 2019. 288 stran
Článek připravil Ivo Fencl



Kam dál?

Děkujeme, že jste přišli na naše stránky. Mějte fantastický den a přijďte zas!
Honza Vavřička, šéfredaktor magazínu Vanili.cz

Fotogalerie

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit