banner
banner

Chystá se nová sci-fi kniha Kchrat

Chystá se nová sci-fi kniha Kchrat
09.07.2020
Chystá se nová sci-fi kniha Kchrat

Na počátku knihy stála prostá otázka: co by lidé dělali, kdyby se první rasa, na kterou ve vesmíru narazí, podobala tomu nejkrvelačnějšímu monstru, jaké jsme si kdy dokázali představit.

Kniha pojednává o setkání Erin s mimozemšťanem Kchratem, ke kterému dojde za dost zvláštních okolností. Je to příběh o budování důvěry a boření předsudků a mýtů. Ale také o etice, rodině a mezilidských i mezirasových vztazích. Je to dobrodružství zdánlivě bezvýznamné trosečnice, která se chtě nechtě musí vydat cestou zodpovědné a všemi mastmi mazané velvyslankyně.

Knize kromě akce nechybí ani hloubka a jasná motivace postav. V rámci specifického způsobu vyprávění si autorka zahrává se lží, takže si čtenář nikdy nemůže být jist, co se zvrtne v další povídce. Drobný detail se vzápětí stává hlavní hybnou silou, která příběh nečekaně otočí naruby. Kořením knihy jsou živé dialogy.

Pro koho je kniha určena

Kniha zaujme nejen milovníky sci-fi příběhů, ale dokáže oslovit i čtenáře dobrodružných knih jiných žánrů. Příběhy nejsou přetechnizované, vesmír je jen jistým druhem exotického prostředí. Autorka čtenáře vtahuje do situací, nad kterými musí přemýšlet nebo které se ho emocionálně dotknou.

Pár slov o autorce

Marie Domská se narodila v roce 1982 a žije v Černé Hoře nedaleko Brna. Vystudovala učitelství a také několik let učila angličtinu a češtinu. Nyní se živí jako nehtová designérka. Psát začala v patnácti letech, a to převážně fantasy. V poslední době se více věnuje sci-fi. První sci-fi povídka Noe vyšla v časopise Ikarie (dnešní XB-1). Další s názvem Ujasnit si hranice získala třetí místo v soutěži Daidalos (2018). Za největší úspěch považuje vítězství novely Kchrat v Ceně Karla Čapka (2019).

Kdy kniha vyjde

Kniha vyjde ve spolupráci s nakladatelskou platformou Pointa.cz. Finanční prostředky potřebné na vydání knihy se vyberou pomocí crowdfundingové kampaně https://bit.ly/KupKchrat, která proběhne od 15.7.2020 do 14.8.2020. Během předprodeje bude možné získat nejen knihu, ale i jedinečné bonusy, jako je autorský obraz Kchrata a Erin nebo možnost pojmenovat některou z postav. Pro bližší informace sledujte facebookové stránky knihy: www.facebook.com/Ichkerat

Ukázka z knihy

VOJÁK

                Znovu zatáhl za řemínek, aby hrudní plát pevněji přitáhl, stáhl lopatky k sobě a pohodil rameny. Konečně to nikde netlačilo. Propojil nátepník s brněním a potvrdil uzavření. Kaskádu cvaknutí, jak díly do sebe zapadly, ale přehlušilo zapípání lodního počítače.

                Voláš brzy, ještě tam nejsem, pomyslel si a k obrazovce za zády se ani neotočil. Klidně stáhl helmu z háčku. Odpojil z ní dýchací masku, a pak si helmu nasadil. Zajistil ji vzadu v týle, přední pásky nechal rozpojené. Do příletu zbývala necelá hodina, takže má ještě dost času doladit zbytek později. Počítač se ozval podruhé.

                Ohlédl se přes rameno. Jeho ruce zatím automaticky strhávaly drobné nástroje ze skříňky na stěně a připínaly je do pozic na stehnech a na hrudníku. Najednou se zarazil. Přesunul se k blikajícímu displeji, a pak stiskl několik tlačítek, aby dostal jasnější obraz.

                „Co to k čertu je?“ zabrblal a vklouzl do křesla. Jeho prsty se rozeběhly po řídící desce. Loď začala zvolna zpomalovat. Přeladil frekvence a zaposlouchal se do zvuků nouzového signálu. Cizí hlasy ale záhy přerušilo volání ze základny. Rozmrzele potvrdil příjem.

                Proč jsi zpomalil, Ichkerate? Ještě tam nejsi! koordinátor se ani nezdržoval s formalitami.

                „Co ti to připomíná?“ odpověděl klidně a přehrál mu, co před chvíli poslouchal.

                Na něco –! hlas zmlkl. To jsou lidi? ozval se po chvíli už o poznání mírněji.

                „Chytrej kluk,“ potvrdil mu Ichkerat.

                Sakra, co dělají tak daleko od svého sektoru?

                „To bych taky rád věděl.“

                Koordinátor se na chvíli odmlčel, takže si Ichkerat znovu přehrál zachycený signál. Přimhouřil oči, jak doloval z paměti dlouho neprocvičovaný jazyk. Volají mateřskou loď, pokusil se odhadnout. Pročetl si údaje ze senzorů a prohlédl vizuální záznamy.

                Jak jsou daleko? Viděli tě? optal se koordinátor.

                Ichkerat mu hbitě přeposlal relevantní senzorické údaje. „Vsadíme se, že zabloudili?“

                Jdi do háje s těmi sázkami! Máš práci. Jestli tě neviděli, zmiz odtamtud. Obletíš je po... D28-46-13, vypočítával hlas. Z druhé strany Hratcha, zmínil planetu, z jejíhož prstence signál vycházel. Jeho stín tě skryje. Příjem?“

                „Je to nouzový signál, Metchare. Možná mají potíže.“

                A co je nám po tom?! Tady nemají co dělat. A jestli mají potíže, za chvíli je po nich. Potvrď rozkaz.

                „Zamítnuto. Jdu se na ně podívat.“

                Ichkerate! To tě bude stát body!

                „Seru ti na ně. Je to moje poslední mise. Udělám si výlet,“ zamumlal a rozběhl prsty po ovladačích. „Ani mě to nezdrží, slibuju,“ dodal už smířlivěji.

                K sakru, bude malér.

                „Nikomu to neříkej a nebude. Obletím je po N12-18-51. To mě dostane dost blízko, abych zjistil, jak jsou na tom. Přes ty větší kameny prstence mě neuvidí,“ komentoval svoje manévrování a slyšel, jak si to koordinátor šeptá a propočítává na svém počítači. Ani nepočkal na jeho souhlas a loď opět vyrazila vpřed. „Pokud jsou v pohodě, jen se kolem nich mihnu,“ dodal, aby ho uklidnil. „Oblouk za zády Hratcha by byl delší.“

                A pokud ne?

                Kdo ví? pomyslel si Ichkerat a pousmál se. Třeba budu mít štěstí na poklady. Pro jistotu zadal počítači, aby mu vyhodil základní informace o lidech. Kdysi mu to vtloukali do hlavy, ale nikdy není na škodu si to zopakovat.

                Ichkerate! Slyšel jsi mě?

                „A co když to byli oni, kdo spustil alarm?“ zamyslel se nahlas Ichkerat. Jeho koordinátora bylo těžké přesvědčit bez slušných argumentů, to už znal.

                Na druhé straně na chvíli zavládlo ticho. Nepravděpodobné. Jejich loď je příliš malá.

                „A jestli je v dosahu mateřská loď?“ zauvažoval Ichkerat a znovu koordinátorovi přehrál záznam nouzového signálu.

                Ani ta pro nás nepředstavuje nebezpečí. Alarm by nespustila, sonda by jen odeslala informační zprávu. Lidé jsou v podstatě neškodní.

                „A to jim jako dává právo lítat si, kde chtějí?“

                Metchar nechal jeho otázku bez odpovědi. Ichkerat neklidně poklepal na dýchací masku na svém klíně, a pak se dal do zapínání helmy. Očima sledoval odpočet do příletu k lidské lodi.

                Jestli jsou tam lidé, ty je kontaktovat nemůžeš, ozvalo se po chvíli.

                „A důvod?“

                Nějaký kulturní pindy, vysvětlil neurčitě Metchar a bylo slyšet, jak roluje stránky textu. Nicméně nezapomínej, že jsi jen voják. Mluvení ti zrovna moc nejde.

                „Fajn, tak mi pošli nějakou zdvořilou nahrávku.“

                Zapomeň –.

                „Do setkání zbývá pět a půl minuty. Ichkerat konec,“ pronesl nesmlouvavě.

                Ty haj–, zaznělo ještě rozhořčeně, než Ichkerat stačil odpojit hovor.

                „Stejně to bude po mém, Metchare, to už bys měl vědět,“ potřásl hlavou Ichkerat a zahleděl se na nové údaje. Jeho loď se rychle přibližovala k prstenci a obraz cizího plavidla se stával zřetelnější. Zdálo se, že kolem nich je pořádně husto. Pomalu mu začínalo docházet, jaký mají problém. Raději odložil dýchací masku a místo ní si přetáhl přes hlavu set na ruční ovládání lodi, aby viděl i vnímal všechny objekty okolo a výrazně zpomalil. Vmanévroval své plavidlo na okraj pásu a zafixoval ho k několika větším kusům horniny.

                Nehýbou se, pomyslel si s pohledem upřeným ven, když si mohl dovolit odložit řízení. Jeho loď teď byla v ideální pozici, aby si je mohl prohlédnout a oskenovat. Nechal počítač dělat svou práci a zkompletoval svou výstroj, aby mohl ven. Nejdůležitější byla souhra trysek, aby přesně reagovaly na pohyby jeho prstů, nohou a ocasu. V husté spleti pohybujících se kamenů si nesmí dovolit žádnou prodlevu.

                „Jeden zdroj života,“ zamumlal, když byla všechna výstroj na svém místě a on mohl zběžně prohlédnout příchozí data. „Poškození…,“ naklonil se a prolistoval zbytek. „Nulová šance na přežití. Sakra ty máš ale štěstí Metchare, asi na tvou nahrávku čekat nebudu,“ ušklíbl se a vybral vhodnou automatickou odpověď, kdyby se koordinátor přece jen ozval.

                Přesunul se do přetlakové komory, naposledy zkontroloval těsnění a zhluboka se nadechl. Když si pospíší, bude zpět dřív, než mu dojde dech a náplň dýchací masky tak zůstane nedotčena. Dveře se otevřely a on se odrazil směrem k cizí lodi. Mrštně se proplétal mezi úlomky nad povrchem prstence, co nejvýše od hustého středu. Čemu se nedokázal vyhnout, odrazil pohotově ocasem. Roky trénovaný tanec mezi hvězdami.

                Když doskočil na potlučený bok lidské lodi, mohl se jen pousmát svému čistému skóre. Na výstroji neměl ani škrábnutí. „A pak, že jsem starý,“ zavrčel si pro sebe a tiše přeručkoval k díře v trupu. Zevnitř znělo kvílení alarmu. Tmou probleskovalo červené výstražné světlo.

                Ichkerat zavřel na pár vteřin oči, aby je přizpůsobil tmě a vnímal infračervené záření. Lidé nedokážou přežít dlouho ve volném prostoru vesmíru a vzhledem k počtu děr zřejmě všechen vzduch z lodi unikl, přesto nechtěl riskovat střet s posledním vyděšeným astronautem. Když přelétl očima prostor, neslyšně se protáhl dovnitř.

                Odstrčil poletující nehybné tělo, ocasem se pevně přichytil jakéhosi výklenku a vplul do chodby. Rozhlédl se na obě strany, a pak se zahleděl na malý displej na nátepníku. Počítač identifikoval typ lodi a zobrazil mu náčrt nejbližšího okolí, včetně cesty k můstku. Tam bývají nejhezčí osobní věci. Bez zaváhání se vydal tím směrem. Jekot alarmu všechno ulehčoval. V takovém hluku si nemusel dělat starosti s tichým pohybem, stačilo se odrážet a přitahovat v pravidelných intervalech.

                Můstek obývala tři mrtvá těla. Ichkerat se ani neobtěžoval je prohlížet. Pro jeho oči citlivé na teplo to byly jen nehybné temné stíny. Daleko víc ho zaujal lesklý dotykový panel s několika obrysy tlačítek. Přejel po něm prsty v rukavici a představil si, jaký to musí být zvláštní povrch. A pak sjel rukou pod něj a musel se usmát tomu, jak jsou lidé předvídatelní. Bylo to už pár let, co ho odvolali z jejich hranic, ale na jejich lodích se toho moc nezměnilo. I tady si někdo umístil pod řídící panel svůj talisman.

                Tiše to luplo a přísavka opustila své místo. Ichkerat zvedl k očím svou trofej. Figurka na řetízku se zvolna otáčela v prostoru. Tuhle ještě nemá, zaradoval se a strčil předmět do pouzdra u pasu. Možná by mohl vzít ještě něco pro Metchara jako dárek na rozloučenou, pomyslel si a rozhlédl se.

                A najednou se zarazil. Zamrkal, aby očima přešel do běžného spektra, a rozsvítil světlo na helmě. V křesle u sousedního řídícího pultu sedělo nehybné tělo s vytřeštěnýma očima upřenýma kamsi na strop a z jeho hrudi trčel kus do modra zabarveného matného kovu. Ichkeratovi přejel mráz po zádech. „Do háje,“ sklouzlo mu ze rtu a on se ocasem přitáhl blíž. Přejel prsty po úlomku, a pak očima sledoval možnou trajektorii až k proraženému čelnímu sklu lodi, za nímž se vznášely kusy horniny a prach. Otočil se na druhou stranu. Zářezy a menší úlomky na zdech jako mozaika exploze. Váhavě sesbíral několik menších částeček a podržel je v dlani. A pak mu levou rukou projelo brnění.

                „K čertu,“ zavrčel Ichkerat, když mrkl na nátepník. „Copak to pár vteřin nevydrží?“ Po temném displeji přelétly bílé linky, ukazující mu nejrychlejší cestu ven a jeden červený puntík na okraji. Osamělý zdroj života. Ichkerat varování ignoroval a znovu se rozhlédl kolem. Jako důkaz toho nebylo dost, ale víc na první pohled nenacházel. Může to být kdekoli, klidně několik tisíc kilometrů široko daleko. Vzápětí lodí otřásl silný výbuch a po něm další slabší.

                Ichkerat znovu zaklel a prohlédl si cestu k přeživšímu. Svědek toho, co se stalo, napadlo ho. Bezpečně se zachytil o rám dveří a přitáhl se. Jekot alarmu nad jeho hlavou náhle ustal a spolu s ním pohaslo i blikání výstražného světla. Ještě dva skoky a bude u něj. A žije vůbec? došlo mu najednou. Taky už to může být jen tělo, co vychládá. Ale hledat venku může kdykoli, zatímco život vyprchá jednou provždy.

                K Ichkeratovu potěšení člověk z kajuty dvakrát vykřikl. Ichkerat tomu nerozuměl, ale nijak se nezdržoval dolováním slůvek z paměti. Pomalu vklouzl do kajuty a obezřetně se přiblížil k uzlíku zaklíněnému v jakési skříni.

                Astronaut překvapeně vzhlédl, když na něj dopadlo světlo z Ichkeratovy helmy.

                Je při vědomí, došlo mu. Kruci, asi by měl něco udělat. Kulturní pindy, prolétlo mu hlavou. Raději nemluvit, připomněl si a zvedl ruku. Takhle nějak to bylo, zadoufal, když provedl gesto, které používají lidé pro komunikaci ve vesmíru.

                Člověk se schoulil do klubíčka.

                Nebo taky ne, skousl nejistě ret. Ale pro jistotu ještě jednou a pomaleji zopakoval gesto: „Jsi ok?“

                Astronaut si zaclonil oči. „Nezraněn,“ odpověděl gestem po chvíli.

                Paráda, pomyslel si Ichkerat. „Ok,“ ukázal. Už se začínal rozpomínat. „Kolik máš vzduchu?“ Nulová šance na přežití, komentoval si pro sebe, jestli ho nemáš dost na to, abych tě dostal do lodi a přenastavil dýchací masku.

                Člověk cosi pronesl, čemu nerozuměl, a pak se začal škrábat ven.

                Tak fajn, pokrčil rameny Ichkerat, a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl. V poslední chvíli ale člověk ucukl.

                „Jo, vím, že nejsem zrovna krasavec,“ zabručel Ichkerat, chňapl mu po zápěstí a cizince si přitáhl. Jeho nátepník ve stejnou chvíli zablikal, aby svého majitele důrazněji varoval. „Buď chceš ven, nebo ne,“ dodal tiše a odrazil se.

                Astronaut cosi zaječel.

                „A čím dřív, tím líp.“

                Lidskou lodí zaburácel další výbuch a Ichkerat měl co dělat, aby se udržel. Protáhl se do chodby a člověk za ním narazil helmou do rámu dveří. Ichkerat si ho s podezřením přitáhl blíž. Jak jeho světlo zalilo prostor helmy, došlo mu, že člověk už je v bezvědomí.

                „K čertu,“ zavrčel a prodral úzkými štěrbinami v brnění ven dvě zádová chapadla. Pevně jimi připoutal bezvládné lidské tělo ke svému a vyrazil ven. „Neumírej, neumírej,“ říkal si v duchu.

                S dalším výbuchem za zády se odrazil do volného prostoru. Během několika vteřin se zorientoval a zamířil k lodi. Cesta byla náročnější s neforemnou zátěží, která mu pohyb mezi překážkami neusnadňovala. Nedokázal se vyhnout několika kamínkům, ale raději nastavil vlastní tělo a zbroj, než aby riskoval, že se křehký lidský skafandr protrhne. Na posledních metrech mu pak cestu zpříjemnilo neodbytné vřískání volání ze základny.

                Svalil se hned za dveřmi a pustil astronauta ze sevření. Poklepal na nátepník tak divoce, že ho málem rozbil.

                Kde k čertu –! zaburácel prostorem rozčilený Metcharův hlas.

                „Dej mi složení lidské atmosféry, ale fofrem!“ zařval Ichkerat a nadechl se, aby si mohl dýchací masku strhnout ještě dřív, než dojde k vyrovnání tlaku a bezpečnému uzavření dveří.

                Děláš si prdel?

                Ichkerat mlčky odhodil rukavice a zručně odšrouboval boční krytku na masce. Za zády mu zašuměly uzavírající se dveře.

                Tys tam fakt šel? Kruci, cos tam dělal? Víš, co z toho bude?

                „Diktuj sakra,“ popohnal ho Ichkerat.

                Hledám. Myslíš snad, že jsem chodící encyklopedie? Jestli se nadechl našeho vzduchu, za tři minuty bude pozdě. Kolik ti zbývá času?

                Ichkerat připravil protokol a připojil nátepník, aby mohl číst data rovnou z něj.

                „Žádný, už je v bezvědomí. Ale ještě je ve skafandru, takže za to nejspíš můžou ty tvoje kulturní pindy.“

                A tvůj šarm, uchechtl se kolega. Říkal jsem, že je nemáš kontaktovat. Posílám.

                „Dík,“ procedil Ichkerat přes sevřené zuby, všechno rychle zadal do masky a resetoval ji. Poklekl k cizinci a několika přesnými řezy protrhl skafandr a stáhl mu z hlavy helmu.

                „Doufám, že jsi zadržel dech,“ zašeptal, když masku přitiskl k jeho tváři a upravil velikost. Pod těsněním uvízlo několik světlých vlasů, ale seděla dobře. Připevnil ji řemínkem vzadu a až potom přišrouboval zpět kryt ovládacího panelu na boku.

                Dýchá? – Žije? – Tak už sakra něco řekni! dožadoval se Metchar jeho pozornosti.

                „Jak to mám asi vědět?“ potřásl hlavou Ichkerat a zlehka zvedl člověka do náruče, aby ho odnesl do kajuty. „Ještě budu potřebovat složení potravy a vody, aby se mi tu neotrávil,“ zahlásil po chvíli. Položil bezvládné tělo na svou palandu a zahleděl se na hrudník. Zdálo se, že se pravidelně zvedá.

                Jdu na to. A ty koukej vyrazit dál –.

                „Ty, Metchare?“ zavolal na něj ještě Ichkerat, aby se koordinátor předčasně neodpojil. „Řekl bych, že jsem ulovil samičku. Ichkerat konec.“

                Pak se s pobaveným úsměvem svalil do křesla. Očima přejížděl tělo svého hosta. Zase tak moc se od jeho vlastní rasy nelišila. Stavba těla, vlasy, rysy tváře i hrudník. Jen drobnosti trochu neladily. Tvar lebky, odstín pleti, uši, které pohladil, když jí připevňoval masku. Počet prstů v tlustých rukavicích. Drobnosti dalo by se říct. V davu jejich žen by se ztratila. Když ovšem do toho nepočítal sebe. On byl voják. Vyrobený z nutnosti přežití. Genialita genetického inženýrství. Vyčníval jako obranný val v poklidné zemi. Životně důležitý rozdíl mezi starou zkušenou rasou a slabými křehkými lidmi teprve tápajícími na okraji vesmíru.

                Ichkerat si s povzdechem stáhl helmu, promnul si oči a odvrátil se. Přejel pohledem po ovládacím panelu a pokusil se zaměřit myšlenky na důležitější věci. Jenomže, co má dělat? Vyrazit na určené místo, nebo nahlásit nález? A co vlastně má? Odepnul pouzdro a vysypal na tác vedle řídící desky své úlovky. Figurku odložil do přihrádky nad hlavou, kde měl své osobní věci, a zvedl k očím jeden z kousků tmavého kovu. Pár úlomků a nejasné podezření. Zlehka přejel prsty po tlačítku, které by opět zavolalo Metchara, ale nakonec ruku stáhl.

                „Rozkaz je rozkaz,“ zašeptal si pro sebe a přehodil si přes hlavu řídící set. Ostatně dokud to neuvidí, budou to jen domněnky. Ručně vykličkoval nejnebezpečnější úsek, a pak nasměroval loď do původního cíle. Jakmile předal řízení počítači, sadu opět zacvakl do slotu a zvedl se, aby se protáhl.

                Divoké zašustění za jeho zády mu prozradilo, že host už mezitím nabyl vědomí. Otočil se. Strnula v nejzazším koutě, kolena přitisknutá k tělu. Jen její hlasitý dech a třesoucí se ramena dávala znát, jak je vyděšená.

                „Ahoj,“ vydoloval z paměti úvodní kapitolu z učebnice lidského jazyka.

                „Co – ? Co jsi? – Co jsi zač?“ drmolila přeskakujícím hlasem.

                „Ichkerat,“ představil se.

                Roztřásla se a vypadalo to, že ve stěně co nevidět vytlačí důlek. „Co?“ špitla po chvíli.

                Ichkerat se pomalu posadil. Třeba ji uklidní, když se nad ní nebude tak tyčit. Ruce neškodně položil do klína. „Já –,“ začal pomalu a snažil se úzkými rty a neobratným jazykem co nejlépe artikulovat, „jsem – Ichkerat.“

                Třeštila oči, jako by nedokázala pochopit, že se s ní snaží mluvit její řečí.

                „Ichkerat,“ zopakoval.

                „Hkchrrrt,“ zachrčela a svraštila obočí.

                Zavrtěl hlavou: „Ichkerat. Jsem – Ichkerat.“

                „Kchrat.“

                Ichkerat s povzdechem složil hlavu do dlaní. „Tak tohle bude na dlouho.“

                „To je řeč? Je tohle řeč?“ zakvílelo děvče. „Bože můj, co po mě chceš? Proč? Proč jsem tady?“

                „Tak jo,“ přikývl Ichkerat. „Říkej mi, jak chceš, třeba Kchrat. Ano –, jsem – Kchrat.“

                „Kchrat,“ špitla a oči jí zvlhly slzami.

                „A – ty?“ pronesl pomalu.

                „A – ty?“ zopakovala po něm. „A – ty?“ zašeptala znovu, když svraštil obočí. „Řekl jsi: a ty?“

                „Ano,“ přikývl.

                „Ty –, ty mi rozumíš,“ konstatovala překvapeně.

                „Zatím ještě jo,“ povzdechl si Ichkerat nedočkavě. „Ale ty mě moc ne.“

                Potřásla hlavou nad jeho vrčením.

                „Kchrat,“ přistoupil na její variantu jeho jména, aby se ještě dnes dostali někam dál. „A ty?“ zopakoval znovu a v duchu počítal do deseti, když sesbírával zbytky trpělivosti.

                „Erin,“ odpověděla konečně. „Jmenuju se Erin.“

                „Chritn,“ přikývl.

                „E–rin,“ opravila ho pomalu.

                „Ch–ritn,“ zopakoval.

                „Ne. Je to E – ri – n.“

                Sakra jsem na tom stejně jako ona, došlo mu a zvedl se. Tohle nemělo cenu.

                „Jsem Erin,“ zapištěla a stiskla kolena silněji. „Kchrat, Erin.“

                „Jo, ale dál se asi nepohneme. Ne bez tlumočníka,“ potřásl hlavou zády k ní a upřel oči na odpočet příletu do cíle. Zapochyboval, jestli by mu porozuměla, i kdyby na to měla desetkrát víc času. Metchar měl s tím mluvením pravdu. Poškrábal se v týle a švihl ocasem. Co teď? A co až za půl hodiny dorazí na místo určení? Ven jít nemůže. Neměl by ji tady nechávat samotnou, když je tak rozrušená.

                „Bože ty jsi stvůra,“ zaječela a rychle si dlaněmi překryla dýchací masku, jako by to chtěla vzít zpět, když se na ni otočil.

                „Stvůra?“ zopakoval po ní nejistě.

                Rozbrečela se.

                Ichkerat se zvolna posadil do křesla, a pak zadal to slovo do překladače. „Stvůra,“ zašeptal znovu, když přelétl očima text.

                „Ty se mě bojíš?“ zeptal se pomalu.

                Urputně vrtěla hlavou a zadržovala vzlyky. Došlo mu, že teď není schopná naslouchat jeho špatné výslovnosti.

                „Bojí se mě,“ zhodnotil to, a pak rychle do překladače zadal jiné slovo. „Jsem – přítel,“ obrátil se k ní a jazyk se mu při tom málem zamotal.

                „Ne,“ vrtěla urputně hlavou. „To jsem neměla říkat. Nechtěla jsem –. Nemyslela jsem to tak.“

                „Pří – tel,“ pokusil se podruhé, ale bylo to zbytečné, neposlouchala ho. „K čertu!“ ulevil si nakonec. „Zachráním jí krk a takový mám za to vděk.“ Raději se k ní otočil zády a upřel oči na displeje počítače. Co nevidět by měly senzory přinést první data. A pak se ozve Metchar. Doufejme, že on je na tom v oblasti cizích řečí líp, napadlo Ichkerata.

                Nakonec se natáhl pro sadu na čištění trysek, aby nějak zabil čas. A občas nenápadně mrkl za sebe na hosta. Zdálo se, že se pomalu uklidňuje. Možná z nějakého důvodu nedokáže snést přímý kontakt s ním, a tak je pro ni ignorace příjemnější. Konečně si setřela slzy a už nedýchala tak nahlas, ale oči z něj nespouštěla. Čeho se, u ďasa, tak bojí? ptal se Ichkerat sám sebe. Bylo mu jasné, že není žádný krasavec, ale přece kdyby ji chtěl zabít, nemusel se vůbec namáhat s její záchranou. Stačilo počkat, až se udusí.

                Aktivace senzorů pak přišla téměř jako záchrana. Ichkerat vrátil trysku, kterou právě dočistil, zpět na její pozici na lýtku a pustil se do prvního průzkumu. Výsledek ho ale nijak nepotěšil. Zadal ještě několik testovacích měření, a pak už konečně zapípal hovor ze základny.

                „Ichkerat příjem.“

                Žijete? Metchar měl, jak se zdálo, dobrou náladu. Voják si rozmrzele představil horkou kávu a koblih, lepší důvod veselí u svého koordinátora neznal.

                „Mám pro tebe špatnou a dobrou zprávu.“

                Neříkej, právě jsem chtěl říct, to samé! Tak kdo začne? Hele, budu hádat. Ta tvoje samička ti nerozumí ani slovo – to je ta špatná zpráva. I když jak pro koho, uchechtl se Metchar. A ta dobrá – hraniční sondu už jsi opravil.

                „Tak to jsi vedle a doufám, že sedíš,“ uzemnil ho Ichkerat. „Hraniční sonda chybí.“ Dal koordinátorovi čas, aby informaci vstřebal, a mezitím prolistoval první výsledky měření. „A vzhledem k několika poletujícím úlomkům byla zničena.“

                Sakra, zavrčel Metchar.

                „Ale ta dobrá zpráva je, že to pravděpodobně není útok.“

                A co to teda je?

                „Náhoda? Nebo nehoda. Myslím, že ji sejmula ta lidská loď.“

                Děláš si legraci?

                „Ne.“

                Metchar se na chvíli odmlčel. Ichkerat dokázal zachytit jen nezřetelný šepot a pár sprostých slov. Jak moc jsi si jistý?

                „Čekám ještě na simulaci trajektorie jejich letu podle údajů ze sousedních sond. Ale na té lodi jsem našel střepiny z yakrinu. Mohly být z naší sondy. Třeba je to důvod jejich ztroskotání.“

                Metchar už se nepokoušel utlumit svoje klení. Tak jo, odkašlal si, nebo odplivl, Ichkerat to nedokázal přesně odhadnout. Nejdřív se uklidníme. Všechno pěkně popořádku. Náhradní sondu asi na palubě nemáš, co?

                „Ne.“

                Takže tam pošlu někoho, kdo ji má…, Metcharův hlas pozvolna zanikal, zřejmě jak se Metchar rozhlížel po dalších obrazovkách s informacemi o hlídkách, které měl na starost v tomto sektoru. Fajn, ozval se už opět zřetelně. Budou u tebe za dvanáct a půl hodiny. Asi ti nemusím připomínat, že tam musíš počkat na stráži.

                „No co nadělám,“ ušklíbl se Ichkerat a nastavil si odpočet.

                Teď co dál? Jak zjistíme, že ji opravdu zničili oni? A proč? Co je vlastně zač? Co ví o jejich ztroskotání? Sakra, jakou rychlostí vůbec museli letět, aby sondu přehlídli a vrazili do ní? Vždyť to nakonec musela být jejich vina. Ještě bychom to mohli brát jako útok, plival Metchar jedno slovo za druhým čím dál tím rozhořčeněji.

                „Myslím, že by ses měl vrátit na začátek a opravdu se uklidnit,“ přerušil ho Ichkerat. „Za prvé, potřebuji tlumočníka, který ji vyslechne. V klidu a bez obviňování. Třeba to byla jen nehoda. A pak potřebuješ tým, který projde trosky jejich lodi v prstenci kolem Hratcha, aby se potvrdilo, že to opravdu byla naše sonda.“

                Ty jsi vtipnej. Tým jo? Máš pocit, že mám nadbytek vojáků?

                „Nováčci by se mohli pocvičit v pohybu v prstenci. Je to príma hra,“ navrhl Ichkerat. „A teď bys mi mohl poslat to složení jídla a vody, který jsem chtěl. Jo, a ještě by mě zajímaly podrobnosti těch kulturních pindů mezi námi a lidmi,“ napadlo Ichkerata, že tam by mohl najít odpověď na ten nevysvětlitelný strach, který ji roztřásl, kdykoli se na ni přímo podíval.

                Jo, špitl zamyšleně Metchar. Teď už to tak vtipné není, ale měl jsem v tomto ohledu pro tebe dobrou a špatnou zprávu.

                „Poslouchám.“

                Není to mezi námi, ale mezi tebou a jimi.

                „Mnou?“ svraštil obočí.

                Vypadáš tak trochu jako –, tady jsem to měl někde napsané –, Dravec.

                „A to je co?“

                Jakýsi vesmírný netvor. Pošlu ti podrobnosti, tak úplně jsem to nepochopil. Ale zkus si představit, že by tě z trosek lodi vytáhl jakchtanoid.

                „No skvěle,“ zavrčel Ichkerat. „A ta dobrá zpráva?“

                Satchrua se nabídla, že ti připraví nějaké motivační video, které by ji mělo zbavit strachu z tebe. S titulkama. Třeba to pomůže.

                „A osobně by třeba nemohla –?“

                Už ti to prý posílá. Metchar konec.

                „Do háje,“ ulevil si konečně Ichkerat a po očku se zadíval na lidskou bytost v koutku kajuty. Video, fajn. Ale jak jí to přehraje? To by musela přijít sem k ovládacímu pultu, aby si mohla přečíst titulky. Tohle nebyl jeho pohodlný byt, kde měl obrazovku na každém rohu, a především nad postelí. Počítač cinkl pro přijetí zprávy. Ichkerat se váhavě rozhlédl. Jednomístná strážní loď zrovna neoplývala prostorem. Možná by jí to mohl nechat spuštěné pořád dokola, dokud se postupně neosmělí a nepřiblíží se. Koneckonců na to má něco přes dvanáct hodin.

                Snad to není nic animovaného pro děti, jinak po pár opakováních dobrovolně opustím loď, pomyslel si Ichkerat a zadíval se na cizinku.

                „Chritn?“ oslovil ji. Napjatě pootočila hlavu a nerozbrečela se, to bylo dobré znamení. „Pojď – sem.“

                Pokusila se to zopakovat. Trpělivě jí dal čas, aby přišla na to, co jí řekl. Pak ho napadlo použít lidská gesta, která předtím v troskách její lodi tak perfektně fungovala.

                „Pojď sem,“ ukázal pomalu. „Podívej se.“ Nečekal ani, že by to hned udělala, a spustil video. Pak zacouval dál od pultu. Vzápětí ale ztuhl, když rozpoznal úvodní melodii.

                „Jsou vaše děti ohroženy genetickou zátěží?“ ozval se medový hlas moderátorky z reklamy. Ichkerat to viděl už tolikrát, že by dokázal přesně popsat, co má na sobě. Chtě nechtě ale musel přiznat, že se velmi podobá lidem, a to byl možná ten důvod, proč zrovna tohle. „Nebuďte lhostejní k jejich budoucnosti. Hloubkový genetický test je zdarma a provádí se již v pátém týdnu těhotenství, kdy je možné poskytnout postiženým embryím co nejširší výbavu,“ moderátorka během své řeči ukazovala jednotlivá vylepšení, která si lze objednat. Změnu kostry nohou pro rychlost, blány, chapadla, drápy, zkostnatělý zátylek i ocas.

                Pak ji vystřídaly záběry dětí z vojenské základny: „Dýchám pod vodou,“ zahlásil chlapec. „Vidím ve tmě,“ přidal se další. „Přežiju v otevřeném vesmíru. – Přirozeně. Bez zbytečných operací.

                „Buďte zodpovědní a neplýtvejte životy nenarozených. I oni mohou být prospěšní,“ vysvětlovala moderátorka.

                „Sloužíme, abyste vy mohli žít,“ pronesla četa sborově.

                Ichkerat mlčky sledoval Erin, jak se postavila a udělala krůček blíž, aby lépe viděla.

                „Rodilý vojáci jsou nejen nejlepším obranným valem našeho vesmírného prostoru,“ pokračovala žena z reklamy, „jsou také cennou ekonomickou podporou své rodině.“

                „Jsme rychlí!“ vykřikovali nadšeně a předváděli nejrůznější cviky. „Jsme odolní!“ hlásali starší branci. „Jsme vaše přežití!“ pronesl vážně kdosi velmi podobný Ichkratovi. „Přežití zdravé populace a zachování našeho kulturního dědictví je pro nás přednější než vzhled,“ přesvědčovali se zubatými úsměvy mladí vojáci.

                „Rozhodněte o bezpečné budoucnosti vašich zdravých dětí ještě před otěhotněním,“ dodala hlasatelka.

                „Jsme váš bezpečný zítřek,“ dodala pětice vojáků představující základní rozdělení bojových schopností, než se zvolna proměnili ve stíny, chránící šťastnou početnou rodinu v popředí.

                „Ašchtra – bezbolestná prenatální mutace. Ašchtra – naše bezpečná budoucnost.“

                Poslední tóny doprovodily stmívačku a po pár vteřinách vše začalo nanovo. Erin, udělala další váhavý krůček vpřed, ale její tvář se s každým slovem zachmuřovala. Nedokáže to přečíst, nebo je to špatně přeložené, napadlo Ichkerata. Snad pochopí to hlavní, zadoufal.

                Reklama dohrála podruhé, a potom ještě jednou. Ichkerat se raději přesunul ke skříni se zásobami a podle údajů, které si nechal přeposlat od Metchara do nátepníku, nachystal jídlo a vodu. Jeho ignorace umožnila Erin přijít k přehrávači ještě blíž. V polovině čtvrtého opakování pak konečně zvedla ruku.

                „To –,“ začala váhavě a pomalu couvala do svého koutku, když se střetla s Ichkeratovým pohledem. „To jsou tví lidé? Oni jsou jako já? Tví lidé jsou jako já?“

                „Ano,“ přikývl a zároveň provedl gesto. S úlevou zastavil přehrávání. No, nepochopila to tak přesně, ale snad to bude stačit.

                „Jsou jako já,“ zašeptala pro sebe. „Ale ty?“ hlas se jí zlomil, ztěžka dosedla na jeho postel a nasucho polkla.

                „Já také.“

                Potřásla hlavou. „To bych neřekla.“

                „Ale jsem voják,“ pronesl co nejzřetelněji.

                „Voják,“ šeptala dokola, dokud z jeho chrčení nevydolovala správné slovo.

                „A ty?“ zeptal se v naději, že než se dostanou k tlumočníkovi, bude už alespoň něco vědět.

                „Já?“ překvapeně svraštila obočí.

                Ichkerat mlčky čekal, jak jeho otázku pochopí.

                „Já jsem –,“ začala váhavě, „navigátor?“

                „Navigátor,“ zopakoval zkomoleně a přikývl, že rozumí.

                „Ty mi opravdu rozumíš?“

                „Ano.“

                „To je divné,“ pronesla a nesměle se rozhlédla kolem. „Jako divné, že znáš naši řeč a já někoho jako ty nikdy neviděla. Ani je,“ ukázala na monitor, „jsem nikdy –.“

                Nikdy? svraštil obočí Ichkerat. A co ten Dravec? Ale neobtěžoval se s mluvením. Nerozuměla by mu, zbytečně by se zamotávala do jeho vrčení a konce by se nedobrali. Raději k ní přisunul tác s jídlem.

                Přejela si rukama po loktech, jako by jí byla zima, a pak potřásla hlavou. „Já –, no víš, mám tu dýchací masku, takže – asi –.“

                „Zadrž dech,“ navrhl jí.

                „Za – drž,“ slabikovala po něm.

                Nadechl se a předvedl jí to.

                „Ach tak,“ pousmála se.

                Konečně první úsměv, zajásal v duchu Ichkerat. Zvedla ruce a prsty nahmatala řemínek. Chvíli bojovala s přezkou. Ichkerat ji nehybně pozoroval. Jestli má z něj stejný pocit, jaký by měl on v přítomnosti jakchtanoida, tak jí pomoct nemůže. Ne, pokud ho o to sama nepožádá. Nakonec se jí to přece jen podařilo. Přidržela si masku jednou rukou a bylo vidět, jak váhá. Jako by se bála, že když bude příliš pomalá, bude to znamenat její smrt. Rychle sáhla po prvním kousku, odkryla ústa a zase je rychle přiklopila.

                Ichkerat se usmál. Hrozně rád by ji varoval, že tento vesmírný hnus nestojí za nic. Na vojácích se šetřilo, hlavním cílem bylo splnit misi a přežít, nikoli šimrat chuťové buňky. Ale zdálo se, že se s tím poprala se ctí zdvořilého hosta.

                „Děkuji,“ špitla, když sousto zapila.

                Ichkerat přikývl a pomalu zacouval ke skříni s vybavením. Bylo na čase se odstrojit. Ven už zřejmě nepůjde. Během těch dvanácti hodin by se dokonce mohl prospat, a pak už jej čeká jen cesta domů. Pokud ho Metchar nebude s něčím otravovat. Odepínal jeden přístroj za druhým a vracel je do slotů ve skříňce. Pak odblokoval uzamčení jednotlivých částí brnění a nakonec povolil řemínky. Svléknout se úplně nemůže. Kdyby se cokoli pokazilo, do minuty musí být zase připraven, ale drobné pohodlí není zakázané.

                Když se otočil, shledal, že Erin svůj tác zcela vymetla a teď bojovala s opětovným připevněním dýchací masky.

                „Potřebuješ pomoct?“ doprovodil svou otázku příslušným gestem.

                „Ne!“ vyhrkla rychle. „Ne, jen se nepřibližuj,“ skousla rty a provinile se na něj zadívala. „Chtěla jsem říct, ne, děkuji. – Sakra. Promiň. – Kchrate,“ jak bojovala se slovy i se strachem, maska jí na chvíli vyklouzla z prstů. „K čertu!“

                „Jen klid,“ naznačil a posadil se do křesla. Nastavil si pohodlný sklon a chvíli ji sledoval, než zavřel oči.

                „Fix! Jak se to –!“ začala, ale sotva Ichkerat zvedl hlavu, zaslechl známé cvaknutí. „Ne!“ vykřikla znovu, jako by nechtěla, aby se zvedl. „Mám to! Mám to,“ zopakovala klidněji. „Už se mi to povedlo.“

                „Ok,“ zvedl naposledy ruku a opět zavřel oči.

 

                Na krku jej zastudil studený kov. Otevřel oči a překvapeně se setkal s Erininým pohledem.

                „Tak a teď pěkně nastavíš kurz na nejbližší lidskou loď, ty stvůro. Rozuměl jsi?“ zavrčela na něj, ale oči jí zvlhly slzami.

                Cítil, jak se špička jeho nože v jejích rukách chvěje a škrábe do tuhé kůže. Opatrně polkl a pomalu pohnul jednou rukou, jako by ji chtěl poslechnout. Současně ale začal tiše ze zad soukat svá chapadla.

                „Tak bude to? Vím, že mi rozumíš. A žádné skopičiny, nebo tě podříznu,“ varovala ho a vytřeštěnýma očima kontrolovala každý jeho pohyb, jako by se bála i mrknout. Dívala se ale špatným směrem.

                Pak se všechno odehrálo naráz. Švihl ji ocasem zespodu přes prsty, protočil se pod čepelí, až křeslo odlétlo stranou, a chapadly spoutal její překvapené ruce. Trhl s ní na zem, a pak ji odhodil na palandu. Nůž zacinkal o podlahu a po čelisti mu stekla kapka krve.

                „Děvko!“ zavrčel a setřel hřbetem ruky drobnou ranku. Pak zvedl své křeslo a zacvakl ho zpět do otvoru v podlaze.

                Dala se do tichého naříkání v koutku jeho postele a tiskla si prsty v klíně. Co nevidět propukne v opravdový pláč, došlo mu. A zalitoval, že ji udeřil tak silně. Ona přece není voják, mohl se trochu krotit.

                Stočil oči k odpočtu. Ještě zbývalo devět hodin. Devět hodin zavřený s mrchou, která bude jen číhat na to, až zavře oči, aby ho podřízla. A dalších dvacet hodin zabere cesta na základnu. Sebral ze země svůj nůž, otřel ostří do hadříku a vrátil ho do skříňky.

                „A pak, že lidé jsou neškodní,“ zachroptěl podrážděně. Tohle Metcharovi připomene, hned jak se ozve.

                Erin se v koutku rozbrečela.

                Ichkerat si pohrdavě odfrkl. Ale, co by dělal on, kdyby se ocitl na lodi s jakchtanoidem? Samozřejmě, že by ho zabil, jakmile by se naskytla příležitost, odpověděl si bez zaváhání. „K sakru.“ Jeho blbost, že vůbec usnul. Podělaný motivační video a kulturní pindy.

                S lítostí se zadíval na třesoucí se uzlík. Chce jenom domů, uvědomil si. Mezi svoje. I on by se pokusil převzít řízení jakchtanoidské lodi a dostat se zpět, i kdyby měl přežívat na jejich obludné mrtvole. A pak se Ichkerat zarazil. Chtěla, aby zamířil k jejich lodi. Ale kam? Je tady vůbec někde jejich loď? V dosahu senzorů hraničních sond určitě ne. To už by o tom věděl.

                Ichkerat se posadil zpět do svého křesla a připojil se k obranné síti. Procházel sondy jednu po druhé, zadával nová kontrolní měření a pročítal stará hlášení. Kromě výpadku jedné ze sond, vlastně jejího zničení, se tady ale už týdny nic nedělo. Nakonec dostal spásný nápad. Roztáhl mapu okolního vesmíru přes všechny obrazovky a rozsvítil jejich pozici a hraniční pás.

                „Chritn, pojď sem,“ přikázal gestem i slovy. Chce to jen čas a ona si na jeho přízvuk zvykne, tak jako ostatní přátelé a spolupracovníci.

                Roztřásla se, ale vstala. Slzy jako hrachy jí stékaly po tvářích. S prsty stále schovanými v dlani druhé ruky se pomalu přiblížila. O krok ustoupil, ale víc prostoru jí dát nemohl. Potřeboval od ní informace. Musel vidět, kam se dívá a kam ukáže.

                „Tady,“ upozornil ji na žlutou tečku. „Já – Kchrat. Tady.“

                „To je mapa,“ konstatovala bystře.

                Ichkerat s povzdechem potřásl hlavou. „Nepovídej,“ ujelo mu tiše. „Tvoje loď?“ zeptal se a přejel prsty za hraniční pás. „Kde je tvoje loď?“

                Sledovala jeho pohyb, a pak začala očima těkat všude po mapě. Po chvíli se naklonila ještě blíž a procházela mapu postupně. Hvězdy, jejich planety, měsíce, prstence asteroidů, chuchvalec mlhoviny, vzdálenou kometu. Ale bylo jasné, že tápe.

                Nakonec Ichkerat položil ruku na klávesnici a několika příkazy mapu oddálil. Jejich sektor se změnil v malou krychli se sotva patrnou tečkou jejich pozice. A hraniční pás tvořil trochu pokřivenou vrchní hranu. Rozvinul následující sektor a za ním na vzdáleném konci vyznačil barevně oblast lidského území.

                „Lidé jsou obvykle tam,“ pronesl pomalu.

                „Ano,“ přikývla váhavě a najednou se dala do pojmenovávání hvězd a planet, které znala. Došla téměř do poloviny sousedního sektoru. Zbytek pro ni byl neznámý.

                „Kde je tvoje loď?“ zopakoval svoji první otázku.

                Erin ztuhla. Otřela si mokrou tvář o paži, a pak třesoucí se rukou ukázala na mapu.

                Ichkerat se naklonil blíž a přimhouřil oči, jak propočítával souřadnice. Pomalu je naťukal do počítače a ten vzápětí vyznačil nejkratší trasu.

                „Čtyřicet tři dní a jedenáct hodin,“ přečetl Ichkerat a na menší obrazovce otevřel zápisník pro usnadnění komunikace. Chvíli zápasil s aktivací pomocné lidské klávesnice, aby si zpřístupnil její znaky. Bude se hodit, protože čtení pro ni bude srozumitelnější než jeho výslovnost. A pak už jen převedl údaje do lidských jednotek a promítl výsledek rovnou z překladače.

                Nahlas zavzlykala.

                „Tato loď nemá dost energie ani zásob na takovou cestu,“ pronesl vážně a přepsal to, aby si to mohla přečíst.

                Erin se podlomila kolena a ona se složila do jeho křesla.

                „Jak jste se dostali až sem?“ napsal Ichkerat.

                Zavrtěla hlavou. „Já nevím,“ dala se do pláče. „Co – co se mnou uděláš?“

                „Odvezu tě na základnu,“ napsal. „Zničili jste naši sondu. Chceme jen vědět proč,“ vyťukával slova pomalu. S čím si nevěděl rady, doplnil s pomocí překladače. „Jsi navigátor. Měla bys to vědět.“

                Postupně se uklidňovala. Sledovala jeho dlouhé prsty, a pak se natáhla k tlačítkům a opravila mu pravopis slova navigátor. Ichkerat trpělivě čekal na odpověď.

                „Naše loď byla poškozená,“ začala pomalu. Její hlas zněl podivně prázdně. Asi už jí došlo, že je tu sama, bez možnosti návratu, napadlo Ichkerata. I kdyby ho zabila, nikam se nedostane a jediným výsledkem bude její pomalá smrt. „Obětovali jsme zbývající energii do skoku. Víš, co to je?“ zvedla k němu hlavu. Na vteřinku se střetla s jeho očima. Přejela pohledem jeho tvář a sklouzla dolů k ocasu. Roztřásla se. „Rychlý přesun prostorem. Taková malá červí díra,“ vykoktala rychle.

                „Chápu,“ přikývl.

                „Zřejmě –,“ polkla. Měla problém přiznat si zdrcující pravdu. „Zřejmě, jsme skočili špatným směrem,“ zašeptala a sklonila hlavu k bolavým prstům.

                Až teď si všiml krvavých šmouh na jejím oblečení. Otočil se k lékárničce a podal jí láhev s vodou a obvaz. V duchu si skládal její příběh dohromady. Otevřeli malou červí díru, která je vyplivla rovnou před jejich sondu. Proto poziční trysky nestačily zareagovat a vyhnout se nárazu. Ani pilot jejich lodi tomu už nedokázal zabránit.

                „Neměli byste používat technologii, kterou nejde ovládat,“ zavrčel tiše.

                „Asi to mám zlomené,“ pronesla, aniž by se starala o význam jeho chrčení.

                Zareagoval bleskurychle. Chňapl po její ruce a s křupnutím prst srovnal. Zaječela, až mu zalehlo v citlivých uších a vystřelila do svého koutku, co nejdál od něj. Některé věci je třeba udělat hned. Čím déle se váhá, tím víc strach bolí, uvědomil si hořce s prsty v uších a s pocitem viny, že už jí zase ublížil.

                „Copak tu nemáš nějaké normální lékařské vybavení? Voda a obvaz a křupanské způsoby jak ze středověku!“ vyčetla mu.

                Potřebuje ze sebe vykřičet tu bolest, napadlo ho a obrátil se k ní zády. Prošel lékařskou skříňku, i když v podstatě zbytečně. Chtěl jí jen ukázat, že ho její bolest zajímá. Bohužel jediným lékem na strážných lodích byla silná droga. Kdyby se dostal až na hranici života a smrti, dokázalo by ho to vybudit až na dvanáct hodin. Za tu dobu by byl schopen dostat se k minimálně dalším dvěma hlídkám. Člověka by to ale nejspíš zabilo. S lidmi na palubě nikdo z inženýrů nepočítal a vojáci měli silně vyvinutou schopnost přežití. Takový zlomený prst se počítal mezi škrábnutí.

                „A ty nic nemáš ve skafandru?“ podivil se. Jeho vlastní výstroj byla bohatší.

                „Nerozumím ti. Fakt ne!“ odsekla. „Ani nechci! Kurva, víš vůbec, jak to bolí?!“

                Musel se zasmát. Jeden drobný prstík. Copak se to dá srovnávat s jeho jizvami? Lidé jsou tak slabí. Potřásl hlavou a posadil se za ovládací desku. Do příletu nové sondy zbývalo ještě sedm hodin. To bude sakra dlouhá šichta. Čím ještě by mohli zabít čas?

                Jako naschvál se od Erin ozvalo varovné pípnutí. „Ta maska!“ vyjekla a nadskočila. „Zčernala!“

                Pomalu se k ní otočil: „To je v pořádku,“ ukázal gestem. „Jenom vyměním náplň,“ dodal co nejzřetelněji. Vstal a z příslušného šuplíku vytáhl náhradní dílek.

                „Tak co se s tím děje?“ začala zase dýchat nahlas. „Dochází mi vzduch?“

                Přejel ji zkoumavým pohledem. Pokud se neuklidní, nebude schopná zadržet dech na dost dlouho, aby to doplnil, zauvažoval a přesunul se k jiné polici s náhradní maskou. Posadil se s ní do křesla a odšrouboval kryt. S druhým varovným pípnutím nalistoval v historii nátepníku údaje o složení pro ni dýchatelného vzduchu.

                Nervózně ho sledovala a její bolavý prst byl najednou vedlejší. „Nemůžeš mi alespoň říct, kolik času mi zbývá?“

                „Dost. Jen klid,“ usmál se.

                „A to má být jako úsměv? Vážně? Díval ses někdy do zrcadla?“

                Ichkerat se zarazil. Kulturní pindy, zadunělo mu hlavu. Zatraceně podstatný kulturní pindy, zaskřípal zuby. Odložil novou masku vedle sebe a prsty položil na tlačítka. Jeden malý vyčítavý hlásek někde v hlavě mu napovídal, že z ní mluví bolest, strach a zoufalství. Kdyby jí nenarovnal ten prst… Nebo kdyby jí ho před tím nezlomil… – Nebo kdyby ji k čertu nechal chcípnout na tý lodi! zařval v duchu, aby hlásek zadupal co nejhlouběji, a jeho prsty se rozeběhly po klávesnici. Srát na hlavu si nenechá.

                „Co děláš?“ pípla, už zase mírná jako beránek. V jejím hlase byl znát pláč.

                Ignoroval ji a mlčky pročítal data. Zachránil ji zcela dobrovolně. Žádné výhody z toho neplynuly. Ani sláva, ani poplácání po rameni, natož body. Kdyby chtěl, mohl ji bez výčitek zabít a vyhodit ven. A nikdo by se nepídil po tom proč. Mezirasovou smlouvu s lidmi neměli. Lidé ani netušili, že někdo jako oni brázdí už dlouhá staletí vesmír kolem nich. Prostě by ji připočítali mezi stovky jiných mrtvých a nikdy nenalezených astronautů, stejně jako ostatní členy posádky její lodi. Jenže nebyl vrah. Bezbranné nezabíjel.

                „Je ta maska hotová?“ špitla podruhé. „Kchrate?“

                „Ne,“ zavrčel a znovu ji sebral. S pohledem upřeným na text hlavní obrazovky začal programovat boční panel.

                „Už to zase píplo, Kchrate.“

                Zaklapl dvířka a přišrouboval je. Pak jí masku hodil k nohám. Váhavě ji zvedla. Ichkerat sledoval, jak se nadechla, zadržela dech, aby stáhla zčernalou masku z tváře. Se zlomeným prstem a maskou v druhé ruce jí to moc nešlo. Pak dýchací vybavení vydalo táhlý naléhavý tón. Třicet vteřin, pomyslel si Ichkerat a byl připraven okamžitě jí pomoct, kdyby bylo třeba. Erin se ale znenadání rychle vzchopila. Pustila novou masku a prudce strhla kvílející věc z tváře. Novou zase hbitě přiložila přes nos a bradu. Natáhla řemínek dozadu a zkušeně zacvakla. Najednou jí to šlo nadmíru dobře i přes ten zlomený prst, pomyslel si Ichkerat. Zřejmě na tom její mozek ještě není tak úplně špatně. Ještě dokáže rozlišovat život ohrožující priority.

                Palubní počítač neodbytně zadrnčel. Ichkerat natáhl ruku a stiskl tlačítko, aniž by spustil oči z Erin.

                Základna Ichkeratovi, ozval se nečekaně formálně Metchar.

                Sakra, něco je špatně, napadlo ho. „Ichkerat, příjem.“

                Jak je na tom naše děvče? Mám tady tlumočníka.

                „Tak rychle,“ pronesl Ichkerat. „Máte odhadem asi minutu.“

                Jak minutu?

                Roztřesená Erin s úlevou nahlas hltala čerstvý vzduch, pak otevřela oči a upřela je na něj. „Děkuju,“ zašeptala, jako by nechtěla rušit jeho hovor.

                Na díky už je pozdě, pomyslel si Ichkerat hořce.

                Ichkerate?

                „Tak hele, před chvílí se mě pokusila zabít – Satchrua to motivační video vybrala fakt zodpovědně. Do příletu sondy zbývá skoro sedm hodin, cesta na základnu zabere dvacet. A to ani nemluvím o tom, jak dlouho už jsem se pořádně nevyspal. Rád bych se svýho zaslouženýho volna taky dožil,“ zavrčel Ichkerat a spokojeně sledoval, jak Erin zvolna mrká a bojuje s náhlou únavou.

                Cos jí provedl?

                „Nic. Jen jsem jí přeprogramovat dýchací masku. Neboj, vydatný spánek jí udělá dobře. Mě koneckonců taky. Chcete jí popřát dobrou noc?“

                Zatímco na druhé straně nastalo překvapené ticho, Ichkerat se bavil pohledem na svého hosta. Pak jí zřejmě došlo, v čem je asi problém, a sklouzla prsty z čela k masce na tváři. Její pohyby už ale byly vláčné. Na několik vteřin jí klesla hlava a ruce sjely do klína. Vyděšeně sebou cukla v marné snaze zabránit spánku, a pak se svezla podél zdi na Ichkeratovu palandu.

                „Tak už jste to nestihli. Do příletu sondy mě neruš. Ichkerat konec,“ pronesl důrazně a odpojil hovor.

                Lidé ve tmě nevidí, napadlo ho. Zadal v počítači režim spánku, aby ho nikdo nerušil, a pak pozhasínal všechna světla i monitory. S očima citlivýma na teplo nad ní chvíli postál, jako by se potřeboval ujistit, že opravdu tvrdě spí. Pak posunul její bezvládné tělo ke zdi a lehl si vedle. Ocas jí položil přes hrudník. I kdyby se přece jen o cokoli pokusila, odhalí každý její pohyb včas. Nehty ani zuby nemá dostatečně ostré, aby mu ublížila, v tomhle ohledu byli lidé opravdu neškodní.

 



Kam dál?

Děkujeme, že jste přišli na naše stránky. Mějte fantastický den a přijďte zas!
Honza Vavřička, šéfredaktor magazínu Vanili.cz

Fotogalerie

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem