ILUSIE Harfeníci severu podávají důkaz, že i v knize je možné slyšet hudbu

08.04.2019

Málo kdy se mi do rukou dostane podobně lákavá kniha, jako ta se zdařile poetickým názvem Ilusie Milady Střítězské.

Málo kdy se mi do rukou dostane podobně lákavá kniha, jako ta se zdařile poetickým názvem Ilusie Milady Střítězské. Zaujala mě už obálkou a anotací, která slibuje výlet na sever. Ne, že bych byla čtenářkou severských detektivek, ale pro to, že se na sever – přesněji do Finska, o kterém především autorka pojednává – ráda vracím. Tamní příroda, lidé a hudba se mi dostala pod kůži.

Autorka jde ovšem ještě mnohem hlouběji.

Půjčuje si některé motivy z finského národního eposu – Kalevaly a snadno zapamatovatelná jména slavných současných finských hudebníků. Finsko a jeho boj o svobodu však podává formou fantasy příběhu, takže sněhovou plání se prohánějí sněžní lvi, země nesou odlišné názvy a namísto na kantele se hraje na harfy.

A harfeníci svolávají do bitvy. A země duní jejím rytmem. Veškeré naděje podivného lidu s ještě podivnější řečí se obracejí na ilusijskou princeznu – válečnici Sarai a její partu vlasatých "Harfeníků severu", které si adoptovala během svého vyhnanství.

Ačkoli jedna z nejzajímavějšch postav se z textu postupně vytratí a jejímu osudu není věnován zasloužený prostor, bojovnice Sarai je tak dobře napsaná, že si snadno udrží čtenářovu pozornost. V první řadě není tuctová (to ale v tomto případě není ani jeden hrdina, záporáka nevyjímaje). Není to polonahá válečnice – modelka, ale pořádná ženská, která se umí ohánět mečem, je správně držkatá a občas tak nerudná, že s ní sotva který mužský vydrží. Ani její harfeníci nejsou žádní svalnatí superhrdinové, ale prostě Finové tak, jak je můžeme znát – mluvní (a řádně hluční) až po pár panácích. Milostná vzplanutí jsou popsána civilně a postrádají přehnanou melodramatičnost, a pro to je jim tak snadné uvěřit. Je možné, že někteří vedlejší hrdinové budou čtenáři sem tam splývat, ale to až tak nevadí, protože každý nich je živý, citelně inspirovaný skutečným člověkem a plní svoji roli. Samotná Sarai se postupem času poučuje ze svých chyb, dospívá a moudří, aniž by ovšem slevila ze svého sarkasmu. Právě perfektně napsané živé a vtipné dialogy (bez nutnosti chrlit vulgarizmy) děj a neblahé vyhlídky hrdinů příjemně odlehčují. Příběh je ve skutečností jednoduchý, občas předvídatelný, jak už legendy bývají, přesto je vždy okořeněn něčím zvláštním. Něčím, co se v jiných knihách nenajde. Je to mimo jiné také hudba a její souznění se zemí a duší člověka. Popisy jsou tak působivé, že je možné ji téměř slyšet (podobně jsou na tom popisy krajiny, zvířat i hrdinů – všechno se čtenáři promítá před očima jako film).

Kdybychom měli knize Ilusie přece jen něco vytknout, bylo by to – jak jsem už zmiňovala – ono vyvanutí osudu originální postavy, pak také nedostatečné využití hrdiny – draka, a to, že se v závěrečné části děj soustředí jen na jediného vypravěče, čímž čtenář přijde o spoustu jen tušených dobrodružství.

Také občasná stagnace v ději by se dala zpravit nějakým tím škrtáním.

Sazeč pak zvolil dost nešťastný formát přímé řeči střídající se v rámci jednoho řádku, takže čtenář musí sem tam prostě odhadnout, kdo co řekl.

Někoho může odradit informace na obálce knihy, která slibuje dalších sedm dílů. V případě Ilusie však nejde o nějaké nabubřelé plánování nejisté budoucnosti. Všech osm knih je dle slov autorky již napsaných. A právě to se nejspíše odráží i na stylistice a celkové propracovanosti románu – už po přečtení prvních vět je jasně vidět, že Milada Střítezská je mimořádně talentovaná, vypsaná a životem zocelená autorka.

Dá se pochopit, že do osmidílné ságy se jen tak nějaké nakladatelství při současném stavu domácího knižního trhu nepustí; nemá cenu se ani pozastavovat nad tím, že i takto originální a vyzrálé dílo se musí spokojit se samonákladem – nově vytvořené vydavatelství Ilusie Publishing totiž knize věnovalo péči, které by se jí v leckterém nakladatelství jen tak nedostalo, ať už jde o graficky vymazlenou obálku nebo kvalitní papír.

Pokud si alespoň podobnou úroveň udrží i ostatní díly, nebojím se říci, že jsme právě svědky zrodu jedinečné ságy, která by možná obstála i na zahraničním trhu.

Pár náhodných citátů závěrem:

Začal hrát a netušil, odkud se vynořila tahle melodie, snad přišla z nitra jejího mlčení, které převáděl do tichých, až příliš komplikovaných tónů. Hrál tu pomalou, táhlou melodii, která v sobě kromě lyrického nápěvu nesla i spodní temné podbarvení, a díval se před sebe. Nakonec zavřel oči, věnoval se jen a jen té písni, propracovával se jejími vrstvami až k temnému motivu, odhaloval ho a strhával od základu své melodie, jako by si přál ji očistit. (Str.: 43)

Všichni překotně dýchali, Emppu a Perttu si vzájemně pomáhali na nohy a Marco si stíral z obličeje krev.

"Zraněný?" zeptala se ho Sarai.

"Ne, jen mě ten parchant pocákal. Slušný lidi krvácej na zem." (Str. 113)

"Jsme vypravěči příběhů. Vy se nám smějete, že nemáme knihy a že neumíme číst, ale my nepotřebujeme knihy. Knihu zničíš jediným škrtnutím, ale hudba neshoří. A příběh zůstane navždycky." (Str. 117)

"…Občas se potřebuji nadechnout. A překonávám to stejně jako vy."

Přivřela oči: "jak?"

Vytáhl z kapsy malou dýmku a nadzdvihl ji: "Tak. Utíkám před smrtí její rychlostí a občas do sebe narazíme. Je osvobozující se jí smát do těch jejích rozšklebených čelistí. Co vy na to?" (Str. 309)

Recenze: Kristina Haidinger

Informace o knize

Autor: Střítezská, Milada
1. vydání originálu: 2019
Počet stran: 360
Autor obálky: Daniela Dahlien Neumanová
Vazba knihy: měkká / brožovaná
Náklad: 1 200 ks
ISBN: 978-80-270-5297-4
Žánr: Romány, Fantasy, Pověsti
Vydáno: 2019 vlastním nákladem
Nakladatel: Ilusie publishing