Pár nových wordů a kůl pokec s Jéwépéčkem

 

Ve chvíli, kdy odevzdávám dobře vykonanou práci (u mě hlavně texty).  Každý text po deseti autorských korekturách (říkám tomu samohana) a zanesení poznámek pěti betačtenářů tak hluboce nenávidím, že už jen samotný pocit, když to definitivně posílám pryč, mne naplní pocitem blaženosti.

 

Skvěle. Až na maturu (v roce 1978), kde jsem si vytáhl absolutné neprobírané téma: „Současní socialističtí slovenští spisovatelé“. Uf! Třídní mi napovídala za komisí. Z jejích grimas jsem usoudil, že nápověda zní takto, a také jsem to i hrdě pronesl nahlas „Sólo v krabici.“ 
Komise lehla. Bylo to „Sólo pro bicí“ od jakéhosi Osvalda Zahradníka. Takže tak, k té češtině. Díky písemný části za jedna zněl konečný verdikt „dobrý“. Jako že jsem v češtině „dobrý“.

 

To samé, co na nacismu. Oblbování lidí – a zejména pak to, jak snadno se lidé nechají opít rohlíkem (koblihou, gulášem, pastelkovným…  Nehodící se škrtněte)

 

Kim Čong-un sere – všechny.

 

Kámoš.

 

Totéž, co kritici o nás. Je to zcela vyrovnaný vztah.

 

Čtu nejraději gumová leporela do vany. Pro jejich názorovou jednotu. Aspoň víš, o čem jsou, což v případě mnoha písmenkových knih nevíš.  A jsou omyvatelná.
Jo, a taky už vím, jak vypadá hroch a ještě jedno písmenko (nevzpomenu si jaké, ale připomíná krátký žebřík).

 

Jak vydavatel audioknih bych měl říct „čtení ušima.“ Klasické čtení však vede, protože si ho můžeš vzít do vany nebo do veřejného bazénu, do vířivky. Lidi se na mě pak v té bublající vodě dívají jak na blázna a nemýlí se.

 

Jednoduše - Tiějiang. Znamená to přesně řimbaba, genderově vyjádřeno.  Původně to byl řimděda.

 

Kdyby jich bylo najednou sto třicet osm tisíc, byl by tunel Blanka hotový za tři čtvrtě roku. A byl by to tunel, nikoliv tunel.

 

Strašně moc tisíc tisícin Celsia dohromady.  A k tomu nášupem ještě sedmnáct a půl miliontiny.

 

ČTK přebírá jen některé, což nekomentuju. Pořád nějaký Trump a Putin a ještě ten Merkel… A třeba mou poslední zprávu o sracích psích pytlících v divadle, tu taky nepřevzala. A jaký by z toho byly titulky! A ty ohlasy na Novinkách!

 

Srovnám si pravítkem lajnu.

 

Jestli thinkuješ nějaký spešl nový wordy, tak to jsi booom hřebíčkem na M.C. Hammer. Když surfuju mezi neologismy v našich bulšit tiskovinách, jsem total absolut free. A cítím se kůl a je to super mazec. 

 

Francouzi točí filmy? Paráda. Že jim gratuluju.

 

Sigourney v bílých kalhotkách a tílku. Ve všech dílech série.

 

Pro mě je ráno největším transdimenzionálním skokem odšourání se na záchod. Zde část svého „já“ odešlu dalším transdimenzionálním skokem do kanalizace a tou až do dalekých moří.  A tak jsem vlastně transdimenzionálně přítomen všude.

 

On byl vynalezen.  Jenže na pateňtáku s tím měli problém. Pokaždé, když ho spustili, zmizel jim v čase. Což ale klotový rukávy nevydejchaly.  Jak patentovat něco, co je a současně není?  Tak stroj času, stejně jako archu Noemovu, šoupli do vojenského skladiště v Brdech. 

 

Jonathan Hyde v roce 2013 ve filmu „The Last magician“.  Hrál Isaaca Newtona. Nemluvě o tom, že kdo jiný by lépe popsal fyzikální zákony než filmový herec?

 

Poznal jsem holku z Vídně

Dopad jsem úplně bídně

Byla to šlapka a mazavka

Zbyla mi po ní kapavka

(Toto si myslím o sylabotónických verších. A nikdo mi to nevymluví!)

 

Je to jednoduché asi jako přesedlání z pádícího koně na splašeného slona. Tedy, lze to.

 

Pitný režim.  

 

Zaútočil bych břichem vpřed na popelářský vůz.  S trojitým ballonné (to je skok z páté pozice, při kterém tanečník dopadne na jednu nohu v demi-plié s kročnou nohou sur le cou de pied.) na závěr.

 

Ne. Stále křičím na ty okřídlené psycholožky, že mne nikdy nemohou znát tak dobře jako moje máma nebo můj tablet. Divoce přitom mávám v okně křídly a ostentativně kálím na parapet.

 

To vím náhodou přesně. Dvanáct metrů a šestatřicet centimetrů. (Myslíme oba papírovou vlaštovku, že?)

 

Podle těch slov asi něco z lékařského nebo sportovního či budovatelského filmu. Zkusím to…  „Ďábelský kung-fu zedník v růžové zahradě.“

 

„Má pravdu, předseda!“ Vzniklo to takhle. V roce 1989 jsem už měl sbírku sci-fi a kybepunkových povídek pohromadě (Tvůrci času) a Ondřej Neff mi v knižní vinárně Rybka říká, že s tím svým jménem mám smůlu. Proč?, namítl jsem. Nechci psát pod pseudonymem třeba Úďa Čuribrk a že po tátovi jsem Procházka a po mámě Jiřině zas Jiří.  „Jenže Jiří Procházka je ten komunista, co vymyslel a napsal 30 případů majora Zemana! A taky vydává sbírky povídek!“ pronesl můj guru.

Slovo dalo slovo, a když se na stole objevila láhev Johnyho Walkera, zadíval jsem se na kráčejícího Chodce. Chodec Procházka, Walker Procházka. To druhé příjmení byla nutnost, nikoli frajeřina. A vydrželo mi to dodnes.

 

Ať se za své postižení nestydí. Já to mám takhle už přes půl století a spokojeně s tím žiju. Je to fajn úchylka. Když člověk potká podobné pacienty, ví, že si má s kým pořádně popovídat.  Třeba:

„Kolikrát jsi viděl Hvězdné války?“

„Kterej díl?“

„Pětku.“

„Šestkrát…“

Mám tyhle lidi moc rád. A jednoho mám doma, v zrcadle.


Jirku trápil naložená vlaštovka Michal Březina