Martin Darion Antonín: Přetlaky byly a jsou

06.12.2017
Rozhovor Michala Březiny s drakem Martinem D. Antonínem
Muž sympatického vzezření a milého úsměvu, dlouhán v okovaných botách a s hrnkem luhovaného čaje v ruce, případně omotán hadicí vodní dýmky... takový je zkrátka Martin D. Antonín. Spisovatel fantasy, který do svých textů úspěšně mixuje humor. Jelikož je humor těžká disciplína, v našem rozhovoru jsme se na to zaměřili poněkud víc. Projde Martin naším testerem srandy?
Na začátek vypálím otázku zcela seriozní. Martine, řekneš nám nějaký vtip?
To takhle přijde nakladatel za Martinem D. Antonínem a povídá: „Potřebuju od tebe krátkou povídku, tak maximálně na třicet stránek. Zvládneš to do měsíce?“
(Martin se strašlivě rozesměje a chvíli není k zastavení, pak se překvapeně zarazí.) Počkat, to lidem nepřijde stejně vtipné jako mně? No dobře, tak jiný. Přijde magor, snílek a spisovatel do hospody a barman povídá: „Pane Antonín, na dluh už nedáváme...“
Sakra. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem dneska takový trochu smutný klaun.
Patříš mezi milovníky úžasného světa páně Tolkiena, navíc jsi autorem několika povídek opírajících se právě o jeho dílo. I tam jsi namixoval nějaké legrácky, třeba žertovné příměry mající za cíl zlehčit situaci?
Hm, takže teď vážně? Ve skutečnosti jsem napsal jen dvě povídky s tolkienovskou tématikou a obě na samém začátku doby, kdy jsem přestal psát jen do šuplíku. Ta první se jmenovala Návrat do Lórienu a tehdy jsem byl tak mladý a do Mistra tak zažraný, že bych za jakékoliv znevažování jeho díla pachatele vyzval na souboj dřevěnými meči. V Návratu jsem se inspiroval Galadrieliným prohlášením, že kdyby si vzala Prsten od Froda ona, svět by měl místo Temného pána Temnou paní… a protože jsem tehdy zažíval své krutotemné období, s gustem jsem si tuhle alternativu popsal.
Ta druhá povídka se jmenovala Ve stínu olifanta, a pokud tu srágoru někdo někde vyhrabe a pocítí nutkání ji zveřejnit, asi ho jednoho krásného dne tak kolem půl třetí až půl čtvrté ráno navštíví přímo doma spisovatel s krabičkou žiletek a pokusí na své krutotemné období rozpomenout.
Ale zpět k otázce: Pokud bych se v současné chvíli rozhodl napsat něco přímo z Mistrova světa, dal bych si záležet na pečlivém dodržování reálií, nálady a snad i jeho poetiky, ale rozhodně bych přidal i nějaký ten humor – a nepřišlo by mi to vůbec nepatřičné. Tolkien sám přece rád své dílo zlehčoval. Vzpomínáte si třeba na soutěž v počtu zabitých skřetů mezi Legolasem a Gimlim? Nebo prakticky na cokoliv, co se dělo kolem Pipina a Smíška? O hravosti celého Hobita ani nemluvě…
Proč vlastně kořeníš své texty vtipem? Je to strategie, nebo jen pud, jak dostat ze sebe ty přetlaky?
Je to prostě způsob, jak mě baví psát. Takový jsem. A občas to jde, občas hůř. Podle nálady a míry únavy. Přetlaky… těžko říct. Přetlaky byly a jsou. Pamatuju si dokonce na pár špatných povídek, kterými jsem se z něčeho vypisoval… ale pokud v nich humor byl, bylo to spíš z radosti než z touhy někam utéct.
Každopádně nevěřím nikomu, kdo by mi tvrdil, že používá humor jako strategii. Už jen to prohlášení samo o sobě je přímo antihumor. Znám pár autorů, kteří jsou schopni něco takového provádět, a ano, dokáží vkládat „humor“ na ta správná místa, řemeslně jim to i sedí… ale je to prostě nucené. Neříkám, že humor je něco magického, na co se musí jet studovat někam do Bradavic nebo Klubu vychechtaných esoteriků… ale vážně zamrzí, když je vtip dle učení ankhmorporského cechu šašků, klaunů a bláznů založený na vzteku, smutku a pečlivě naučeném neštěstí.
Kolik je 12 897 krát 13 863?
Výpočet ani výslednou hodnotu svého IQ skromně nehodlám propírat na veřejnosti.
Jakým způsobem jsi protlačil svou první knihu do nakladatelství?
Vyzval jsem nakladatele na souboj dřevěnými meči.
Teď nejspíš čekáte, že to uvedu na pravou míru. Hm. Ve skutečnosti to tak ale do jisté míry bylo. První knihu jsem dokončil přibližně ve dvaceti. Nikoho jsem v branži neznal, ale pravidelně jsem chodil do knihkupectví specializovaného na sci-fi, fantasy a komiksy, tak jsem se tam zeptal, jestli by mi neporadili. Nejmenovaný prodejce si to mé veledílo vzal a nedočetl. Prostě se mu to nelíbilo. (A já se mu z dnešního pohledu vůbec nedivím.) Především ale nebyl moc na fantasy, takže mi doporučil, abych se ještě zkusil obrátit na Michaela Bronce, který podobné věci (a hlavně české autory) vydává. Žil jsem tudíž v naději dalších pár měsíců, než mou knihu nedočetl i on.
Michael měl tehdy naštěstí mnohem víc času a pozval mě do svého Společenstva. Byl to klub zaměřený na dílo J. R. R. Tolkiena, v němž se nejrůznější mladí i starší psavci scházeli a debatovali nejen o psaní a fantastice, ale i všemožných dalších věcech s nimi spojených. Například o larpech, kterým jsem ihned propadl a začal je i organizovat. Michael mi tam jezdil a o pár let později, když jsem ho tím dřevěným mečem asi bušil už dost dlouho (a po několika vydaných povídkách a slušných umístěních v literárních soutěžích), to konečně riskl a můj druhý román (Křivé ostří) přijal.
Do jakého žánru by ses nikdy nechtěl pustit?
Do fekální existenční poezie. Potřebě rozebírat na veřejnosti délku a tvar svých výměšků a hledat v tom hlubší niterní smysl skutečně nerozumím. A ještě méně lidem, kteří nad tím obdivně vzdychají.
Ale každému, co jeho jest. Pro ně je to samé moje fantasy.
Směješ se svým vtipům? A kolikrát denně?
Mám jednu důležitou spisovatelskou vlastnost – sklerózu. Dokážu poměrně rychle zapomenout, co přesně jsem napsal, takže s druhým a dalším čtením svých textů nemusím čekat moc dlouho. A ano, můžu se díky tomu zasmát vlastním vtipům, protože si je nepamatuju… a co si budeme povídat, ten člověk, co je napsal, se mi svým humorem vždycky přesně trefí do noty.
Kolikrát denně? Ne, tak strašná ta skleróza zas není.
Dopíšeš knihu či povídku, na kom vyzkoušíš použité humory? Kdo ti dává nejlepší zpětnou vazbu?
V poslední době jsem psal Kladivo na čaroděje a jeho duchovní otec, Jiří Pavlovský, je na tohle vážně machr. Kromě toho na to mám jednoho svého kamaráda, překladatele a tlumočníka, občas zneužiju pár dalších spisovatelů (třeba Mílu Lince nebo Ivanu Kuglerovou, ale všichni máme málo času, tak to nepřeháním) – a pak je tu má žena Kamila, na kterou je vážně spoleh. Pokud ta neoznačí můj vtip za trapárnu, tak mám vyhráno.
Existuje v humorné fantasy u nás konkurence? Pokud ano, bojuješ s ní?
Spíš bych uvítal, kdyby u nás humorných věcí vycházelo víc. Dobré knihy si nekonkurují – je jich málo a čtenáři je v pohodě stihnou přečíst všechny… Navíc, málokdy si s někým pokecáte tak dobře, jako s tím, kdo dělá to, co vy. Jestli tedy s konkurencí bojuji, tak jedině bok po boku proti rostoucímu účtu v hospodě.
Jak reaguješ na kritiku? Umlátil bys kritiky kabelkou od Gucciho, nebo to takříkajíc přejdeš s úsměvem?
Kabelkou od Gucciho? Oni začali dělat něco s motivem pavouků a lebek? Super, jdu si ji objednat!
Nicméně, dobré kritiky ctím (ehm, snažím se o to). Když někdo umí dílo dobře zkritizovat, můžu si z toho něco odnést a příště zkusit být lepší. Ale co se týče těch ostatních… no, když jsem si před lety přečetl nějaký vážně hnusný blábol na svou adresu, zkazilo mi to celý den, možná i víc. A ano, pár lidí jsem v duchu mlátil. Něčím trochu pádnějším než kabelkou.
Kterou ze všech možných (filmových i literárních) mimozemských entit bys chtěl být na jeden den?
Na jeden den? Pokud by to byl jen sen, ze kterého bych se probudil a všechno bylo zas při starém… tak snad radši žádnou. Takové zklamání by má křehká dušička nerozdýchala. Ale pokud by to bylo skutečné… Hm. Mohl bych se třeba stát upírem, proměnit v upíry spoustu politiků a po návratu se stát lovcem. Nebo se proměnit v královnu vetřelců, naklást strašnou spoustu vajíček a po návratu se dát k mariňákům bojujícím o záchranu Země. Ne, počkat! Stanu se Melkorem, přeměním USA na Mordor a Trumpa v Saurona a po návratu půjdu hodit Prsten do jaderného reaktoru pod Bílým domem!
Vzdych. Tolik možností…
Dozvěděl jsem se, že se po nocích věnuješ tzv. bardovství? Pravda nebo sprostá pomluva? A co je vlastně to bardovství? Prý se jedná o obalování zvěřiny tenkým plátkem slaniny těsně před pečením, říká Google...
V mém případě to asi bylo proměňování mých povídek na písničky, ale momentálně se po nocích věnuju hlavně dohánění překladatelských uzávěrek, abychom neumřeli hlady… Bardovství je dávná minulost, ale moc rád bych se k ní jednou zas vrátil. Kytara dřepí v rohu místnosti a jen se na ni práší.
Co Tě táhne na různé Cony? Vidina obrovského zisku, nebo čistě touha zažít atmosféru a setkání s fanoušky?
Na tvých otázkách mě vážně těší jejich humor. Vidina… obrovského… zisku… Ne, tu s cony vážně spojenou nemám a nejspíš nikdy nebudu. Bylo by samozřejmě fajn, kdyby to začalo organizátorům natolik vynášet, aby si nás autory mohli dovolit takhle hýčkat… ale zatím to tak prostě není. Naprostá většina conů je akcí nadšenců pro nadšence a mně osobně to tak přijde hezčí. Jezdím tam proto, abych se setkal s přáteli z celé republiky, které jinak nepotkám, a abych si pokecal s lidmi své krevní skupiny. A také se mi tam dobře píše. Není nad pití do dvou do rána, psaní do rozbřesku a kocovinu do pondělí…
Pokud hovoříš o svém psaní, míváš trému?
Mívám trému vždycky, ale kdysi dávno jsem se ji rozhodl ignorovat. O psaní mluvím rád a po těch letech k němu mám hodně co říct – a když vážně musím mluvit o tom, co přesně jsem napsal a jak je to skvělé, červenám se přesně akorát.
Co bys závěrem po všech těch vyčerpávajících otázkách vzkázal spoře oděným fanynkám e-magazínu Vanili.cz?
Teď se mi vážně chtělo napsat jen: „Pošlete fotky.“
Ale jsem slušný, zdvořilý a ženatý muž, takže to neudělám.
Pošlete prachy.
- - - -
Martina se vyptával náš hrdina Michal Březina
Mistrův portrét je z dílny Jaroslava Houdka, fotografa.
Další Michalovy kosmické rozhovory či neotřelé recenze filmů i knih najdete v sekci SCI-FI QUEST.
POZOR na tenisový loket v sekci Erototem mistra Jana Vavřičky.
Kam dál?
Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.