Jiří Štěpán: Supermanovo hipísáctví je podezřelé

 

Kolos, hehe. To některé lidi pobaví. Mám na starost celou fantastickou sekci, české i zahraniční knihy. Takže většinu času procházím nabídky z agentur a hledám zajímavé tituly na překlad. A ve zbylém čase se snažím najít ty nové hvězdy na české scéně, což znamená procházení spousty rukopisů, které nám potenciální debutanti pošlou. To považuju za psychicky nejnáročnější, ale když se vyloupne nějaká zajímavá věc, je to radost. A pak už jde jen o to knihu s autorem zredigovat, mnohokrát pročíst, zajistit ilustrátory obálky a další spoustu věcí, které kniha potřebuje, aby se objevila na pultech.

 

Mám podezření, že jsem jediný redaktor na světě, který nepije kafe ani čaj. Ale většinou začínám čtením e-mailů, jejichž počet se snažím redukovat na co nejnižší možnou úroveň (přiznávám, že jsem čím dál tolerantnější). A pak už skáču od jednoho k druhému, vyjednávání o právech, čtení rukopisů, práce na textech na obálku, všechno se to na člověka valí nepřetržitě a je třeba se v tom topit jen tak rozumně.

 

Dneska už ne. I když jsou případy, kdy opravdu váhám, jestli rukopis odmítnout, nebo mu věnovat spoustu času a pokusit se ho s autorem vylepšit. To člověk musí zvažovat, jestli by za to ten nejistý výsledek stál. Ale v takových případech se snažím dát autorům alespoň pár rad a tipů a ne je jen odpálkovat.

 

Někdy vidím náznaky už v průvodním mailu, ale většinou je jasno po nějakých dvaceti třiceti stránkách, to už vím, jestli má cenu číst dál nebo ne. O tom, že nezahazuju skrytý skvost se pak ještě ujistím pár stránkami uprostřed a na konci. Ty opravdu špatné texty se vyjeví hned, horší je to s šedým průměrem, to čteš a čteš, pořád čekáš, kdy už se to zlomí na jednu či druhou stranu a ono pořád nic.

 

Že se tak málo podobá skokům na lyžích. V dětství jsem mohl za svým domem pozorovat obě polétavé disciplíny a musím říct, že si nejsou vůbec podobné. Zatímco paraglidisté si jen tak viseli na obloze, skokani létali jeden za druhým do škarpy a několik z nich se i pěkně rozsekalo o buben můstku. Tyto scenérie jsem měl rád.

 

V zásadě žádné není, jde jen o literární úroveň. Pokud mi někdo pošle romanci o upíří hřbitovní konvi a pumpě, která trpí předčasnými výrony vody, a bude to v rámci fikčního světa dávat smysl a napsané jako ehm třeba od Dostojevského, nemám nic proti.

 

Párkrát už jsem se trefil. Ale často je to naopak - knihy, které se mi líbí nejvíc, jsou prodejně spíše neúspěšné… ale občas si musím udělat radost a něco takového protlačit. A pořád věřím v nějakou přírodní katastrofu, která způsobí, že mnoho lidí začne trpět mým vkusem a o všechny mé srdcovky se poperou.

 

Mars. Je to dál od lidí.

 

Mám rád oboje, ale Star Trek je daleko větší srdcovka. A konkrétně DS9 bych mohl sledovat klidně nonstop.

 

Batman. Má převlek z latexu v pěkné decentní barvě. To Supermanovo elasťákové hipísáctví je podezřelé.

 

E.T.eho podle mě nemá nikdo opravdu rád, je to takový ten trpěný roztomilý sourozenec, kterého šikanujete, jakmile rodiče zmizí za rohem. Takže Predátor.

 

Ambice. Je fajn být sebevědomý a od debutanta nikdo nečeká vypsanost jak od starého barda. Ale když mi lidé okolo dvacítky (často bez předchozí publikace jakéhokoliv textu) pravidelně posílají první díly minimálně pětidílných ság, pochybuju o jejich soudnosti. Jasně může se objevit velký talent, který to ukočíruje, ale přece není ostuda začít pár povídkami nebo samostatným románem. Ta velká série nikam neuteče.

 

Hodování, zahálka a přiměřená sebedestrukce. A jinak čtu poezii, hraju na basu, poslouchám kapely, co nikdo nezná, a sem tam něco napíšu (ale do fantastiky nefušuju… zatím). A jelikož literatura, jak víme, dobře vynáší a všichni se topíme v bazénech prachů, občas sázím na ragby a šipky.

 

Nebojte se škrtat. A přečtěte si to po sobě minimálně n+1krát, než si myslíte, že je to třeba.

 

Kromě young adult variací všeho druhu a obligátní české akční školy bych to viděl hlavně na hrdinskou fantasy a velmi uměřené hard sci fi. Ale věřím, že už nastává čas propracovanějších a čtenářsky náročnějších děl, která to prozatím neměla u českých čtenářů jednoduché (často i vinou špatně přeložených a vypravených knih).

 

Tak jednou dvakrát do měsíce určitě. Už jsem si zvykl… a v hospodě se na to třeba i otočím.

 

Myslíš, že bys přežil alespoň půlku turné s Anal Cunt?

 

Celý text, ideálně s anotací a stručným popisem, co je to za knihu. Čím méně e-mailů, ve kterých se musím na něco doptávat, si v této fázi vyměníme, tím více mám času na čtení. Preferuju elektronickou podobu, protože, kdo se chce pořád tahat tunami papíru? Navíc se to hned někde ztratí. A bez ilustrací prosím – většinou jsou to nějaké příšernosti od kamarádů, které nejsou v reálu použitelné. A o těch kvalitních se můžeme bavit, pokud se na vydání knihy dohodneme. A pak už zbývá jen nekonečné čekání, protože textů je tolik, že se k nim většinou dostanu tak dva tři měsíce po tom, co přišly.

 

Nějaké fráze má asi každý, ale jak už jsem říkal, snažím se odpovídat tak, aby si autor alespoň něco odnesl a mohl třeba text upravit. Ale na stránku se většinou nerozepisuju. Ani neradím, aby už nikdy nic nepsali, i když si to někdy myslím.

 

Ještě nedávno jsem mohl bez rozmýšlení říct Ursula Le Guinová. Bohužel už to nejde. Tak musím váhat mezi N.K. Jemisinovou a Nealem Stephensonem. A zvolím pragmaticky tu první, protože máme tu čest její knihy vydávat.

 

Kterou povídku považujete za tu nejlepší, co jste v životě četl?

 

Jasně, roky si jako Gabriela Koukalová říkám, už jenom lžičku… Ale pak stejně cvičím hlavně s půllitrem v nějaké potemnělé nálevně.

 

Oblečte se, už je docela zima. Jo, a moje babička plete celkem teplé ponožky.

- - -
Jirku Štěpána vyzpovídal a později sepsal Michal Březina vlastní nohou