Jana "Maffet" Šouflová: Další ilustrace beru až na podzim 2018

 

Slyším na oboje. Maffet je přezdívka z doby, kdy jsem hodně jezdívala do Irska či Skotska. Původně se jednalo o skotský klan Moffatů, jejichž jedna větev odešla do Irska a změnila si ve jméně písmenko o na a. Zároveň by to jednou mělo být v budoucnu i mé normální příjmení.

Tak to je mimořádně těžké. Zrovna dnes jsem probírala archiv a knih už je hodně přes sto, a tedy je nadlidský úkol vybrat jen jednu. Měla jsem ráda historickou sérii Prokletí králové, kde jsem se mohla vyřádit ve stylu středověkých vitráží, a pak se skvěle ilustrují knihy Míly Lince, které mi sedí temnou lesní tématikou.

Jak kdy. Jsou knihy, které přečtu celé, zvlášť pokud dělám i vnitřní ilustrace a jsou knihy, kde mi autor s nakladatelem předvyberou pár zajímavých scén a společně zvolíme jeden nosný obraz. Já pak dodatečně pošlu ještě seznam dotazů ohledně vzhledu hrdiny, místa, atmosféry, barevnosti a speciálních přání. Nu a pak jsou knihy, kde mi rovnou nakladatel řekne, co na obálce chce, ale to dělám opravdu nerada a většinou to odmítnu. Pokud něco maluji, tak mě to musí opravdu bavit a potřebuji s motivem vnitřně souznít. V minulosti jsem si několikrát nechala nadiktovat motiv do posledního detailu a téměř vždy to nedopadlo dobře. Proto takové věci rovnou odmítám pro dobro všech.

Cestuji opravdu ráda, sama a po vlastní ose jen s batohem. Není to, protože bych neměla s kým jezdit, ale většinu roku jsem obklopena velkým množstvím lidí, ať už jde o užvaněné kolegy v open space kanceláři nebo početná hlučná rodina připomínající Adam’s family, a tak jednou za rok potřebuji zmizet a slyšet jen, ticho a šumění moře. Léta jsem jezdívala směr Skotsko, Irsko, Bretaň a hlavně jižní Anglie. Zrovna před měsícem jsem se vrátila z Cornwallu a Devonu, což jsou místa, ke kterým mám silný citový vztah díky mé „adoptované“ devonshirské tetě a mnoha prázdninám na místních plážích. Občas zamířím na sever do Dánska či Švédska, ale jen za přáteli nebo na hudební setkání, protože místní krajina mi opravdu nic neříká. A samozřejmě mám nesmírně ráda moře a historické plachetnice, a tak si čas od času dopřeji nějakou plavbu, buď na anglických škunerech, nebo na naší školní plachetnici La Grace. Nu a jednou za několik let vždy dostanu asijský záchvat a zmizím někam do Číny.

:-) Maličko. V současné době jsem u čísla 112. Jsem více vidět až v posledních sedmi osmi letech, ale ilustrace jsem dělala už před dvaceti lety. :-) Teď se cítím fakt stará, ale není to se mnou tak zlé. Jen jsem začala opravdu brzy. Ne protože bych měla takový talent, ale protože jsem potkala správné lidi na správném místě ve správný čas.

Píšu poměrně málo. Na prvním místě je malování a to má vždy přednost před ostatním. Pokud má člověk dáno více talentů, je dobré si vybrat jeden, kterému se věnujete pořádně, jinak vás to roztrhá na kousky a ve finále neumíte pořádně nic. Psaní je jen jakási rekreační přidružená činnost a vedlejší produkt ilustrování. Pomáhá mi vytvořit příběh za obrazem a dodat mu tak hloubku. Sepisovala jsem povídky už od malička a občas mi i něco vyšlo. Například ve sbírce Písně temných věků, ale i dříve v časopise Nemesis. Moc se to ale o mne nevědělo, a tak když mi vyšla kniha „Svitky z londýnského mostu“, nikoho ani nenapadlo, že je to můj vlastní text. Všichni si mysleli, že je to jen další z řady obálek pro jiné autory. :-)) Svitky jsou středověká detektivka s fantasy prvky a odehrávají se na londýnském mostě roku 1306. Já je považuji za mírně okořeněné černým humorem, nakladatel si spíš myslí, že jsem dobře utajený psychopat. Povídka ve sbírce Žena se lvem na „Svitky“ navazuje, nebo lépe řečeno, půjčuje si jednu moji oblíbenou postavu a je v ní ještě černější humor než v původních „Svitcích“.

Zájmů mám spoustu. Mě baví jakákoliv forma umění, ale abych lidi moc neděsila, tak bych zmínila jen hraní na keltskou harfu. To je spíš uklidňující prvek. Když mě naštve klient, jdu domu a hodinu hraji. Člověk se pak skvěle uklidní. Alespoň někdy. Na druhou stranu, harfa je takový potenciální luk, a tak pokud jsem hodně naštvaná a mám po ruce šípy do malé kuše, pak mohu být i s harfou nebezpečná.

Stalo se mi to a poměrně nedávno. Namalovala jsem fakt nádhernou ilustraci a nakonec se místo ní použila zjednodušená komiksová verze. Člověka to zamrzí. Léta ale pracuji v reklamkách a tam je tohle na denním pořádku, což vás dokonale vycvičí v profesionálním přístupu. Některá přání klientů vás dostanou téměř do zenového stavu. Pak vás nevytočí ani to, když si někdo přeje zelenou opici letící na růžovém banánu. Nedáte na sobě nic znát a uděláte to tak, aby byl klient spokojen, a vy jste si nemuseli ostudou hodit smyčku na nejbližším stromu. Umění kompromisu, ke kterému člověk dospěje věkem.

Neumím namalovat zlo. Když po mě chtěli namalovat zlou čarodějnici, vždy to byla hodná teta a teď si představte spoustu kanibalů a rozkousaných končetin. Udělala bych z toho zábavný večerníček. Snad jen kdyby byl hlavní postavou Hanibal Lecter, tak bych to vzala, protože mám ráda Tonyho Hopkinse.

Nejčastěji se Strakami na vrbě, pak s Talpressem a nárazově i s dalšími. Díky tomu, že mám běžné zaměstnání a ilustruji jen ve volném čase, mám omezené možnosti, a tak se mi lépe spolupracuje s menšími a pružnějšími nakladateli.

Ano. Bylo jich více, ale jména se mi trochu ztrácí. Vyčnívá z toho snad jen Maurice Druon.

To je různé. Záleží na tom, jak je motiv složitý a jak velký formát zvolím. Průměrně je to ale 70 pracovních hodin, což mi vychází na 3-4 víkendy, a tedy od zadání do finálu i s návrhem obálky mi to trvá zhruba měsíc. Jiní ilustrátoři pracují rychleji, ale jak jsem řekla dříve, za prvé maluji při zaměstnání a za druhé mě to musí bavit. Nesmí se to změnit v práci. Jakmile maluji více věcí za sebou a vyčerpám se, případně na mě začnou tlačit s termíny, tak mě to bavit přestane a na výsledku je to pak zatraceně znát. Proto mám omezený limit obálek na jeden rok. Nechci ztratit radost z malování.

Momentálně mám modro hnědé období. :-) Ale mění se to rychle.

Můžete se těšit na 14 hodin čteného textu plného zábavy a černého humoru. Přenesete se do středověkého Londýna roku 1306 a spolu s dvojicí detektivů budete řešit podivné a často bizarní případy. Nechybí ani místní duchové, podivná stvoření a do všeho mluví useknutá hlava Williama Wallace, slavného skotského rebela. Každá kapitola je uvedena krátkým hudebním klipem na středověkou harfu, kterou jsem si sama nahrála. Vybírala jsem převážně z dobových skladeb z celé Evropy, a pak jsou tam motivy převzaté z tradiční anglické hudby, vesnických tanců a londýnských odrhovaček, aby se to vždy vázalo právě k Anglii nebo k Londýnu. Atmosféru pak dotváří zvukové efekty šumící Temže, zvonů ohlašujících správný čas, racků, povozů a trhovců.

Tu a tam. Poslední CD, které jsem ilustrovala, bylo pro skvělou kadaňskou kapelu Ivory Gate, což je mimořádně zajímavá hudba. Představte si metalové postupy hrané na dvě klasické kytary, vše okořeněné tajemnou atmosférou a skvělým zpěvem. Velmi nápadité a propracované. Teď se chystám konečně využít chvilku volna, abych namalovala obálku na CD mé vlastní kapely Tinnu. (Dvě harfy, flétny a buben) CD už je nahrané asi pět let a skupina mezitím usnula, ale jedná se o natolik povedenou hudbu, že jí musím dostat do světa. Zaslouží si to.

Hlavně obrovskou trpělivost. Mám v současné době plný „malovací“ kalendář na rok dopředu a další ilustrace beru až na podzim 2018 a i to se rychle plní. Pokud za mnou přijde někdo, že chce namalovat jen maličký obrázek, tak je mi líto, protože onen maličký obrázek je i tak mnoho hodin práce a zájemce se musí poctivě zařadit na konec čekacího listu. Pokud bych cokoliv posunula, termíny by se zbořily a ti co přišli dříve, by nebyli šťastní. Tohle je jedna z věcí, se kterou dost bojuji. Lidé si nedokážou představit, co za malováním je a mají pocit, že udělám „čaryfuk“ a obrázek ze mne vyjede jak z barevné kopírky. Také jsou velmi udivení, když si za „takový malý obrázek“ řeknu určitou částku, protože to přece dělám pro svoji zábavu, tak proč bych za to měla chtít peníze.

Maluji ráda a velmi mě to baví, ale jak jsem psala, je to v mém volném čase po práci, v době kdy bych mohla být na sluníčku, se svojí rodinou nebo malovat své vlastní autorské projekty, ale já tento čas dávám projektu mého klienta, proto si to také nechám zaplatit jako jakoukoliv jinou práci. Je to cena za můj životní čas, což je ta nedůležitější hodnota a je to fér.

Zároveň je pro mě důležitý motiv. Jsou knihy, které jsou opravdu super, ale autorovi rovnou předám kontakty na jiné ilustrátory, protože vím, že onen motiv by se mi maloval těžko a nebylo by to ono, případně bych se u toho trápila a přemáhala a šťastný by nebyl nikdo. Je to opravdu pro dobro obou stran. :-)))

 

Pokud malujete, píšete nebo cokoliv tvoříte, nenechte se odstrašit prvotními neúspěchy nebo negativní kritikou. Ta je tu od toho, aby vám pomáhala, a není to nepřítel, i když to někdy trochu bolí. Jestliže vás to baví a dává vám to v životě něco pozitivního, tak to má smysl a časem se člověk postupně propracuje k dobrým výsledkům a kdo ví, třeba se z koníčku stane práce, jako se to povedlo mně. Chce to ale trpělivost a pevnou vůli, a také si stále zachovat radost a hravost. Pak to totiž jde úplně samo a bez námahy. Možná jednou někdy někde vystavím své první obrázky vedle současných ilustrací, aby lidé viděli, že žádný učený z nebe nespadl a že to jde, když se chce.