Váchal o Christianu Heinrichu Spiessovi

140 roků uplyne letos od narození Josefa Váchala, který zemřel 10. května 1969, což bude brzy pětapadesát let. Jak víte, byl (mnohostranný) grafik, řezbář, typograf, spisovatel a také fotograf. Autor bezpočtu knih. Sám tvořil jejich písmo, ilustrace, často i vazbu. Jsou dnes předmětem zájmu sběratelů (včetně mého švagra) a Krvavý román byl dokonce úspěšně zfilmován (a jeho letošní vydání okamžitě rozebráno).

Sám Váchal si nicméně nedělal iluzí a roku 1931 o sobě (ve třetí osobě) dokonce píše toto:

"Váchalovy knihy budou zajímavé tím, že participuje-li na nich sám jako autor, redaktor, vydavatel, sazeč, korektor, tiskař, ilustrátor, písmolijec, knihař a knihkupec, nakonec zůstane on sám jich čtenářem a kupcem."

To se nesplnilo a můžeme aktuálně listovat reedicí jeho knihy Christian Heinrich Spiess, kterou napsal roku 1931 a která prvně vyšla roku 1933. Ale abychom ji mohli plně docenit po těch devadesáti letech, měli bychom vědět, kdo je titulní bard.

Saský dramatik Ch. H. Spiess (4. 4. 1755-14. 4. 1799) byl syn evangelického pastora z Hebigsdorfu. V patnácti letech přišel studovat do Prahy a nebylo mu ani dvacet a zběhl ke kočovné herecké společnosti, pro niž začal psát (a hrát vedlejší role).

Jedním z prvních jeho dramat byla Roxelana als Braut (Roxelana jako nevěsta), uvedená roku 1776 v Salcburku. Titulní hrdinka této truchlohry má předobraz v ženě tureckého sultána Sulejmana Nádherného, původně slovanské dívce.

Mezi roky 1779-1784 prosperovala Spiessova společnost v Praze a mimo jiné v nově otevřeném Nosticově divadle. Tou nejpopulárnější jeho tragédií (o pěti dějstvích) stala se Marie Stuartovna (1784). Ale společnost herců se rozpadla a Ch. H. Spiess přijal pozvání hraběte Heřmana Kašpara Künigla (1745-1824); usadil se v Bezděkově u Klatov - a jeho mecenáš (svobodný zednář a zakladatel Pražského ústavu pro hluchoněmé) mu poskytl obrovskou šanci, které Spiess bohatě využil. V Bezděkově se mohl soustředěně a svobodně věnovat literární tvorbě, i napsal několik desítek populárních knih. Vedle toho i poslední vůli. Svou dědičkou udělal herečku Sophii Körnerovou alias múzu ještě z času fungování herecké společnosti. Přijela za ním, ale hrabě Künigl se do ní zakoukal, na což reagoval Spiess vztahem s hraběnkou Küniglovou. Dnešníma očima nic tak zvláštního, a pokud prostě žili ve čtyřech, mohlo to fungovat léta; jenže byl čas spousty neléčitelných chorob, mezi které patřil břišní tyfus. Hraběnka mu bohužel podlehla a vyloučit se nedá, že se od ní Spiess nakazil. Tyfová infekce se někdy projevuje i blouzněním a záchvaty neklidu, což plně odpovídá tradovanému Spiessovu "bláznění" na sklonku života. Zemřel čtrnáct dní po hraběnce, přičemž se coby druhá příčina smrti uvádí tuberkulóza.

Z českých překladů Spiessových prací zmiňme Kamennou svatební postel (bez data, nejpozději 1820), Zazděnou slečnu (mj. 1864), Skalní duchy (1875), Krásnou Olivii (1877, 2. vydání 1997) a Zloducha Petříčka (2022). Spiessovým dílem se dnes v této zemi zaobírají především Václav Smyčka a Václav Maidl. Je sice pravda, že Váchal to dělal dávno před nimi, ale jen amatérsky. Vlastně se to stalo takhle… Okolo roku 1926 se seznámil se stavebním inženýrem (a budoucím svým mecenášem) Jaroslavem Polívkou (1886-1960) a od roku 1928 ho navštěvoval na jeho zámku v Týnci u Klatov. Se svou partnerkou Annou Mackovou tady především trávil letní měsíce 1931 - a jednoho dne, konkrétně 3. června dopoledne, také došli ke Spiessovu hrobu v Bezděkově u Klatov.

Vlastní nápad na definitivní a ilustrovanou knížku o Spiessovi už začal být na spadnutí, ale zvláštní je, že Váchala k tvorbě výrazně postrčila teprve smrt jeho psa Tarzana, který musel být - kvůli nádoru - utracen v červnu 1932.

Psy Váchal miloval již od dětství a v letech 1909-1921 měl vořecha Voříška. Ten se zaběhl… a po nešťastné smrti dalších psů, ba kočky (Váchalovi ji zastřelil zastřelil domácí ze sousedního domu v dubnu 1924), si grafik, a bude to za chvíli 100 let, přivedl domů pravého leonbergera jménem Tarzan. Pocházel z Mecklenburska a jeho život měl být ohraničen roky 1923-1932.

Právě Tarzanovi je kniha o Spiessovi dedikována. I v ní vystupuje. Svazek Váchal vydal "slušným" nákladem patnácti výtisků a nevázal je sám, pověřil Štěpánka z Vinohrad, který už dělal monumentální Šumavu umírající a romantickou (1931). Ačkoli se odkazy na Spiesse proplétají celou knihou, je prvořadě o Váchalovi samotném. S vysvětlivkami si hlavu nelámal a text je místy až kryptický. Ale úplně nerozluštitelné narážky nejsou. "Váchal se projevuje jako znalec Spiessova díla," píše (2022) Václav Maidl, "ale především využívá svou představu o Spiessovi k projekci vlastního zklamání z doby."

Trpěl pocitem nedoceněnosti a Spiesse pochopil jako spřízněnou duši. Váchal si navíc poněkud pošetile sugeroval, že má podobnou povahu. Zde si navíc uvědomme, že byl Týnecký zámek, kde žili, současně hotel, a Váchal s partnerkou nebyli klasickými hosty, ale klienty majitele, který tam přijížděl občas. Většinou tam nebyl. Personál se k páru Váchal-Macková zrovna nechoval moc přívětivě a zrovna tak občasná konfrontace s movitou klientelou dala malíři "sežrat" jeho méně nóbl postavení. Táhlo mu na padesát a měl oprávněné obavy, že se z chudoby už nevybabrá. Za sebou, připomeňme, přitom zanechal dosti rozsáhlé a rozmanité dílo… Ale byl také velký solitér, o tom těžko pochybovat, a ne vždy se podobní solitéři uznání dočkají.

Pro knihu o Spiessovi odlil speciální typy písma a stvořil tucet barevných dřevorytů. Mj. jsou to obrázky Hrobka, Hrob, Stíny a Duchové. Nebo i dřevoryt Soudobé umění, kde vidíme sedět na malířské paletě korunovaného vola.

Ačkoli jakýkoli Spiessův portrét neexistuje, Váchal si jeden vysnil. Sen pak umístil na frontispis. Ale v předmluvě stejně vzpomíná hlavně na milovaného Tarzana. Nelze pochybovat, že právě utracení zvířete je impuls k vydání této knihy, která jinak mohla zůstat v rukopise. Takto ji máme se vším všudy a jako artefakt. A obsahuje celou jednu kapitolu, která předstírá, že jde o Tarzanovy zápisky! Cituji:

"Kladu své packy pánovi na jeho tělo, do jeho rukou kladu svou věrnou psí hlavu a říkám mu: Pane, zůstaň a neodcházej!

Pán jediný bdí, kouře a přemýšleje, oheň udržuje a se mnou hlídá a vymýšlí všechna nebezpečenství, která by mohla na nás přijít. Opíjí se tím ponocováním jako já plně a sytě - a je šťasten. Jen truchlí, že nemůže dát svou hlavu do klína věčného, neznámého přítele, a říct mu jako já: Pane, zůstaň s námi!"

Váchalova neopakovatelná kniha Christian Heinrich Spiess disponuje v dnešní podobě i obrazovou přílohu, sestávající z více než třiceti fotografií. Vedle Váchala a jeho partnerky (zachycené s Tarzanem na louce ve Vršovicích 3. 9. 1928) jde o barevné snímky Spiessovy náhrobní desky a bezděkovského zámku (foto Josef Pecka, 2010), Tupadelských skal (kde měl Spiess poustevnu; foto Pecka, 2010), anebo snímky současné podoby zahradního domku v areálu zámku Týnec. Ten domek fotografoval teprve roku 2023 Jan Pelánek, ale roku 1931 tu ve třech žili Josef Váchal, Anna Macková… a Tarzan.

Stručně a pravdivě řečeno, je kniha Christian Heinrich Spiess jakési citové, oslavné a expresivní vyznání o vztahu k Tarzanovi a Spiessovi. Ale jde i o nekompromisní kritiku doby. Možná naivně, ale Váchal ji srovnává se starými, "spiessovskými" časy. Úplně přesné to nebylo. A zatímco Váchal se jako výtvarník nedokázal důstojně živit, Christian Heinrich Spiess nežil tenkrát pouze z lásky svého mecenáše (a obdivovatele své múzy Sophie). Inkasoval i honoráře. Jenže ty, jak se aspoň traduje, rozdával potřebným. To by - v jádru racionální - Váchal sotva udělal.

Nové vydání jeho knihy obsahuje reprint původního sázeného textu a komentovaný přepis, bez kterého by dílo mohlo zůstat většině záhadou. Jistě ne celé, ale hned úvodem Váchal zmiňuje "žalář", ačkoli ve vězení nikdy nesténal. Zato říkal "žalář" svému pražskému domovu v (dnešní) Žitomirské 648/36 ve Vršovicích, kde žil mezi roky 1915 a 1940. Jde o suterénní byt s oknem, odkud býval výhled, ale zastínila ho zástavba. Posléze okno směřovalo do vnitrobloku. A hned v několika textem si Váchal stýská, že nemá dům se zahradou a mimo Prahu. Nakonec ho našel u Jičína, odkud byla Anna Macková, ale socialistická éra je tam brzy skřípla. To už na Spiesse nemyslel. Asi by byl rád, že si na něj vzpomněla aspoň Hana Klínková, která nové vydání připravila.

Napsal a nakreslil Josef Váchal: Christian Heinrich Spiesl. Vydal Památník národního písemnictví a nakladatelství Jakub Hlaváček – Malvern. K vydání připravila a studií opatřila Hana Klínková. Praha 2023. 152 stran.

Christian Heinrich Spiess - Josef Váchal | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví