Skutečnost je mnohdy děsivější než fikce, vysvětluje spisovatel Petr Boček

Petr Boček oplývá nevšedními vědomostmi o podhoubí českého hororu, zároveň je velmi plodný v povídkové i románové tvorbě.

Dnes se podíváme pod ruce spisovatele a archiváře Petra Bočka. Petr oplývá nevšedními vědomostmi o podhoubí českého hororu, zároveň je velmi plodný v povídkové i románové tvorbě. Jeho texty mají cit pro jazyk, nebojí se humorů, především však dokážou pěkně děsit.

Petře, občas na tebe narazím v redakci časopisu Howard, který systematicky zásobuješ odbornými články vesměs z historie českého hororu. Naposledy tuším o temné poezii Adolfa Hejduka či o hororové hře z Divadla Spejbla a Hurvínka. Nuže, kam na to chodíš? Kde bereš všechny ty informace?
Vždycky se snažím, aby to bylo téma, které mě baví a ke kterému mám co říct. Ten Spejbl s Hurvínkem, to byla srdcovka z dětství, muzikál Spejbl versus Drákula jsem znal skoro nazpaměť. Přitom o něm řada lidí ani neví. Protože jsem historik a archivář, vybírám témata, která jsou podložena archivními prameny, většině lidí nedostupnými. To se týkalo třeba takřka detektivního pátrání po reálném základu mysteriózní kriminálky Viktora (Vítězslava) Bočka Záhada vyhaslých očí, článku o životních a literárních hororech Adolfa Heyduka, nebo podrobné pojednání o démonických rolích herečky Valerie Kaplanové, založené na studiu její osobní pozůstalosti. Takže informace čerpám z archiválií, z literatury i z internetu. A čtenáři se mohou těšit na další články. A jen pro zajímavost dodávám, že mým velkým koníčkem je už od dětství historie letectví, k níž jsem toho už taky dost publikoval, i když zrovna tohle s horory nijak nesouvisí.

Doslechl jsem se, žes napsal i scénář k filmu, kde sis zároveň i zahrál. V kině mi to asi uteklo, o co se to jednalo za snímek?
No, v kině ti to určitě neuteklo, promítalo se to jen v Chrudimi, jíž je film věnovaný. Jednalo se nízkorozpočtový mytologicko-historicko-hororově-bojově-turisticko-propagační malofilm alias malý velkofilm s názvem Chrudimátor (jako Predátor, Re-Animator, Terminátor, Radiátor a tak podobně). Děj se točí kolem temné věštby znesvářených sudiček, které předpovídají, že se v Chrudimi bude pravidelně rodit kazisvět, který městu a jeho obyvatelům přinese smůlu a zkázu. K tomu pak skutečně dojde: ve městě zemře kníže Břetislav, ovládnou ho husité, nevede tudy hlavní železniční tah a podobně. Jenže do děje se zaplete dvojice "zachránců" Evžen a Častava, mytický Strážce času i démonický Fajntomáš. Natáčení jsme zahájili davovými scénami v květnu 2010 za účasti davu komparzistů, kteří si převážně mysleli, že to jen recese, přestože dokonce dostali symbolický honorář. Film natáčel profesionální tým včetně předního českého steadycamisty Jaromíra Kaliny, který se například podílel i na snímcích Z pekla štěstí, Princezna ze mlejna II nebo Český sen. Herci byli vesměs místní ochotníci, zahráli si i dva archiváři. Já měl samozřejmě roli největšího padoucha. Čekaly mne postelové scény (s chlapem), tanec v revuální scéně i nějaké ty kaskadérské výkony, při nichž jsem si narazil koleno tak, že jsem půl roku kulhal. Inu, filmování, to je řehole! No a jako bonus jsme ve dvojici se spoluautorem scénáře Ivo Šulcem natočili takřka na koleně film o filmu, který je stejně dlouhý a možná o krapet vtipnější než hlavní program. Slavnostní premiéra se uskutečnila více než rok po zahájení natáčení, a to v listopadu 2011. Nechyběly drahé limuzíny a červený koberec. A nemuseli jsme ani nasadit "vichr z hor", diváci byli spokojeni.

Jak se jako všestranný hororista projevuješ doma? Strašíš děti v prostěradle s dvěma otvory pro oči nebo své koníčky tajíš?
Už v dětství jsem toužil po tom mít Fantomasovu masku. Nakonec jsem ji dostal od kolegů v archivu a použil i při výše uvedeném natáčení. Když jsem jezdíval na letní tábory jako vedoucí, vždycky jsem uspořádal noční stezku odvahy. Babička mi ušila černý klotový hábit, v němž občas při hororových akcích vystupuju dodnes. A k tomu jsem si zhotovil ze sádrových obvazů umrlčí tvář. Dětem se to líbilo, jen jsem se někdy v tom temném lese bál já sám. Pak jsem jako učitel strašíval i na školních výletech (někoho třeba i při hodinách). Na Vánoce od svých dcer pravidelně dostávám hrůzné masky a další hororové propriety. V tomhle jsou po mně, mají smysl pro groteskno a černý humor. Jediná normální osoba v naší domácnosti je manželka.

Do Howarda přispíváš i povídkami. Ostatně, tvá dosavadní tvorba je především o povídkách. Kolik máš už vlastně vydaných povídkových sbírek na hrbu?
Zatím vyšly tři knihy hororových povídek (Mrazivé příběhy, Výprodej nočních můr, Nekrosarium) a jedna kniha humoristických textů (Nápady šíleného pedagoga), které jsem napsal ve spolupráci s kolegou Zubíkem, celkem tedy asi 250 textů. Další povídky jsem uveřejnil zhruba ve čtrnácti antologiích, také časopisecky, případně na internetu. Téměř nachystána je nová povídková kniha. A hrb už taky mám.

Nyní k tvé románové prvotině Mízožravci, kterou jsi vydal u Golden Dog. Za prvé nás zajímá, jak to probíhalo, musels nakladatele uplatit, nebo ho tvůj rukopis uchvátil sám o sobě? A za druhé, jak bys neznalému svoji knihu představil?
S nakladatelem Martinem Štefkem se znám řadu let, setkávali jsme se jako kolegové-autoři. Znal dobře moje povídky, líbily se mu. No a rukopis románu taky, byl s ním od počátku spokojen. A jak představit Mízožravce? Třeba oficiální anotací: "Martin Novák, zdrcený smrtí těhotné přítelkyně, se vrací do rodného města uložit urnu s babiččiným popelem. Opravdu přináší smrt svým blízkým? Nebo za tím vězí něco jiného? A co všechno má na svědomí tajemný spolek Ochránců Háje, který se táhne historií města jako jedovatý had? Proč jsou díky němu vzpomínky z dětství temnější, než by měly být? Vždyť už tenkrát umírali lidé..." Jinak jsem také chtěl zachytit své zážitky i zvláštní atmosféru přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem prožíval své (na rozdíl od hrdinů románu harmonické) dětství. Románové dění odráží mnohé skutečné události, městské legendy i tragédie mého rodného města Chrudimi, které se v románu objevuje jako démonický Černý Kostelec. Tohle místo už hrálo určitou roli v novele Hrobořadí, která mi vyšla v roce 2016. Prostě jsem chtěl milovanou Chrudim dostat do hororu. Ale protože je to obraz do značné míry literárně transformovaný, změnil jsem i jméno města. Sám bych označil Mízožravce spíš za příběh temný, tajemný a atmosférický než explicitně drastický nebo krvavý. Ale i na to se názory čtenářů liší, byť jsou v absolutní většině pozitivní.

Jaký žánr tě baví hned po hororu?
Já čtu ledacos, i klasiku. Jednu dobu jsem třeba dost hltal detektivky. Taky miluju humor. I když čtu Literární poklesky Stephena Leacocka třeba po stopadesáté, pořád se směju.

Proč do svých hororových povídek zamícháváš i humor?
To už je z přirozenosti, jsem spíš veselá povaha. Nicméně: v hororu se objevuje tolik ujetých věcí - podivná monstra, na hlavu padlí úchylové, obrovská zvířata, že je to leckdy až k smíchu. A je lepší se smát s autorem než autorovi. Na druhou stranu doufám, že můj humor je spíš mrazivý a hořký, umocňuje absurditu událostí a zesiluje pointu příběhu. Mnohé hrozné věci se mohou na první pohled jevit jako směšné, kdyby nešlo o život. No, a nemá vlastně být horor zábavný?

Co je podle těžší? Rozesmát nebo vystrašit?
Obojí je těžké. Při jedné besedě řekl Petr Nárožný, že je mnohem těžší člověka rozesmát, než vystrašit nebo rozesmutnit, protože každý má jiný smysl pro humor. Ale podle mě je to stejné i s tím strachem. Každý se bojí něčeho jiného. Mnohokrát jsme s dalšími autory hovořili o tom, co je vlastně děsí. Neshodli jsme se. Já třeba nemám rád horory s obřími příšerami, připadají mně až příliš groteskní. Proto jsem ve své parodii Běsnící mutace stvořil obří veš, která svým pohybem způsobuje zemětřesení.

S kým bys radši šel na pivo? S R. E. Howardem nebo s H. P. Lovecraftem? A ne že řekneš, že s oběma.
Ani s jedním. Pivo nepiju.

Kolik soudruhů se vejde do západoněmeckého obrněného transportéru?
Když jsme na vysoké škole v osmdesátých letech absolvovali vojenskou katedru, jistý nejmenovaný podplukovník, zvaný pro svůj inteligentní výraz Judy (šimpanzice z kdysi populárního televizního seriálu Daktari), nám na mapě ukazoval, jak bude vypadat situace, až vypukne třetí světová válka. "Studenti," skřehotal, "naše tankové jednotky vyzbrojené typem T-72 hladce proniknou skrz atomovými zbraněmi zcela zničené Německo až ke Středozemnímu moři. Tam si budeme užívat se ženskejma a chlastat šampaňský." Možná, že by naše slavné tankové jednotky ukořistily značné množství západoněmeckých obrněných transportérů Fuchs, původně určených pro dvoučlennou obsluhu a deset sedících vojáků. Do každého by se rozmístili vždy čtyři ležící soudruzi, čtyři ležící krasavice a dvě baterie chlastu. Další chudák by řídil. Takže výsledek součtu je: Pět soudruhů a čtyři soudružky ve zbrani.

Chtěl bys třeba někdy zabodovat v televizní pěvecké soutěži?
No, tak takovéto zvrhlosti bych se opravdu zúčastnit nechtěl. Tam bych mohl zabodovat jedině jako příslušník hvězdné pěchoty. Nebo by musela být porota úplně hluchá.

Několika jiným autorům jsem položil obligátní otázku "A je pravda, že v Rusku se pije mnoho čaje? A mají tam také rum?" Dosud ale nikdo neodpověděl, abych tak řekl, správně. Budu mít štěstí u tebe, coby znalce literární historie?
Je pravda, že někteří lidé upadnou po silném ruském čaji do kómatu. Mně se to ale nestalo. Byl jsem na půlroční studijní stáži v někdejším Sovětském svazu (jako rusista) v době Gorbačovovy prohibice. Ta se vztahovala jen na tvrdý alkohol, který se prodával na několika málo určených místech a jen pár hodin denně. A chlastala se samohonka. Pivo se čepovalo do kanystrů. Když jsem se tomu divil, překvapeně se mě ptali: "A do čeho teda čepujete u vás?" Bylo i šampáňo. A kaviár. Ale jinak nebylo co žrát. Máslo na lístky. Maso na lístky. Mýdlo na lístky. Ale to se obvykle nejedlo. A rum (rusky: rom)? Safra, to nemám tušení.

Jak tě vnímají fanoušci?
Když přijdu číst své texty do pražského Dark Velvet Cafe Baru, náhle si připadám jako světově proslulý spisovatel. Takové skvělé fanoušky tam mám! Ale jinak by ses měl spíš zeptat jich. Věřím, že když je někdo fanoušek, tak neříká: "Zas přišel ten starej protivnej dědek, co neumí psát!"

Pivo nebo banánové daiquiri?
Já jsem na tom tragicky, jsem totální abstinent. Takže vodu. Možná s bublinkama, když se hodně rozšoupnu.

Jaká smrt je podle tebe hororově nejatraktivnější?
Těžko říct. Stačí si přečíst Monestierovu Historii trestu smrti, nebo knihy o bestiálních vrazích. Skutečnost je mnohdy děsivější než fikce. V jedné povídce jsem teď využil nabodávání na kůl, v jiné roztrhání zaživa. Efektní a děsivá je samozřejmě pomalá smrt.

Díky za rozhovor, ještě tradičně poprosím závěrem o vzkaz spoře oděným fanynkám fantastického emagazínu Vanili.cz
Děvčata, fanděte,
oděvem šetřete!

- - -

V zákoutí temného lesa vyzvídal Michal Březina