Recenze na knihu Osudný paprsek aneb Návrat Milese Breuera

Miles John Breuer (1889-1945), od jehož smrti letos uplyne osmdesát let, se sice narodil v Plzni, ale jde o čtvrť Chicaga. Oba rodiče (otec lékař) byli českého původu a oba syna bohužel přežili. Zemřel v šestapadesáti letech.

Breuer vystudoval Texaskou univerzitu v Austinu a už v jejím časopise publikoval vědeckofantastické povídky, z nichž se prvá jmenuje Kamenná kočka (anglicky 1909).

Téhož roku mu vyšla první sci-fi taky v chicagském magazínu 10 Story Book, a jak píše Jaroslav Olša v letos vydané Breuerově knize Osudný paprsek, měl Breuer ve dvaceti na kontě tucet próz.

Druhý vysokoškolský titul získal na Rush Medical College v Chicagu a v českém kalendáři Amerikán zveřejnil roku 1917 poutavou povídku Jak utekla chiamaera. Téhož roku na dva roky narukoval. Ačkoli pracoval jako patolog až ve Francii, vydal taky v tom čase sňůru povídek, především v měsíčníku "Bratrský Věstník". Jsou to především Člověka bez hladu, Případ učené hlavy a Hladové morče.

První delší jeho vědeckofantastickou povídkou, dokončenou roku 1921, byl Osudný paprsek, zveřejněný o rok později. Je to příběh z budoucna (2075) postavený na jistě ne novém nápadu, že by mohl hrdina (zde lékař) prospat 150 let. Například užitím analgetika.

Jistý vliv tu má Wellsův román Až spáč procitne (1899), ale Breuer do příběhu "nasadil" i auta na sluneční energii a líčí, co se stane, budou-li prostředky hromadného ničení dostupné jednotlivcům. A jak by se tomu mohlo zabránit.

Další jeho text Vyšší tvor (1924) předvádí vedle ohrožení lidstva umělou inteligencí třeba i tzv. autonomní vozidla: patrně poprvé v dějinách; a je to editorka naší knihy Michaela Rampasová, kdo v řádcích dobrodružství identifikoval i pasáže předjímající Asimovovy robotické zákony.

"Když vyšlo v dubnu 1926 první číslo nejstaršího časopisu science fiction Amazing Stories," zvíme z knihy Osudný paprsek, "byl prvním Gernsbackovým objevem právě Miles Breuer a už v prosinci 1926 zveřejnil jeho Muže se zvláštní hlavou."

Roku 1929 pak vydal ve svém unikátním časopise Breuerů dokonce šest.

Přinejmenším pobaví příběh Slepé střevo a brýle (1928) - o chirurgovi, který titulní orgán odstraní tím, že vnikne do pacientova těla skrz čtvrtou dimenzi.

V jiném textu Zachycený řez (1929) chrání hrdina ženu unesenou bytostí ze čtvrtého rozměru a téhož vymyslel Breuer Ztracený poklad, odehrávající se v 31. století, kdy se žije v klidu a bez emocí. Dokud někdo neobjeví zakopané lahve s alkoholem.

Roku 1930 poslal "náš člověk v Americe" prvně hrdiny do vesmíru, a to v povídce Fitzgeraldovo zkrácení času - v časopise Science Wonder Stories. Je zajímavé, že se sám Robert Silverberg nechal slyšet (i když až roku 2008), že je právě tento Breuerův příběh skoro určitě prvá sci-fi s tématem tzv. dilatace času. - Breuer navázal druhým dílem Ventil času (1930), odehrávajícím se v Chicagu, a téhož roku uveřejnil v letním čísle Amazingu ambiciózní román Ráj a železo - s podtitulem Román z éry super strojů.

Nejčastěji reprintovanou jeho prózou ale je Gostak and the Doshes (1930). Hrdina se propasíruje opět do čtvrté dimenze a spatří alternativní svět. Kráčí jím. Brzy mu bude jasné, že je lidstvo ovládáno - po válce toužícími - politiky, kterým dodejme, lidstvo i věří. V dopisové rubrice časopisu čtenáři tenkrát o šancích na podobné vymytí mozků HESLY diskutovali ještě několik měsíců a byl to asi vrchol Bruerovy literární kariéry. Málokdo z nás, dodám, si právě v pravý moment uvědomí, že je na vrcholu… a že už bude následovat sešup. I kdyby mírný. V listopadu 2020 vydal tuto povídku i Vlado Ríša ve svém měsíčníku XB-1.

Ve sci-fi Legie nejschopnějších (1931) líčí Čechoameričan společnost sestávající ryze z intelektuální elity. Podle jeho odhadu je elitou jedna osmina lidí a ostatní parazitují a budou po právu smeteni revolucí. Je zábavné, že je ideolog onoho revolučního převratu muž odvozující rodokmen až od jednoho dvořana Karla IV., jehož protestantští potomci obdivovali Žižku a do budoucích USA přišli v 17. století.

Další román je sice také na úrovni, ale spoluautorem je později světoznámý spisovatel Jack Williamson. Dílo nazvali Zrod nové republiky (1931). Zjednodušeně tu jde o to, že by se mohla kolonizace Luny podobat dobývání Ameriky, a Heinlein se knihou inspiroval pro klasiku Měsíc je drsná milenka (1966).

Z roku 1932 je Dokonalá planeta, jejíž hrdina najde kosmickou loď. Ač prosťáček, jakýsi plyn mu dočasně zvýší inteligenci, aby se tato postupně vracela k jeho původní zvadlosti.

Mohl snad text znát Daniel Keyses (1927-2014), když psal - dvacet let nato - Růže pro Algernon? Už se nedovíme. Ale povídky můžeme srovnat a pochopíme, že na tom málo záleží.

Začátkem třicátých let začal mít Breuer bohužel zdravotní problémy, rozvedl se, vzal si asistentku, i ta se s ním vzápětí rozvedla a počátkem čtyřicátých let se podle všeho psychicky zhroutil a dostal se na chvíli až do léčebny. Pak se přestěhoval za bratrem a za otcem do Kalifornie, ale už krátce po válce, 14. října 1945 zemřel.

Že by se dal vkloubit do dějin české sci-fi, zjistil Jaroslav Olša Junior až po dalším čtvrtstoletí. I tak mu patří dík - a naše kniha shrnuje tucet Breuerových sci-fi i včetně výše zmíněných. A také texty Vůle a cesta (1920), Háček v předpovědi (1935) a Padělané žití (1942). Ten je podstatný tím, že jím autorova literární kariéra dohasla.

Vždy psal jak česky, tak anglicky a v knížce je i nějaká jeho poezie a pět nevědecko-fantastických povídek včetně příběhů Sestřička (1911) a Vyléčená rakovina (1924). Z četných Breuerových nebeletristických textů vybrali editoři jen úvahy Proč máme zůstat Čechy? (1911) a Padesátiletý muž - a co s ním? (1938).

Olša ale sestavil i precizní Breuerovu bibliografii, která bude jistě ještě doplněna některými díly, co se teprve vyklubou; mnoho takových určitě vyšlo. Zrovna tak přibudou další překlady do cizích jazyků a není ani vyloučeno, že Breuer napsal i - jako W. Alexander - šest "lékařských" sci-fi z budoucnosti. Olša je ale v bibliografii (zahájené už rokem 1900, kdy vyšlo dílo A Queer Thing), neuvádí.

Vyskočit může i úvaha, že měl Breuer vlastně štěstí. Kdyby nebyl Čech, o jeho povídky by přece už nikdo nezavadil a do žádné takovéto antologie by je nikdy neshromáždil. Není náhodou nespravedlivé, že měl ve slavných časopisech i pár kolegů, kteří podobnou knihu dnes nemají, protože byli rodnými Amerikány? Neřekl bych, ale stojí to aspoň za krátké zamyšlení.

Ivo Fencl

Miloslav J. Breuer: Osudný paprsek a další povídky raného čecho-amerického spisovatele. Doslov Jaroslav Olša, Jr. Sestavili Michaela Rampasová, Jaroslav Olša a Zdeněk Rampas. Nová vlna. Praha 2025. 232 stran.

Verdikt: 100%