Recenze na film Surfař

Surfař "okupuje" česká multikina. Ale slovo okupuje užívám ironicky, seděl jsem v sále sám (příjemné) a ještě jiný recenzent, jehož povídání jsem četl, zmiňuje obdobnou samotu.

Že by Surfař lidi nezajímal? Nezajímá! A přece jde o hodně působivý film.

Táhne ho Nicolas Cage (*1964), o kterém dodnes hodně zlolajníků tvrdí, že vůbec neumí hrát a často trapně nadehrává čili přehrává. Nebo snad umí nasadit jen jeden jediný psí čumák.

Je to pochopitelně pomluva a omyl. Cage se hrát naučil a zrovna tady to prokazuje. Ale napadla mě jiná věc. Jak neuvěřitelně muselo být tohle dílo laciné. A… že tudíž vydělá. I když… Opakuji: v kině sám.

O co jde? To už se můžete dávno dočíst všude. Táta se vrací do místa dětství na australském pobřeží, a jednak chce "za každou cenu" znovu koupit dům rodičů, jednak chce synátorovi implantovat svůj dávný první pocit ze zdejšího surfování. Ale…

Syn se kaboní, už je odrostlejší, malinko se snad odcizují a otec si ho ostatně přehazuje o Vánocích s maminkou. A dům najednou nejde a nejde koupit a vše se spiklo a místní surfaři jim řeknou, ať se jako cizáčci klidí, že zde surfují jen místní.

Co následuje? V podstatě horor. A rychlý propad hlavního hrdiny, když neustoupí a je to neuvěřitelné, ale fakticky se dostává do role místního bezdomovce. A ještě i šmíráka: nosí totiž dalekohled. Co však je nejvíc šokující? Že se do té role dostává jen díky tomu, že všichni místní takřka do jednoho a i včetně policajta mu sugerují, že v roli je.

Ona proměna je natočena svižně, uvěřitelně a psychologicky natolik drtivě, že nelze nevzpomenout slova gaslighting. A ještě působivější je to tím, že Cage není od pohledu ořezávátko a že jeho hrdina funguje jako pevné chlapisko. Jak je tedy, propána a ke všem čertům, možné, že je - najednou - na pokraji šílenství a dehydratace a že i jako diváci pomalu začínáme věřit, že má pravdu ona plážová komunita?

Bude to tím, že se "nelze nestat bytostí, kterou v nás vidí veškeré okolí".

Rozumíte snad, co tím chci říct! V Mathesonově - dávném - hororu Já, legenda chodil po Zemi muž a ostatní byli upíry. Všichni ostatní. Kdo zde tudíž je "nenormální"?

On. Zde vše funguje obdobně a Cage se - dokonce - dostane tak daleko, že pojídá obří mrtvou krysu z odpadkového koše. Ale pozor. Není zase takový blázen, aby použil bubínkový revolver, který mu kdosi vloží do dlaně, a začal "ďábly" od moře rovnou masakrovat co John Wick. Tudy cesta nevede. A kudy vede? Možná i skrz výdrž a skrz pochopení cizoty a skrz to, že si Cage zvolna uvědomí, že bude na místě uctít i pár místních zvyklostí a rituálů. Cosi absolvovat. A to tu není předvedeno jako slabost. Nejde o zbabělou přizpůsobivost a je to naopak ukázáno co pochlapení se.

Jen se nemohu zbavit jedné nepříjemné myšlenky:

"Co by se, proboha, stalo, kdyby to Cage nedal a popadl ho amok?"

To film neříká, ale pointa, kterou neprozradím, je přesto celkem překvapivá.

Dojde i na happy end a katarze asi hned dvě, ale současně nemá film úplný happy end a tento postřeh přidám ryze za sebe: Cage se - roky - nemohl docela zbavit syndromu prominentního synovce. Jeho strýc je totiž extrémně slavný režisér Francis Ford Coppola. A Cage sice pohádkově vydělává a má fanoušky, ale pořád zde bylo cosi, co drhlo. A co ho tisklo na zem. Surfer (a už několik předchozích laciných filmů) jej "škrábání" zbavil. Ale sám Cage se zbavil oné nálepky - skrz vlastní masochismus a prostřednictvím předvádění extrémního ponížení postavy, kterou představuje.

Scénář bohužel na konci až nebezpečně balancuje na hraně kýče a převrací až moc naruby gaslighting - a byl to právě tento film, co stvořilo onen pojem: Plynové lampy (1944). Najednou máme (ve finále snímku) prostě pocit, že je život přece jen krásný, i když ne pro každého, a jistě, byl tu jistý dávný pobřežní zločin a i nyní dojde k úmrtím, ale je to až moc vedlejší. O tomhle příběhu se dá dlouho přemýšlet a já si třeba představil vlastní znechucení, které bych cítil, kdyby vše skončilo tragicky. Na podobnou šílenost bych do večera zapomněl. Ale zde se končí lidsky, a přece uvěřitelně, a Cage není žádný Bronson, aby pobřeží vystřílel. Jen vytrvá a cosi dokáže odložit.

Co přesně během filmu odloží, tedy kromě slunečních brýlí, bot a saka, si už každý musíme přebrat po svém.

Verdikt: 90%

Ivo Fencl