Recenze na fanouškovský opus o Stephenu Kingovi

Švédský publicista Hans-Åke Lilja je známý webem pro fanoušky Stephena Kinga. Vedle internetu ale vychází vstříc nabídce nakladatele a vytvořil několik informativních knížek. Jsou překládány, také do češtiny. Dokonce jsou překládány už z rukopisu. Pan Lilja je, mimochodem, píše rovnou anglicky a kniha právě vydaná se jmenuje Stephen King. Půlstoletí příběhů. Ale titul není přesný.

King přece psal už po část šedesátých let a profesionálně publikuje od roku 1967. Lilja, pravda, míní teprve knihy a první byla Carrie (1974). Pět desetiletí dělí podle toho a například má kapitoly o období 1984-1994 nebo 1994-2004. A ví, že jsou obsahy kingovek a další fakta věcmi dohádatelnými dnes už snadno, a tak do textu sází taky nějaké perly-zajímavosti. A vkládá tam kapitoly ohledně svých osobních setkání s Kingem; ale zrovna ony jsou dar nejspornější, řekl bych. A je to až zarážející!

Hned úvodem Lilja totiž mocně zdůrazní, že se spisovateli rozhodně fandí z jiných pozic, než odkud se fandí herci, zpěvákovi… A zdá se, že si je rozdílu vědom. Bude se podle toho chovat? Nebude. A nechová se tak a veškeré jeho poutě za Kingem (na nichž je, pravda, provázen více přáteli) jsou nejen ryzí nadšenectví, ale v podstatě krystalickým uctíváním Boha.

Lilja se, pravda, "Králi" přehnaně nevnucuje, což mu slouží ke cti, ale i tak trochu připomíná Marka Chapmana, než zabil Johna Lennona. I Chapman byl přece Lennonův fanoušek.

Přečteme si pokaždé shrnutí Kingova dalšího desetiletí a zdůrazněno je, kam se posunul a že třeba jednou taky takřka zemřel při dopravní nehodě. To je ale všeobecně známé a do svého živlu se Lilja dostává spíš během oněch reportáží o cestách do Londýna a New Yorku.

I King do těch měst mířil - a Lilja to zjistil. Fascinován je i pouze šancí ho zahlédnout a kupříkladu stojí před Kingovým domem a sleduje kolonu do brány vjíždějících aut a velmi se diví, že pak bránu nikdo nepřichází zavřít. Líčí nám tyto starosti a postřehy. A ptá se: viděl jsem v okénku Kinga? Ne? A natáhne skrz plot prst a sebere kamínek z Kingova pozemku, který si plánuje navždy ponechat.

Nevysmívám se tomu a jen konstatuji fakta… a podotýkám, že podobně skalních fanoušků už má King určitě víc. Některých se nebojí, ale taky musela zasahovat policie. Na mnohé si jistě musí dávat pozor i dnes. Na Lilju ne, ale i tak je fanouškovství divné.

Posedlost Kingovou osobností přitom neodumírá, spíš naopak. Proč? Odpovídám: souhra mnoha faktorů.

Které jsou nejhlavnější? Nevím. A říct, že je mimořádně nadaný stylista, nestačí. Těch jsou řady. Říct, že má osobní charisma? O tom lze dokonce pochybovat, že ho má. Říct, že píše populární žánr. Horory přece tvoří X machrů a nikdo nebyl objektem takového kultu.

Objektem kultu spíš byl - herec a režisér - Anthony Perkins, který se proslavil rolí v Psychu, a Perkinsův syn-režisér z toho dodnes těží. Ale spisovatel Robert Bloch, který Psycho napsal a znal se dokonce už s Lovecraftem, si o Kingově neskutečné popularitě mohl nechat zdát. Ano, také se po Psychu stal ikonou, ale okolo Kinga je ruchu víc, takže se nabízí odpověď: je to i dobou a tím, že žijeme v silně mediálních časech. A King? Médiím se nevyhýbá. Umí to s nimi. Odpověď to ale opět není a záhada pokračuje. Co si myslím sám?

Dříve jsem si naivně představoval, že láká literárnost jeho psaní. Že si je, když vypráví, očividně a neustále vědom plejády autorů, co zářili před ním. Psali na podobná témata? Někdy. Ale i na jiná. Nebo to byli větší umělci než King. Čte je, učí se, nepohrdá jimi.

Sice prý pomaleji, ale King opravdu dost čte a ze čteného očividně čerpá, aniž krade, a je to odčerpávání fakticky podvědomé. Asi jako polovědomě čerpá i ze zhlédnutých filmů. Jeho následný "televizuální" styl kdosi právě proto kritizoval, ale dnešnímu čtenářstvu, kojenému televizí, očividně vyhovuje. Navíc…

Mistr to nepřehání a vždycky televizualitu včas utne. A osobně mě jeho literátské odkazy fascinují. Hrdina má na stole knihu od Lovecrafta atp. A není to zmíněno zbytečně! Ty texty jsou špikované pop-kulturními odkazy vč. odkazů na populární rockové skladby, například, a jsou i jiní autoři bestsellerů a napadají mě dva, Clancy a Sandford, ale v jejich románech tyto odkazy nenajdete, anebo výjimečně. Ani by se tam ostatně nehodily. Je-li takový odkaz u Sandforda, zarazí, a jako jeho čtenář vím, že po různých masakrech u Sandforda hrdina opět ve finále usedne - a grilují na dvorku… a pozvou se ženou na grilovačku i přítele a jeho ženu, což je vrchol knihy a štěstí a pohoda jako odměna. Tečka.

Žádní intelektuálové. Reální policajti. A Clancy? I on je, jak to jinak říct, aliterární. Ale lidi zobrazuje, uznávám, poctivě. I King píše opakovaně o lidech ze dna a nečtenářích, ale je natolik sečtělý, že "tam" literaturu prostě bez přestání pašuje. A tak jsem si dlouho myslil, že jeho knihy táhnou tím. A táhnou. Taky. Ale koho? Nevelkou část fajnšmekrů.

Ostatní jdou po krvi. Jenže u Kinga jí není tolik jako u jiných a je umírněný a rád by patřil vyšší literatuře. Je snad populární pro umírněnost? Nemám tuchy, ale opět pochybuji.

Je i faktem, že se King dost objevoval ve svých filmech. Vše, co napíše, jako filmy i končí. Ano. To je pravda. Ale jaké jsou to povětšinou snímky? Kolik z nich za něco stojí? Dobré je třeba Srdce v Atlantidě, kdysi jsem o něm velmi detailně psal do Tvaru; ale s původní Kingovou povídkou - o pláštích žluté barvy - moc společného ten špektákl nemá. A zachraňuje to vše scénář geniálního Williama Goldmana - a herci.

Lilja nemá naštěstí tohle potřebu řešit. A jsem rád! On… si především přesně pamatuje, kdy kingovkám propadl a jak to bylo krásné, když ho v knihkupectví ještě překvapovaly ty nové. Dnes to tak nechodí. Každá nová je na webu - a očekávána dlouho dopředu. Kouzlo zmizelo.

Ostatek naštěstí zůstává a Lilja ví, kolik lidí před ním je ve frontě na autogram. Konečně stojí Kingovi tváří v tvář. Rozhovor trvá jen pár vteřin… a je naprosto banální. A Lilja?

Opatruje ty vteřiny v duši po zbytek života. A samozřejmě se mu podaří získat společné fotografie, taky jsou v knize. King jede ještě na kterousi další londýnskou akci opodál - a Lilja musí být samozřejmě i tam. Znovu přijde krátké, vytoužené setkání. Proč vlastně?

Jednu knihu už má přece podepsanou pětkrát, samozřejmě pokaždé jiný výtisk. Opakuji, že se té horečce nijak nevysmívám a do jisté míry ji chápu. Když si někde sedne herec Keanu Reeves, taky vznikne fronta. A King to má kupodivu podobně. Ač už knihami vše řekl.

V jednom filmu o hotelovém pokoji s varovným číslem je úvodem autogramiáda a přijde pološílená ctitelka: "Opravdu jste to zažil?" Unavený spisovatel: "Ne. Vymyslel jsem si to. Další."

Rozhovor striktně ukončí a dámino nadšení uvadá. Rozčarování se dostavuje. Ale King… Ten by snad mohl říct i tuto větu a stejně by mu dál sbírali kamínky ze zahrady. Hans-Åke Lilja naštěstí nepíše jen o sobě a ledacos zvíme i o Kingových pseudonymech, jeho spoluautorech, nikdy nevydaných rukopisech, o fiktivních místech a o městech, která vytvořil. O literatuře faktu, kterou také trochu píše. A jinak vévodí knize seznamy, v jejichž sestavování se autor vyžívá. Například seznam 88 knih, které Mistr vytvořil do podzimu 2023.

Sám Lilja ale uzná, že není vždy jasné, co sem počítat. Za dvě různá díla má krátkou i dlouhou, delší verzi románu The Stand. Proč? Nevím. Následuje seznam románů a povídek, v nichž je - pouze zmíněn - Castle Rock, fiktivní Kingovo město, a seznam děl, kde ono místo zmiňují jen jiní autoři. Má to vůbec smysl?

Celkem působivý je sice Liljův rozhovor, který realizoval s Kingovým spoluautorem Peterem Straubem, ale ani ten příliš neříká a fanouškovstvím prodchnutá kniha má kouzlo, ale připomíná mi chvíli, kdy přišel muž za Františkem Ringo Čechem a nabídl mu, že o něm napíše knihu. Já jsem tím člověkem, podotýkám, nebyl, a to jsem také Čechův fanoušek.

"Jasně, piš," řekl Ringo. "A jak na to půjdeš?"

"Vy mi to řeknete - a já to napíšu." Čech ho vyhodil.

King Lilju nevyhodil a vítá jeho web a je rád, že Lilja podobně nevyzvídá. Mnoho nového taky jeho publikace světu bohužel neříká.

Ivo Fencl

Hans-Åke Lilja: Stephen King. Půlstoletí příběhů. Z anglicky psaného rukopisu přeložil Milan Žáček. Ilustrace Luke Spooner. Carsosa - Tatiana Žáčková. Kroměříž 2025. 192 stran.

Verdikt: 50%