Poslední člověk na Zemi a Mary Shelley

01.05.2024

Přesně dvě století uběhla od jara 1824, kdy začala mladá dáma Mary Shelley (1797-1851), pracovat na románu Poslední člověk (1826). Právě vyšel česky. Jeho autorku vychoval inteligentní, vzdělaný otec po smrti její maminky při porodu a s nepřekonatelným jejím Frankensteinem (1818) pojí Posledního člověka téma lidské osamělosti a strašlivosti samoty.

Vdova po básníku Shelleym napsala silné, i když nevlivné dílo. Svět to dílo sto čtyřicet let úspěšně ignoroval, tak se to prostě občas semele a koneckonců také my - Češi - si schováváme leckteré vymykající se a nedoceněné autory, co byli pozapomenuti neprávem; namátkou mě napadají Karel Sabina a Karel Dewetter.

De Wetter byl snílek, pohádkář a fantasta mocné působivosti, schopný vypravěč; ale i Mary Shelley je fantasta. Ani ona se neostýchá před sny a Poslední člověk přežil, zdá se, a to i první polovinu devatenáctého století, kdy klíčky vystrkoval realismus, zatímco Mary Balzakovou stezkou kráčet neuměla a nechtěla jít. Ale otevřenou myslí disponovala a konvenční nebyla ani náhodou. Ve své apokalyptické vizi líčí - ve třech svazcích - takřka totální vyhubení lidstva, ke kterému má dojít koncem našeho století (2073-2100). Prorok byla Mary pochmurný, a jak říká, Zem potrefí další z pandemií moru. Bude se vracet každé léto a slavné britské království bude ještě předtím překováváno v republiku.

V čase prvního vydání knihu notně poplivali a neznámý kritik Monthly Review si dal v březnu 1826 zvláště záležet, aby ji strhal, ani on ale nepustil nůž gilotinu nadoraz, a píše:

"Síla kompozice není obyčejná. Nerespektuje žádné z pravidel dobrého psaní, jakkoli nese stopy génia, byť zvráceného a zkaženého morbidní vyumělkovaností. I když neradi, musíme dílo prohlásit za jednoznačný neúspěch."

Zbytečně příkrý odsudek? Místo rozumování mrkněme radši za závoj. "Dokážu popsat pocity osamělé bytosti, vždyť se sama tak cítím. A jako poslední relikt lidského plémě. Vždyť všichni moji společníci už propadli záhubě," psala si Mary Shelley právě 14. května 1824 do deníku a hle, hned 15. května zvěděla o smrti dalšího z přátel, lorda Byrona (byť zahynul už 19. dubna).

Tak se stalo… a právě Byron je i autor působivého literárního díla Temnota (1816), kde taky přihlížíme zkáze světa. Shelleyovou inspirovalo a není bez zajímavosti, že lordova vize vyvřela na svět pod vlivem vzdálené indonéské sopky. Tou - ještě zdaleka - nebyla Krakatoa, to teprve mělo do světa hrůz vstoupit, ale Tambora - a popílek se sice do atmosféry vznesl už roku 1814, ale teprve roku 1816 zapříčinil v Evropě "léto bez slunce".

Respektive léto "černého slunce".

Jedním z podstatných aspektů na pozadí románu Mary Shelleyové je autorčina nevíra v revoluce a moc politických zvratů. A nevěří, že by to mohlo dobře dopadnout, jsme-li (a s výjimkami jsme) v jádru - sami se sebou bojující – zvířata. Leží-li pak okolo věčné války království nebo republika, bude v posledku jedno. Mary nemá iluzí. Je od nich oproštěna - a spolu s příchodem epidemie dýmějového moru se v její variantě budoucího vývoje chovají ti nectnostní i dál nectnostně a ti ctnostní, ehm, sice povětšinou i dál ctnostně, ale nic už nevede nikam.

V boha věřící lord Byron se v románu promítá do - heroické - postavy lorda Raymonda, plné démonického elánu, a naprostý ateista Shelley zase do figury jeho přítele a královského syna (a filantropa) Adriana. Oba jsou nicméně idealizováni až moc a snad nejpregnantněji věc shrnuje moderní překladatel knihy:

"Ti, kteří byli za života nesnesitelní, se proměňují ve vzpomínce ve zdroj útěchy."

A poslední člověk světa? Stává se jím vypravěč románu Lional Verney, který ve finále osiří úplně a putuje Itálií doprovázen pouze ovčáckým psem. Bez lidí stráví celý rok v Římě. Ony momenty inspirovaly (vedle mnoha dalších ovlivněných) i Richarda Mathesona, když psal známou novelu Já, legenda, a prastarý Shelleyové příběh působí dnes překvapivě aktuálně.

Mimo jiné zachytil i politický populismus, efekt šíření dezinformací, ovládání lidí strachem a institucionální erozi norem, která by "za tmy" stoprocentně nastala. Ve vyústění kniha předvede věru málo naděje a nenabízí ani morální poučení, ani jakékoli vznešené poselství.

Mary Shelley: Poslední člověk. Překlad, poznámky pod čarou a doslov Ladislav Nagy. Pomoc s překladem veršů Petr Onufer. Jako 103. svazek edice Europa vydalo Nakladatelství Academia. Praha 2024. 528 stran.