Nová kniha Jednou kousnutý, dvojnásob plachý je i připomínkou legendárního ilustrátora

Je to pár týdnů, co vyšla kniha Jednou kousnutý, dvojnásob plachý a je o upírech, ale nebere fenomén smrtelně vážně. Snad o něm autor ani neuměl psát s kamennou tváří a možná je to chyba, možná ne.

Obálku nakreslil klasik Jiří Winter-Neprakta (1924-2011). Už nežije a bylo třeba sepsat zvláštní smlouvu speciálně kvůli oné ilustraci. Vdova po Jiřím Winterovi za to chtěla určitý počet výtisků románu, až vyjde, nic víc, a nakladatel to rád zohlednil. Součástí dohody o vydání jsou dvě barevné fotografie onoho obrázku a obálky jako takové. Původně měla obálka čtyři varianty, přičemž i velmi seriózní nakladatel pan Miloslav Krist byl pro verzi s černým rámečkem. Mně připadá, s prominutím, jako parte. Zamítl jsem to a on tedy užil variantu se světlým rámečkem. Možná je to jen světlé parte? Ale ne.

Je však pravda, že právě kvůli obálce se výroba knihy zastavila na několik týdnů, a ač mě Daniela Winterová, vdova po malíři, opakovaně ujišťovala, jak se na knihu strašně těší a že je "vše v pohodě a cajku", s podpisem smlouvy otálela.

Nechápali jsme to. Miloslav Krist je extrémně počestný a nechtěl knihu bez této smlouvy zcela oprávněně vydat. Začínali už jsme uvažovat o jiném obrázku. Ve skutečnosti jsem se ale nervoval zbytečně a jednalo se o technickou záležitost, o které však se mezi gentlemany a dámami nemluví. Ani tady nebudu, ale jde o to, že okopírujete-li smlouvu s ilustrací, podepíšete ji a podepsanou opět kopírujete a pošlete zpátky nakladateli z Ořechovky do Plzně, mohou se "cestou" jaksi vytratit barvy na ilustraci, takže jste prodali jen černobílou variantu obrázku a smlouva není platná. Nebo jen pro bílou a černou. Byl by to nesmysl.

Mohlo by vás zajímat: Nejlepší horrory: Průvodce nejstrašidelnějšími filmy všech dob

Obrázek je to přitom, jak řečeno, fascinující, a kde a kdy vlastně byl zveřejněn poprvé, netuším a jde o otázku vám. Sama Daniela Winterová mi řekla, že byl v legendární knize Draculův švagr, ale mýlí se. Knihu jsem doma dodatečně objevil, je odrbaná a žádnou podobnou ilustraci neobsahuje. Ani tam nejsou obrázky celobarevné. Byla tedy ilustrace na přebalu? Nevím: neznám ho. Knihu jsem v antikvariátu, patrně pražském, koupil už bez něj a nikdy mi nechyběl. Ani mě nenapadlo, že měl Draculův švagr ještě přebal, takový jsem býval ignorant. Je to ale i bez přebalu jedna z těch knih, které se ještě roku 1970 objevovaly, aby po celou normalizaci už neměly šanci. Komunisté z upírů šíleli. Proč? Třeba Ilji Racka se už zeptat nemůžeme, ale asi to taky nechápal. Narážím na starou televizní inscenaci Dracula, kde hraje.

Obrázek je ale odvážný i na rok 1970 a Daniela Winterová vypráví historku, o které netuším, zda je pravdivá. Sám někdejší ministr kultury prý osobně požádal Jiřího Wintera, aby dámu na oné ilustraci "oblékl". Raději. Vlastně to byl příkaz. Snad spolu kdesi chvilinku seděli a ministr uchopil měkkou, obyčejnou tužku a načrtl na obrázek obrys košilky.

Nahou dámu oblékl! Jiří Winter Neprakta prý obrys akceptoval, ale vtipně: košilku nevybarvil! Sám jsem si obrázku všiml teprve před několika roky, kdy souborně vyšly Nepraktovy a Švandrlíkovy komiksy (2022). Je to věru ohromující dílo a na jedné stránce tam i tento "náš" obrázek je - ve velkém formátu a samozřejmě bez košilky. A protože se v bichli vyskytuje hned za komiksem Jak vyhynuli upíři na Rusi, asi je jasné, že byl prvně zveřejněn na stránkách časopisu spolu s tímto eposem. Autor scénáře Miloslav Švandrlík a Neprakta bohužel však byli komiks nuceni "utnout" hned po ruské invazi (1968) - a velmi podstatně ho zkrátili. Zradili kvůli Rusům vlastní plány na celoroční (nejméně) dílo. Ale je pravda, že Neprakta byl zvyklý. Takřka každý jeho komiks zastavovali. Aby sám a dobrovolně skončil a dotáhl nějaký obrázkový seriál, se stalo opravdu jen párkrát.

Prozaická verze onoho komiksu se - nenápadně - jmenuje Šumavský upír a v knize Draculův švagr je, ale zasazena do českých reálií. Je to už čtvrtá povídka a původní ilustrace se samovarem by se k ní ani nehodila. Jsem v kontaktu s Ondřejem Neffem, tak jsem mu poslal fotografie některých Nepraktových prací, a žasl nad onou budoucí obálkou knihy Jednou kousnutý, dvojnásob plachý a mínil, že je Neprakta nedoceněn. "Určitě, určitě." Kresba mu připadala úžasná. Jsem už takový, že potřebovávám ponouknutí, a tak… Ano, právě díky tomuhle "potvrzení kvality" jsem se rozhodl, že bez té ilustrace knihu nevydám.

S vdovou po Mistrovi se, pravda, znám, a oba jsme vrstevníky plzeňského původu. Seznámili jsme se ale až koncem první dekády 21. století, abych občas "zasvěceně" hovořil na některých Nepraktových vernisážích, kde už koncem života osobně nebýval přítomen. Třeba jsem kvůli tomu jel do Tachova, bylo to i v Prazdroji atd. Samé výstavy. Z dětství mám extrémně silný vztah i k mnoha Nepraktovým stolním hrám, které jsme prožívali s mladší sestrou Evou, a nejvíc mě uhranul jeho Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Včetně tamní princezny: krásky mých klukovských snů! Taky o tom jsem na vernisážích plamenně hovořil a Daniela Winterová mě seznámila s Jaroslavem Kopeckým, bezpochyby největším sběratelem Winterových prací.

Žije poblíž Prahy a na Světě knihy bude letos mít samostatnou přednášku v Sále Karla Čapka 15. května v pět odpoledne. V rodinném domku věnoval sbírce Nepraktou ilustrovaných časopisů a knih minimálně místnost a je plná, protože Jiří Winter nakreslil nějakých 35 tisíc obrázků, což nemá ani ve světě mnoho obdob. Nejspíš žádnou. Sbírka má jistě značnou cenu, protože Jaroslav Kopecký vlastní zcela vše, byl a je to jeho celoživotní koníček. Pokouší se, pravda, sbírku prodat, nicméně je to Daniela Winterová, kdo má cosi jako předkupní právo.

Lidé jsou bohužel tací: mají ohledně pana Neprakty někdy pocity či představy, že snad byl "dívkař". Ne. Nebyl. I ženatý byl pouze několikrát a v podstatě hlavně pořád a pořád kreslil. Nejen upíry, ale na jeho aktivitě se nepochybně podepsalo určité trauma, které vygenerovaly strašné události, jež nechtěně zažil koncem druhé světové války.

A kdyby jeho - dlouholetá - manželka nezemřela, až v tomhle tisíciletí, nikdy by se s ní samozřejmě nerozvedl, neopustil ji a nevzal si posléze skvělou dceru svého přítele, ředitele galerie v Plzni.

Zda nedělá můj román titulnímu obrázku ostudu? Určitě ne. I když… Nevznikl z jedné vody načisto a svůj stín jsem taky nepřekročil. Utkvělo mi, že prózu přečetl i bohemista Vladimír Novotný, což je "celkem" seriózní literární kritik, a četl už nástřel, tu nadšeně sepsanou první verzi. Ještě jsem váhal, zde se nemá jmenovat Van Helsing. Mimo jiné jde o to, že se mé alter ego za Helsinga považuje, ale je nešika, takže musí helsingovské úkoly převzít jeho láska, lékařka Zuzana. Ta pak valnou část románu vypráví. Možná je to nešikovnost v kompozici, ale spíš ne. Ponurý dům Charlese Dickense taky chvílemi vypráví jistá Sára a jsou to nejlepší sekvence. Sára se totiž považuje za hloupou, zatímco čtenáři jasně vnímají, že se podceňuje. To má Zuzana se nepodceňuje a svede s Draculou o život Helsingův šachovou partii. Dracula by ji sice rozmetal, ale Zuzaně pomůže sám Bobby Fischer.

K stáru se bohužel Fischer zle vyjádřil k židovstvu, ač sám toho původu. Diskreditoval se tím. Osobně ale jeho výroky interpretuji jako pokusy se zviditelnit, záměrně provokovat. Že by to myslel vážně, odmítám věřit. V mé knize je spíše pozitivní "blázen", jak jsem ho interpretoval i při křtu díla ve Slovenském domě, kde hrál a zpíval pan Bohdan Mikolášek ze Švýcarska.

Vladimír Novotný mě - speciálně kvůli upířímu rukopisu - svého času pozval na oběd. Učil tehdy na Západočeské univerzitě a založil v Plzni měsíčník Plzeňský literární život, který dodnes vychází a jehož virtuální verzi lze najít na stránkách tamní knihovny. Doktor Novotný je pes, neobstojí před ním v mnohém ani Ludvík Vaculík. Takže měl výhrady. A to oprávněné. Pamatuji, že mj. ohledně mého zobrazení kardinála Vlka.

Tehdy ještě kardinál Miloslav Vlk žil a - shodou okolností - byl skrze České Budějovice v nejlepším vzpomínán mou tchýní. Ona je ateistka, ale nedala na něj dopustit. Je totiž ateistka svébytná, a když se mě a její dceři narodil syn, nechala ho ve Zlivi v kostelíku slavně pokřtít.

A jsem rád. V mé upíří knize byl, pravda, kardinál Vlk urážen. Ne mnou! Hrdinkou knihy. Vynadala mu. Až při práci na definitivní verzi jsem sekvence znovu četl a uvědomil si, že podobně provokovat přece nemám zapotřebí. A nejde o to, že jsem věřící. Jde o to, že ani proti českým kněžím nic nemám. A kardinál Vlk sice byl v momentech, o které jde, pod vlivem Draculy, a celý příběh se vine v nadsázce, ale to nevadí. Pasáže ohledně urážení církevního hodnostáře jsem uhladil. Možná až moc. Kdopak ví. A teď jsou takové "jen pro děti". Má to, říkám, být další vtip knihy, asi jako scéna, kde kráčí mé alter ego (v samém závěru knihy) stínem katedrály, a to právě po kardinálově boku. Svatý muž říká, že spolu budeme upíry hubit i dál, a namítám, že nemám církevní školu. A kardinál odpoví: "Nevadí, přijme se zákon." V podobném duchu se nese i zbytek románku, nebo aspoň jeho finální partie, kde promluví sám papež.

O upíry jsem se vždy zajímal, od raného dětství. A mám pocit, že to děcka "bere", podobně jako dinosauři, všeobecně. Milují upíry! Draculu jsem četl jako kluk opakovaně a byl jsem fascinován starým filmem Upír Nosferatu. Měli jsme doma slovenské vydání Draculy, kde jsou užity fotky z tohoto Murnauova filmu, a bál jsem se jich. Hrozně moc jsem se bál knihu otevírat, když mi byly dva či tři roky. Max Schreck je totiž dokonalý!

Vždy jsem ale bral fenomén upírství jako pohádku. Nijak mě fyzicky nevzrušoval. Neprahl jsem nikomu pít krev, a dokonce mám dodnes pocit, že by se ta věc neměla směšovat s erotikou. Nebo ne moc. Upírství…

Je, a to jsem vždy cítil, spíše sublimací erotiky. Nebo její náhražkou. Je to i metafora. A v upířím příběhu by erotika moc být neměla. Stoker ji tam nemá. On ji cítil, ale jinak. A už i polibek - přece - nahrazuje kousnutí, ne? Upír se - navíc - není s to milovat. Atd.

Když pak ale píšete humornou knihu, trochu od oné zásady ustoupíte, a tak ani má knížka není v tomhle směru chladná jako mnich. Ale sex tam nenajdete.

Má osobní zkušenost je, že napíšete-li o fenoménu, přestane vás zajímat. Ne úplně, ale obrátíte se jinam. To se mi přihodilo i po dopsání knížky Jednou kousnutý, dvojnásob plachý, a když jsem kdysi psal Smíš zůstat mrtev, knihu o možnosti posmrtného života, taky to tak bylo. Nastudoval jsem Moodyho Život po životě a třicet podobných děl. Hodně z nich cituji ve svém románku, ale s poslední tečkou mě problematika omrzela. Až zemřu, přece stejně uvidím, jak to bude. A upíři? Rád jsem o nich psal, ale v draculovské upíry moc nevěřím. Jsou jen upíři psychičtí - a tím to hasne. Anebo se pletu? Možná už teď jsem si podepsal ortel.

Ivo Fencl