Kristina Haidinger: TOP 10 horrorových filmů
Se svojí desítkou nejlepších horrorů na tom budu podobně, jako kolegyně Ludmila Svozilová (přečti si článek: Ludmila Svozilová: 10 TOP filmových hororů) - na filmy posledních pár let moc nekoukám. Je v tom jednak nedostatek času, který věnuji knihám, jednak nedostatek filmů, které by mi za ten čas stály. Ať už je to kvůli přeplácanosti digitálními efekty, snaze šokovat za každou cenu nebo naopak snaze nabídnout za velké peníze lacinou zábavu.
Budu tedy jmenovat snímky, které se mně subjektivně z určitého důvodu vryly do paměti postupně, napříč dekádami. Filmy, které mě často ovlivnily ve vlastní autorské tvorbě. Půjde tedy vlastně o žebříček, který vypoví možná více o mně, než o filmech jako takových (smích).
Vymítač ďábla (The Exorcist, 1973)
Nepamatuji se přesně, v kolika letech jsem Exorcistu viděla poprvé, ale asi nejvíc na mě dosud působí hutná atmosféra neutěšené situace otce Karase a jeho vztahu k nemocné matce. Ta samota, divné prostředí jejich starého bytu a zlověstná varování. Pak, když se pak všechno rozjelo na plné obrátky, mi vyrazily dech silné herecké výkony všech protagonistů s malou Lindou Bair v čele. Když jsem šla o mnoho let později do kina na režisérský sestřih, vzalo mě to snad ještě víc, protože některé přidané drastické scény jsem nečekala.
Vetřelec (Alien, 1979)
Přiznám, že je to jeden z prvních "filmů pro dospělé", které jsem měla jako nedospělá dovoleno sledovat. S kamarádkou, spolužačkou a rovněž spisovatelkou Janou Dvořáčkovou jsme byly vesmírnými predátory inspirované na hodně dlouhou dobu… možná dodnes. Ve školních lavicích tehdy také začalo vznikat mé dosud nepublikované a nepublikovatelné sci-fi o pavoučích mimozemšťanech s názvem Dertine.
Věc (The Thing, 1982)
Tentýž případ jako Vetřelec, jen černé chodby kosmického plavidla uprostřed ještě černějšího vesmíru nahradila nevlídná základna uprostřed ledové pustiny, což bylo zase něco pro můj vrozený pozitivní vztah ke sněhu a ledu.
Hrůza ze změn podob a přejímání identity mě dráždí dodnes a stala se také jedním z větších námětů mojí horrorové tvorby.
Společenství vlků (The Company of Volves, 1984)
Britský režisér Neil Jordan vytvořil vlastní verzi pohádky o Karkulce ve vlkodlačím provedení. Tady chodí bestie v lidské podobě a proměna oscarového herce Stephena Rey ve vlkodlaka je tou nejděsivější, jakou jsem kdy viděla. Celkově se mi ten snový, strašidelně pokroucený, ponurý a přesto až okouzlující vizuál natrvalo vryl do paměti.
Hellraiser (1987)
I tady
"příšery" získávají lidskou podobu, jen jim to "zotavení"
trvá trochu déle (smích). Legendární scéna, kdy strýček Frank
poprvé vylézá z podlahy, mi zpětně připomněla některé záběry
z filmu Věc. Děj se tentokrát neodehrává v nějakém fantaskním
světě ani cizím prostředí, ale prakticky uprostřed běžného
lidského hemžení, což je v tomto případě ještě děsivější.
Na scénu také přicházejí lidé, kteří v hrůzách a utrpení
nacházejí rozkoš a to celé umocňuje hudba Christophera Younga.
První i druhý Hellraiser se mi líbili natolik, že jsem nakonec
shlédla a přežila všechny další "díly" v řadě.
Interview s upírem (Interview with the Vampire, 1994)
Taková
láska na první kousnutí. Po desítkách příběhů, kdy se upíři
nejrůznějších zvyků a vizáže po generace zakusují do hrdel
ctnostným pannám, jsem se dostala k filmu, který tyhle zaběhlé
stereotypy konečně zbořil. Co se vztahů týká, máme tu dva muže
a dítě. Opět režisér Neil Jordan, tehdy nevídaná herecká
sestava (mmj. opět též Stephen Rea), hudba Elliota Goldenthala a
speciální efekty od Stana Winstona. Není co dodat.
Kruh (Ringu, 1998)
Když
jsme s Janou Dvořáčkovou po nocích vysedávaly u táboráku či
na skále, stačilo slyšet upadnout kamínek, nebo někde dole
proběhnout srnku, a už jsme si dokázaly až příliš živě
představit Sadako Yamamuru (která – jako i jiné hrdinky toho
snímku – vypadala už tak nějak děsivě i v civilu), jak se k
nám drápe po kamenech, přičemž si vylamuje nehty. I její
podobou jsem nakonec lehce inspirovala jednu svoji laponskou hrdinku
po jisté proměně. Americkou verzi Kruhu jsem viděla posléze,
ale ničím už mě nezaujala.
Šestý smysl (The Sixth Sense, 1999)
Krásný film, u kterého
jsem i uronila slzu. Emotivní snímek, který si zakládá na
příběhu, tak to mám nejraději. Stejně jako Ludmila Svozilová,
i já jsem si pak od M. Night Shyamalana zamilovala ještě film
Znamení (smích)
Ti druzí (Los otros, 2001)
Film, který je podobný Šestému smyslu, a přece je úplně jiný. Příběh jde trochu do pozadí a dopředu se dostávají horrorové scény – nevěřila bych, že i ordinérní bouchání dveří či kymácení lustru někdo dokáže skutečně natočit tak, že vyděsí.
Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in, 2008)
Další "láska na první
kousnutí". Platí prakticky vše popsané u Interview s upírem,
jen odeberme herecké hvězdy a naopak přidejme parádně depresivní
severskou atmosféru.
Kristina Haidinger