Ivo Fencl: recenze knihy Kongo severu

Jiří Černický (*1966) je výtvarník a na UMPRUM pedagog ateliéru malby. Před patnácti lety převzal Cenu Jindřicha Chalupeckého, nedávno byl Grafik roku (2020) a vedle Rudolfina vystavoval v Londýně, Los Angeles, Berlíně, Rotterdamu; jeho dílo má Národní galerie i Muzeum současného umění v Miami. Píše spíše příležitostně, a je přesto autorem řady publikací. Jmenujme Ba rock (1999), Videus (2003), About Anemone (2004), O sasance (2004), Gagarinova věc (2006), Double document: pincushions (2008), Sametová revoluce v Ústí nad Labem (2009), Reálný minimalismus (2015), Divoký sny (2016), Mafián a Stromboli (2020) či Kongo severu (2023). Právě posledně uvedenou práci (624 stran) Lidové noviny loni navrhly na knihu roku - a Jakub Šofar v té souvislosti říká v příloze Orientace:

"Z české literatury zmizelo dobrodružství. Čtenáři verneovek, mayovek, Londona, Halliburtona a Otakara Batličky osiřeli. Černický jde proti všem současným trendům: jeho severní Čechy zvučí v jednom akordu s cestou do nejtemnějších míst Afriky, v nichž je stále přítomný Conradův Kurtz ze Srdce temnoty, a jsou kromě jiného pokus, jak siroty potěšit."

Podobná slova ke svazku přitáhnou čtenáře (mně se to stalo) a čtenáři se podiví, anžto "pouhé" dobrodružné čtení Černický negeneruje a Šofar právem zmiňuje britského klasika polského původu Josepha Conrada, od jehož smrti uběhne za pár měsíců sto let.

Zvláště na novelu Srdce temnoty nelze snadno zapomenout, když ji přečtete, a její filmovou adaptaci znáte jako Apocalypse Now (1979, režie Francis Ford Coppola).

Jiřímu Černickému bych řekl: "Zdatnej jseš." Jak to? Využil odstupu, který získal vlastním stárnutím, a velmi poutavě beletrizuje deníky, dětství, mládí. Ale prvořadě masochistický výlet do "sajrajtu" rovníkové Afriky, který podnikl se šílenou naivitou (můj názor), když mu ještě nebylo třicet (1994). Já bych tam stokrát umřel a maně si vybavuji léto onoho roku, kdy jsem chodil s herečkou Jihočeského divadla a byl úplně vážně odvařený z jiné herečky, kterou si prohlédněte jako partnerku Terence Hilla v televizním seriálu Šťastný Luke. Chci říct: absolutní pohoda mě to léto obalovala, a co se zatím Černickému dělo v Kongu, bych si roku 94 neuměl představit ani v nejhorším snu.

Asi aby byla kniha konečně obézní (některé výše jmenované Jiřího tituly jsou jen tenké katalogy), slepil líčení obou ignorovaných regionů jaksi zrcadlově, i lze číst zezadu i zpředu, tedy pokud svazkem pootočíte. "A co četbou vstřebáme?" ptám se a odpovídám: "Uměleckou fikci." Aby taky ne. Autor sice říká, že zde - sebestředně - vychází z vlastních zkušeností, ale nebojí se do zkušenosti tnout. A ještě do rány ťápne štětcem, abych tak řekl; když mu nepřipadají dostatečně otevřené. Ta kniha je neslyšné vytí a jistě se do mě autor neopře výhradami, že se vše stalo. Čteme interpretaci a navíc upravenou imaginativními vrstvami. Skvěle baví, někoho šokují. Fantazie tu neumřela a záznamy Jiřího Černického povyšuje. Naštěstí byly už na samém začátku zdravě sebekritické. Přepisoval a přepisoval a vnutí nám obecnější pohled na lidstvo.

Ano: srovnání Konga s okolím Ústí občas drhne, ale nijak to nevadí. Podstata přece je, že se jenom nevypráví, ale i srovnává; a nechci říkat, že autor samoúčelně zveličuje a ČERNÍ český severu, ale v Ústí mu přece jenom šlo méně o krk než okolo rovníku.

Černický nad knihou uvažuje o zachycení "emoce prázdnoty" a chápejme ten pocit jako reflexi nudy. Ale ne nudy tvůrcovy. Ten i jeho hrdina se neplácají v prázdnotě; zato jde o možný problém figur okolo. Starý, pravda, jako lidstvo samo. Je v pomyslném lusku keře Kamerunu i lusku nad uhelnou pánví. Nuda zlobí a rozkládá a hrozí a generuje zlo a spolu s Černickým vidíme následkem toho (příklad) spát ve službě hybatele rypadla. Osobně pak nepochybuji ani o vnitřní znuděnosti a prázdnotě konžského pohraničníka, který zdržuje vydání víza do nekonečna, aby mohl poslouchat mladíčkovy "bláboly" a předhodit jej kumpánům jako objekt sexu. Já sám si nad stránkami vybavuji, jak nudu nezaměstnaných mužů Afriky zachytil George Orwell a její kus je implicitně obsažen právě i v pohledech na domorodce ze slavné novely Srdce temnoty. "To nesmíš jen tak ležet, musíš aspoň něco vymýšlet," říkal prý výtvarník Miloš Nesvadba synu Michalovi, když byl Michal malý a leželi na dece mořské pláže. Oba pochopil, jak žít, ale nepopírejme, že velká část lidstva nemá obdobně "dubňáckou" náturu, takže sklouzává do nudy. Ta je možná původcem různých střílení a nic na tom nezmění fakt, že to zdravé děti nechápou. Kdo si hraje, nezlobí, ale dospělí si zapomněli hrát. Už nestřílejí pusou. Střílejí po sobě doopravdy a divili bychom se asi, v kolika morbidních zločinech měla právě pí Nuda prsty.

V raném dětství se mi zdály sny, které matka zaznamenala (i Jiří Černický prokládá text některými "africkými" sny), a jedním bylo setkání s jakýmsi řvoucím kombajnem, jehož jméno bylo ve snu právě Nuda. Sám jsem ji nikdy nepoznal a neuvažoval o ní, to ale vůbec neznamená, že jsem navždycky imunní. Je dobré si toho být vědom a Černického román vám napomůže. I spisovatel a básník Bohumil Hrabal někde říká, že se propsal "do prázdnoty", a možná myslel něco podobného. A chlapi z Orwella sedí otrocky a neprorocky okolo dlouhého stolu, jenž jim zbyl místo vyprávěcího ohně, a čekají zrovna jako v Samuelu Beckettovi - v prázdné budově pouště. Usínají na židlích, ale spát se nedá pořád. Netrpí terorem, oni trpí především bídnou nudou. Nechci tím vůbec popírat, že jsou obyvatelé zapomenutých končin obvykle nuceni se pěkně otáčet, aby vůbec přežili, a nenajdou na nudu čas, ale vlastně nevím.

Ani tomu sexu (hloupý příklad?) se ostatně nemůžete oddávat pořád a vždycky někde čeká horní hrana žebříku, za kterou možná začne váš sestup - do srdce temnoty. Zdravili jste cestou nahoru? Ve vašem zájmu to bylo a Jiří Černický i tohle zachycuje. Když si počátkem devadesátek psal onen africký deníček, hodně pravdy zachytil bezděky. Zápisky beletrizoval a hú, teprve si uvědomil, o čem byly. Jednalo se o cestopis, ale taky nález absence perspektivy a bodu, ze kterého nelze dál růst. "Bylo to místo, kde chyběla téměř jakákoli infrastruktura a kterému dlouhodobě vládl jeden z nejhorších diktátorů: Mobutu Sese Seko," zvíme a skutečně se jedná, jak řekl Šofar Lidovkám, o dobrodružství, ale je to dobrodružství existenciální. Má i formu bobříka hladu a bobříka průjmu a záludných nemocí a neustálého bahna i neprostupné džungle. Uprchlíků z rozhořívajícího se konfliktu ve Rwandě. Jiří Černický tenkrát černým kontinentem cestoval půl roku, zatímco jsem se dobře bavil v této kotlině, a přizná, že deník musel za putování vlastně vytvořit podruhé a popaměti, když mu původní zabavila pohraniční posádka v Burundi či Kamerunu. Jeho původním cílem vlastně byl klášter v etiopské Lalibele, ale když ho našel, pokračoval takřka jako sebevrah či divadelní naivka napříč kontinentem a celkem přes 16 států. Daly tělu zabrat, to ano, ale nakonec znamenal úhlavní peklo Zair alias dnešní Konžská demokratická republika. To "teritorium prázdnoty," kam se není běžné vydávat. "Zahlédl jsem přesto ještě zbytky vytrácející se energie, kterou tato místa mohla kdysi vyzařovat," míní autor optimisticky.

A jeho Kongo severu? Určitě nelže ani o industriální krajině a chemičkách i exhalacích a devastované přírodě. Už to však bude jiný typ nudy a prázdnoty. Tady se nesekají paže a pouze se na regionu podepsal odsun Němců. A stále jde o fikci, zdůrazňuji, a rozhodně autorovi za mák nevěřím, že se uměl z výšiny natěrače vykaditi přesně na čelní sklo papalášského auta, které navíc nabral chvíli potom jeden z důlních strojů. Je to spíše zhuštěná metafora a báje. Nadsázka ve formě obleku pro imaginární autorovo alter ego.

Tituly kapitol: Žabičky, Akvaristika, Výbuch, Icik, Horor, Skety, Ožrala, Monstra, Pasovka, Pochod, Babička, Lov, Toaleta, Tunel, Srub, Samolepky, Sluj, Racek, Skládka, Náklaďáky, Trubka, Let, Pošťačka, Vražda, Sopka, Dům, Volavka, Strach, Dýmovnice, Upír, Svoboda, Zima, Revoluce, Marnost. - Nuda v trní, Kápo, Praktica, Eliakim, Čára, Katr, Čaroděj, Delirium, Nadšený idiot, Rauš, Loterie, Les, Gang, Hrob, Místo, Lokele, Adidas, Korále, Útočiště, Prasata, Boss, Kurzhauber, Julien, Mango, Banka, Naomi, Otrok, Rezidence, Kameny, Tartaros, Bumba, Struny, Chlad, Vana, Záchrana, Naděje, Konečný začátek.

P: S. Za pozornost stojí rovněž další Černického kniha Reálný minimalismus (2015), která se stala pestrým cyklem dokumentárních fotografií. Pořídil je během 7 let cestování Evropou, Amerikou a Asií. Kam přišel, tam zachycoval, a to předměty "podobající se minimalistickým objektům".

Dodržoval nicméně natolik striktní výběr tvarů, až mu zbyly jen krychle a kvádry. A že tím nic nedokázal? Ale dokázal. Pod fází neomodernismu, charakterizovaného zdánlivou absencí idejí, našel (to aspoň vysvětluje) hotovou nálož vnitřní touhy, kterou držel na uzdě strach. A minimalismus jako takový? Podle Černického lehce provokativního výroku jde o reálný socialismus, ale "oproštěný o utopický aspekt".

Odkaz pro objednání knihy: Kongo severu - Jiří Černický | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Autor: Ivo Fencl