Ivo Fencl: recenze knihy Kompendium německé literatury českých zemí

Je skvělé, že bylo z němčiny přeloženo Kompendium německé literatury v českých zemích. Napsali tu knihu jak němečtí, tak naši autoři, překvapivě i včetně spisovatelů Jana Faktora a Jaroslava Rudiše, a do námětově rozsáhlé krajiny přispěli Andreas Kilcher kapitolou Specifika židovských kulturních dějin anebo Štěpán Zbytovský - esejí K recepci Goetha v českých zemích. Alice Stašková statí Praha jako topos.

Vedle studií o "romantice", biedermeieru, naturalismu, expresionismu anebo historickém románu zaujme oddíl věnovaný literatuře fantastické. Zkoumá se od konce 19. století a sekvenci psali Hans Richard Brittnacher a Jörg Krappmann.

Vedle očekávatelných es (Kafka, malíř Alfred Kubin, Leo Perutz, Gustav Meyrink) se obírají i spíše opomíjeným Franzem Spundou (1890-1963). Tento "kazatel" je zapomenut, a přece se pokusil nově definovat veškerou literaturu, a to ve - sto let dnes staré - eseji Magický básník (1923). Míní tu, že po "vyčerpání expresionismu" zbývá "poetické vakuum". A odmítá - při pohledu do něj - plnit prostor opět patosem zoufalství.

Ztělesnění Antikrista se prostřednictvím černé magie střetne s magií bílou, ovládanou talentovaným mnichem, v prvním Spundově románu Devachan (1921). Roku 1923 následovala kniha Žlutý a bílý papež (česky 1929). Roku 1924 Egyptská kniha mrtvých (česky 1926) a 1928 vydal iniciační alchymický román Bafomet.

V oddíle Magická Praha zmiňují autoři našeho kompendia i britský román Francise Mariona Crawforda Pražská čarodějka (1890, česky 1912) a povídku Guillama Apollinaira Pražský chodec (1903, česky 1993); ale víc je analyzován spisovatel Paul Leppin (1878-1945) a jeho Severinova cesta do temnot (1914, česky 1992).

Jen letmo se zde zmiňuje realista Max Brod - pro příběh První hodina po smrti (1916) - a je to Hanns Heinz Ewers (1871-1943), kdo si vyvolil Prahu za dějiště expozé příběhu o dvojníkovi, na jehož základě vznikl mimořádně úspěšný film Pražský student (1913), jehož drama vrcholí na židovském hřbitově.

Celkem zapomenutí jsou solitérní autoři Gustav Leutelt (1860-1947) a Leopold Wolfgang Rochowanski (1888-1961). Ten první napsal román Druhá tvář (1911) o předpovídání budoucnosti a smrti, nu, a Rochwanski (ze Zlatých Hor v Rakouském Slezsku) je autor sbírky povídek Fantastická jarmareční bouda (1946), zahrnující pozoruhodný text JakKdyžAno (česky 2014). Je to podivný příběh o třech Vídních.

Vídně jsou v jediném, pomyslném těle. Vídeň zvaná "Ano" je racionální hlavou a prahne po technickém pokroku. Vídeň zvaná "Když" je hrudí a obyvatelé myslí leda na víno, ženy, zpěv. Obě Vídně doplňuje těžko definovatelné "Jak" - a přecházet mezi městy je takřka nemožné.

Ještě zapomenutější jsou dnes Plzeňan Oskar Baum (1883-1941) - se svým Proměněným světem (1919) - a stojednaletý Anton Schott (1844-1945) - s Potopeným městem (1904). Spisovatel Rudolf Haas (1877-1943) - ze Stříbra - je autor jedné z mnoha dystopií Diktatura (1923) - a Karl Gustav Bittner (1896-1963) - z Moravského Berouna - vydal roku 1948 (po návratu ze švédského exilu do Vídně) prózy Anubisovo oko a Pán jedů. Takřka zapomenut je i Hans Watzlik (1879-1948) - se zdařilou šumavskou sbírkou Lidé šerosvitu (1928).

Ještě se vraťme k velikánům. Leo Perutz (1882-1957) napsal pozoruhodný krimi-román Od devíti do devíti (1918, česky 1924), jenž zaujal i Alfreda Hitchcocka. Vytvořil ale mnohé další knihy, jež koncipuje natolik virtuózně, že je lze číst i jako střízlivě racionální příběhy, i co děje s ryze fantaskním řešením zápletky. Ve slavném historickém románu Švédský jezdec (1936, česky 1938, 1995) vyplývá průběh děje z úplně fantaskního předpokladu. Ten koncept, jinak pro historický román zničující, autor váže s principem nespolehlivých anebo ve vlastní identitě otřesených vypravěčů. Půvab jeho tvorby ale tkví jinde: ve strohé a zdrženlivé dikci bez kudrlinek, která příkře kontrastuje s fantaskní výstředností znázorněných událostí. Je to až britský odstup a klid. V Anglii podobně psal John Buchan, zakladatel špionážního románu.

Autoři naší knihy srovnávají Perutzova díla s - literárně úpadkovější - knihou Rudolfa Slawitscheka (1880-1945) Pražský dobrodruh (1939, česky 1943), ale víc je zajímá Karl Hans Strobl (1877-1946). Napsal sto románů a povídkových sbírek, básně i dramata, a mj. čerpal z folkloru, jak dokládají díla Kostnatá ruka (1911), Kouzelný brouk (1923) a Baziliščí vejce (1926). Strach umí Strobl zvolna stupňovat, jak si lze ověřit ve sborníku Lemurie (1917), a jeho povídka Muniční mužíček je hřbitovně upíří. Byl i vydavatel, a to edice klasických fantastických povídek Půlnoční příběhy, a v románu Eleagabal Kuperus (1910) má figuru Thomase Bezuga, což je typ demagoga a předzvěst Hitlera. Podobně jako brakovější doktor Mabuse z díla Norberta Jacquesa.

Celkem odpudivý je Stroblův horor Hlava (1901, česky 1922), autor za to ale možná ani nemůže. Očividně trpěl obsesí ohledně oddělování částí lidského těla.

Zvláštním spisovatelem byl - v Litoměřicích narozený - Alfred Kubin (1877-1959). Ilustroval Meyrinka, Hoffmanna, Poea, miloval Šumavu a román Země snivců (1909, česky 1947, 2009) je alegorií zanikající habsburské monarchie. Strašlivý pesimismus, který v něm zaráží, čerpal Kubin plnými hrstmi ze Schopenhauera.

Gustav Meyrink (1868-1932) strávil v Praze deset let a proslavil se expresionistickým Golemem (1913-14, česky 1916), ilustrovaným kongeniálně Hugo Steinerem a charakteristickým halucinačním, místy delirickým slohem. Autor hromadí až trapně pomlčky a vykřičníky, ale jinak to funguje. Golem je kolektivní duší Židů, materializující se jednou za generaci, a pro rytce kamejí Athanasia Pernatha, zamilovaného právě do krásné a moudré Židovky, je kontakt s ním iniciací. Vynese jej nahoru z krize. Zvláštní, strašidelná nálada i atmosféra všudypřítomné hrůzy nekoresponduje s dějem. Vlastní příběh děsivý není. Ale titulní stvůra je duševní dvojník a celá kniha vděčí za svůj půvab atmosférickým popisům židovské čtvrti, později asanované. Antisemitské klišé, ztělesněné tu vetešníkem Aaronem Wassertrumem, kontrastuje s osvíceným židovským mudrcem.

Kabalistické nauky podrobil Meyrink zkoušce přesvědčivosti ještě v románu Zelená tvář (1916, česky 1925, naposled 2009), aby se přiklonil v dalších knihách k okultní tradici. Bílý dominikán (1921, česky 1927, 1999) čerpá z mýtu a z nauky resenkruciánů a Anděl západního okna (1927, česky 1937, naposled 2005) vytěžil astrologii. 

A naše kompendium? Je doplněno rejstříkem a naštěstí neskýtá jen pohled na horor a fantastiku. Dokazuje, že je německy psaná literatura zasazena do českého prostoru daleko intenzivněji, než si dnes umíme představit.

Odkaz pro objednání knihy: Kompendium německé literatury českých zemí - Jan Budňák (ed.), Štěpán Zbytovský (ed.), Peter Becher (ed.), Steffen Höhne (ed.), Manfred Weinberg (ed.) | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví 

Autor: Ivo Fencl