Otomar Dvořák: Drž na uzdě svou bujnou fantazii

 

Také na to slyším, i když pseudonym Ben Edair jsem použil jen jednou (je to prý název nějakého kopce v Irsku!). Zato Paul O. Courtier už napsal hodně drsných westernů pro bývalý Rodokaps a také dvě Conanovky.

 

Řekl bych, že krátce po roce 90 jsem psal téměř výhradně fantasy a scifi. V posledních letech se ten poměr obrátil, a teď píšu většinou věci středního proudu, zejména „seriózní“ historické a životopisné romány. Já ovšem to škatulkování nemám moc rád; například někteří čtenáři četli mé historické romány „Země barbarů“ nebo „Ďábel na řetězu“ jako by to bylo fantasy, neboť je tam velké propojení mezi myšlením středověkých lidí a mýty, kterým se tehdy věřilo.

 

Ačkoliv jsem scenáristiku vystudoval na FAMU, moc scénářů jsem neprosadil. Přesněji řečeno: od roku 1990 byly natočeny českou televizí pouze dva mé dramatické pokusy! Úspěšná groteska s Jiřím Wimmerem v hlavní roli „Horror, neb četba a dobrou noc“ a poněkud problematický pokus o skutečný horror „Volání odjinud“. Více se mi dařilo v publicistických pořadech o záhadách. Posledních pět let připravuji a moderuji na stanici Cs film pravidelný týdeník „Magazín záhad“.

 

Začnu tím obráceným postupem. V roce 2005 mě oslovila česko – francouzská produkce, jestli bych jim nenapsal předlohu filmu z rudolfinské Prahy, kde by nechyběl šílený císař Rudolf, alchymisté, kabalisté, kámen mudrců a golém. To byla nabídka, jaká se neodmítá! S velkým nadšením jsem v několika týdnech doslova vychrlil rozšířenou filmovou povídku, vlastně už hrubou kostru scénáře. Jenže nadšení postupně vyprchávalo, neboť producenti nesehnali peníze na realizaci. Ze strachu, aby mi ten nápad neukradli, jsem scénář rychle upravil na román, který vyšel téhož roku v Euromédii pod názvem „Císař alchymistů“.

V současnosti jsem se pustil do natáčení některých svých povídek, pouze s partou kamarádů, takže nám do našich představ, jak má film vypadat, nikdo nemluví. Zrovna dokončujeme ve střižně film „Prokletý lovec“, půlhodinový thriller ze současnosti, inspirovaný pověstmi o smečce krvavých přízraků, lovících v lesích, takzvané Divoké honbě. V listopadu bude mít premiéru,  na Vánoce by se měl vysílat na televizním kanálu Cs film.

 

Snažil jsem se ho udat, ale dlouho marně. Přitom je to moje „srdcová záležitost“, příběh, v němž jsem shrnul vše, co jsem věděl o českých mýtech, folklóru a pohádkách – ale také své pocity a vzpomínky z dětství, z dospívání, z okouzleného i úzkostného objevování nelítostného světa… Nakladatelé nad tím krčili rameny, že prý neví, jaké kategorii čtenářů je to určeno, jestli dětem nebo dospělým, vystupují tam víly, čarodějnice, vodník, upír, ledový drak, horror se tam mísí s humorem a miniaturní trpaslík chrlí praštěná přísloví a cynické hlášky…

Začínal jsem to psát ještě na klasickém psacím stroji, pak jsem to pracně přeťukával do svého prvního počítače, ten štos papíru se pořád povaloval v mém šuplíku jako němá výčitka. A pak se jako spásné zjevení objevil Černý drak – a vydal to. Recenze v Pevnosti a Ikarii byly plné superlativů, Františka Vrbenská byla nadšena…. Ale bestseller se z toho stejně nestal. Ani nevím, jak se kniha prodává, asi nic moc.

 

To by měli posoudit jiní, já mohu jenom říct, o co se snažím. Chci ve čtenáři vzbudit pocity a nálady, jako by se ocitl uprostřed dění, použít plasticky popsané prostředí a krajinu jako dalšího spoluhráče či protihráče hrdinů. Mé příběhy jsou v podstatě filmové, v duchu si promítám film a hledám výstižná slova, jak ho nejlépe popsat. Více než složité zápletky děje mě vzrušuje jedinečná atmosféra chvíle… 

 

Tak tomu říkám otázka!!! Bohužel, nejsem odborník na Khméry ani na Škodovky, ale obecně myslím, že do jediného automobilu se vešel jenom jeden Pol Pot s ochrankou. Nikdo jiný neměl v té době v Kambodži nárok do auta lézt, ba trestné bylo o autě i jenom mluvit nebo přemýšlet!

 

Hezký návrat od Khmérů, ale zase ne tak moc daleko. Kniha, kterou jsem právě dopsal a odevzdal do nakladatelství Moba, bude mít lákavý (alespoň myslím) název „Zločin štábního strážmistra“. Mnohé své čtenáře možná překvapím tím, že se odehrává v současnosti a v nedávném 20. století. Vycházím v ní z pamětí mého dědečka, jenž býval za první republiky strážmistrem na četnické pátrací stanici v Táboře.

 

Škoda, zrovna včera navečer se mi tak nějak podivně pootevřela skříň a zevnitř vycházelo démonické světlo a jakási tajemná hudba, tak jsem si říkal, co kdybych odhrnul stranou ramínka s kabáty…?  No, nic, rád bych prozkoumal českou kotlinu dejme tomu v takovém šestém století a zjistil, jak to vlastně bylo s tím stěhováním národů. Hodně mě to chytlo, když jsem vloni psal „Zemi barbarů“. Rád bych si pohovořil se statečným langobardským princem Hildigisem, který podivnou souhrou náhod stanul v čele obrovského slovanského vojska a málem zničil Byzantskou říši.  

 

Vím, jaké otázky se mi nikdo neodvážil položit, a rovnou říkám, že bych na ně neodpověděl.

 

Ty nejhorší, něco na způsob nukleárního výbuchu! Či spíše zhroucení supernovy. Žádné okno v paměti, ale rovnou černá díra!

 

Záleží na tom, s jakým záměrem píšu. Může to být čistě humorná fantasy, nebo parodie na tradiční klišé. Ale ty patrně máš na mysli humor ve vážném fantasy příběhu. Ano, i tam humor patří, ale musí se s ním velmi promyšleně pracovat. Tragicky chmurný příběh vždycky osvěží komická postava, ale musí to být jako koření. Plná hrst pepře definitivně pokazí lahodnou krmi!

 

Aby držel na uzdě svou bujnou fantazii, aby neplýtval kouzly a démonickými tvory, aby to psal jako by mělo jít o pravdivý příběh z jeho každodenního života, až na tu nepatrnou drobnost, že zrovna žiju v divném světě a dějí se tam divné věci.

 

Žiješ pouze ve světě „všeho schopných prsatic, krutohustých drsoňů, bezuzdného sexu a brutální akce“, nebo máš ještě druhou, před milovníky fantastiky skrytou tvář, druhý tajný život, v němž se věnuješ něžnému a vláčnému pohybu za zvuků hudby? Wikipedie totiž zná Michala Březinu jako ctitelkami zbožňovaného krasobruslaře! 

 

Takový, s nímž se čtenář může ztotožnit, který není geniální, ani neomylný, ale jde za svým cílem, i když se bojí, i když ví, že možná dostane přes hubu, ne-li něco horšího, ale prostě jde, protože musí, protože svědomí a touha někomu pomoct mu nedovolí uhnout…

 

Tak to jsem fakt nečekal! Na záporáka platí totéž, co jsem napsal nahoře, akorát, že záporáka nevede svědomí, ani touha pomáhat, ale pouze vize osobního prospěchu, slasti a moci.

 

 

Rád kolegyni odpovím: k drakům mám postoj velmi kladný, vnímám je tak trochu jako Číňané, jako živelnou sílu přírody, která není zlá sama o sobě, ale může být ničivě nespoutaná. Na druhou stranu může přinášet i dobro. Zlomit moc draka, pokořit ho, to je nejvyšší úkol pro každého hrdinu. V mém již připomínaném románu „Sekera strážců“ je hrozbou světa kosmický ledový drak Gidžich, který byl zneužit mocným čarodějem a spoután v horách jako hrozba, jejímž prostřednictvím lze držet lidstvo v hrsti. Je to taková fantasy varianta na ničivé zbraně, jimiž disponují dnešní velmoci.

 

Popy rád nemám a také k pop-muzic jsem dost ostražitý!

 

Aby se nenechaly odradit přicházející zimou (podle předpovědi bude mírná!) a zůstávaly i nadále spoře oděné. Neznám ve svém pokročilém věku větší rozkoš, než dívat se na spoře oděnou čtenářku, do krajnosti vzrušenou četbou nějaké mé knihy!

- - -
Otomara vyzvídal Michal Březina (ne ten světový krasobluslař, ten pisálek z Vanili.cz)