banner
banner

Zkouška čarodějného krále

Zkouška čarodějného krále
27.08.2018
Zkouška čarodějného krále

Ukázka z připravované knihy Chada Corrieho

Kapitola 1
 
„Tato výzva před námi stojí: obě cesty se nakonec protnout musejí. Neboť co jiného jest moc než získávání vědomostí a čím jiným jsou vědomosti, ne-li hromaděním moci? Jedno jest odrazem druhého. Existuje tedy vůbec mezi oběma stezkami jakýsi rozdíl? A pokud nikoliv, jak po nich můžeme s tímto vědomím jíti?“
Khurai Temný, telbořanský čarodějný král vládl v letech 60 př. v. – 12 př. v.
 
Cadrissa se probrala ve stejnou chvíli, kdy se opět zhmotnila. Tatam byla temná komnata, znetvořená těla hobgoblinů či zápach smrti. Místo toho viděla okolo sebe vzrostlé stromy, které se tyčily nad poklidně zvlněnými zelenými lukami. Šlo o jedno z nejkrásnějších míst, jaké kdy spatřila. Jenže hluboko uvnitř cítila cosi, co všechen ten klid narušovalo: chlad pronikající až do morku kostí, který vycházel odněkud zprava. Otočila se a zarazila. Jen pár kroků vedle ní stál kostlivec. Zapáchal věkovitostí a prachem, starými kostmi a hnijící látkou. Nic neřekl, jen si ji znepokojivě prohlížel prázdnými důlky, v nichž planuly jazýčky neonové modři.
„K... kde to jsem?“ zeptala se, když se konečně zmohla na slovo.
„Na mém ostrově.“ Z toho, jak se kostlivé čelisti otevíraly a zavíraly, jí naskočila husí kůže. Mluvil, jako by byl živý. A i když postrádal oči, Cadrissa si byla jistá, že vidí perfektně.
„Pojď, máme toho spoustu na práci.“ Čarodějka sebou cukla, když ji jeho kostěná ruka popadla za předloktí. Měl ji studenější než led – a ten chlad paradoxně pálil. Projel jí skrz svaly až hluboko do kostí. Kdysi četla, že zima je součástí postupu proměny člověka v kostlivce – zakonzervovala maso, takže neuhnilo – a byl to také vedlejší výsledek kosmických sil působících během zaklínadla.
„A když odmítnu?“ Snažila se, aby to vyznělo statečně.
Kostlivec s ní silně škubl a řekl: „Pak tvé zbytky ohlodají ptáci.“
Cadrissa se poddala.
Z dálky zazněl hrom a kostlivec přidal do kroku. Všude okolo se rozkládala divočina, ale pokud to byl ostrov, nemohli jít dál donekonečna. Držela jazyk za zuby. I když ji spalovaly další otázky, nechtěla zhoršit své už tak špatné postavení.
Společně prošli přes louku přetékající květy všech možných barev. Zelené listy a pěstěná tráva by se hodily spíše na klášterní pozemky než do divoké krajiny. Během chůze jí najednou došlo, jaké je tu ticho. Dokonce ani list či stéblo trávy nezašuměly, ačkoliv jí vlasy laskal lehký vánek.
Další zadunění hromu, o maličko blíže než předchozí, je oba přimělo pohlédnout na nebe. Plnilo se bouřkovými mračny, která se sbíhala a srážela jako vzteklí psi ženoucí se za kořistí.
„Pospěš,“ kostlivec zvýšil tempo a táhl ji do kopce. Měla starost, jak dlouho ještě její paže vydrží ten dotyk. Už skoro celá znecitlivěla. Jen z pohledu na něj se čarodějce strachy dělalo zle, ale zároveň z kostlivce sálaly obrovské zásoby síly – tak velké, že ho dokázaly vytáhnout i z hrobu.
Kouzlo proměny v kostlivce patřilo mezi nejextrémnější formy magie. Nikdy nepatřilo k oblíbeným, protože riziko i cena byly příliš vysoké. Používalo se tedy jen vzácně a od dob, kdy se magie vrátila na Tralodren, se o něj žádný čaroděj nepokusil. I z časů předtím Cadrissa věděla jen o několika pokusech, k nimž došlo během vlády čarodějných králů. Ovšem díky pohnutým dobám, za nichž tito prastaří mágové žili, měly staré záznamy k úplnosti daleko. Přesto, aby někdo mohl toto kouzlo úspěšně provést, potřeboval velkou dovednost, znalosti i moc. Někteří dokonce tvrdili, že kouzlo je na hranici mezi smrtelností a božskostí.
Cadrissa a kostlivec došli na vrchol kopce. Tam ji konečně pustil a obhlédl okolí. Třela si prochladlou kůži, aby do svalů opět vehnala cit, a také se rozhlížela. Měla krásný výhled na zelenomodré moře, které je obklopovalo. Jinak nebylo na celé míle daleko vidět vůbec nic, jen ostrov a voda.
Na Tralodrenu se nacházely i menší ostrůvky, ale ty většinou bývaly daleko na západě. Mohla snad být na jednom z nich? A jestli ano, tak na kterém? Pokud by se dostala ještě o kus výše, možná by dokázala poznat, kde je. Okolo rostlo pár stromů, na které by se dalo vyšplhat, ale pochybovala, že by jí to její věznitel dovolil.
Náhlý poryv větru kostlivci sfoukl z hlavy kapuci, a odhalil tak holou lebku balancující na páteři. Mezi jednotlivými obratli Cadrissa spatřila jen vzduch a nepatrnou neonově modrou záři – viditelnou připomínku magie, která kosti držela při sobě.
„Pojď sem,“ znovu si kapuci nasadil. Cadrissa k němu opatrně přistoupila. Něco polohlasně zašeptal. Kouzlo, ačkoliv si nebyla jistá jaké. Travnatý pahorek pod jejich nohama se začal otřásat a hýbat a z jeho hlubin se počala na povrch drát kamenná věž. Prorážela zeminu s takovou silou, až otřesy Cadrissu tvrdě srazily k zemi. Skutálela se o notný kus ze svahu. Kostlivec ovšem, ačkoliv jeho tělo vypadalo hodně křehce, zůstal pevně stát a pozorně sledoval strukturu vyvěrající z nitra kopce.
Byla postavena z černého mramoru a měla jen pár černých prázdných oken, všechna na nižších podlažích. Cimbuří byla korunována pečlivě opracovanými drahokamy a zlatem. U její základny se nacházely deset stop vysoké zlaté dveře, zdobené působivým reliéfem dvou démonů, kteří je jakoby drželi zavřené. Ačkoliv věž byla opravdu krásná, i z místa, kam Cadrissa spadla, cítila sílu magie, která z ní vyzařovala všemi směry. O nakupení takového množství čarovné moci na jednom místě v novověkých dějinách nikdy nikdo neslyšel.
„Pojď nahoru,“ zavrčel kostlivec na čarodějku, než přistoupil ke dveřím a pronesl další magická zaklínadla. Postavy obřích démonů povolily svá sevření a brána se otevřela. Bouřkové mraky se přihnaly blíž. Cadrissa se zachvěla, když se ochladilo a opřel se do ní vítr. Ta bouře vypadala na jednu z nejdivočejších, jakou kdy zažila. V žádném případě nechtěla být v otevřeném prostoru, až začne naplno řádit.
Spěšně kostlivce následovala do věže, kam vstupoval jako vítězný král do dobytého hradu. Venku mezitím temná oblaka pohltila většinu modré oblohy. Jen co vešla, dveře se s prásknutím zavřely. Ten zvuk jí připomněl skřípot víka od rakve. Čarodějka se ocitla v naprosté tmě, jen kostlivcovy modře plápolající důlky jí dávaly znát, že stojí nedaleko svého únosce.
O chvilku později celý interiér ožil světlem. Zalilo pradávný nábytek a vybavení chladnou září, která jako by prosakovala přímo z okolních stěn. Na hrubé kamenné podlaze spočívaly honosné koberce, položené směrem k točitému schodišti z černých mramorových stupňů. Stěny byly pokryty tapiseriemi staršími, než by Cadrissa vůbec dokázala odhadnout. Interiér pak doplňovaly figurální sochy pocházející od různých ras a z různých dob. Nic podobného nikdy nespatřila. Místní divy ji dokonale uchvátily, zvlášť protože se nacházely na místě, kde by je absolutně nečekala
Ovšem i uprostřed všech těchto skvostů se táhl zápach starého prachu, hniloby a také dalších, starších a ještě nechutnějších věcí, které sice nedokázala přesně pojmenovat, ale instinktivně je cítila. I bez ohledu na tyto pachy však měla dojem, že vstoupila do nitra nějaké obří živé věci, která ji pozorovala hladovýma očima. V tu chvíli uhodila bouřka. Věž se zachvěla, jako by do ní praštila mocná pěst.
„Pojď,“ řekl kostlivec, vykročil ke schodišti a opíral se přitom o hůl. Ta byla zakončena dětskou lebkou. Cadrissa rychle pohlédla na dveře za sebou, zatímco její věznitel stoupal nahoru.
Možná by mohla...
„Nebudu ti to opakovat,“ zastavil se a shlédl na ni. Vlastně vzhledem ke sklonu jeho hlavy pouze předpokládala, že se na ni dívá. Bylo těžké říct, kam jeho pohled směřuje, když neměl žádné oči. Zarachotil hrom a věž se zlověstně zatřásla.
„Jsi si jistý, že je to bezpečné?“
„Jediná věc, které by ses tady měla bát, jsem já,“ odpověděl a pokračoval nahoru.
Cadrissa ho následovala a držela se o pár stupňů pozadu. Společně vystoupali až na vrchol věže. Záře, která je předtím uvítala uvnitř, se jim táhla v patách a pohasínala krátce poté, co vystoupali do vyšších podlaží. Připadalo jí, jako by svítilo denní světlo, a přitom tu nebyly žádné louče ani svícny. Už o podobných kouzlech slyšela, ale vždy se domnívala, že je potřeba, aby bylo světlo ukotveno k nějakému předmětu, ze kterého bude vyzařovat. Jenže tady žádné ukotvení nebylo, což přesahovalo její chápání a dokazovalo, jak schopný a mocný její věznitel je.
Další ohlušující úder otřásl zdmi a Cadrisse se z toho rozechvěly kosti. Zdálo se, že bouře jim řádí přímo nad hlavami – jako by se zaměřila jen na ně.
„Dovnitř,“ kostlivec ukázal na dveře, které otevřel. Uvnitř zaplálo světlo. Následovala jej do pracovny plné knih, schémat a svitků. Pokud by měla hádat, mohly být i tisíciletí staré. Alespoň tak páchly – zatuchlostí mísící se s vyčpělým vzduchem ve zbytku věže. Uprostřed stál stříbrný čtenářský pultík, vyrobený tak, že připomínal shrbenou lidskou kostru nesoucí na zádech desku, na níž byla odložena prastará kniha.
Cadrissa se zarazila, ohromená tím, kolik znalostí je tu nahromaděno. Jako by zemřela a dostala se do Elucia – do domény boha učenců Dradina. Za jiných okolností by tohle místo ráda prozkoumala. Všechny ty spisy slibovaly zasvětit ji do věcí, k jejichž pochopení se zatím ani nepřiblížila – do věcí, o jakých nejspíš ani netušila, že existují. Ovšem jakkoliv to bylo zajímavé, vypovídalo to jen málo o tom, co se bude dít, nebo proč je vlastně tady.
Kostlivec si pospíšil k pultíku podpíranému kostlivou sochou. Opět zahřmělo a věž se pořádně roztřásla. „Zdá se, že Endarien se vůbec nepoučil,“ řekl si netvor sám pro sebe. Cadrissa sledovala, jak v poklidu otáčí jednu podivnou zlatou stránku za druhou a víří tím prach.
„En... Endarien?“ čarodějka natáhla krk, jako kdyby jí to mohlo pomoci prohlédnout skrz kamenný strop na běsnící bouři.
„On to nakonec vzdá. Stejně jako posledně.“
„Jako posledně?“ její pozornost se přesunula zpět ke kostlivci, který studoval spis ležící před ním. Nyní mlčel, ignoroval její otázku a pokračoval ve čtení. To však Cadrisse nestačilo. Potřebovala znát nějaké odpovědi. Cokoliv, co by jí poskytlo pevný bod ve všem tom zmatku, který jí vířil v myšlenkách a pocitech
„K... kdo vlastně jsi?“
Kostlivec se na ni podíval. „Cadrith Elanis, poslední čarodějný král na Tralodrenu.“
Zazněl úder dalšího hromu. Police plné knih se trochu zatřásly, ale jinak panoval klid. Cadrissa však klidná nebyla. Celá situace jí připadala naprosto šílená. Do čeho se to jen dostala? Ne že by měla zrovna na výběr, ale tohle bylo čiré šílenství.
V uších jí zazněla další hromová rána, přesto se pokusila soustředit na kostlivce – na Cadritha. Pořád se shýbal nad tím příšerným pultíkem. Kdyby měla trochu víc kuráže a nebála se o život, možná by se ho zeptala, jakou knihu studuje. Namísto toho si lámala hlavu a vzpomínala na všechno, co o čarodějných králích věděla. Pamatovala si jména některých z nich a data jejich vlády, jenže svou stopu jich na Tralodrenu zanechalo opravdu hodně. A vzhledem ke zmatkům, které nastaly po konci jejich panování, se spousta znalostí ztratila. Mohl být Cadrith opravdu jedním z nich?
Kostlivec byl zahloubán do knihy a čarodějka stála mezi ním a dveřmi jako nervózní solný sloup, neodvažovala se skoro ani přešlápnout a v mysli hodnotila své možnosti. Sice se zdálo, že tvor je tak ponořen do studia, že si ničeho jiného nevšímá, myšlenku na rychlý úprk ke dveřím ale raději honem zaplašila. I kdyby se dostala až k nim, stejně by mu stačilo jedno malé kouzlo, aby ji poslal před Asorlokovy brány smrti. Tím si byla jistá.
Náhlé otočení Cadrithovy lebky přerušilo všechny dívčiny úvahy.
„Počkej tu,“ nic víc neřekl, popadl svazek z pultíku pod paži a do pravice uchopil svou hůl. Opět zaburácel hrom. Cadrissa se otřásla, když kolem ní Cadrith prošel. Snažila se mu uhnout, ale nedokázala hýbat nohama. Jako by je měla uzamčené na místě. Pouze se rozechvěle pootočila. Když ji míjel, zase ji zasáhl ten chlad. Napadlo ji, jestli kostlivec také cítí zimu, nebo jestli vůbec něco cítí. Minul ji, jako by byla vzduch, pozornost upřenou ke dveřím, které se otevřely, jakmile se přiblížil.
Ráda by něco řekla – protestovala – jenže se na nic nezmohla. S pusou napůl otevřenou a jazykem nalepeným na patro jen zírala, jak se za ním dveře tiše zavřely. Dokonce slyšela cvaknout zámek. Bezpochyby taky kouzelný, jak jinak. Alespoň že světlo stále svítilo.
Svěsila ramena a z úst se jí vydral povzdech. Šílenost.
„Moment,“ zamumlala, když jí zrak opět padl na skrumáž svitků a svazků v knihovně. Nutkání nahlédnout do jedné či dvou knih bylo silné, jenže o její pozornost soupeřilo i cosi důležitějšího. O chvíli později Cadrissa vykročila ke dveřím, oči přivřené a zkoumající.

* * *
Cadrith mezitím procházel sálem a nechával se vést čarovným světlem. Vlastně ho ale nepotřeboval. Znal to tady natolik dobře, že by svůj cíl našel i se zavřenýma očima. Uplynulo sice skoro osm set let od doby, co do věže naposledy vkročil, díky magickému spánku si však z těch staletí prožil jen pět roků. Ale i ty mu ubíhaly sotva hlemýždím tempem.
Vše nasvědčovalo tomu, že těch osm prošlých století mu hraje do karet, alespoň pokud šlo o zalidnění světa. Lidé ale nebyli jeho problém. Další hrom zatřásl věží, což mu připomnělo jeho poslední střet s Endarienem. Bůh povětří už tuhle taktiku jednou zkoušel. A marně. Cadrith by čekal, že bude chytřejší a přijde s něčím jiným. Možná si Endarien myslel, že věž a kouzla, která ji obalovala, časem zeslábla. Na tom ale vlastně nezáleželo.
Cadrith se tu nehodlal zdržet.
Během chůze si v duchu rekapituloval poslední události. Vše klaplo přesně podle plánu. Sargis, jeho dočasný démonický spojenec, byl zpět v Propasti, kam taky patřil. A Cadrith se vrátil do své věže a zatím poslední ze svých nástrojů bezpečně uzamkl v knihovně. Cadrissa byla mnohem lepší než ten hlupák Valan, s ní půjde vše jako po másle. Potom, co se Valan pomátl při pokusu ovládnout porouchaný dranorský artefakt, kostlivec pochopil, jak je mág vlastně neschopný... Cadrith se náhle zastavil.
Zdálo se mu, že dole na schodech zahlédl jakýsi pohyb – temný obrys plížící se stíny. Myšlenky se mu znovu stočily k Propasti, k ukrytým nepřátelům a k číhajícím problémům. Rychle se ale vzpamatoval. Byl přece ve své věži a v bezpečí. Nic kromě něj se nemohlo dostat dovnitř. Nic tu tedy nebylo. To bylo naprosto... Cadrith se znovu zastavil. Kdepak. Nikdo tu není, nikdo tu ani nebyl po celou dobu jeho nepřítomnosti. I kdyby si našla nějakou cestu dovnitř, už by stejně byla dávno mrtvá. Nebyl čas na sentimentální vzpomínky, musel pokračovat ke svému cíli.
Kostlivec se soustředil na staré a ošuntělé dveře na konci jedné z chodeb hluboko v srdci věže. Silné jako kamenná zeď, do které byly vsazené, a zešedlé časem. Přesto stále pevné jako v den, kdy sem byly dány – o to se postarala magická energie v nich.
Mávl před nimi kostlivou rukou a ony se tiše otevřely.
Jakmile vstoupil dovnitř, místnost ozářilo světlo. Při tom pohledu mu z hlubin paměti vytanuly mnohé vzpomínky. Právě tady strávil své poslední dny coby živý člověk. A právě tohle byl poslední kus Tralodrenu, který spatřil, než se ponořil do Propasti... Teď byl zpět a kruh se uzavřel. Vždycky věděl, že to skončí takhle.
Cadrith v tichosti vkročil hlouběji do pokoje. I po těch dlouhých letech bylo všechno přesně tam, kde to nechal. Knihy seřazené na obřích policích po jeho pravici zabíraly všechen prostor od podlahy až ke stropu. Jejich vazby byly tak rozmanité, že připomínaly stoupající duhovou stezku. Ačkoliv si obálky uchovaly barvu, rozpadly by se na prach, kdyby na ně třeba jen silněji dýchl. Už mu na nich nezáleželo. Posloužily svému účelu a on se z nich naučil vše potřebné. Svou pozornost upřel na levou stranu, kde stál starý dřevěný stůl. Na jeho desce leželo cosi ve tvaru lidského těla, zabalené v zaprášené bílé tkanině. Nepotřeboval látku odmotávat, aby vycítil, že tělo je neporušené.
Pohlédl na stěnu naproti dveřím a vykročil k ní. Zrakem zkoumal kruhovou mozaiku, velmi podobnou té v troskách uprostřed džungle, díky které se dostal zpět na Tralodren. Také tady byly malé zelené, purpurové, modré a bílé tesery složeny do kroužícího obrazce, avšak poškozeného. Šlo o jeho vlastní práci – každý dílek s velkou obezřetností svázal kouzlem a vložil na místo. A teď tu znova stál o celých osm století později a hleděl na ni z druhé strany.
„Měla ses ke mně přidat, Kendro,“ Cadrith prsty přejel po klikaté prasklině, která se zešikma táhla po celé mozaice jako jizva. Prasklina – zdánlivě zcela obyčejná věc, a přeci mu zabránila v návratu a spustila řetězec nečekaných událostí. Vyvrcholily tím, že využil bláznivého Valana a přinutil jej seslat kouzlo, které ho osvobodilo z Propasti.
Cadrissa bude mnohem povolnější. Bez ohledu na její další – sice nečekaný, avšak vítaný – přínos. Nemohlo by to být lepší, dokonce ani kdyby měl po boku samotnou Kendru. Ta sice mívala značný potenciál, ale nikoliv dostatek odhodlání dotáhnout vše do konce. Byla mocnou a schopnou magičkou – skoro jako čarodějná královna – jenže ke konci se projevila její skutečná povaha…... a jeho taky. Teď byla dávno v Mortisu, její tělo se obrátilo v prach a zbyly jen vzpomínky. Takový osud on odmítal.
Přešel ke stolku u knihovny a položil na něj knihu Mirdic. Prastarý svazek, který před dávnými časy sepsali titáni, obsahoval mezi jinými znalostmi také návod k metamorfóze živého tvora v kostlivce. Cadrith knihu sebral svému bývalému mistrovi, který touto proměnou také prošel. Až později zjistil, že jeho mistr takto plánoval přečkat Božskou vindikaci a poté vystoupat na samý vrchol moci. Cadrith však jeho postup odhalil a sám se jím řídil. A teď byl blízko konečnému triumfu.
Jeho tělo však bylo zpustošené časem, a pokud s ním něco neudělá, nepohne se dál. Kouzlo, které ho proměnilo v kostlivce, si na tělesné schránce vybralo svou daň – tedy na tom, co z ní zbylo. Když bylo ponecháno svému osudu, snažilo se zůstat za každou cenu silné. Tak to ostatně dělalo i mnoho jiných kouzel. Někde však muselo brát energii pro svůj chod, což v praxi znamenalo, že Cadrithovy kosti – to jediné, co z jeho těla ještě zůstalo – se mocí kouzla opotřebovávaly. Paradoxně je tím ovšem kouzlo drželo pohromadě a taky zajišťovalo, že je k nim Cadrithova duše připoutaná.
Tento rozpor byl sice nepříjemný, nešlo však zdaleka o čarodějovu největší starost. Kouzlo dychtilo po další síle, a díky tomu oslabovalo a postupně negovalo jeho magické schopnosti. Jenže právě jen díky magii Cadrith zadržoval všemožné negativní dopady proměny v kostlivce. Ve výsledku tak neustále slábnul. Právě tuto jeho slabinu nakonec odhalil Sargis, čehož se Cadrith oprávněně obával. Nechtěl skončit jako jeho mistr, rozhodl se proto připravit na nejhorší. Uložil si do zásoby nové tělo a pečlivě jej skryl. Teď si jen potřeboval procvičit zaklínadlo, kterým do něj přemístí svou duši.
Hřmění a otřesy ne a ne skončit. Byl pevně přesvědčen, že Endarien nemá šanci dostat se dovnitř, nechtěl však zbytečně riskovat. Otevřel knihu Mirdic a pustil se do studia. Svazek byl už před dávnými věky zmenšen natolik, aby se s ním dobře zacházelo i lidem. Titáni, kteří jej původně vytvořili, měřili na výšku až patnáct stop, takže jejich knihy byly dost nepraktické pro tvory menšího vzrůstu. Změna velikosti se udála ještě předtím, než spis získal Raston, jeho bývalý mistr. I tak to ale byl pořádný macek, hnědá kožená vazba měla ve hřbetě čtyři palce na tloušťku. Zlaté stránky popsané prastarým textem v titánštině se ukázaly být mnohem odolnější než cokoliv, co kdy Cadrith viděl. Už před dávnou dobou si domyslel, že stránky jsou vyrobeny ze speciálně opracované kůže – pravděpodobně z obra nebo z titána. Vzhledem k tajemstvím, jaká spis obsahoval, to bylo příhodné.
Obezřetně knihou listoval a procházel si vědomosti, které již ovládal. Pokročil docela daleko, ale stále měl kam pokračovat. Už jen chvíli a všechno bude jeho. Zastavil se na straně, kterou hledal, a začal číst.
- - -
Odkaz na knihu vydavatelství Mytago: Zkouška čarodějného krále



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Odvážné fotogalerie a košilaté rozhovory najdete v sekci EroTotem. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Hledáte zábavu na firemní after party? Vyzkoušejte stand up vystoupení tzv. na stojáka Košilatá one man show!

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

Fotogalerie

Doporučujeme

IMAGE:

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit