banner
banner

Objemný výbor z díla Patrika Linharta

Objemný výbor z díla Patrika Linharta
13.9.2017
Objemný výbor z díla Patrika Linharta

Linhart je „éro“, ale i nezanedbatelný myslitel

Ne! Fantastika neproniká veškerou literaturou, s frenezií (sobě vlastní) ale prolíná větší její částí, než by si snad bibliografové přáli! - A znáte-li pojem nepřizpůsobivost? Kdo by neznal. A ostrakizován jím dnes bývá leckdo. Přesto jsou dvěma hlavními vlastnostmi Patrika Linharta (*1975) právě nepřizpůsobivost a vnitřní poctivost (již mu osobně věřím).

Linhart je „éro“, ale i nezanedbatelný myslitel, i stal se mimo jiné autorem vhledu do dějin imaginativní literatury Vyprávění nočních hubeňourů (2008, psal jsem o té knize ve Tvaru 9/2014) a nepřímo na ten tlustospis (vskutku: 624 stran) navazuje po osmi letech souborem Horrory roků.

Na obálce (a v nosítcích) nese ta kniha Zraněného anděla, taky Linhart se občas cítí co zdrchaný anděl (ale kdo z nás ne?) a dotyčný obraz kdysi maloval Hugo Simberg.

První a kratší část tohohle výboru z Linhartových časopiseckých textů sestává ze sedmnácti kritik či recenzí, jež produkuje už devatenáct let, a z tuctu studií a esejů. O něco rozsáhlejší a věru podivuhodný je pak zbytek svazku. Tvoří ho kalendárium (str. 178-228) a podobně svébytná chronologie (Dvacet století hledí na vás, str. 230-355).

Linhart se, nutno říci, umí prosadit, nicméně ceňme, že v případě data vlastního narození, což je 7. srpen, v kalendáriu důstojně zachoval skromnost a nechá se jen slyšet, že dotyčný den považuje „z mnoha důvodů za významný“. Stroze dodá: „Narodili se Joachim Ringelnatz, Oldřich Nový a Bohuslava Grögerová.“

V následné chronologii jde o místy subjektivní, ale určitě ne svévolný výčet životních dat neuvěřitelných 1230 autorů, výtvarníky v to přitom nepočítaje! A co víc? Objevíme záznamy o prvních vydáních jejich stěžejních opusů, vznicích manifestů a o uměleckých vlnách. Ba odhalíme i data prvních vystavení některých imaginativně podstatných obrazů.

Zatímco některá umělecká díla fungovala třeba jen po generaci, „u jiných lze uvažovat o vlivu v průběhu celých desetiletí,“ připomíná Linhart; přesvědčený, že se podobné projevy stávají součástí konečného vědomí lidstva. „Stejně jako prehistorické archetypy v mytologii.“ Snad je tomu tak a on po právu nevede ve škatulce omylů, že mnohé jím akcentované výtvory přispěly i za velmi dlouhý historický čas jen radosti hrstky jedinců. Co dělat? Nic. Takový už je prostě ten náš barbarský svět. - A Patrik Linhart si navíc je vědom i jisté únikovosti čtenářství.

Ani při takové obsáhlosti si ovšem nečiní jím sestavený výčet nárok na úplnost a svobodomyslný tvůrce navíc vědomě nechá „mezery“ po roce 1990. Ještě víc v současném tisíciletí. Přitom jeho monumentální seznam začíná už ve 2. století po Kristu Zlatým oslem. Končí, pravda, co lehká provokace. Jak to? Roky 2003-2014 osídlil jen výstupy z vlastní dílny (a cituji): Měsíční povídky (2003), Opárno (2003 v témž svazku), Pro cizince na cestách (2003), Zen in Zone (2004, soubor kreseb), Napsáno v trenýrkách (2006), Vexilologický kabinet britského impéria (2008), Údolí neklidu (2009), Běsové budou pokřikovat (2010), Spící Hrůza (2011), Posluchárna nočních hovorů (2012), Šílený Trist (2014), Vienna Calling (2014), Lunhard (2014). (Ale například svou knihu Památný den v Duxu (2012) sem nezařadil.)

Nad Linhartovým výběrem autorů „nejvyšších“ a naopak z bahen literatury nízké, lze diskutovat, ale dozajista je pojí tendence k dekadenci a frenezii. Přitom ani tak nekráčí o to, že bude vždy nějaký ten psavec chybět, anebo zda jiný přebývá, a zcela škatulkovat nejde. Patrika nepeskujme. Je to jeho výběr a minimálně chci dodat jedno: Působí poeticky.

Takřka na začátku knihy zaujme Linhartovo desatero, prvně zveřejněné před desetiletím v Hostu (2007/ 8). Text ovšem autor v říjnu 2015 aktualizoval, a to dokonce již podruhé. Připomíná tu mj. knihu Harolda Blooma Kánon západní literatury (1994, česky 2000) a šestadvacet v ní vyzdvižených tvůrců. Provokativně však vykáže Shakespeara a Whitmana. Zadumá se naopak nad tzv. Hawkingovým indexem nedočtenosti.

S tímto indexem přikvačil svého času spíš žertem badatel Jordan Ellenberg, a to poté, co nedočtenu odložil Stručnou historii času. Očekávatelně tu patří jedna z předních pozic Odysseovi, nicméně možná neprávem; vždyť Ellenberg index počítá dost kuriózně. Do hry vždy uchopí jen stránky, na kterých se „vyskytuje pět nejcitovanějších výroků“ z té které knihy, a dělí to celkovým počtem stran.

A Linhart? Oproti vědci Jiřímu Trávníčkovi, který, jak asi víte, dosti často myslívá na recipienta, se Odyssea zastane. Zrovna tak Prousta. I románu Naruby. Zajídá se mu, kolik dnešních děl stále jen „boří tabu a nastavuje zrcadla“ a kolik jen rádoby novátorsky (ne-li vztekle) „interpretuje dobu“. Linhartovi chybí radost a krása a do kánonu nevybírá jen deset, nýbrž vícero knih a povídek svého srdce.

Klímovy prózy Velký román, Slavná Nemesis a Jak bude po smrti. Výbory z Demla Rodný kraj a Pozdrav Tasova. Váchalův Krvavý román. Karáskovu Gotickou duši. Povídky Jana Opolského. Triumf zla Arthura Breiského. Netečného diváka Richarda Weinera. Elektrický les Vladimíra Rafela. Daniela Ježíše Paula Leppina. Colbertovu cestu Hermanna Ungara. Pseudoscénáře Vratislava Effenbergera. Texty Ladislava Nováka. Řezníčkovy romány. Království české Jana Křesadla. Sklepní práce Egona Bondyho. Cestou za dobrodružstvím Petra Placáka. Magorovu summu. Dvě práce Jiřího Kratochvila Avion a Orfeus z Kénigu. Komisaře šídla Jana Nováka.

Jako představitele literárně přínosných deníků jmenuje pak zápisky Ortenovy, Zábranovy a Slavíkovy. Připojí též Boreckého Zrcadlo obzvláštního a Čítanku český Jazyk Pavla Jazyka. U několika dalších tvůrců, jež zná osobně, ovšem rozumně varuje před vlastní zaujatostí (Motýl, Vaněk-Úvalský, Antošová). A co dodá?

„Je-li smyslem kánonu vypovídat o stavu společnosti a máme-li šanci kánony srovnávat s odstupem desetiletí, aby se ukázalo, co mělo vypadnout a co mělo zůstat, neměl by chybět ani některý z románů Natálie Kocábové, současné beletristické výpravy do konjunkturálních sfér a naopak by se měl sestavit kánon odmítnutých.“

Tím jediným autorem, jemuž recenzní část Hororů zohlednila hned dvě knihy (Sebrané spí si a Špacírkou přes čenich), se stal Michal Šanda; nu, a právě on nám v doslovu vylíčí Linhartův vzhled. Či památné momenty, během nichž tohle blonďaté eso poznával na čteních. „Pokaždé měl na sobě vojenskou blůzu, rajtky a na nohou kanady. Proboha, kdo to je?“ ptával se. Nato jej ovšem zaujala a pobavila rubrika Haló, tady čistička (Tvar) a konečně za slušný honorář a nocleh vystupovali i spolu. - „Před půlnocí se ovšem Patrik zapříčil s tím, že spát je pro básníka pod úroveň, a odkráčel do non stopu.“ A ráno? Když jej přišel M. Š. poctivě vyzvednout, obklíčilo jej asi pět mladíků a on zjistil, že jim Linhart nadal „pojebanech křupanů“. Nemohli však Patrika ztlouci, jak byl „na šrot“, a tak jim Šanda přečetl kus Měsíčních povídek, nesli spolu Linharta na nádraží a koupili mu dokonce jízdenku. - Co Horrory roků ještě obsahují?

V typicky pro Linharta „uvolněné“ stati o magii s podtitulem Člověk jako zraněný anděl brání Linhart občasná „blábolení“ Pauwelse a Bergiera a chválí je, že měli magický jazyk a slibovali nádherná dobrodružství. „Zkrátka to do mě sázeli jako brambory,“ dodá. Právě z Jitra kouzelníků si přitom kdysi, jak vzpomíná, začal vypisovat dosud neznámé knihy, aby pak zaujatě obcházel knihovny. A co víc, metodou sněhové koule „nabaloval nové a nové autory“.

Ne zrovna nejobratněji ovšem Linhart vysvětluje (další statí) momenty našich náhlých duchovních ozřejmění. Uvádí hned dvě takové chvíle vlastního života a jsou ovlivněné prostředím hradního nádvoří za soumraku a prostorem hostince za úplňku. Na mě ty příklady nezapůsobily moc přesvědčivě, a to na rozdíl od Linhartova dětského úleku. Spatřil prý úděsné „prasečí zjevení“ mezi kabáty.

Ne zrovna třikrát sourodá a důvěryhodná je kapitola Karel May byl sedativem mých nočních můr, ale trefně akcentuje význam dětské optiky. Ta prý není Linhartovi vlastní a Patrik radši vzpomíná, jak mu rodiče před spaním předčítávali z antologií Stráž u mrtvého a Rej upírů. Co Severočech připomene i Lipse Tuliána alias banditu, který operoval „na obou svazích Krušných hor“, a zohlední Spiessův román Bludný duch z Teplic, známý později v úpravě jako Čarodějnice z teplických hor. - „Doktora“ Maye pak analyzuje hlavně ve vztahu k okolí Ústí a vrací se i k jednomu z jeho vzorů, Gerstäckerovi.

V textu z jara 2010 vzpomíná pak na spontánně svobodnou „dějovost“ devadesátých let a své „procitnutí v neonormalisaci“ (2002).

Z mého hlediska je poněkud laciným článek o „poetických“ titulech knih a povídek; musím však uznat, že upomene na Ecovu lásku k výčtům a seznamům a zaujme nejméně oddílem Svět fiktivních knih. Citáty z vymyšlených svazků se například hemží Bertrandův Kašpar noci.

V Hrsti poznámek k debatě nad současnou poesií (březen 2014) se Linhart zastává emocionální distancovanosti, ba amorálnosti poezie, a odvolá se na Poea, jenž kdysi deklaroval, že podstatné jsou estetické hodnoty a nikoli morální postoje.

V úvaze Legrace je vážná věc (2015) se Linhart mimo jiné obává ztráty „autorské bytosti“ během momentálních „honů“ na čtenáře a překáží mu křečovitost, s níž mnozí prahnou zaujmout. Žádný autor (a to nelze ignorovat) není ovšem obdařen jen talentem, ale má většinou i vědomí toho, co očekává společnost. Někteří na to pak umělecky doplatí.

Dle očekávání je poutavé Linhartovo pojednání o záporácích. Začíná Morozovem a zajímáme se o nejednoznačnost. Linhart zmíní taktéž loupežníka Fabia z Velkého románu a vhlíží dokonce do reality, v níž neprávem zbožňujeme vrahy (Robin Hood a Babinský). Připomíná mimo jiné Borgesovy Obecné dějiny hanebnosti a nakonec i to, jak prosté dělení razil Ivo Medek Kopaninský. Hle: Darebák je každý, kdo chce zadarmo knihu, jejíž vydání jsem do posledního pětníku zaplatil… A padouch je každý, kdo ji nechce vůbec. - Tolik pro zasmání. Faktem však je, že autoři arcilotry jen zřídka dělají hlavní postavou, tak jako to (naopak) zvládl Eco v Pražském hřbitově.

V Linhartově knize nechybí ani esej Naše paní čeština a velmi pěkná studie o Casanovovi. Literatura o tomto muži ovšem snese prý co do kvantity srovnání s publikacemi kafkologů.

V textu Jak básník přežije léto ze srpna 2015 Linhart srovná movitost Nerudovu a Zeyerovu s dnešní jejich slávou, která znamínka poněkud zaměnila.

Se vzpomínkou na Ladislava Klímu si nato autor přátelsky vystřelí i z bohatého Martina Reinera. Dost nevěrohodně se ovšem snaží doložit, že se umí uživit i jen „literárním příštipkařením“, a tvrdí, že k tomu stačí:

Paličatě obesílat časopisy, víra v sebe, potenciální nezávislost na internetu, ne-li elektřině a osobní půvab (hezká postava).

Ale dosti už dalších a dalších informací a vězte, že původní verze většiny kapitol Horrorů psal Linhart od září 2007 (Desatero). Zveřejňovány byly hlavně ve Tvaru (2012-2015), ale i v Hostu, v časopise A2 a na webu H7O. JEDINOU NIKDY DŘÍV nezveřejněnou částí knihy je přitom kapitola Podivná touha, divoká, mocná, což je jako vždy dost impresionistická recenze na výbor z básnického díla Irmy Geisslové Temno nade mnou (str. 164-166). Ale...

Vícero textů se teprve v Horrorech vynořilo v nekrácené podobě. Nu, a možná by byl, dodám i text Temno nade mnou dávno a bez problémů zveřejněn časopisecky, kdyby tady Linhart hned úvodem neoznačil jednu známou českou herečku... Tak rozmarně.

Patrik Linhart: Horrory roků. Doslov Moc slov od Michala Šandy. - Ilustrovali: Patrik Linhart a Arthur Rackham, Edward Gorey, Hugo Simberg, Leon Spillaert, Sidney H. Sime, Grant Wood, Roman Szpuk, Radek Hořejší, Petr Reimann, Vladimír Muzička, Jiří Wolf, Pavel Kreml a Ivo Medek Kopaninský. - Vydal Milan Hodek / Paper Jam. Hradec Králové 2016. 368 stran. ISBN 978-80-87688-43-4

Ivo Fencl

Pokud máte chuť na další články, klikněte na sekci Novinky anebo se mrkněte na rozverné rozhovory a odvážné fotogalerie v sekci EroTotem. Fanouškům scifi a fantasy rozhodně doporučuji navšívit Scifi Quest Michala Březiny, kde najdete recenze a hustě vtipné rozhovory s celebritami.

Fotogalerie

Doporučujeme

IMAGE:  

Zúčastněte se literární soutěže Uchovej mou duši!

Vanili.cz vyhlašuje soutěž o sci-fi/fantasy/hororovou povídku do společné knihy.

Mám zájem