banner
banner

Danse macabre je Kingův tanec snů

Danse macabre je Kingův tanec snů
1.12.2017
Danse macabre je Kingův tanec snů

Začněme předpokladem, že hororový příběh, jakkoli primitivní, je ze své podstaty alegorický, je symbolický.

Předpokládejme, že k nám promlouvá o nějaké věci jako pacient na pohovce u psychologa, ale na mysli má něco jiného.

Ale tím nechci tvrdit, že horor je vědomě alegorický nebo symbolický, to bych mu přičítal uměleckost, o niž usiluje jen málokterý autor hororových knih nebo režisér hororových filmů. A tvrdit, že Roger Corman nevědomky vytvářel umění, když měl na natočení filmu dvanáct dnů a rozpočet 80 000 dolarů, je vyložená absurdita.“ (1981)

Stephen Kingovi (*1947) bylo už třiašedesát (2010), když napsal: „Nevím, jak vy, ale pokud jde o mě, jsem v cajku. Určitě jsem pro lásku, ne pro válku. Pokud budu moci mít Jasona a Freddyho.“

Co jiného také od Stephena čekat, že. Příliš se nemění. S horory si začal jako autor ve svých osmi letech a není nepodstatným, že do jeho devíti doma neměli televizi. - Ve třiatřiceti už měl na kontě několik bestsellerů a dohromady dal Danse macabre (1981). Tu knihu právě svíráte v dlaních, já o ní referuji a čte se sama. Má úctyhodný objem 464 stran (v českém překladu) a její řádky nejsou sice přímo vědou, ale určitě chytré, instinktivní, neformální a... Knihu přitom, jak přizná (str. 49), napsal bez většího plánu a itineráře.

Co tím vzniklo?

Nejen eseje o hororu. Dotýká se však mnoha otázek a například i problému rozhraní hororů a sci-fi. Zde je, pravda, přínosem víc úvaha Roberta „Psycho“ Blocha. Upozornil, že Věc (film z roku 1951) je i navzdory hotovému sumáři strašidelných, ba odpuzujících prvků „sci-fi až do morku kostí“, zatímco Alien či Them! (už starší dnes film o obřích mravencích, kteří jsou výsledkem mutace po atomových pokusech) byly navzdory sci-fi proprietám horory.

A ještě jinde se King prostě zabývá dětskými pokusy se zabíjením hmyzu. Inu, kurzy, jež vedl na universitě v Maine, lze dnes jeho někdejším studentkám a studentům závidět. To je jisté. Avšak právě Danse macabre je částečně nahradí. A ještě cos přidá.

Už Kingovi šokovaní žáci směli přitom sdílet jeho přesvědčení, že lidé, které cosi magneticky přitahuje k příběhům o monstrech a masakrech, jsou sice morbidní, pozor ale. Nejsou nemocní. Naopak. A jen disponují přemírou zdravé představivosti.

„Imaginativní člověk si jasněji uvědomuje vlastní zranitelnost,“ ví King a každého z televizních diváků, jehož uspokojí jen „Superstar“ viní z „imaginativní krátkozrakosti. „My, kteří cítíme víc (a vidíme v temnější části spektra), jsme snad i vyšinutí magoři,“ chápe chrabře, „ale magoři čilí a odvážní. Den co den přece fungujeme tváří v tvář všemu, o čem víme, že se může pokazit.“ A horor?

Filmy toho žánru má Stephen rozhodně za vítaný ventil a přínosná „snění v bdělém stavu“. Nevypadá snad svět lépe, když se na podobný příběh dodíváte? Jak často! Dobrý horor, připomíná King, funguje navíc pokaždé i na symbolické rovině a užívá (jen někdy nadpřirozených) událostí k tomu, abychom pochopili své nejniternější, ale reálné obavy.

„Všimněte si, že jsem napsal pochopili a ne abychom jim čelili,“ upřesní. Zdráv totiž podle jeho názoru není nikdo, kdo potřebuje jakoukoli pomoc, když chce čelit právě svým obavám.

A tak ji tu máme. Knihu. Nejen Romanem Lipčíkem a Ivanem Adamovičem byla očekávána v našich luzích dlouho. I leží před námi jako Necronomicon, listujeme jí, čteme ji, ba hltáme, a pokud jste, senioři, čekali víc a King vás nyní zklamal jistou neukázněností, máte smůlu. I já čekal něco trochu jiného, ale dodatečně nejsem nespokojen. I ptám se: „Proč jsem vlastně čekal cosi šílené vědeckého?“

Nebyl důvod. A zapomínat nelze, v jak úzké literární a paraliterární výseči se to s námi tady vše mele. Tak proč chtít Nietzscheho, Camuse a filozofické přesahy? I bez nich je Danse macabre příjemné překvapení.

K originálu jsem se nikdy nedostal a zjišťuji tak trochu pozdě, že tahle Kingova práce nepřetéká faktografií. Osmistranný rejstřík je navíc odbyt. Jenže... „To neva. Míň = víc.“ A pan King? Právem nemapuje komplexní historii strašení. Raději mrkne do tváře hororu jen očima své vlastní generace. I máte zde mapičkou „akorát“ tří desetiletí 1950-1980. Jak už řečeno, často přitom King navíc parafrázuje své (jen částečně spontánní) hodiny na University of Maine.

A výsledek? Skvělý. A pochybuji, že na Zemi existuje jiný mistr hrůz, který by zvládl sám sebe takto s nadhledem, energicky a promyšleně reflektovat. Jestliže žije, najděte mi ho.

King ovšem nezačal s Danse macabre na zelené louce a zužitkoval i Předmluvu své sbírky Noční směna (1978, česky 1996) či úvod k soubornému vydání Frankensteina, Draculy a Podivného případu doktora Jekylla a pana Hyda. Co víc, i text o hororovém tvůrci Ramsey Campbellovi z časopisu Whispers. Zprávu o hrůze z časopisu Oui. V neposlední řadě článek Třetí oko z magazínu The Writer. Občasné redundance následkem toho vznikly, ale nevadí. Většinou vlastně působí jako záměr.

Teprve v knize ovšem svým myšlenkám přidělil maximum prostoru a svazek uzavírají dva výčty. Ten první je seznam 96 filmových a televizních hororů, které mu připadají „mimořádně zajímavé“ (v třicetiletí 1950-1980) a přispěly čímkoli podstatným žánru. Následuje ovšem i výčet, kam zahrnul 74 spisovatelů sto osmi knih “důležitých pro horor“ a hvězdičkou vyznačil díla „zvlášť podstatná“. A jelikož se nenechal spoutat univerzitními přihrádkami a žánr zvládne vnímat s přínosnou rozvolněností, strčíte v sumářích šosem i do položek, které byste nečekali. A ne? „Za hvězdičkou“ jsou třeba tituly Daleká cesta za domovem, Ballardův Betonový ostrov, Líbej mě, líbej Roalda Dahla, Dr. Rat William Kotzwinkla, Kouzelný sud Bernarda Malamuda, Seance od Singera. A kniha „V.“Thomase Pynchona. I Pán much.

Ten je dle Stephena Kinga nejděsivějším hororem, co zná, a spolu s Vichřicí na Jamajce i jediným románem, který dětství pouze netaví na mýtus. Dokonce i McEwan je totiž v mýtus taví.

Mezi dalšími tady vyzdviženými umělci slova nechybí ani John D. MacDonald, Marcel Aymé (Muž, který procházel zdí), Julio Cortazar (Konec hry), právě Ian McEwan (Betonová zahrada), Beryl Bainbridgeová, Iris Murdochová, Joyce Carol Oatesová, Flanerry O´Connorová (Dobrého člověka těžko najdeš) a Philip Roth (Ňadro). - A reflexe hororu ve filmu a televizi?

I ji King realizoval svobodně a jistě, nejčastěji jím zohledněným chlapíkem je Roger Corman, ale ejhle, dojde i na díla Anděl zkázy (Buñuel), Ďábelské ženy (Henri-Georges Clouzot), Křik (Jerzy Skolimowski) či Seizure (Oliver Stone). A to nemluvím o Kingově vůbec nejstrašnějším dětském zážitku alias lesním požáru ve filmu Bambi!

I Disneyho Sněhurka a Šípková Růženka se ostatně mohou stát dětem hororem. A Kingovi filmoví favorité s hvězdou? Hnus Romana Polanského, Bergmanova Sedmá pečeť, Lovcova noc, Co se vlastně stalo s Baby Jane?, Piknik na Hanging Rock, Čekej do tmy, Duel, Čelisti... Ale vrátí se časem před zkoumané třicetiletí a za nejlepší horor let čtyřicátých má Kočičí lidi.

Vysvětlí proč a do téhož seznamu řadí s oprávněným sebevědomím rovněž hned tři adaptace vlastních románů Osvícení, Carrie a Prokletí Salemu. Tenkrát v roce 1980 jej, pravda, nenapadlo, nakolik filmovaným autorem se ještě stane.

Výčty ovšem pokračují a není nakonec příšerným hororem i Bezstarostná jízda? ptá se. Jinde si pak vychutnáme pajány na první adaptaci Levinových Stepfordských paniček či Muže s rentgenovýma očima, z něhož prý byla vystřižena poslední věta „já to vidím pořád“.

Ale začtěme se - konečně - do jádra knihy a zvláštní pocit Kingem samým ještě netušeného se k nám vrací a vrací. Neboť už víme, co autor ještě vysloví v dalších skoro čtyřiceti letech.

Kniha má deset kapitol a první dvě jsou jen fenomenální „rozjížďkou“, kde se příhodně cituje i z táborákových historek, jaké u nás zkoumá Petr Janeček. A příklad neukázněnosti?

Úvodem jedné z kapitol ještě autor hovoří o (pouhých) dvou úrovních hororu, té úzkostné a té s nechutnostmi; ale obrátíme pár stran a už se na to samé místo vkliňuje dělení na další momenty. Ten, kdy příčinu úzkosti ani nevidíme, a ten, kdy se už hrozíme vynořivšího se strašáčka. Nejvytříbenější z emocí je podle Kinga „teror“ a až na nižším levelu se potká s „horrorem“ a teprve na třetí úrovni se zhnusením. „Zděšení uznávám jako nejvytříbenější emoci,“ píše a k téměř dokonalému účinku je využita ve Strašení Roberta Wise, nejstarší to filmové adaptaci Domu Na Kopci. Zde zdroj hrůzy neuvidíme až do konce a skutečně ani jednou; přesto film funguje. A je to tedy podobné jako v klasické Jacobsově povídce o Opičí tlapce. „Co je za těmi dveřmi?“ Nic nespatříme. „A budu se čtenáře pokoušet vyděsit,“ líčí svůj pracovní den Stephen, „a pokud zjistím, že se mi ho vyděsit nepodaří, pokusím se mu nahnat hrůzu. Teprve zjistím-li, že mu ji nenaženu, uchýlím se k nechuťárnám. Za to se nestydím.“

Nejkvalitnější z tří levelů v praxi neznamená víc než ono NEotevření dveří, ať pomyslných či skutečných, a ne, nic děsivějšího není než to, co existuje za dveřmi dosud zavřenými. Kdy už za nimi číhajícího třímetrového brouka spatříte? Teď. A hle, jen odfrkneme: „Už jsem se bál, že by mohl měřit třicet metrů.“

A je-li třicetimetrový? „Už jsem měl strach, že tam bude tři sta metrový.“

Žije či žila přitom množina autorů (k níž se King NEpočítá), jejíž členové věří, že se dotyčnému dilematu vyhnou, neotevřou-li vůbec. Současně pak stále existuje i médium (v bedýnce), které podobnou otázku řešit nemusí a je rozhodování zproštěno. Rádio.

I jemu King věnuje (fascinující) kapitolu. Po nástupu televize v letech padesátých však rozhlas už, zdá se, nenajde sílu v té podobě, jak ji King ještě zažil (i když on už takřka jen skrz relaci Suspense). A jak ji zažil a zužitkoval bídný řečník Adolf Hitler. „Já ještě patřím do poslední čtvrtiny poslední generace, která si pamatuje rozhlasové drama co aktivní sílu a formu s vlastním uspořádáním reality,“ raduje se Stephen King a ihned taky zdůrazní nutnost divákovy schopnosti uvěřit a nechat se vtáhnout do příběhu.

Novinka to není. Už Samuel Taylor Coleridge o psaní tak teoretizoval a užil termín suspension of disbelief. Potlačení nedůvěry. Rozdíl v prodejích mezi Arthurem Haileym a Lovecraftem King chápe. „Všichni věří v auta a banky, ale je třeba sofistikovaného a robustního intelektuálního výkonu, abyste uvěřili, byť třeba na chvíli, v Nyarlathotepa, Slepého beztvářného boha, vyjícího v temnotách.“

Ale zatímco přehršli dospělých „svaly obrazotvornosti“ dávno ochably, děti u hororů zůstávají. Věrně. Fyzicky jsou slabší, ale s „tíhou nedůvěry“ se pokaždé vypořádají snáz. A co chtít víc? Děti mají i lepší schopnost se vypořádat s děsem.

„Určité množství nadpřirozena a hororu v dětském životě mi připadá jako naprosto neškodná, užitečná věc,“ konstatuje King, „a dík rozsahu své imaginativní schopnosti jsou děti schopny to zvládnout.“

K dospění ovšem patří i symptom „imaginativní odtržení“ a tunelové vidění, nezbytné povětšinou pro úspěšnou kariéru. A další termín, který King v lidovém duchu razí?

„Dobové maximum.“

Pro diváka let čtyřicátých nezazněl ve scéně z Central Parku v Kočičích lidech ani jeden falešný tón, přestože ta sekvence vznikla ve studiu. Recipienti ještě totiž byli zvyklí zapracovávat kulisy do svých „imaginativních procesů“, je si King jist. Akceptovali studio v seriálu Bonanza stejně, jako akceptujeme kulisy netelevizního divadla; ale v sixties studiové natáčení neobstálo a „dobové maximum“ se vyhouplo na vyšší větev. Už se dalo točit za jakéhokoli světla, takže v exteriérech, a mentální nastavení diváků se (jak je to zvláštní) skoro automaticky změnilo.

Asi jako televizní fanoušci neuměli v padesátých letech už dál akceptovat rozhlasové drama. I oni tenkrát a nově vyžadovali přísun dat vizuálních a jen jim náhle uměli věřit.

Že o cosi přišli? Aby ne. Samozřejmě. Nedalo se víc stavět na tom, že už divák nespatří, do které části těla vyvrtá otvor šílený zubař z hororu.

Takto King přemýšlí nad řadou aspektů a přesná je i jeho úvaha o politickém chápání filmů typu Lupiči těl. Tvůrci těch děl politiku jednoduše dělat nechtěli, ale přesto jejich produkce fungovala či dokonce někdy dodnes funguje i na alegorické bázi. Rodila se totiž náhodou-nenáhodou „v pravý čas“. Ale prohlédněme si i ústřední kapitolu knihy nazvanou Příběh tarotu.

Stephen tu rozebírá prvé tři z několika málo archetypických oblud, a to vampýra, takzvané „monstrum bez jména“ (jímž je i netvor stvořený baronem Viktorem Frankensteinem) a vlkodlaka, kterým byl v podstatě i slavný doktor Jekyll alias až překvapivě trefná metafora pozdějšího Freudova konceptu.

A čtvrtou figurou je duch. Tady však kráčí o archetyp, který nelze omezit na jediné a konkrétní monstrum, takže si King analýzu nechá na konec knihy, pro předposlední kapitolu. Ta jediná v Danse macabre je i výslovně věnována Hororové literatuře.

King mimo to uvažuje dokonce i o „archetypech archetypu“ a podobně jako Clint Eastwood v Leoneho spaghetti westernech je mu „archetypem archetypu“ nešťastný King Kong.

Danse macabre by zřejmě dobře nefungovalo bez autobiografických sekvencí. Ty představuje již úvod, ale hlavně 4. a 10. kapitola. Vzpomínky jsou ovšem proloženy obecnějšími zamyšleními. V beletrii (a to už je příklad podobné úvahy) musí podle Kinga nad veškerými ostatními faktory excelovat příběh a jen příběh. Proč? Právě on beletrii definuje a veškeré další faktory (téma, atmosféra, tón, symbolika, styl a dokonce charakterizace) jsou vedlejší.

Co nám odhalí další četba Danse macabre?

Ejhle! Geniální stylista, jenž horor povznesl do vyššího patra literatury, je prvořadě odkojen filmem. Prozradil se. A znovu a znovu se k němu vrací.

Zabývá se přitom třeba i jen užitím filmové tmy, avšak i významem vazby divák-postavy. Sam Peckinpah onoho pouta dosáhl v Divoké bandě, ale ne už v Železném kříži. A další a další filmy na tapetě? Čtěte si o nich! Kingovy literární vhledy naopak přes okraj čarodějného hrnce nikdy nepřebublají a nakonec rozebírá jen DESÍTKU nejzásadnějších románů plus jejich imitace, souputníky, oběžnice a varianty.

Začne dílem přítele a spoluautora Petera Strauba Ghost Story a odvážně ho nazve nejlepším nadpřirozeným románem „v dozvucích těch tří, které v letech sedmdesátých spustily novou hororovou vlnu“ (Ten druhý, Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla).

Následují analýzy dvou knih dvou dam: Domu Na Kopci (1959) Shirley Jacksonové a Domu v sousedství (1978) Anne Rivers Siddonsové.

Genialita Domu Na Kopci je nesporná. Také tkví v tom, že strašení se tu dá vysvětlit snad všemi způsoby. Ke každému navíc vede autorka nit. Je to mnohoznačný, ohromující román a nabízí takřka nekonečné množství směrů, kudy půjdeme, a nejširší spektrum závěrů. Byť jasné je, myslím, přece jedno. „Dům Na Kopci“ čekal na Eleanor a on či duch jej ovládající tu dámu zneužil a natolik zmanipuloval, až uvěřila, že tahá za nitky sama.

Rovněž jen zdánlivě dobová próza Jacka Finneyho Lupiči těl (1955) stojí za dost. Paranoia je v ní dokonce ještě mocnější než v Levinově Rosemary - a podobní jsou Heinleinovi Vládci loutek. Jde přitom fakticky o knihy na téma zániku svobodné osobnosti v moderní společnosti.

Možná až přemrštěná je oproti tomu Kingova adorace Bradburyho Tudy přijde něco zlého (1962), nicméně ani Ray mu Bohem nezůstane. Kingovi u něj vadí „barvotisky“, přeplácanost, vykrádání sebe samotného, trapná samolibost, sentiment, přeslazenost a jistěže (ač to nezmíní) absence humoru.

Bradbury je nejen podle Kinga prazvláštní obdobou Dreisera ve fantastice a oba občas „nevěděli, kdy přestat“. O tématu nepíší, „téma rozjíždějí buldozerem a ještě do něj pak mlátí palicí“.

Až do mrtě King rozebere poměrně kuriózní román Richarda Mathesona Zmenšující se muž (1956) a dokonce zvíme, v jakém psychickém stavu a kde ho autor sepisoval. Literární kapitolu uzavírá pohled do tehdejšího stavu dílen Ramsey Campbella (mimo jiné autora šokujícího románu Panenka, která snědla svoji matku), Harlana Ellisona a Jamese Herberta, jehož si King váží, byť jde v Danse macabre o jediného tvůrce PULPU. Ale taky o nejlepšího autora pulpu od sebevraždy Roberta Howarda!

Zmíní i dvakrát zfilmovaný Cullinanův román Oklamaný a pár prací od Faulknera, ale co se nadpřirozené prózy týká, má za jediné „opravdu vynikající“ prózy od roku 1880 jen čtyři texty. Zmíněný Dům Na Kopci, nenapodobitelné Utažení šroubu Henry Jamese, Lovecraftovy Hory šílenství (s výhradami) a Machenova Velkého boha Pana.

King, pravda, nemá ani problém jmenovat ty tvůrce, kterých si naopak neváží; i odnesli to Wes Craven co režisér (extrémně špatného) Posledního domu nalevo (jehož remake King naopak vyzdvihuje) a William Peter Blatty, jehož texty mu připomínají úmorné traktáty. Včetně Exorcisty.

A Wes Craven? Souhlasím. Až moc často budoval své filmy pouze na pornografickém násilí.

Hned tři kapitoly knihy nato propírají hrůzy z vizuálních médií (jak se dalo čekat), a tak i televizní pokusy. Tady se autor odrazil od „bedýnku“ tupících esejů Harlana Ellisona. A proč se hororu v televizi moc nedaří?

Snad následkem děsivosti moderního zpravodajství? Je fakt, že realita zastiňuje fiktivní hrůzy, jak svého času dokázal už filmový horor Zrůdy.

S láskou ovšem King prosívá televizní seriály Zóna soumraku (1959-1965; v té, pravda, najde jen tucet hororových dílů), Thriller (uváděný Borisem Karloffem v letech 1960-1962; tento seriálů King favorizuje) a Krajní meze (1963-1965). Píše však i o sériích, jež vnímá jako bídné, tj. Noční galerii (jakémsi „ředěném Thrilleru“) a Kolchakovi (který nedosáhl pocitu uvěřitelnosti a dospěl ke směšnosti).

Nejen na příkladu těchto seriálů umí King vystihnout i fáze následující po úspěchu takřka každého „geniálního originálu“. Jaké?

1. vylepšené geniální dílo. 2. nenápaditá imitace, 3. parodie. A pak? Myšlenka ještě nějakou dobu hibernuje, než se obrodí a nastoupí život v dalším dobovém hávu. Cyklus se opakuje vždy po deseti až dvaceti letech a nejedná se jen o periodický princip hororu. Obdobné cykly sestavují snad život sám. A horor samotný?

Nezapomeňme na kapitolu sedmou. Přináší odlehčení. A filmy, jež byly tak blbé, až nás baví. Ale pozor, Ed Woodův Plán číslo 9 z vesmíru řešetem Kingovy tolerance co „ubohost“ nepronikl. A ani The Rocky Horor Picture Show. I „tuctovému“ Hororu v Amityville naopak věnuje sedm stránek úvah a pozitivní klíč tu odhalí v „ekonomické“ úzkosti. To dílko by sám rád uvedl pod titulem Hrůza z vysychajícího bankovního účtu.

Taky u hororu (jako takového) dochází ovšem semo tamo na totální výpadek a nejvýrazněji se to projevilo v letech čtyřicátých. Jen částečně v souvislosti s druhou světovou válkou. Onen výpadek trval čtvrtstoletí.

Vedle původního (a nejstaršího) úvodu obsahuje Kingova kniha i dvě následující předmluvy. Ta z roku 1983 připomene varování, jež autor dostal, než se do Danse macabre dal. Bylo na něm hodně pravdy. Po bezpočtu upozornění King skutečně musel opravit v původní verzi „tuny“ chyb. A předmluva z roku 2010?

Ta je rozsáhlá a opět mě překvapilo, s jakou samozřejmostí se v ní Mistr věnuje jen a pouze filmu. Ne že by nic neznal o literárních předlohách snímků, v tom je lepší než náš František Fuka! Ale „celý život chodím na strašidelné filmy,“ začíná prostě a bezelstně – a „jede“. Literatury prost neuhne tady o píď z této pozice a nepřestane ani klást tři základní otázky.

„Za prvé, proč tolik takzvaných hororových filmů, i těch vysokorozpočtových (a možná zvlášť těch vysokorozpočtových), prostě nefunguje? - Za druhé, proč žánroví fanoušci jako já chodí tak často na filmy plni nadějného očekávání, a odcházejí s pocitem neuspokojení? A co je ještě horší, aniž se vůbec báli? Za třetí, a to je nejdůležitější, proč jiné filmy – někdy ty nejméně propagované, s titěrným rozpočtem a neznámými, nevyzkoušenými herci – naopak fungují a překvapují nás děsem a úžasem?“

Jednoznačně neodpoví, ale nové filmy probírá a začne u Záhady Blair Witch. Jak se ví, vznikla za necelých sto tisíc dolarů, aby vydělala 250 milionů. I ti nejtalentovanější však mohou stvořit úspěšný horor maximálně dvakrát za kariéru, tvrdí King, a když se Sam Raimi „konečně vrátil ke svým kořenům ve Stáhni mě do pekla, stvořil film, který je neskutečně zábavný, ale nijak zvlášť strašidelný; a chcete-li se bát, musíte se vrátit k Lesnímu duchovi (nebo Night of the Demon, který byl inspirací právě pro Stáhni mě do pekla).“

V nové předmluvě zaujme rovněž úvaha o tom, nakolik kšeftují pokračování úspěšných hororů s morální dvojznačností. Saw 2 je výjimkou z toho pravidla, ale kupříkladu psychopatický záhrobní pedofil Freddy Krueger se „o sedm pokračování později“ stal sice groteskním, ale bohužel „kamarádem“, takže ve Freddy vs. Jason (2003) se už ani nečeká, že budeme fandit obětem, a v podstatě jde o „snuff filmy“.

I poslední úvod končí, a to „raketovým“ výčtem dalších snímků, jež King v posledních letech předtím viděl. - Za moc u něj nestojí ani biják Útok z hlubin, ale pochválí ho aspoň za překousnutí Samuela L. Jacksona žralokem. Nezvratný osud „byl strašidelný“, nicméně jen co první díl. A Pavoučí teror? Jistě je ohromnou, ale pořád leda zábavou. A Hadi v letadle? „Pokud jste si tento film neužili, jak můžete číst tuto knihu?“

Stopaře (2007) uvádí jako příklad remaku, který funguje, a výčet novinek vrcholí snímky dle vlastních Stephenových předloh Pokoj 1408 a Mlha. Ač si v Danse macabre dělá opakovaně reklamu a přihřívá polívčičku, kniha je dobrá a moc nezestárla. Má erudici, vzmach a jsme jí inspirováni. Já tedy ano. I čtětemež také horory samotné, i zírejme po Kingově vzoru na strašidelné filmy. A co hlavně? Uchovejme si pouta s dětstvím. Dospíváním totiž imaginace kostnatí a úkol fantastického hororu je právě tohle. Udělat nás opět dítětem.

Nebo co nejvíc. „Spíš než Tanec smrti náleží mé knize jméno Tanec snů,“ ví na konci Danse macabre autor, ale smutnou realitou je i to, že všech šest velikánů, kterým dílo připsal ještě živým (Bloch, Borges, Bradbury, Long, Wandrei a Wellman) už dnes sní na pravdě boží.

A neuvěřitelná Shirley Jacksonová? Ta zůstává jedinou autorkou hororů, na niž se pohlíželo bez kritické obezřetnosti. Není to ale vlastně skličující? A divné? Horor co žánr je přece dle Kingova názoru konzervativní a stvrzuje normy a obsahuje „mocný mravní kodex“ a neliší se takřka od moralit patnáctého století! Tak co s tím? Jaká je zde záhada?

Vidí snad King horory až příliš po svém? Kdo ví. A ostatně i svůj vlastní (děsuplný) tlustospis Svědectví považuje za „optimistický“ - a rezonující s Camusovým výrokem „i štěstí je nevyhnutelné“.

Stephen King: DanseMacabre. Svět hororu. Přeložil Milan Žáček. Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA. Praha 2017. 464 stran. ISBN 978-80-7306-928-5

Ukázka

Sofistikované filmy od svých diváků žádají sofistikované reakce – jinak řečeno, žádají, abychom na ně reagovali jako dospělí.

Ale hororové filmy nejsou sofistikované, a proto nám umožňují opět získat dětský náhled na smrt – což možná není tak špatné.

Nehodlám se snižovat k romanticky zjednodušenému názoru, že jako děti všechno vidíme jasněji; ale vyslovím ten názor, že děti vidí intenzivněji.

Zelené odstíny trávníků mají v jejich očích barvu ztracených smaragdů v Haggardově pojetí dolů krále Šalomouna a já vám teď řeknu pravdu o hororových filmech. Nemilují smrt, jak někteří tvrdí; ony milují život. Ty filmy neslaví znetvoření, ale tím, že se znetvořením zabývají, zpívají o lásce a síle.

A tím, že nám ukazují strasti prokletých, nám pomáhají znovuobjevovat drobné (ale nikdy ne malicherné) radosti našich vlastních životů.

Ty filmy jsou pijavice duše, které neodsávají zkaženou krev, nýbrž úzkosti...

Přinejmenším na chvíli.

Ivo Fencl

Pokud máte chuť na další články, klikněte na sekci Novinky anebo se mrkněte na rozverné rozhovory a odvážné fotogalerie v sekci EroTotem. Fanouškům scifi a fantasy rozhodně doporučuji navštívit Scifi Quest Michala Březiny, kde najdete recenze a hustě vtipné rozhovory s celebritami.

Kam dál?

Pokud máte chuť na další články, klikněte na sekci Novinky anebo se mrkněte na rozverné rozhovory a odvážné fotogalerie v sekci EroTotem. Fanouškům scifi a fantasy rozhodně doporučuji navštívit Scifi Quest Michala Březiny, kde najdete recenze a hustě vtipné rozhovory s celebritami.

Fotogalerie

Doporučujeme

IMAGE:  

Zúčastněte se literární soutěže Uchovej mou duši!

Vanili.cz vyhlašuje soutěž o sci-fi/fantasy/hororovou povídku do společné knihy.

Mám zájem