Využij, co funguje aneb Recyklace nápadu

Ne vždycky se politici řídí zásadou "Když to funguje, znova nápad využijme. A zdokonalíme ho."

Ta zásada nicméně platí obecně a sledována může být taky v kulturních a popkulturních polích, kdy se jedna kniha inspiruje druhou a ještě častěji film filmem. Je to běžné? Ano, a v Hollywoodu je to princip až absolutní; fascinuje mě, nakolik se jednotlivé příběhy skrz něj řetězí; a co myslím, se nejzřetelněji dá ukázat u různých přelomových "trháků" a jejich nápodob. Trháky přišly vždycky s něčím novým a působivým a hekticky zlomovým, aby se za tím začali jako psi honit další a další následovníci.

Příkladem takového zdroje může být horor Mlčení jehňátek (1991). Je to adaptace románu Thomase Harrise, která na světlo vtáhla odpudivého vraha a nechala jej ve finále uniknout, ale abstrahujme od tohohle amorálního aspektu a lépe vyvstanou inovace, díky kterým film zaujal… Je tu především "geniální" útěk a nebudu ho radši popisovat, stejně jsme to asi viděli všichni; a pokud ne, byl by podraz o fintě vyprávět. Ale právě útěkový aspekt nejvíc volal po napodobení a docházelo k němu.

Nejzřetelnější pokus je v Bessonově spektáklu Leon (1994), což je o tři roky později.

Titulní nájemný vrah nakonec uniká z vysokého domu, a to paradoxně ve chvíli, kdy na něj útočí obří komando, složené z desítek maskovaných. Navzdory roji těch vos se mu (Leona hraje Jean Reno) povede proklouznout, když se - stejně jako Hannibal Lecter v Mlčení jehňátek - nechá pronést davem útočníků v podobě raněného, a to díky masce, ve které vypadá taky jako člen komanda. Pokus to byl, ehm, dobrý, ale i sám Luc Besson musí uznat, že scéna bohužel působí až moc nepravděpodobně. Ano, i útěk z klece v Mlčení je trošku za hranicí pravděpodobnosti, když se opravdu zadumáme (není třeba!), ale v Leonovi (1994) to přepálili a člověk až váhá, nemínili-li tvůrci finální eskapádu jako parodii.

Film Leon pouze marně zkoušel napodobit slavnou sekvenci, ale jsou tu další filmy a hle, rovnou zkusily ukrást postavu; ale "krást" je, uznejme, silné slovo a lépe bude říkat "volně se inspiroval".

Příkladů je dost. Ve filmu Skála (1996) má úžasnou roli Sean Connery a hraje tu lidskou bytost s takovým talentem (mimo jiné) unikat, až působí magicky. Viděl Skálu představitel Lectera sir Anthony Hopkins? Určitě. Co asi řekl? Samozřejmě si řekl, že by na Conneryho postu byl taky místný… a že by to pojal po svém.

"A hele," říkal si každopádně, "oni před napsáním filmu jednoduše koukali na Mlčení jehňátek. Nu, nic."

Anthony Hopkins vzal - nejspíš hlavně pro peníze - i roli v jednom dílu známé bombastické série Mission Impossible (z roku 2000 je tahle druhá část) a rovněž si tady neodpustili odkaz na uprchlíka z Mlčení jehňátek, který v posledním záběru Mlčení nepoznán kráčí kterousi exotickou destinací "daleko za vodou".

V Mission Impossible II se musí agent Hunt na konci taky uklidit, i mizí v podobné destinaci. Ale ptá se - předtím - postavy ztvárněné Hopkinsem: "Mám udávat polohu?"

A Hopkins říká: "Ne. Ať ji nikdo nezná, ať tam nikdo neví, kde jste, protože to by pak přece nebyla (ha ha) opravdová dovolená."

Ale skutečně hlavními adepty na "vykradení" Mlčení jehňátek jsou jiné dva filmy: Hranice zoufalství (1998) a 3:10 Vlak do Yumy (2007). A mluvím o novém Vlaku do Yumy; sice jde o remake už staršího westernu, ale na nepřiznané inspiraci v Mlčení jehňátek to nic nemění.

V tomhle Vlaku máte postavu desperáda, jehož hraje Russel Crowe, a tenhle sympaťák - opět - oplývá neskutečným talentem přežít, ba pro přežití i bestiálně vraždit.

Je tu okolo jeho ramen putující patrola, která ho má dopravit na nádraží, odkud ho odvezou na šibenici, ale cesta není lehká a Crowe klidně likviduje jednoho ze strážců za druhým. Pokud se vám to zdá neuvěřitelné, když to takhle čtete (proč ho, proboha, nezastřelili?), tak si film pusťte, a sporu není, že Russell Crowe = Hannibal Lecter. Ve scénáři se každopádně už zase staví na - kontroverzním - prolnutí sympaťáka s lidskou bestií a jednoho hlídače dokonce ubodá vidličkou. Aby takový film u diváků vůbec obstál, musíte samozřejmě nejprve vykreslit "zlouny" z patroly jako poloviční zrůdy a udělat to tak, aby jim diváci smrt přáli. I klidně odpornou a musím si myslet, že to, co všechno předvedl Russell Crowe ve Vlaku do Yumy mu pan Hopkins záviděl. A Crowe tu hraje stejně dobře jako jinde Hopkins, ale ten byl už tehdy jednak moc starý a… Za druhé by - přece jen - nevzbudil od pohledu tolik sympatií.

Problém je pak vždycky na konci, kdy by měl "šikovný vrah" - přece jen - zajít spravedlivou smrtí, aby to nebylo úplně amorální; Mlčení udělalo, pravda, výjimku. Vlak do Yumy zdánlivě neudělal výjimku, ale koneckonců si všimněme, že Crowe úplně v posledním záběru, kdy se už vzdal a je zavřený ve vagónu, hvízdá, zatímco se podle vlaku pohodově rozbíhá jeho věrný kůň. Navíc… Na jednom místě zřetelně vyslovil, že z basy, kam ho vedou, už vzal pohodově roha hned dvakrát. Nelze, ehm, nepateticky očekávat že vezme kramle znova?

A Hranice zoufalství je pak film, kde si postavu Lectera vyzkoušel Michael Keaton. Nebo TAKŘKA tuto postavu.

Keaton je vynikající herec a je s to hrát dobráky, vzpomínám na film pro děti Pan Frost. Byl schopen představovat samotného Batmana a to je pořád ještě celkem dobrák, i když už trošku strašidelný. A… Jistěže umí Keaton psychopaty a ryze to předvádí právě v Hranici zoufalství, kde je proti němu nasazen klaďák Andy Garcia. Keaton tu ohrožuje jeho synka. Nebyl to možná úplně záměr, ale hezoun Garcia je bohužel ve své roli natolik vlažný, až celou dobu bezděky držíme palce "geniálnímu útěkáři" Keatonovi, a ve filmu se dokonce najde "antisystémová" sekvence, která mi připadá až psychopaticky katarzní. Mizera-Keaton uniká a skočí do auta a tam si klidně pustí rádio a naprosto svobodně si zpívá s rádiem starou odrbanou Fogertyho písničku, kterou měla v repertoáru i Tina Turner a u nás (v nevalném podání) Karel Gott: Proud Mary.

Je to odvaz? To nevím, ale Hopkins by stejný part taky zvládl a Keaton jednoznačně dokazuje, že "už tenkrát" mohl lépe hrát v Mlčení jehňátek místo Hopkinse. Nehrál, i střihl si podobný anticharakter zde, přičemž má celé scény, které předlohu nepokrytě kopírují (předstírá, že je mrtvola), a jsou to především až bizarní momenty teatrálního stěhování zajatce uvázaného v křesle.

Nejen zdatní filmaři rádi využívají vše, co jednou zafungovalo, je však legitimní otázka, zda se dá podobnou cestou vždy trumfnout originál.

V případě Mlčení jehňátek to možné nebylo, ale to nevadí a platí, že to, co jednou vstoupilo do obecného proudu a prostoru nápadů, žije v reinkarnacích.

Ivo Fencl