Tip na novou knihu Ivo Fencla Konec zrcadlového bludiště

Nezapomenutelná herečka Nasstasja Kinská, známá nejen komedií Nevěrně tvá, inspirovala Nastasju s jedním S a román Konec zrcadlového bludiště, sestávající ze dvou dobrodružství Ochránci morčete a Nastasja.

Ta kloubí dohromady jakýsi surreálný literární labyrint, ve kterém se groteskní příběh Epsilon odrazí v bizarním příběhu Omega - a naopak. A pátrání, které tudy prochází?

Věnuje se i problémům arachnofobie, reinkarnace, snů a vzpomínek na bájný kontinent Lemurie anebo minulé životy, přičemž "světoborní špióni" Marvin Harkins a Roger Morrison ani málo nedbají nástrah zlověstného Ivanova (Zachary Dmitrijeviče) a Řekou údivu a Krajinou Sandy Stilburyho, inspirovanou Úslavou u Starého Plzence, putují až na pomyslný konec světa, aby zachránili dvě zakleté a kýmsi ohavným ohmatávané dívky a udělali jim zřejmě děti.

Autorem knihy, kterou lze podle dostupných knižních serverů zařadit do žánrů sci-fi, horor i fantasy, je západočeský spisovatel Ivo Fencl. V Plzni proběhne křest Bludiště 12. listopadu v 17.00 v Západočeské galerii.

Ukázkou z textu může být i tato sekvence uvedená slovy: Ve filmu Divoká banda se chlapi nakonec sebrali a šli aneb… Lodní deník Marvina Harkinse:

11. června (psáno na přídi)

Včera jsem se nechal přemluvit tím zatraceným bláznem Napierem, abych vstoupil na palubu jeho člunu, ve kterém přitom sedí taky Morrison, s kterým jsem skončil jednou provždy.

Ačkoli komunikace následkem toho vázne až k nule, u vesel se všichni tři poctivě střídáme a loďka nějak pluje. Ale mlhy jako by každým metrem přibývalo. Chápu to? Ne. Kde tohle skončí?

12. června

Včera večer jsme se utábořili na levém břehu Řeky údivu a já se jako mimochodem vytratil s mapou, kterou jsem prve našel v Nibetově chatě.

Morrison se ale stejného pergamenu mezitím taky lačně zmocnil a navzdory tomu, že čmáraniny - podle mého názoru - nedávají smysl, hodnou chvíli zůstal nosem upíchnutý do malinkých písmenek a do klikyháků.

Teprve včera jsem si vlastně uvědomil, že se Napierovo křestní jméno shoduje se jménem hrdiny, o kterém psával Edgar Rice Burroughs, autor Tarzana. Burroughs napsal i méně známou sérii románů, odehrávajících se na Venuši, a taky že mi Carson Napier někdy připadá, jako by právě z oné planety spadl…

S Rogerem Morrisonem se nebavím a on chodí na dlouhé procházky a možná mě to děsí, ale taky Napier mě děsí, protože žvatlává u ohně o jakýchsi nadlidech z podzemí a předurčených supermanech a pokukuje po mně, jako bych se teprve měl probudit z celoživotního snu. No nic, asi zcvokl z těch svých okultních časopisů.

Týž den odpoledne

V psaní lodního deníku pokračuju na přídi a mimo to mám funkci pozorovatele. Ale za poslední hodiny jsem nezpozoroval nic - mimo zatrápené krupičné kaše vůkol. Funguje snad někde vpředu kouzelnej hrnek, kterej permanentně vaří a vaří? Možná, a jestli k němu dorazíme, vím, že se konečně odhalí, jak extrémně je činnej už megaroky. Brr, mlha okolo je hotový návrat do Londýna a čtvrti Soho. Temže se - podle všeho - přečarovala na neznámém x-tém kilometru v tuto Styx. U vesel je Roger a volky nevolky musím uvažovat o tom, zda nás jeho paže metr za metrem nepřibližují k nějakému podsvětnímu záhrobí a ke zhoubě; ale tenhle Morrison je na povrchu dál a dál klidný až apatický, zdá se, že i dál bere veškerenstvo jenom jako běžný výlet - s občasnou "rušivou příhodou". A musím taky říct, že si hledí mapy, kterou jsem tehdy objevil až na dně truhly, a musím uznat, že se tuží. Ani já se ale nedám zahanbit. Nedává najevo, že má možná dost, a všichni chceme už mít tu zatracenou mlhu daleko za zádí. Ne? A tady, uprostřed koryta valících se vod, nezahlédneme jak je den dlouhý ani nejmenší kus břehu. A jsme tím uprostřed prázdnoty a cizího vesmíru a snad i ve skutečném srdci Ivanovovy temnoty.

Týž den pozdě večer, levý břeh Řeky údivu

Táboříme. Morrison se vytratil. Vzal mapu, zmizel. Ale nechápu, co pořád může prozkoumávat: břehy jsou natolik zarostlé bujnou vegetací, že by to chtělo řádnější mačetu. Ale není všude prales. Jinde se táhne jakási nekonečná rovina. Pláň. Jako by ji přenesli z Měsíce. Z Marsu! Anebo jsme snad na Plutu? Všecko se propadá do mlhy a za noci do tmy a nevíme dne ani hodiny a… Do čeho to plujem?

Jiří Kohout