Recenze na Veliké Když, knihu Alana Moora (jinak tvůrce slavných komiksů)
Veliké Když je knížka s velkým káčkem v názvu (česky 2025) od známého komiksového tvůrce-scénáristy Alana Moora (*1953). A je úvodní částí řady plánovaných prozaických knih Dlouhý Londýn. Alan Moore se dal na stará kolena na prózu a nelze mu to zazlívat. Oživuje ji spoustou figurek z různých časových období britské metropole.
Hrdinou Velikého Když je osmnáctiletý zaměstnanec (poválečného) londýnského antikvariátu, a jak se tak hrabe v makulatuře i jiných knihách, znenadání narazí na výtisk Procházek Londýnem od reverenda Thomase Hampola (snad to píši správně) a zarazí se, a to velmi. Až dosud se domníval, že jde o ryze fiktivní bedekr z nefiktivního textu klasika Arthura Machena (1863-1947), a zjistí, že je ta publikace skutečná.
Nebo není? Ono může být hodně věcí relativních a my zase musíme spolu s Moorovým hrdinou přistoupit na hru. Podle té existuje i jiný Londýn, zvaný Veliké Když, a tam se prolínají dějinné éry a realita s fikcí.
Podobu fotografovatelné bytosti tu má i sám pan Zločin. A svět podobného druhu jaksi naplňuje "normálním" Londýnem nenaplnitelné možnosti.
Alan Moore vrhá se věren svým zájmům především do podsvětí, i čteme:
"Nebylo by možné napsat tímto způsobem o Londýnu, aniž bych si neuvědomil, jak drze vnikám do území spisovatelů, kteří si imaginární město už vykolíkovali. Zaujímají zde postavení i mistr Sinclair, autor knihy My Favourite London Devils, a sci-fi spisovatel Michael Moorcock, autor ohromujícího svazku Mother London."
Alan Moore už před napsáním románu vstoupil do londýnského spolku Přátelé Arthura Machena a zahloubal se do vydávaného jím časopisu Faunus. Skrz něj a díky kolegům má přísun nejfantastičtějších i zcela realistických vhledů do Machenova díla a mimo jiné čerpal z eseje Thomase Kenta Millera o záhadné Machenově povídce N.
Esej zdůvodňuje název starého Machenova textu tak, že písmenem N prostě začíná… druhá polovina abecedy; a jaký to má další význam, zvíte vzápětí.
Úvodem Velikého Když se Moore snaží tak trochu ve stylu našeho Ludvíka Součka rekonstruovat, co si v únoru 1945 pověděla následující trojice: Aleister Crowley, pověstný mág, jeho žák Kenneth Grant a - mystice propadlá - Violet Firthová. Setkali se prokazatelně v tu zimu v penzionu Netherwood v Hastingsu a detaily rozhovoru jsem vymyslel, přizná Alan Moore, ale podstata "se drží hranic možného".
K rozvinutí příběhu využívá i "bitvu" na Cable Street, což byla jen šarvátka, proběhnuvší 4. října 1936. Na straně antifašistů se jí zřejmě účastnil i židovský gangster Jack Spot, a máme-li věřit jeho vzpomínkám, vedl útok na policejní kordón, kterým úspěšně prorazil, aby napadl ochranku vůdce Britské unie fašistů Oswalda Mosleyho pomocí nohy pohovky vylité olovem.
Jack Spot byl patrně mnohé inovující muž a užíval před devadesáti roky na místě dnes tradičního výrazu antisemita slovo, které si sám vymyslel: yiddified. Kombinuje výrazy terrified a Yiddish.
Alan Moore označuje Spota za nesporného "mogula" podsvětí a vsazuje do příběhu i dva jeho historicky doložené poskoky Barnarda Schacka, známého co Yankee Sonny (ačkoli nebyl Američan), a Solly Jankuse, kterému se říkalo Turek Solly, ač nebyl Turek.
"Byli se Spotem celou kriminální kariéru jako ideální pobočníci," podotýká Moore a těží i z autobiografie "jasnovidce" Petera McKaye, "hypnotické" prý osobnosti, která zvládala svolat diváky-zákazníky k ubohému stánku pouhým zahlaholením slova "blíž".
Peter McKay se - podobně jako Rasputin - vetřel až na dvůr cara Mikuláše, a to podvodem, kterému napomohla jeho snědá vizáž. "Jsem člen habešské královské rodiny," řekl carovi, a to navzdory tomu, že jeho tatínek připutoval do Londýna z amerických Panenských ostrovů.
Roku 1920 udělal tento Peter McKay terno hodné Michala Horáčka, ale to zase přeháníme, když se proslavil tipem na hřebce Spion Kop, vítěze Epsomské derby (1920). A nebyl jediným expertem u dostihů. Moore zná i jeho kolegu Austina Osmana Spara, který ve třicátých letech vytvořil surrealistické předpovědní karty a jehož v květnu 1941 připravila německá bomba o dům, ateliér i kus zdraví.
Tím se dostáváme k tomu, že zručný Alan Moore nevyužívá jen skutečné pseudo-hrdiny sto let starého londýnského podsvětí, ale koří se zrovna tak poetice mlžných ulic, i připomenuta neexistující, starodávná čtvrť Cripplegate, ve které žil Shakespeare a která byla teprve 29. prosince 1940 vyhlazena zápalnými pumami luftwaffe. Bohužel. A může se to zdát překvapivé, ale jizvy války zacelovaly se velmi, velmi dlouho, v některých případech přes půl století; takže teprve v srpnu 1998 byl jistým developerem vyklizen poslední pozůstatek bombardování v Blackfriars Court.
V Moorově Velikém Když je Arthur Machen vzýván, ale není lakován a vůbec už ne růžově. Těsně před druhou světovou válkou, kdy už bylo dost věcí jasných, se vyjádřil pro generála Franka, a to přímo v knize Autoři volí strany ve španělské válce. Ona volba však byla, to je asi taky pravda, důsledek Machenova silně prožívaného katolictví a slabosti pro - revolucemi devastované - pradávné tradice.
Alan Moore využívá ve své knize i skutečnosti, že po druhé světové válce v Londýně extrémně vzrostla zločinnost, ba dostaly se na vzestup činy, kterým se dnes říká sériové vraždy. A reakce na "vlnu zločinnosti"? Moorovým románem akcentovaný vznik oddílu Ghost Squad (1946), vedeného inspektorem Johnem Capstickem.
Tito schopní muži tenkrát dělali, co mohli, aby Londýnu vrátili klid, a jejich soupeři Moorovi asociují vzpomínku na tzv. Alsasko. Oč šlo? Před staletími to bylo "město ve městě", kde nehrály valnou roli oficiální zákony. Nacházelo se v okolí Fleet Street.
Aniž by byl rasistou, obírá se Moore i poválečnou první vlnou migrace, a to z Karibiku. Ztělesněna je jedinou vlastně vojenskou lodí Empire Windrush, co dorazila z Jamajky do Tilbury 22. června 1948, aby přivezla 492 přistěhovalců oficiálních a osmnáct "černých". Mnozí svedli najít ubytování jen v severolondýnském Notting Hillu a jiholondýnském Brixtonu.
Čtvrtá z osmi kapitol Velikého Když nás zavádí i do zábavné hospůdky nedaleko Ratcliffe Highway, jíž se dlouho říkalo U Koruny a Delfína. Dnes je na adrese Cannon Street Road 56 a prý byly v tamním výčepu hned dvě slovutné ukradené lebky, přičemž ta slavnější patřila Emmanuelu Swedenborgovi, kázavším v nedalekém kostelíku. Swedenborg zemřel roku 1772 a čtyřiačtyřicet let nato byla ukradena jeho lebka. Teprve po zaplacení výkupného se prý vrátila k tělu, jež protentokrát pohřbili v jeho rodném Švédsku.
Vedle Arthura Machena, Osmana Spara či Swededenborga hraje ve Když zajímavou roli i spisovatel Matthew Phipps Shiel (1865-1947), autor postapokalyptické knihy o posledním muži na Zemi The Purple Cloud (1901). A viz také M. P. Shiel - Wikipedia.
Alan Moore napsal, jak možná víte, řadu slavných komiksů vč. trojdílné Ligy výjimečných, rozparovačovského Z pekla a lovecraftovského Providence.
Psal rovněž scénáře pro DC Comics, spolupracoval na řadách Superman a Batman a není bez zajímavosti, že závěrem děkuje Bondovu duchovnímu otci Ianu Flemingovi.
Ten… zajisté uměl psát, avšak dejme tomu Agatha Christie mu sotva uměla přijít na jméno a v letech sedmdesátých ho coby spisovatele označila za "nepředstavitelně nudného".
A ne, takovou kniha Veliké Když není. Nelze se nicméně zbavit pocitu, že Moore více i méně umně spíchává odřezky rešerší a hotových příběhů, jež mu celý život pršely pod stůl. Naštěstí umnost převážila!
Verdikt 80%.
Ivo Fencl
Alan Moore: Veliké Když. Z anglického originálu The Great When (2024) přeložil Richard Podaný. Autore obálky je Nico Delort. Jako 188. svazek edice Fantastika vydalo nakladatelství Argo. Praha 2025. 336 stran.