Recenze na paměti Anthony Hopkinse
Sir Anthony Hopkins patří k nejznámějším ze žijících anglických herců. Ale vale dal - dávno tomu - vlasti, dlouhé roky bydlí v Kalifornii a jeho třísetstránkové paměti We Did Okay, Kid převedla do českého jazyka Alena Byrne a vydalo je nakladatelství Bourdon.
Publikace nešetří fotografiemi, a začtete-li se, projdete Hopkinsovým životem i šedesátiletou uměleckou kariérou. Ne vše pochopíte, ne všemu musíte povinně uvěřit a Hopkins je bystrý a intuitivní muž i herec.
A i jeho existence má zlomový bod, jako tomu často bývá. Zpětně kartářkou vyložen vypadá ale ta chvíle až banálně a lze si položit otázku: "Opravdu proběhlo vše, jak autor líčí? Nebo uvažoval tenkrát a ve skutečnosti maličko jinak?"
Řekl bych, že nezbývá než věřit knize: co je psáno, to je dáno. Asi jako když si řeknete: "I dějiny píší vítězové.". A Hopkins?
Vítězem se stal, oprávněně si může notovat jako slavík: "Vedli jsme si dobře, hochu." Tak zní název jeho knihy v překladu. Ale přistupme k bodu zlomu.
Když začínalo září 1989, Hopkins se prý nudil. Ve West Endu hrál kolem dokola v Madame Butterfly a začal chápat, že ho divadlo, kterému zasvětil valnou část života, už dál nebaví.
Opakovat musel pořád totéž… a mezi tím zašel do biografu a zíral tam na amerického kolegu Gena Hackmana v Hořící Mississippi - a nelze říct, že je v tomto filmu Hackman zvlášť dobrý, jak už mám na jazyku, protože on byl dobrý všude. I jako skvělý herec to Hopkins vnímal (a dvojnásobně) a jednoho čtvrtečního odpoledne mu do toho zavolal jeho agent Richard Blodgett, že má scénář.
"A má režírovar Jonathan Demme. Ten je dobrý. Hrál bys Lectera. Není to velká role, ale… Ale zdá se, že by v ní Demme měl moc rád tebe. Má o tebe zájem. Myslím, že hlavní roli hraje Jodie Fosterová."
"Ta je dobrá. Nedostala Oscara?"
A v tu vteřinu byl Hopkins rozhodnut, že onu "malou roličku" v Mlčení jehňátek vezme. Právě kvůli Jodie.
Scénář mu do divadla, kde byl, doručili do půlhodiny. Hopkins si uvařil čaj, začal číst a na straně 15 přestal. "Je to závazná nabídka?" zeptal se agenta telefonem.
Nechtěl totiž číst dál v případě, že by se o závaznou nabídku nejednalo. Scénář se mu líbil "jako ještě žádný" a napsal ho - podle Harrisova bestselleru - jistý Ted Tally.
Agent Hopkinse ujistil, že režisér Demme dokonce přiletí do Londýna a přijde na Hopkinsovo představení. V sobotu. Po hře šli do italské restaurace přes ulici a Demme povídá: "Máte nějaké nápady? Jak Lectera plánujete hrát?"
Hopkins řekl: "Jako HALa."
"Cože?-?-?"
"Jako počítač z Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey."
A Hopkins v autobiografii následně pábí o tom, že mu připadalo, jako by postavu doktora Lectera dávno znal. V hlavě mu prý naskočil její "vzorec" a Hopkins se rozhodl následovně:
"Nechci hrát zrůdu jako zrůdu." Zahraje "ticho" a přátelskou verzi. Ten ničema si dokonce vytvoří s agentkou Starlingovou romanci. "Bude ji svádět. Převezme při rozhovorech s ní plnou kontrolu. Jako kočka s myší."
Někteří Demmeho kolegové se ale zjevně zdáli rozpačití z toho, že obsadil zrovna Hopkinse. Už zmíněný Hackman byl předchozí volba, nicméně odmítl. Jak víme, padouchy umí (v jednom oceněném westernu dokonce ubičoval k smrti Morgana Freemana), ale toto bylo příliš.
Každopádně se Demme a Hopkins shodli, že je Lecter kultivovaný vězeň vlastní šílené mysli, a Angličan se rozhodl, že zrůdu nechá hovořit neutrálním HALovým hlasem. S monotónní precizností.
"Dokonce i divný klokotavý zvuk Lecterova jména ve mně vyvolával představu černé krabice z Odysey. Žádné emoce. Žádná empatie. Jeho absence citů i smyslných potřeb z něj dělá bezcitné, děsivé vtělení ďábla."
"A že nechcete amerického herce," řekl proti všem zásadám podobných vyjednávání Hopkins.
Producent opáčil: "Měli jsme, to je fakt, pochybnosti o anglickém herci hrajícím amerického vraha."
"Ale já… jsem vlastně Velšan," řekl Anthony… a věděl, že se nemají čeho bát a že klíčem bude ztělesnit naráz dva vnitřní postoje, které spolu jinak u lidí obvykle nekoexistují.
Klid - a ostražitost.
"Když jsem byl velmi malý, jednou jsem se s kombinací těch dvou postojů setkal, a to setkání se stalo součástí mého dětského podvědomí. Měl jsem strašnou hrůzu z pavouků a náš starý dům se bohužel touto ohavnou plíživou havětí jen hemžil. Jednou večer jsem rozsvítil světlo v otcově pekárně a hned vedle vypínače seděl ohromný černý pavouk – seděl trpělivě a klidně, ale zároveň naprosto bdělý, ostražitý. Málem jsem hrůzou vyskočil z kůže."
Chtěl, aby Hannibal Kanibal působil na diváky zrovna tak.
A chtěl být oním pavoukem v otcově pekárně. Ostražitý, připravený, zároveň uvolněný.
"Odtažitost přitahuje svědky a oběti… a vtahuje je do dosahu predátorovy osobnosti."
Rozhodl se upozadit pohyby a síla zrůdy měla být v pronikavém myšlení a neutuchající intuici.
"Ve filmu platí, že čím jste nehybnější, tím lépe. Když se snažíte moc, vypadáte jako blázen; a když jsem začal já hrát ve filmech, tvrdě jsem pracoval na tom, abych se zklidnil. Ve skutečnosti nemám v povaze se dlouho soustředit na jednu věc a trval jsem na tom, aby pro mě navrhli přiléhavou vězeňskou uniformu, namísto typické plandavé a neforemné… Ale sáhl jsem i do dalších zkušeností z dětství.
V internátní škole jsem napodoboval Bélu Lugosiho ve filmu Dracula. Dracula byla i jedna z prvních pořádnějších knížek, které jsem kdy četl a Jonathan Harker se tam řízně žiletkou a okamžitě vycítí fascinovaný zájem Draculy.
Představoval jsem si zvuk, který Dracula žíznící po krvi vydá, jako specifickou kombinaci srkání a mlaskání… a odtud zvuk, který dělám rty jako Hannibal a který se tolik napodobuje. Děkuji ti, Draculo."
V rámci přípravy zkusil číst i knihu o sériovém vrahovi Tedu Bundym, ale byla na něj děsivá, i sekl jí o zem. Ale četl o Stalinovi, jehož dcera tvrdila, že neexistoval opuštěnější muž. Lidi se Stalina k smrti báli, on nikdy moc nemluvil, a pokud se rozčílil, nic se vám nestalo, ale pokud se na vás usmál, byla po vás veta.
Hopkins bujně uvádí i další inspirace a dokonce tvrdí, že je Hannibal trochu jeho školní profesor Christopher Fettes. "Nikdy nepoužil zbytečné gesto." A hovořil prý břitce, úsečně a hleděl na žáky s pronikavou nehybností.
Hopkins přiznává, že mu teprve ta role dostatečně zvedla sebevědomí, ale stejně podstatné bylo, že následně mohl hrát, co se mu zlíbilo, a to přímo v Hollywoodu. Využil to milionově a jako málokdo a většina jeho hrdinů už jsou dobří lidé.
Je nicméně překvapující, kolik rolí zvládl výtečně ve filmech už před Mlčením jehňátek, aniž se to stalo zlomem! Ostatně, narodil se už ve třicátých letech.
Ve Lvu v zimě (1967) hrál skvěle Richarda Lví srdce. V Hamletovi (1969) proradného Klaudia. Ve Sloním muži hraje chirurga (1980). Z Ohrožení Britannicu (1974) jej pamatujeme i z československých kin jako muže, který chce zničit titulní loď, a sám mám rád, jak ztvárnil kapitána Bligha ve filmu Bounty (1984), a to především ohledně vztahu Bligha a jeho důstojníka Fletchera Christiana (Mel Gibson).
Do role megahvězdy přesto Hopkinse žádná z těch rolí neposunula. Až zrůdný psychiatr! A pak… Například v Krajině stínů (1993) hraje spisovatele C. S. Lewise, tvůrce Narnie. Je to smutný film, ale role? Fascinující. V Draculovi (1992) ztvárnil bravurně Van Helsinga - a seká hlavy upírkám! Roku 1995 hrál prezidenta Nixona a v této knize onen úkol rozebírá na mnoha stránkách.
Rok poté následoval Picasso. A snad jste i vy viděli skvělý film Na ostří nože, kde je milencem Hopkinsovy ženy Alec Baldwin - a chce ho zahubit v pustinách; avšak milionář Hopkins se vyzná.
Hrál i Zorra (1998), respektive Zorrova cvičitele… a dlouho lze pokračovat. Ano, ano, sem tam se opět mihne zrůda, ale víc je klaďasů či lidí "normálních", jakým byl i skutečný závodník z životopisného příběhu V zajetí rychlosti (2005).
Hopkins hrál i zoufalce z adaptace předlohy Stephena Kinga Srdce v Atlantidě (2001) a kdo tohle neviděl, ať věc ihned napraví. A měl titulní roli v adaptaci knihy Philipa Rotha Lidská skvrna (2003) a skvěle zosobnil dokonce Hitchcocka (2012). Rafinovaného vraha předvádí v Okamžiku zlomu (2007) a dalšího z amerických prezidentů ve Spielbergově Amistadu. Nezapomenutelným filmem o stáří a pro stáří charakteristické nemoci je pak Otec (2020). Ale Hopkins říká a ví, že jsou to jen role a nesmysl je brát to moc vážně. Ve volném čase maluje a skládá úspěšně i hudbu. I jeho inteligentní paměti stojí za přečtení.
Anthony Hopkins: Vedli jsme si dobře, hochu.
Motto: Nezlob se, nenaříkej a využij svého rozumu. Baruch Spinoza.
Překlad Alena Byrne. BOURDON. Praha 2025. 304 stran.
Verdikt: 90%
Ivo Fencl