Recenze na knihu Jakuba Polácha Czechoslayvakia

Titul právě vydané publikace Czechoslayvakia není hříčka a… všimněte si vprostřed pojmu slay. Na sítích přímo nezlidověl, ale takřka. Zužitkováván bývá, když se něco, o čem referováno, vydaří. Mimořádně povede. Ale souběžně je fonetický přepis toho samého slova vyjádřením pro tavení se a spojování a slévání něčeho dohromady.

Svazek samotný dohromady dal Jakub Polách (*1965) a jednotlivé příspěvky mají společné především to, že se pokoušejí (a jistěže občas marně) povyšovat až na jisté umění projevy tzv. stan kultury, pro kterou je charakteristické, že je vzývaná ikona v jednu chvíli ctěna, aby vzápětí mizela v propadle či byla bita. To celé umocnily sociální sítě a už se dá operovat s předpokladem, že do sebe i politika vsála podstatné aspekty popkultury. Tomu se následně přizpůsobují média, pokud to sama i nepřipravují, a na ruku jde témuž i "veřejná debata". Fungují pak podle téhož i marketingové strategie politických stran a může se to zdát smutné, ale někdejší občanskou angažovanost pohlcuje konzumerismus. Co to znamená, je očividné. Politici mluvívají co popstars a pokřikují na sebe jako hrdinové reality show, jsou s to si chladnokrevně či naopak horkokrevně upravovat vlastní fotografie a nelze se tudíž nezeptat:

"Proč by se tudíž i voliči nechovali jako fanoušci?"

A je-li celá společnost v podobné křeči, i pomyslný česko-slovenský stát s oním SLAY uprostřed názvu může být výsledkem podobně rádoby kulturního afektu.

Výsledek podobného náhledu na stav bytí je věru výstřední kniha a tolerovatelná je především díky tomu, že nápadněji bliká do světa stránka výtvarná. Jako celek je pak publikace i dokladem toho, že nám svoboda se vymezovat přece jenom neodešla s devadesátými lety.

Co knížka obsahuje? - Součástí je i kapitola Národní mýtus jako touha po násilí, jejímž autorem je filozof Benjamin Slavík, a on podotýká, že "kdo se nepodvolí mýtu, bývá vždy vykázán." To sice je možná pravda, ale nic to, pokračuje Slavík, nemění na tom, že se mýtus neurodil "v dějinách", ale "vyprávěním". V mnohém jde o gesto. A je to vždy jenom jeden narativ mezi mnohými možnými. A záludností mýtu je i to, že jaksi "hovořívá sám o sobě".

Další sekvence má podtitul Přirozená demytizace nepřirozeného československého mýtu a jejím autorem je historik Michal Konečný. Zdůrazňuje, jak velikým konstruktem byl čechoslovakismus a nakolik podlehl vlastním hrdinům, modlám a mučedníkům. Ve valné většině textu se ovšem autor obírá Velkou Moravou, a to jako v podstatě chybným předobrazem československé státnosti. Podle komunistické interpretace už (připomíná Konečný) ani nakonec moc nechybělo… a psalo se na našem území azbukou.

Po něžné revoluci se tyto interpretace rozplynuly a reálně zjišťovaná fakta o Velké Moravě vlastně nejsou nijak příjemná. I když… Jak kde. A Slováci se opravdu hlásí k cyrilo-metodskému dědictví, a to již ústavou z roku 1992, a dnešní Fico nepokrytě vzývá jako "krále starých Slováků" knížete Svatopluka. A ještě zdůrazní, že on žil už dávno před svatým Václavem, tj. patronem Čechů.

Postavení tvůrců obsahu v evropském právním prostoru (str. 114) je text, jehož autorem je právní teoretik Tomáš Havlíček, a patří ke čtenářsky náročnějším. Více vtahuje kapitola Království slovanských sester v online popkultuře od sociální antropoložky Marie Heřmanové.

Ta se vrací k ideálům panslavismu, jenž kdysi "řádil" s vlnou národních obrození valících se napříč Evropou. Myšlenka podobného bratrství se od té doby opakovaně vynořuje, a to nejen v politické diskuzi, a neuvědomujeme si ani už, že byla ještě v třicátých letech 19. století původní verze reakcí na pangermanismus.

Ve dvacátém století se totéž stalo součástí mytologie budování Sovětského svazu a propaganda pilně zalívala pojem "matička Rus". Jak se zdá, panslavismus opět nabyl na popularitě po roce 2000… a jako pojem mate někdy i akademické experty. Co vše se za ním skrývá? Každopádně je to natolik pragmatická ideologie, že klidně zaštítí imperialistické tendence, a třeba ruská propaganda onu ideu užívá jako jeden ze svých rétorických nástrojů.

A obecně se sice dá konstatovat, že pojem "matička Rus" už na většinu lidí nefunguje, ale slova "slovanské bratrství", ta ano.

Co víc? - Politolog Benedict Anderson zavedl (1983) ve stejnojmenné knize rovněž pojem IMAGINED COMMUNITIES, a to aby vysvětlil historii nacionalismu na příkladě post-koloniálních států latinské Ameriky a Asie.

"Národ je vždy imaginární a příslušnost k němu založena je na sounáležitosti s lidmi, které jsme - s výjimkami - nikdy neviděli," píše.

Národ je, jak tvrdí, "pouze v našich hlavách", nikoli v krvi, a nacionalismus vlastně byl umožněn až vynálezem knihtisku.

"Bez prostředku komunikace napříč společností není možná ani existence národa" a není možné ani budování národní identity.

Slovenský sociolog Dominik Želinský je pak v našem svazku autorem eseje Modernita a gender v českej imaginácii Slovenska. Dosti tu pracuje s fenoménem slovenské prezidentky Zuzany Čaputové a nedá mu to, aby u ní necitoval i Pitharta. "Moudrá, elegantní, s úsměvem Mony Lisy." Ale pak se i Želinský vrací do historie a ukazuje jednoznačnosti. Už Zeyer, už Němcová, už Mahen chtěli vidět lidovou kulturu Slovenska jako s námi spřízněnou, ale co víc, i čímsi čistší, autentičtější. Oba národy byly "buzeny", a to především vyhraňováním se proti Němcům a Maďarům, a u Zeyera Želinský dokonce nachází tendenci dělat z Maďarů Asiaty.

Jak ovšem konstatuje nikoli pouze Jiří Peňás (zde je citován z časopisu Echo24), jsou Slováci nesporně jiní, a to temperamentnější. Jejich mentalita je jaksi animálnější a je u nich patrný až orientálně-balkánský duch. Představa čechoslovakizmu byla samozřejmě naivní a vykonstruovaná, protože se jedná o národy dost odlišné. Slováci jsou násilnější a český pragmatismus tu jednoduše nefunguje. A Balkán? Klidně. A maďarské "konexe"? Proč ne? I přímo biologicky si jsou Maďaři a Slováci podobnější než Slováci a Češi.

Při žertovnějším pohledu na politiky vychází kniha z několik let staré výstavy "Czechoslayvakia" (2023), která se pokusila zachytit výtvarnou tvorbu a umělecký provoz fiktivní Čtvrté republiky (2018-2038) a která měla ukázat, jak si ta republika zmytizuje události prvních dvou dekád 21. století a jak je prostřednictvím oficiálního "umění" odsune spolu s tradičními politickými systémy do hluboké minulosti.

Asi aby nás pobavil ještě víc, napočítal Petr Uram dosavadních 44 českých a slovenských premiérů, z nichž první byl roku 1918 sám Masaryk, a to v prozatímní vládě. Uram si neutahuje ze všech, ale takřka, a kupříkladu "Ostravana" Josefa Kempného (premiérem 1969-1970) má za ryzí definici průměru a jeho následovník Josef Korčák (1970-1987) je pak pouze jihomoravským Kempným (a bez brýlí). A nejdéle vládnoucí Štrougal (1970-1988) tu dostává až překvapivou šanci, a to…

"Kdyby se narodil ve Státech nebo v SSSR, stal by se ředitelem tamějších tajných služeb."

A porevoluční premiéři? Máme je zde i s podobenkami: Čalfa, Stráský, Pithart, Klaus. Tošovský, Zeman, Špidla ("zdroje jsou"), Gross, Paroubek, Topolánek, Jan Fischer, Petr Nečas, Jiří Rusnok, Bohuslav Sobotka, Babiš, Fiala… Ale některé analýzy těchto mužů jsou možná sofistikované až příliš a ocituji aspoň komentář k jednomu zde přítomnému výtvarnému dílu:

"Mirek Topolánek představuje v československé mytologii opotřebovaného mladíka z radikální občansko-demokratické frakce, do něhož se zamiloval fosilní miliardář. Ten hnědouhelným drápem rozštípl vzduch a v podobě orla Mirka unesl do pražského sídla energetického a průmyslového holdingu. Tam pak Topolánek sloužil jako lobbista a v daném kontextu může mít podobný mýtus i význam alegorický, přičemž únos z Berlusconiho hříšné vily Certosa reprezentuje snahu duše orientovat se na vyšší, fosilní cíle."

Publikaci přispěl vědomě textem i "sám" Václav Klaus, který je tu ilustračně zachycen spolu s andělem - Margaret Thatcherovou, jejíž prsty má zezadu položeny na obou ramenou. Co nám Klaus říká?

"Spojení slov liberální demokracie považuji za falešný výrok, stejně jako kdysi za komunismu sousloví LIDOVÁ DEMOKRACIE. Jakákoli adjektiva přidávaná k těmto základním substantivům jsou tato substantiva zásadně ničící. I liberální demokracie je zásadním útokem na demokracii a to si pouze progresivisté všeho druhu nárokují, že oni spoluvytvářejí nový svět. Nic takového ale není pravda. A že se k tomu někteří politikové, zejména naši, přilepují, je něco úplně jiného. Chtějme demokracii bez adjektiv, stejně jako jsem na počátku devadesátých let žádal trh bez adjektiv. Woke, to není v žádném případě over, a Trump svým zvolením a svými výroky do něj sice drcnul, ale zejména v Evropě se nezměnilo vůbec nic."

Designér a vizuální umělec Jakub Polách, který je editorem této lehce bizarní knížky, se věnuje jako doktorand na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně souvislostem internetové kultury a fanouškovských komunit.

Jakub Polách a kolektiv asi 23 autorů: Czechoslayvakia. Úvod Piotr Sykora. Recenzovali Tomáš Borovský a Marcela Rusinko. Ve spolupráci s Fakultou výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně vydalo nakladatelství Host. Brno 2025. 216 stran.

Ivo Fencl