Recenze na knihu Duchomorna
"Óóó, ty báječnej světe starejch horrorů!!!"
Moderní svět se nám někdy stává peklem. Křiví nás. Mučí. Bičuje větvičkami. I cítíme, že ostatní lidé ve městě v hloubi prahnou po naší smrti… a žen a dam i ženštin se jedinec bojí co čertisko kříže. Poněvadž mu ještě nebylo kýžených osmnáct, že ano, a on čeká a zoufá si...
Ne že by se ženy nelíbily, ale jsou nedostupné čarodějky a líbáme na poušti vzduch. Utrpení se dá zahnat jen maximálním rozdmýcháním nitra mozku, intelektuálním vypětím par excelence. A já osobně třeba čtu a pomáhají mi nejvíce pěkné horory.
Ale ne nacistické - z lágrů, ty deptají, protože se to opravdu dělo. Ne ony! Ty vysněné. Nejraději prastaré, z 19. věku. Věku snů a páry, Verna i Cimrmana. A tak… A tak jsem si vám koupil v hokynářství na rohu (Kosmas) skvělou věc a je to zase a zase zkušený metador Petr Boček, kdo pojmenoval tenhle další svůj výbor z českých strašidelných příběhů Duchomorna, ale…
Ale já, Ivoš, mu říkám Ducholixír či Duchoelixír.
Čtenáře totiž neumoří, nýbrž nás špikuje příjemným mrazením. A strach je, jak už jsem naznačil, kýžeností. A zdravý, potřebný, inspirující.
Autorem titulní prózy Duchamorna (1856), textu s malou apokalypsou na místě pointy, je překvapivě sám revolucionář Josef Václav Frič (1829-1890) a jeho hrdinou zůstává strašlivě temný mág Protibor, žijící v hrůzně bizarním lesním sídle u hradu Hohenštejna, kde se údajná pověst, máme-li to tedy Fričovi věřit, tradovala.
"A ta povídka je plná intrik a vzbouřených emocí," připravuje nás na četbu již dopředu editor.
"Příroda a člověk se porvali, když dělali čarodějovo obydlí nedostupnější. Vypadalo jako kužel s hlavou, jejíž oči a šklebivá ústa tvořily sluje, odkud občas šlehaly plameny a stoupal dým. Korunu měla stavba udělanou z mechu a křovin a dva smrky odsud vyčnívaly jako rohy. Uvnitř bylo plno pohodlných jeskyň a komnat, přeplněných divnými nástroji, a po stěnách visely kosti, netopýři, ptačí hlavy a ptačí křídla. Byly zde kotle a pánve a nemotorné stroje, co se podobají léčkám na lidské duše…"
A uprostřed hlavní jizby? Stál hrubě přitesaný, rozložitý špalek z dubu a řetězem opatřena ohromná kniha na něm.
"A nebylo k věži přístupu a kdo by se byl tajným vchodem u paty skaliny chtěl vloudit dovnitř, zamotal by se v neschůdném labyrintu průseků, děr a doupat; a jestli tam neuvázl v mokré hlíně nebo úzkém skalním průsmyku, ocitl se znenadání opět pod širým nebem, ale na jiné straně."
A jistě, rozložitý javor "k jednomu z přirozených oken vedoucí poskytoval na oko snadnější přístup, ale obíhala o něm hrozná pověst, že se po jeho větvích prohánějí právě ti duchové, které černokněžník přemohl."
Herec Josef Jiří Kolár (1812-1896) přítomen je v té samé knize Duchomorna úryvkem z románu Pražská čarodějnice (1847) a připomeňme, že se vlastně jmenoval banálněji: Josef Kolář. A obdivoval George Byrona, i přidal si Jiřího jako prostřední jméno…
Na jevišti často zosobňoval aristokraty nebo démonické jedince a deklamoval prý a gestikuloval. Dle všeho poněkud pateticky. Jeho fantaskní romány někdy těží z lidové četby a možná nejznámější jsou Pekla zplozenci (1853). Jiným jeho dílem se stal Ďábel ve fraku a jeho pouze v rukopise zachované pokračování se jmenuje Životopis Chiary, mořské panny. Úryvek vybraný pro Duchamornu se odehrává za bouře ve sklepě radnice, kde leží mrtvola ženy obviněné z čarodějnictví.
Václav Rodomil Kramerius (1792-1861) byl nejstarší syn nakladatele Matěje Krameria a jeho druhé jméno správně znělo Richard. Rodomil si totiž začal říkat teprve z vlasteneckých, obrozeneckých důvodů. Tento nebožák neměl šancí, aby udržel rodinný podnik, a musel dokonce na čas odejít do Vídně, kde si přivydělával výrobou voskových figurek. Nakonec stejně zemřel U Milosrdných v Praze na Karlově, což byl chudobinec.
Ale jako literát se do historie zapsal a nestyděl se, což je fajn, adaptovat anglické, francouzské, ruské i německé předlohy. Z roku 1831 je Železná košile, přičemž Poeova Jáma a kyvadlo prvně vyšla roku 1842. Oba autoři nepochybně vykradli příběh The Iron Shroud (1830) od britského autora Williama Mudforda, přičemž nezůstali sami. Pod titulem Železná rakev (1842) transformoval totiž tu samou předlohu i František Doucha (1810-1884).
V naší knize je nicméně Kramerius přítomen jen závěrem svého převyprávění pověsti o Faustovi (1862).
Václav Beneš Třebízský (1849-1884) zde má nedatované přesně povídky Jak slavil hrobař Hrůza posvícení, Krkavci (o pomstě, jejímž vykonavatelem je právě démonický krkavec) a Strašák, což je horor o dívce, která prolomila tabu Popeleční středy, i propadla peklu.
Přízvisko Třebízský vymyslil Václavu Benešovi šéfredaktor časopisu Lumír Servác Heller, aby ho odlišil od Václava Beneše Šumavského (1850-1934). Sám Třebízský byl kaplanem v Klecanech u Roztok a umřel už v pětatřiceti letech. Přesto jeho dílo zachycuje takřka celé české dějiny.
František Herites (1851-1929) byl pro změnu farmaceut a převzal otcovu živnost ve Vodňanech, kde se stýkal s Juliem Zeyerem. Pak se ale odstěhoval do Prahy a tam pracoval jako revizor lékárnických účtů a sekretář Lékárnického grémia. Koncem života přišel o zrak a stojí snad za zmínku, že jeho prasynovcem byl básník Jan Skácel (1922-1989). Lazar a boháč (1892) je vylíčením děsivého skonu uprostřed bujaré společnosti, kam snad smrt vnese pomstychtivý přízrak.
Ignát Herrmann (1854-1935) ani nedokončil střední školu. Stal se kupeckým učněm v Praze, pak byl zaměstnán až v Plzni a potom opět v Praze v galanterii. Od roku 1873 už ale pracoval ve známém nakladatelství Jana Otty (což byl zeť Herrmannova strýčka) a zakotvil v Národních listech, aby roku 1882 založil časopis Švanda dudák. Nebyl tvůrce hororů, spíš naopak, ale v letech 1894-1900 psal do novin strašidelné povídky, shrnuté pak jen částečně knihou Ztřeštěné historky (1902). Bylo to roku 1895, kdy vyšly v Národních listech dva duchařské příběhy Na hranici tajemna, ale naše knížka uvádí jen první.
Končí prostou větou "v pět hodin se utopil ve Vltavě".
Další mistr pera Jan Hýbl (1786-1834) bývá historiky vnímán jako první náš spisovatel z povolání; ale taky na to doplatil. Umřel na vyčerpání v osmačtyřiceti letech a jaksi se ani nestačil oženit. Do svého časopisu Rozmanitosti psal mj. o přírodních katastrofách, požárech a různých kuriozitách. Měl rád i strašidelné povídky a kriminální historky, ale vždy vše vysvětlí racionálně. Což je správné, ne? Na konec textů dával "rozumový výklad", byť třeba i trapně spletitý. A nechybělo ani mravní ponaučení. A tak to má býti, ne? Často se jednalo o adaptace německých předloh, jenže ve své době bylo adaptování na místě. Roku 1820 vydal Poučné a kratochvilné historie o strašidlech, ale zde přítomná próza Šerá světice se objevila až v jiné sbírce z roku 1835. Jde o umnou variaci na téma strašidelného pokoje.
Karel Chalupa (1864-1904) se proslavil soubory Ze staré Prahy (1898) a Z tajů pražských pověstí (1904). K druhému připsala ještě svazek sama Popelka Builiánová. Už z roku 1893 je Chalupův příběh s uťatými prsty Pomsta vodníkova. Editor Petr Boček pentlí knihu, kde může, a za touto povídkou uvádí ještě jednu a kurióznější verzi "řezníkovy smrti po useknutí vodníkových prstů" z časopisu Světozor (1875).
Autorem další povídky Moucha (1888) není George Langelaan, nýbrž právník Gustav "Gamma" Jaroš (1867-1948), mimo jiné popularizátor Broučků. Jde o depresivní obraz umírající lichvářky a hmyz je tu vskutku démonický.
"A moucha seděla roztažena na mokvající kůži jejího čela, sajíc pot, s tučným, hnusným břichem a mlhavýma, velikýma očima."
"Vodnická" Jarošova Pohádka o splavu (1884) má pak za téma dobrovolně utopené.
Alois Jirásek (1851-1930) pomyslně přispěl naší knize povídkou Ve zlé moci (1885) - o dámě pronásledované přízrakem démonického kohouta.
A pak jsem uši ucpala, ale slyšela pořád to jeho dej mně svou duši!"
Zelený pokoj (1900) napsal neznámý Martin Kozák (1861-1924). Byl učitel v okolí Plzně a v Rokycanech se stal ředitelem měšťanky. Jde o vražednou zámeckou komnatu ve Skotsku, která jest vlastně sama démonem.
Autorem Zapomenuté duše (1894), která podezřele připomíná Strašidlo Cantervillské (1887), jen tu místo Amerikánů funguje pražský zbohatlík, je Karel Leger (1852-1934), autor Fantastických povídek (1900).
Vedle vlkodlačí povídky Pan Laski (1845) představuje pak Petr Boček politika a lexikografa Jakuba Josefa Dominika Malého (1811-1885) co autora - upírům věnované - poznámky k Polidoriho Upírovi. Poznámka se zve Přemožitelé upírů a poprvé byla zveřejněna roku 1835.
Takřka surrealistická je povídka Sen (1897) o přízračném psu. Vzešla od právníka Karla Maška (1867-1922), jinak autora Pohádek špatně končících (z téhož roku). Je pravda, že démonický pes se vyskytl ještě i v jeho povídce Shadow (1909), ale ta jednak už není v naší knize a za druhé byla prokazatelně inspirována Psem baskervilským.
Patrně už z roku 1900 je pak próza Petr - s démonickým černým psem a od středoškolského profesora Josefa Müldnera (1880-1954), jinak autora fantaskního románu Bloudění mnicha Inocence (1924) a sci-fi knih Zločin doktora Modrana (1922) a Hvězdná lavina (1926).
Anna Popelková (1866-1928) vydala roku 1897 sbírku Na besedě, zpracovávající méně známé variace pohádkových syžetů, a to často s morbidními a bizarními prvky. Dvě jsou i v naší knize. - Šlechtična Henrietta Ritterová z Rittersbergu (1811-1880) byla po mamince Belgičanka a nikdy se nevdala. Mimo jiné se však stala i vychovatelkou Čelakovského dcer a dceru Boženy Němcové učila francouzsky. Povídku Zardoušená komorná zveřejnila roku 1862.
Stať Vlkodlaci na Haliči (1890) napsal František Řehoř (1857-1899), znalec haličského národopisu. Žil od devatenácti ve Volkově u Lvova a svět Haliče dokumentoval i fotograficky. Napsal víc než 160 hesel Ottova slovníku, ale v jedenačtyřiceti letech bohužel podlehl tuberkulóze.
Václav Tille (1867-1937) je přítomen opravdu děsivou povídkou Polednice (1898). Polykarp Starý (1858-1907) pak textem Cizí krev (1883). Byl lékař, zcestoval Evropu a psával kuriózní a dobrodružné příběhy s fantaskními motivy. A Josef Karel Šlejhar (1864-1914)? Boduje u Bočka povídkou Vosa (1887), vykreslující skrz hmyzí agónii rozpad osobnosti mladíka.
A Julius Zeyer (1841-1901) je na samém konci knize příhodný sekvencí z prózy V soumraku bohů (1898), čerpající ze severské mytologie a líčící boj s upírem. Tohle ovšem nejsou zdaleka všechny povídky báječné Bočkovy knihy, která je i pomyslným bydlištěm řady autorů dalších a dnes už neznámých. Nejenže nás svými díly neumoří, ale opravdu v dnešní době působí dojmem elixíru.
Snad je to, ehm, tím časovým odstupem? Anebo…
VERDIKT: 100%
Ivo Fencl
Kolektiv autorů: Duchomorna. Předmluva a průvodní text Petr Boček. Vydalo nakladatelství Martin Štefko - Golden Dog. Velešín 2025. 448 stran.