Recenze na Hudcovu knihu Mlčení jehňátek
Zdeněk Hudec (*1971) působí na FAMU a patří mezi nejvýznamnější české filmové historiky. Koncem roku 2025 přišel s publikací analyzující (na sto listech) thriller Mlčení jehňátek. Kniha sestává ze čtyř sekvencí vč. kapitol Hannibal Lecter jako objekt fascinace a Starlingová jako oběť ambicí, kariéry, profesní ctižádosti. Právě tento poslední kus vstřebal nejvíc Hudcova vlastního myšlenkového vkladu.
Být plodným historikem a původcem řady knih (Sam Peckinpah a jeho filmy; Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec; Paul Verhoeven a jeho filmy; Reprezentace holocaustu v československém a českém hraném filmu 1948-2019; Český hraný film 1898-1930; Daleká cesta; Postava k podpírání; Miklós Jancsó a jeho filmy; Genderové stereotypy v animované tvorbě Walta Disneyho) naštěstí nemusí znamenat, že nemáte odstup od vlastní práce, nadhled, smysl pro humor.
Jak se k věci staví sám Zdeněk Hudec? Cituji:
"Mnohá témata jsem zcizil jiným, kteří zase plenili texty druhých, což skýtá výhodu, že ten, kdo bude knihu číst, bude zároveň číst texty všech ostatních. Předložená publikace je výtah z děl různých spisovatelů a obsahuje spíš cizí myšlenky než mé, ale uspořádal jsem je podle autorského záměru, jejž jsem si svobodně zvolil.
Učenost jsem výkladu dodal citacemi z děl zejména amerických autorů, což by mělo zaručit její vysokou kvalitu. Ano, konečná skládanka útržků, pocházejících odevšad, se může jevit akademicky mrtvá, nepůvodní, nespontánní, skrz naskrz falešná, zasluhující zhanobení, pichlavý úsměšek nebo rovnou odeslání do stoupy…
a kniha se nemusí líbit zvláště těm, kteří s jinými tématy dělají pravou vědu a míří ke kýžené internacionalizaci a mezioborové kolektivizaci. Přesto upřímně doznávám, že v hloubi srdce nosím naději, že jsem ji napsal tak, aby vyhověla přinejmenším přísným kritériím akademických evaluací, tajně pomýšleje i na to, že mě přiblíží metám nejvyšším - mytickým grantům evropským."
Zatímco režisér Jiří Menzel dával v první polovině 90. let, když působil na FAMU, snímek Mlčení jehňátek za příklad efektní prázdnoty, Hudec ukazuje, čím vším prázdný není. Jako první samozřejmě nepřišel a o stejném díle už přemítají tři starší odborné monografie a plno studií, nemluvě o svazcích, které se mu věnují dejme tomu v rámci analyzování postavy Hannibala Lectera v románech Thomase Harrise (jemuž bylo v září pětaosmdesát let): Hannibal Lecter zatím vystupuje ve čtyřech jeho románech.
Film Mlčení jehňátek měl v Americe premiéru na svatého Valentýna 1991, u nás 24. října. Scénář napsal Ted Tally (*1952), hlavní part Clarice Starlingové hraje Jodie Fosterová a legendární režisér Roger Corman tu získal roličku ředitele FBI Haydena Burka. Třeba není dál vyprávět, a jak si vzpomínáte, intimita dialogů mezi uvězněným lékařem a Starlingovou asociuje katolickou zpověď s prvky psychiatrických sezení.
Za sklem cely stojí vrah - jako lidská tarantule v láhvi - a to, že tam nebudou mříže a ony mříže nahradilo sklo, vymyslela umělecká producentka filmu Kristi Zeaová.
Podle tvrzení Jodie Fosterové se mělo původně začít výcvikovou scénou v areálu FBI, kdy to Clarice "nezvládne" a zůstane "mrtva": nezkontrolovala roh. Fosterové se prý podobné umístění scény nezdálo, a tak dnes úvodem filmu sportuje (běží), zatímco kamera jako kdyby se ptala: "Sleduje běžkyni vrah?"
Tomuto legendárnímu filmu bývá vytýkáno, že předvádí transvestitismus jako znak vyšinuté mysli a ukazatel psychotické poruchy, ale není to zcela pravda. Jednak platilo to samé už pro četné jiné příběhy včetně Psycha a za druhé Lecter sám ve filmu tvrdí, že hledaný vrah není pravý transvestita: jen si to namlouvá.
Osobnost doktora Lectera zůstane divákovi i s jeho šíleným mozkem těžko čitelnou šifrou a například podle historičky Hodelové znamená jeho poznámka k senátorce Martinové "líbí se mi váš kostým" stereotypizaci gaye. Možná má pravdu. Kde však je řečeno, že si Lecter v tu chvíli nedělá legraci a že homosexuální způsoby pouze nenapodobuje? Navíc… Uvědomme si, že tou dobou prahne jiný lotr vyrobit jiný kostým, a to z kůže senátorčiny dcery, kterou drží v zajetí.
Tento druhý šílenec jménem Jame Gumb (sic) bývá přirovnáván k Frankensteinovi a současně je Frankensteinovým monstrem - a sám si látá kůži. Podobně jako Frankensteinovo monstrum se však zrůdou nenarodil a dotvořen je až nevhodně reduktivními společenskými definicemi přijatelnosti! Dvojice Lecter a Gumb může být chápána i jako dvojice Dracula – Frankenstein a v literární předloze říká bulvární tisk Starlingové úvodem Frankensteinova nevěsta, aby jí ve finále přezdíval Draculova nevěsta.
Jak postřehla Yvonne Tabelová, je Lecter i novodobou podobu šíleného vědce ze starých sci-fi, přičemž démonizace lékařů (a psychoterapeutů) už začala Kabinetem doktora Caligariho a nesmírně působivými a prorockými Langovými filmy o doktoru Mabuse. Badatel S. T. Joshi vnímá pak Lectera víc jako Moriartyho - a Clarice jako Sherlocka Holmese.
Že je tenhle povedený psychiatricko-pacientský film adaptací bestselleru Thomase Harrise (ten poprvé vyšel 19. května 1988) alias "Kubricka populární crime fiction", není nutné moc připomínat, asi jako není třeba zdůrazňovat, že pojednává i o kanibalismu. A to účinně. V literární předloze dokonce Hannibal Lecter dlouze přemýšlí i o Géricaultových "anatomických studiích" na slavném obraze Vor Medúzy.
Román po vyjití pochválil sám Roald Dahl a získal Cenu Brama Stokera i Anthony Award. Film odmítl režírovat Paul Verhoven a Jonathan Demme (1944-2017), kterému připadl, už nikdy nenatočil nic lepšího. Předtím taky ne. Co se ale týče závěru filmu, hrubě ostrouhal. Navrhoval Thomasi Harrisovi, aby se - už svobodný a dál smrtelně nebezpečný - Lecter ve finále procházel po Mnichově.
Nebo ve Florencii. I jako znalec italské renesance. Mohlo se to stát? Ne. Harris prosadil svou a vlastní nápad. Tropy.
Bude se procházet v tropech a bude tam jediný, kdo se nepotí. A tím rozhodnutím je Lecter ve finále onou postavou ve slamáku a nepadnoucím saku, kráčející směsicí potících se domorodců. Haiti? Nevíme. Demme řekl: "Ne nezbytně to musí být Haiti."
Závěrem se už tradičně, ale bez vyrábění reklamy lidským svinstvům, zeptejme: "Měly postavy těch dvou vrahů reálné předlohy?"
Vlastně jde o dotaz "do pranice", protože ať vymyslíte cokoli bizarního, v análech zločinu vždycky dohledáte podobně jednající lidskou krysu. Bohužel. Jak to tedy je?
Gumb byl jednak inspirován Tedem Bundym, ale úchylka ohledně šití šatů z kůže se inspirovala Edem Geinem. Za třetí bývá zmiňován jistý Gary Heidnik, ale co prováděl ten, jsem raději nestudoval.
Ostatně: reálně byl vzorem někdo úplně jiný. Mexický chirurg Alfredo Trevino (1931-2009). Zabil svého milence a Harris si Trevina pak spletl při návštěvě věznice v Monterrey (1963) s vězeňským lékařem. Strčili do sebe náhodou? Kdo ví. Trevino byl každopádně i v mexickém lochu elegantní, rozvážný a racionálně uvažující. Nebo tak na Harrise působil. Původně dostal trest smrti, ale propuštěn byl počátkem 80. let, tedy ještě před vznikem románu a filmu.
Co se týká popkultury, nejde ze vzorů nevzpomenout na Leatherface - muže v masce z lidské kůže z Texaského masakru motorovou pilou (1973) - a na děsivou Jasonovu hokejovou masku z Pátku třináctého (1979). Na prodejním (a aukčním) portálu eBay je, mimochodem řečeno, pod titulem Lecter pětačtyřicet tisíc produktů vč. jeho masky za sto dolarů, přičemž za pandemie Covid-19 se prodávaly desetidolarové roušky s vyobrazením stejné masky.
Práva na Harrisův román měl původně - a možná překvapivě - koupena herec Gene Hackman, Harrisův fanoušek. Plánoval film i režírovat a Lectera měl hrát John Hurt. Michelle Pfeifferová měla být Clarice a sám Hackman se v duchu stal Jackem Crawfordem. Hackman byl schopný muž a dokonce sám napsal synopsi scénáře a byl to také on, kdo oslovil scénáristu Teda Tallyho, takřka neznámého. V březnu 1989 však od projektu odstoupil - a výhodně ho prodal.
Ohledně představitelky Clarice se následně uvažovalo o Melanii Griffithové nebo Meg Ryanové a ohledně role doktora Lectera jasno ještě chvíli nebylo. Prototypem kultivovaného a sofistikovaného intelektuálního padoucha byl každopádně James Mason (1909-1984), ale ten už nežil, a tak produkce zvažovala i Roberta De Niro, Roberta Duvalla, Jacka Nicholsona a - dokonce – dobráky vždy jinak hrajícího Dustina Hoffmana.
Ale Demme spatřil Anthony Hopkinse v roli lékaře Fredericka Treverse v Lynchově Sloním muži (1980) a je to tím pádem i David Lynch, kdo Hopkinsovi pomohl odstartovat druhou kariéru: Mlčení získalo Oscary za nejlepší film, nejlepší režii, nejlepší scénář, nejlepšího herce a nejlepší herečku (dobře pamatuji, jak se udělovaly) a vedle dalších čtyř filmů pro kina (jeden už existoval dřív) zmiňme sérii Hannibal (2013-2015) a - méně úspěšný - seriál Clarice (2021), jehož tvůrci bohužel měli zapovězeno jakkoli zmiňovat Lectera, na což dojeli.
Film Mlčení jehňátek podnítil i vícero parodií a připomenu jenom, jak vezou v Simpsonových nerudného pana Burnse k soudu, upevněného na vozík tak, jak už stěhovali Hannibala.
Asi je zbytečné mudrovat příliš nad tím, které žánry se do Mlčení jehňátek vedle thrilleru a hororu slily, ale přítomnou knihou je upozorněno i na "válečné desetiletí" a řádku skvělých snímků "paranoické" ženské gotiky. Mrtvá a živá (1939), Podezření (1941), Gaslight (1943), Točité schodiště (1945), Tajemství za dveřmi (1947), Caught (1948).
Už jen závěrečná poznámka. V memphiské cele se Lecter dotkne Starlingové a je to jediný jejich dotek ve filmu, což lékař komentuje: "Lidé řeknou, že jsme zamilovaní." Věta není původní, ale je převzata z hammersteinova muzikálu Oklahoma (1955).
Verdikt: 100%
Ivo Fencl
Zdeněk Hudec: Mlčení jehňátek. Úvahy o sexu, násilí, a kariéře. Lektoroval Peter Michalovič. Odpovědný redaktor Václav Žák. Vydalo nakladatelství "casablanca - Václav Žák. Praha 2025. 204 strany.