Recenze na „filmový román“ Malý tygr, malé peklo
Učil jsem kdysi v Praze páťáky, šesťáky, sedmáky a osmáky. Jedna dívka, jejíž jméno si už nevybavuji, ale řekněme, že se jmenovala Kalašová, mi, jak si vzpomínám, půjčila román Mrtvá a živá, který z nějakého důvodu přinesla do školy a o který jsem projevil zájem. A víte, že jsem ho doma přečetl? A vrátil. Kromě toho jsem jednou procházel mezi lavicemi a oko mi zavadilo o sešit nadepsaný Malé peklo.
Se zaujetím jsem ho uchopil, ano, opět patřil Kalašové. Zalistoval jsem a uvnitř bylo hezkým písmem vylíčeno, jak děti žijí v jakémsi údolí, kde je to krásné, a to údolí se patrně nazývá Malé peklo. Opět jsem sešit odložil a Kalašovou později vyzpovídal.
Řekla, že píše něco jako román. A já: "Proč se to tak divně jmenuje?"
Pokrčila rameny. Nic víc. Popravdě, hlodalo ve mně podezření. Neopsala to z nějaké knížky? Neexistuje nějaký dětský příběh s údolím Malé peklo? Ale blížila se hospitace, musel jsem taky opravovat diktáty, jestli mě neklame paměť, a vůbec se vám toho ve škole vždycky děje tolik, že pro jedno zapomenete na druhé. A já taky zapomněl. Ale ještě předtím jsem si poznamenal:
MALÉ PEKLO = dobrý název.
Už tehdy jsem byl literárně činný a fascinovaly mě zvučné názvy. Mám pro ně dodnes slabost - a jen pro připomenutí: Lektorka z galerie na rohu, Zabiju Putina v Karlových Varech, Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně, V nitru Kamerunu. Nezní to dobře? Jde o těžko zaměnitelné tituly i těžko zaměnitelné knihy. Oproti tomu loni vydaná Náhradnice Jitky Prokšové je obsahově precizní, ne-li fenomenální román, ale titul je banální a nepracovalo se tu se žádnou metaforou a Jitka to asi nechce tak dělat. Ale ona za to nemůže a komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Zase má Jitka jiné kvality. A pochybuji, že by si dělala na vysoké škole, kde přednáší, poznámky ve stylu MALÉ PEKLO = dobrý název. VELKÉ PEKLO = to je na prd.
A pak jsem jednou začal psát ono Malé peklo, a jelikož byl hrdinou černý kocour, druhá část titulu malý tygr se proklubala na svět už vzápětí. Na Kalašovou jsem sice dávno zapomněl, ale představoval jsem si jinou dívčinu a rozhodl se, že jí věrný Pluto pomůže k seznámení a že se i sám seznámí. A tak se stalo: kocour Pluto pozná u souseda Natálii, kočku, a Alietta pozná díky Plutovi nového souseda. Idyla?
Ano, tato část příběhu byla by idylou, ale miluji víc temnou, gotickou část, kdy se po nebesích přivalí nad Aliettinu zahradu nejčernější mraky, spustí se lijavec a cosi se nikoli prvně pohne na dně studny v zadní části zahrady, kam Alietta jinak chodí jenom ve dne, ale náhle ji neznámý dopisem vyzývá, aby tam přišla v noci. V deset večer, to je už noc.
A když jsem tohle všechno napsal, začalo mi být líto, že nepíšu filmový scénář. Anebo píšu? Všimněte si, že následně se kniha stává materiálem pro filmaře a krásu našla v jednoduchosti, se kterou přecházím z úvodního zahradního horůrku k žánru drsné školy… a od žánru drsné školy do fantasy.
Nebudu zastíral, že závěrečná sekvence měla za vzor některé Tolkienovy knihy, například Hobita, ale já nechtěl nekonečnou "cestu tam a zase zpátky" a představil si opak. J. R. R. Tolkien si dá záležet, aby takřka všecko vysvětlil, a dokonce mohl podle jeho knih vzniknout Atlas. A to je konec tajemství a to jsem nechtěl udělat a vy řeknete, že jsem na to neměl. Asi ne. Ale prvořadě mi to připadalo jako marnost, když budu - na mnoha stránkách - líčit další svět mimo naši dimenzi. S detaily. Ale ano, chtěl jsem o něm ledacos naznačit, ale právě že naznačit. A zbytek?
Nechávám domýšlení každého a vaší svobodné interpretaci a připadá mi, že tak je kniha v konečném důsledku záhadnější a čímsi působivější. Ano, ano, sice je to i zrada detektivkářských postupů, jenže ty je třeba občas vypéci.
Dlouho jsem dumal nad samotným závěrem. Posléze se mi vybavila reálná dvojnice Alietty, která svého času chodila venčit fenku Karinu. Několik měsíců jsem tehdy pracoval na recepci domu, kde ona majitelka Kariny žila, a řekněme, že tak třikrát, ale spíš víckrát mě míjely oba dvě (propojeny vodítkem) a já vždy řekl: "To je Karotka?" A majitelka pejska vždy odpověděla: "Karina." Když se to opakovalo už potřetí, tak jsme se oba smáli víc, ale já si to ruské jméno skutečně pořád nezapamatoval, zatímco Karotku…
Karotku znám od Šimka a Grossmanna. Jak to? Udělali testovou otázku. Koho si vzal Švanda Dudák? A udělali tři možnosti odpovědi. Karotku. Dorotku. Bardotku.
Nevím proč, ale napadlo mě, že by se někde v pekle či nebi či jiném světě, kam mizí po smrti prvořadě všechny kočky, mohlo stát i to, že by se podobná situace s Karotkou a Karinou opakovala donekonečna. Až mučivě. Zprvu by vám to připadalo jako bžunda, ale po nějaké době… Hrůza pomyslet. Takhle se zdravit navždy? Brr. A ještě něco.
Dotyčná neříkala to "Karina" obyčejnsky, na to bych dávno zapomněl, ona se vždy pousmála a řekla "Ka---rina". Pokouším se naznačit přízvuk a výslovnost. Ona dávala přízvuk na první slabiku, načež se zbytek slůvka už jen zhoupl. A já příště: "To je Karotka?"
A nevěřícné popření: "Ka-rina." No, nic. A zde asi vidíme, že některé romány vznikají spíš jako básně: iracionálně.
Autor ani nemá povinnost přesně chápat, co chtěl říct. Kolik čtenářů, tolik interpretací. Kolik malých tygrů, tolik malých pekel. Kolik Karin, tolik Karotek. Kolik třešní, tolik višní.
Verdikt: 65%
Ivo Fencl