Recenze na Dotek medúzy ke sto letům od narození Richarda Burtona
V listopadu 2025 by se sta let dožil Richard Burton, herec zesnulý roku 1984, a osobně ho mám nejvíc spojeného s (mužnou) rolí Marka Antonia z velkofilmu začátku let šedesátých Kleopatra.
Richard Burton chtěl původně být spisovatel a celý život intenzivně četl. I hrdina jeho filmu Doteku medúzy je spisovatel. Podobně jako sir Anthony Hopkins, který s Burtonem bývá srovnáván, byl Velšan… a jmenoval se původně Jenkins; ale v šestnácti jej adoptoval jeho učitel (a producent) Philip Burton.
Jenkins-Burton dostal se poté na Exeter College v Oxfordu a to ho možná (byla válka) zachránilo před smrtí. Určitě před narukováním. Detaily raných jeho let jsou dnes k nalezení v knižně vydaném umělcově deníku.
Už na škole hrál v Shakespearových dramatech a roku 1948 debutoval ve filmu. Sotva byl napodobitelný co do hlasového projevu - a slova miloval.
A říkal, že je to schopnost se (bravurně) vyjadřovat, co leží ještě nad láskou a nad mezilidskými vztahy.
Roku 1952 se dostal do americké adaptace románu Daphne Du Maurier Má sestřenice Rachel a téhož roku mu nabídl hollywoodský producent Zanuck milion za kontrakt na další filmy. Asi sedm jich mělo být. Burton odmítl. Roku 1953 se pak upil jeho velšský kamarád-básník Dylan Thomas (ještě mu nebylo čtyřicet) a právě Dylana Thomase Burton brzy poté ztvárnil na divadelních prknech. Dobrými přáteli byli taky s Laurence Olivierem.
V padesátých letech se stal hvězdou a kvůli daním začal rovnou žít ve Švýcarsku: v Céligny. Posléze mohl mít vše (a ještě víc), ale chlastem permanentně generoval svou cirhózu jater. Liboval si taky v roli sukničkáře, ale všechny vztahy bral niterně. Představitelku Kleopatry Elizabeth Taylorovou si bral dokonce dvakrát… a podváděl ji s manželkou mistra světa formule jedna Jamese Hunta. Rozvod manželům Huntovým poté sám platil. Stál ho milion dolarů.
Z nějakého důvodu se však opakovaně spekulovalo o Burtonově homosexualitě a specifický byl i jeho těsný vztah s jugoslávským politikem a prezidentem Josepem Brozem Titem, ke kterému oddaně jezdil na prázdniny a jehož roku 1972 zosobnil ve filmu.
Vedle Kleopatry jsou on a Taylorová nezapomenutelně zachyceni v Kdo do se bojí Virginie Woolfové (1966)… a je očividné, že hádky tu nehrají, oni je žijí. Bylo mu čtyřicet. Roku 1967 natočili spolu i Zkrocení zlé ženy. On je Petruchio. Roku 1968 hrál majora Smithe v Kam orli nelétají (1,2 milionu dolarů za roli), přičemž se potkal s mladým Clintem Eastwoodem. Roku 1970 se marně ucházel o to, aby se stal Napoleonem u Waterloo, a v polovině 70. let takřka hrál Phila Marlowa, ale měl rolí moc, i nahradil ho pan Mitchum.
Ohledně dalšího filmu Člen klanu (1974) se říká, že Burton během filmování vypil i tři láhve vodky denně. Sám se nechával slyšet, že opilce umí hrát jen střízlivý, ale je pravda, že zde není rolí opilec.
Roku 1972 se taky nechal odpravit cepínem co Trockij. Podle všeho byl Burton (zoufalý) ateista a je těžké zvolit film, do kterého se nejvíc otisklo jeho umění; ale někteří nadšenci (dost překvapivě) jmenují katastrofický horor Dotek medúzy.
Je to, pravda, na diskusi. Burton tu zase tak není. Fakticky mohl své scény natočit během několika hodin. A trochu asi nadehrává. Není patetický, ale…
Film přišel i do kin socialistického Československa a je adaptací románu misantropického spisovatele Petera Van Greenawaye. Burton tu zosobnil literáta Johna Morlara, schopného konat vůlí zločiny. Hned na počátku snímku je však kýmsi - zdánlivě – umlácen.
Jeho mozek přežije a Burton leží zbytek filmu na nemocničním lůžku, aby se zdravý objevoval pouze v retrospektivách. Příběh je nezvykle přímočarý: sledujeme pouze další a další vraždy a katastrofy, vše se stupňuje. Burton vzpomíná na jednotlivé případy své moci a jejího zneužití. Vybavuje si vše před psychiatričkou a pomyslně hledíme jejíma očima. Jde o velmi hitchcockovský příběh… a Burtom stojí sice před kamerou oblečen, ale nějak máte pocit, že je nahý. Proč? Je to asi z toho důvodu, že má specificky uvolněné tělo. Ale myslí mu to. Velmi podobně hrál později Anthony Hopkins Hannibala Lectera.
I Burtonova tvář působí v Doteku obnaženě, dává se na pospas, ale to nadlidskou moc nerozpustí, bohužel ne. Zabil oba rodiče, zabil učitele, a reálně se jednalo o nešťastné náhody. Životem putovaly dál a dál po jeho boku.
"Dumal bych bez konce, aby mě napadl interesantní chlap, kterej nepije," nechal se Burton v nějakém rozhovoru slyšet a jsou asi tak dvě možnosti. Buď se ničil záměrně, nebo neuměl žít bez desítek a desítek cigaret denně… plus několika lahví.
Ale podstata problému, který má vrah v Doteku medúzy, je jiná, a opilý by tohle Burton asi neuhrál (ale nevím): je to neschopnost zbavit se své schopnosti.
A ještě něco: zabiják Morlar upřímně nenávidí prolhanost veškerého světa, jak ji běžně známe, a dekonstruuje prvky světa úplně s gustem.
Prvním vrcholem je retrospektiva, kdy shodí přímo na Londýn letadlo. Ve finále ničí z lůžka v nemocnici obrovskou katedrálu. A mimochodem, právě protináboženskost filmu vedla k jeho uvedení v socialistických biografech. Kněží tu nevěří, že jim cokoli hrozí, a jsou ve finále "po zásluze" zmasakrováni. Jen britská královna patrně uniká. A psychiatrička, která je za pokusem o Morlarovo ubytí (Lee Remicková)? Znovu na konci přichází do nemocnice, ale ani tentokrát nedojde ke katarzi. Čekáme na ni úpěnlivě, ale ona nedokáže spisovatele odpojit a po návratu domů se sama zabije; zatímco Burton soustředěně útočí z lůžka na jadernou elektrárnu. Jméno cíle píše lékařům na papírek, který mu podají. Je to tím, že chce být teatrální? Ani to nechápu, ale film tím funguje. Patrně i román, jenž jsem nečetl.
Lino Ventura, který hraje detektiva, se později vyjádřil v tom smyslu, že byl rolí otráven. Zcela ji nepochopil. Jako reálný detektiv neměl totiž proti obludě vůbec žádnou šanci. Jako detektivka se příběh jen tváří a ve skutečnosti jde o ryzí fantastiku. Pachatel má sílu až božskou a lidští červi typu arcibiskupa jsou bezradní. Ano, určité nepravděpodobnosti ve scénáři odhalíme, když se nad ním zamyslíme, ale sporu nebude, že je film při prvním zhlédnutí nečekaný a působivý. Burton je sem navždy zataven… a je sám sebou. V celé kráse pomyslného literáta.
A říká se, že tento chlap vstřebal i sedm knih denně.
Jistěže jako čtenář. Nežral je!
A odešel v 58 letech - v Ženevě, pohřben byl v Céligny, a to spolu se sebraným dílem svého přítele Dylana Thomase.
Na Oscara byl nominován sedmkrát. Nikdy mu ho nedali. Posledním jeho filmem je adaptace Orwellovy klasiky 1984.
Ivo Fencl