Recenze na (částečně erotický) film Jedna bitva za druhou
Pozoruhodný film Jedna bitva za druhou měl českou premiéru ve středu 24. září. Napsal ho a režíroval Paul Thomas Anderson a je to černá komedie, kterou bych přirovnal k té sekvenci Tarantinova Djanga, kde si jezdci Ku Klux Klanu natáhnou kápě a vidí starou belu, neboť nemohou vidět nic: mají blbě umístění díry pro oči.
V jinak drastické tarantinovce je to jedním z odlehčení, které však může na některé diváky působit až nepatřičně. Obdobně "nepatřičná" je celá Jedna bitva za druhou a Thomas Anderson skrze ni napodobuje Tarantina (například i využitím hudby), ale současně zůstává svůj. A film funguje. Anebo do vysoké míry. Řekl bych, že až PROKLATĚ funguje finální čtvrtina anebo jen pětina (stopky jsem nedržel), která zcelí předchozí zmatek.
Ale ne. Zmatek je příliš tvrdé slovo a není ho, naopak, každý záběr a každá ze scén jsou promyšleny. Jsem ale navzdory tomu toho názoru, že se většina tohoto filmového díla až moc rozpadá. Quentinovo vidění je přece jen trochu jiné a neexistuje tady ani "tarantinovské" dělení na kapitoly: jen se rázně stříhá a přeskakuje a vlétá do flashbacků. Nic proti a stačí film vidět podruhé, v nejhorším potřebí… a poberete i jeho začátek. Není to však chyba? Je. Film má prodávat napoprvé veškerenstvo.
O čem je? Prvořadě o imigrantech (nejenom na mexicko-americké "čáře") a ještě víc o kouzlech a čarách mezi otcem a dcerou. Toho otce hraje za dvacet milionů dolarů pan DiCaprio a jistěže pobaví jeho žárlivé scény, jak je hrdě předvádí v kůži totálního paranoika. Ten je sice tupě zašit doma, ale cítí se roky stíhán. Dcerku nechce pustit ani na rande a válíme se, pravda, smíchy, jenže… Stará židovská či možná pouze woody-allenovská pravda se opět prokáže.
"Jestliže jsi paranoik, brachu, tak to neznamená, že po tobě i paralelně a opravdicky nejdou a nešlápnou ti na veškerá kuří oka i krk."
Pozoruhodnou roli má v tomhle filmu i druhé jeho eso, herec Sean Penn. Hraje zde rasismus hlásajícího vojáka, který ale souběžně přímo šílí z černošky. Tak jako ona z něj. Mohlo se to stát? Ano, ba děje se to ve světě stále a dokolečka. Vztahy zajatce a zajímajícího. Vztahy člověka od státu a člověka, jehož stát vytáčí. A přehnané sekvence o kooperaci bílého zupáka a tmavé ženy tu tkví v tom, že si navzájem padají do objetí a hrají si, jak přízračně prahne jeden druhého "odkráglovat". Ale vzrušují se tím. Nepochopitelně přehnané to, dojde nám, není. Jen lidské.
Také si přečtěte: Film Jedna bitva za druhou připomíná, že minulost není uzavřená kapitola
Anderson kromě toho předvádí konspiraci v otrokářké skupině, ukrývající se - doslova – v podzemí a přehání hravou rituálnost a pošetilý fanatismus, které jsou typické pro podobná sdružení. Efekt to nadsazování má: podobně jako v Tarantinově scéně s bílými kápěmi bez očí vyvstává ubohost, trapnost a bezzubá absurdita rasismu a možná, že teprve při notném přehnání ji pochopíme nejzdravěji obnaženou. A že komičtí? Ano. Ale jsou směšnými obětem, které nechávají zabíjet? Stěží a sotva.
Film je rozpohybován nejen Leonardem, nýbrž i několika skvělými honičkami aut, přičemž se jich vždy účastní víc než dva vozy. Zvláště závěrečná sekvence na ZVLNĚNÉ silnici už dnes a navždy vstoupila do filmových dějin. A co se pointy týče? Autor, prozradím, vyjde vstříc tomu, že je většinový divák zvyklý na nenápadně kýčové konce. Vadí to snad? Neřekl bych. Už je to zavedená norma a podobné finále je tudíž funkční, katarzní a lepší, než kdyby jinak dosti brutální film končil nihilisticky.
Ale skutečná zvláštnost a katarze tkví ještě jinde. V tom, že paranoia mizí a to, co nebylo DiCapriem tolerováno jeho partnerce-revolucionářce, bude posléze tolerováno její zachráněné dceři. Anebo by tomu tak nemělo být? A je snad brojení proti systému nesmysl?
Film naznačuje a vnímavému i ukazuje, že se revoluce obrací proti samotným revolucionářům a že se může z boje proti zdánlivému fašismu stát fašismus jako takový. Nebo horší. Zvíme to hned úvodem, kdy hrozí, že se zachraňování migrantů zvrhne v jejich zhoubu. Anderson ukazuje obě strany problému a obě strany hranic. Říká, že nejhorší je strach - a lépe je se smířit s tím, že naše děti (mládí jako takové) budou chtít brojit. Je zhola zbytečné se to pokoušet utnout (jakkoli): jen přilíváte do ohňů olej. Je správnější mládí nechat, ať se vyřádí při lámání starých struktur? Asi ano. I ono samo zestárne a uvědomí si absurditu či marnost dřívějšího počínání. Samo částečně "vytuhne" ve starou strukturu.
Filmu bohužel nevydrží stoprocentní tah na bránu od začátku do konce a je štěstí, že finále předchozí události sepne v cop. Ten ospravedlní i to, že se film do té éry poněkud rozpadá a působí až samoúčelně. U Quentina Tarantina nikdy nic podobného není. Má díla kompaktními celky. Vůbec nemate. Anderson chce příliš - a stává se nepřehledným. Nemusíte se mnou v tom souhlasit, ale nebýt oné poslední pětiny, měli bychom možná na talíři pouze polízanici a podívanou pro snoby. Kdo je snob? I člověk, který dopředu ví, že právě takto má vypadat provokativní filmové dílo.
Už dopředu se obrní proti představě, že by mu umělec servíroval blbosti. Snob vidí jen své a je spokojen, ale sám snob nejsem, a tak má u mě Andersonův film něco mezi šedesáti a sedmdesáti procenty. Takoví normální zabijáci jich, mimochodem, u mne měli jen padesát. Ale nejde o procenta. Podstatnější je, že se tvůrce navzdory řečenému neblamuje v zásadních postřezích o zupáctví a revolucích a Švédském syndromu a chtíči a sexu a otcovské lásce. Pravda tak není pošlapána a milujme taky zdejší nedokonalosti. Ani život není dokonalý. Proč tudíž chtít na plátně stoprocentně sestavené pendlovky? Stačí tyto, jen málokdo jiný by je dokázal vyrobit.
Závěrem jen pár slov o - nepřiznaném - autoru předlohy Thomasi Pynchonovi. Je mi totiž proti srsti ignorance věnovaná spisovatelům jako zapomenutí hodným autorům předloh. A Tom Pynchon ještě žije, byť mu je osmaosmdesát, a předloha Jedné bitvy za druhou měla v devadesátkách nadšené recenze. Jmenuje se Městečko Vineland, vyšla prvně roku 1990 a to je i rok, kdy si Pynchona vzala za manžela jeho literární agentka Melanie Jacksonová, pravnučka Thea Roosevelta a vnučka prokurátora Norimberského procesu Roberta Jacksona.
"Slovo samotář je kód vytvořený novináři a vlastně znamená NERAD MLUVÍ S NOVINÁŘI," nechal se Pynchon slyšet právě až v devadesátých letech, kdy byl jistým kameramanem CNN nafilmován (roku 1997) na Manhattanu, což mu bylo nepříjemné.
Ačkoli se narodil roku 1937, známo je vlastně jen několik jeho fotografií. Suverénně se vyhýbá médiím, asi jako to desetiletí uměl Salinger, a raději dál píše, takže letošního října má vyjít nový jeho román Shadow Ticket.
V letech 2004-2006, pravda, dovolil, aby byl potřikrát předveden v animovaném seriálu Simpsonovi, jehož je fanouškem, ale i zde je zobrazen s papírovým pytlem přes hlavu.
Až Pynchon zemře, v newyorské Morganově knihovně bude odpečetěno přes 120 dopisů, které psal literární agentce Candidě Donadio v letech 1963-1982, a v prosinci 2022 oznámila Huntingtonova knihovna, že získala jeho literární archiv plný strojopisů i konceptů jeho románů, ručně psaných poznámek a korespondence s vydavateli.
Verdikt: 70%
Ivo Fencl
Jedna bitva za druhou. USA 2025. Scénář a režie Paul Thomas Anderson. V hlavní roli Leonardo DiCaprio. Na motivy literární předlohy Thomase Pynchona.