Ivo Fencl: Recenze filmu Pět nocí u Freddyho

Pět nocí u Freddyho je film a pokus takto adaptovat takřka deset let starou počítačovou hru. Dosti slavnou hru. Vytvořil ji Scott Cawthon (*1978) a dočkala se mnoha pokračování. Film využívá také prvky těch dalších dílů, přičemž čtvrtý byl kritizován pro banálnost… a jeden z dalších naopak sofistikovaně i invenčně mísí motivy všech her předchozích.

Scott Cawthon vydal první z her v létě 2014. Ocitáme se v pizzerii a jsme strážný Mike Schmidt: právě nás přijal pro sedm nocí. Zdánlivě jsme sami, ale hlídáme "spící" animatronické roboty v podobě roztomilých zvířátek. Přes den v pizzerii obstarávají bžundu, i hudební, ale ustrnou. Asi jako když si děti hrají na sochy. Ve skutečnosti uvnitř robotu tiká nebezpečí a šest hodin od půlnoci bude asi po vás.

Pro hráče je těch šest hodin devíti minutami - a bohatě stačí, abyste se orosili. Živoucí podstata figur vnímá, že číháte u obrazovek, a nepřipadáte jí ani tak jako poživatelné maso, přijdete jí coby kostra. Kostra ještě neobalená pomyslným voskem panoptika. Tyto Cawthonovy potvůrky vás prostě prahnout oblékat, asi jako vaše dcera obléká mrkací panenku. Oni vás ale nacpou do "kostýmu" medvěda a kostým vás současně odpraví.

Roboti, jak vyjde najevo, obsahují duše zavražděných a neprávem vás - jako strážného - viní z tohoto prekérního údělu. Jste objekt jejich nenávisti, ale nezakleli jste je, přece. Skutečného vraha je nutno identifikovat. Hra je to poutavá, a nestihnete-li včas přirazit ty i ty dveře před některým z bubáků, následuje pro vás šok rovný pomyslné smrti. Nikam neutečete. Nohy máte jako v betonu - a smíte leda čučet jako voyeur. Kamerami. Bohužel mají kamery mrtvé body, v nichž se někteří z robotů fikaně skrývají. A svítíte-li si speciální baterkou, může vám zase brzy dojít energie. Což i jinak. Veselí vrazi se mezitím přisunují chodbami pizzerie. K vám. Pokaždé stojí, když nepanuje tma, blíž a ještě aktivnější budou za šesté, bonusové noci. Přečkáte-li ji, odemkne se noc sedmá; ta je "volně nastavitelná" a konečně smíte volit obtížnost boje. Můžete se v něm střetnout s několika "velice milými" bytůstkami a sám Freddy Fazbear je tu leader kapely. Vypadá jako cirkusový zpívající medvěd - s motýlkem, v cylindru. - Jeho druhem je fialový králík s elektrickou kytarou, a protože vůbec nemá obočí, je ze všech těchto punťů nejstrašidelnější. Dalším je "Kalimero" alias žluté kuře s dortíkem, kterýžto má kukadla, a výzvou na bryndáku: "Bez prodlení a bez prošení alou do jídla." A kde kuře zůstalo? V kuchyni! Ale pouze slyšíme, jak se tam ona kuřecí dáma činí, protože kamera nefunguje. Konečně přichází červený lišák s hákem a páskou na oku, jakýsi kapitán Hook z Petra Pana. Je nejpohyblivější z robotů a pohyby vidíte; není to turistika pod rouškou tmy jako u ostatních. Lišák na začátku číhá za oponou na svém pódiu, kterému říká Pirátská zátoka, ale odsud vychází a nakonec vás dostane. Nebo taky ne. Zakladatelem pizzerie není nikdo z nich, ale šestinásobný vrah (jak se posléze odhalí) Bill Afton.

V první hře se Afton, pravda, ještě neobjevuje. A jak si poradil s touto franšízou hollywoodský film? Sporně. A kdyby scenáristka a režisérka Emma Tammi vycházela pouze ze základu první hry, zplakala by nad výdělkem. Takhle je výsledek o kytičku lepší, anžto čerpala z víc her. Znalce a fanoušky nezmate a v kinosálech sedí šťastni. V Americe film dost uspěl, ale horší to bude s neznalci her; ti napoprvé tápou. Film víc počítá s prvními z dotyčných a neznalí váhají nad jeho samoúčelností. Chválit se ale dá mnohé a také je to pořád ještě pro děti (nedojde na viděné brutality); výtvoru tak můžete přezdívat "dětský slasher" a je to produkt strašidelný, přičemž efektu docílí málem: roztomilými roboty.

Aby byly tržby vyšší, prodávají se samozřejmě něžná monstra i v podobě plyšáků (anebo snad i figurek), ale novum to není, protože marketing se vázal již na hry.

První byla - lehce - inspirována sérií Noční můra v Elm Street. Ne ještě tolik, jak vás napadne po zhlédnutí letošního bijáku, poněvadž mrazivý motiv vstupování do snu (stále stejného, a přece se posunujícího) nepochází z prvé části hry. Sem přitom je klíčový a následkem traumatu. Hrdinovi-strážnému unesli v dětství bratra a on nechytil, nedohonil a ani později nenašel pachatele.

Ve hrách zprvu nevíme, kdo se v robotech skrývá a koho nenávidí duše uvnitř. Nezdá se taky možné, že by se do robotu napasovala dětská těla. Policii ani nenapadlo je uvnitř hledat. Mytologie her, jak vidíte, není komplikovaná; ale přenést atmosféru, kterou žijí hráči, na plátno, byl přesto oříšek. Film jen slibovali a roky odkládali, i vznikaly adaptace "falešné" a nepřiznané.

Např. The Banana Splits Movie (2019), podle scénáře Jeda Elinoffa a Scotta Thomase, již režírovala další dáma, Kanaďanka Danishka Esterhazy (*1969). Chlapec tu má rád televizní pořad The Banana Splits, a když má narozeniny, celá rodina dostane šanci zúčastnit se natočení jedné epizody; jenže zvířátkovští roboti zrovna mají poruchu a začnou vraždit. Zaměstnance, návštěvníky, každého.

Tato show přitom není vykonstruována pro film a skutečně se v USA vysílala. Měla, už v letech šedesátých, čtyři hrdiny bavící děti, a byli asi jako u nás Jú a Hele, anebo jako američtí Teletubbies. Ale ti jsou strašidelní již sami.

Hudebním leitmotivem se u "Banany" stala chytlavá písnička Tra la la a Fleegle, Bingo, Snorky a Drooper původně vůbec nestrašili. Jenže se naštvou. Show jim zrušili a umělá inteligence se (není vysvětleno jak) rozhodne masakrovat stvořitele. Lidi. Proč? SHOW MUST GO.

Animatroni působí až překvapivě děsivě a víme, že i druhý díl Krotitelů duchů pracoval s veselým, byť obřím panáčkem, co jde městem a děsí; ale tady komedie mizí úplně a zůstává pouze slasher. Scénář vykrádá i sérii Dětská hra - o vraždící panence Chocky -, Kingovo To a Westworld. Ale nejvíc videohru Pět nocí u Freddyho.

Druhým takovým filmem byl Williho kouzelný svět (2021), známý jako Lunapark hrůzy, kde cosi jako herectví předvádí němý Nicolas Cage. Scénář stvořil kalifornský herec G. O. Parsons (*1982) a režíroval to Kevin Lewis; snad je film zajímavý i účastí českého herce Jiřího Staňka (mj. Lidice).

Producent díla Nicolas Cage tu hraje uklízeče v zábavním parku a nemá ani slovo textu. Vlastně má: "Fuck." To jednou praví během válení pinballu.

Tento hrdina se ani nijak nejmenuje, a protože má pouze kartu a nikoli hotovost, nechá se na začátku najmout v městečku na onu práci. Přistoupí na nabídku, ale naštěstí není nemehlo; a když zjistí, nakolik prahnou živoucí roboti po krvi, stane se likvidátorem. A to, že film vykrádá úspěšnou počítačovou hru, naprosto není přiznáno. Fanoušci Pěti nocí to samo sebou postřehli. A je to sice hlavně komedie, ale hororová. Cage je zde místo bizáru - a tento herec občas projevil talent, ale poslední roky hraje snad úplně ve všem. Jako tady. On a parta pubescentů se utkají s animatronickou gorilou, želvou, krokodýlem, rytířem, pštrosem, se sirénou a chameleonem, s lasičkou. Cage - s kamennou tváří - bojuje pomalu jak Ash z Evil Deadu a jen občas vysadí a hraje pinball, ačkoli přece musí vědět, že to bude pár teenagerů stát život. Ale už zase kope, škrtí, trhá a seká. Ani uklízet nepřestává. A mezi tím vším loká fiktivní energetický drink s idiotským nápisem "trocha kofeinu posílí tvůj polibek".

Na filmu Pět nocí u Freddyho mi nejvíc vadí, že končí stylem "určitě chceme pokračovat v sérii". Je to trapas. Stejně jako nedostatečně charismatický padouch. Roberta Englunda nemusím, ale byl případ chlapa, který je dodnes ikonou. Táhl onu sérii z Jilmové ulice a "maskot" už bude navždy. To si neodpárá. Ale zde se nic takového nekoná. Princip se podobá slasherům, to ano, jenže typu Halloweenu a Pátku třináctého. Takže je zde šumafuk, kdo pod maskou vraždí a kterému že herci ji picli na kukuč.

Hlavní hrdina hraný Joshem Hutchersonem se stará o desetiletou sestru. Zmizení jejího bratra v lesoparku považuje už deset let za vlastní chybu. Viděl s ním jen odjíždět auto. Přijme práci nočního hlídače v již i přes den zavřené pizzerii Freddyho Fazbeara (ztratily se tu děti) a sledujeme také hrůzný konec předchozího strážného.

Videohra Scotta Cawthona původně byla dostupná pro PC, Android a iOS; ale od roku 2019 také pro konzole Nintendo Swich, Playstation 4 a Xbox One. Podstatnými jsou v dalších částech postava Aftona a jeho dcery Vanessy. Potkáme je také ve filmu - a policistka Vanessa zde vystupuje jako dobrá víla, přestože má strašné tajemství a není vyrovnaná s minulostí. Znalci her ostatně vědí, že ta dáma nemusí být ani zdaleka klaďasem.

Jak film kumuluje prvky více her, je bohužel uspěchaný. Zatímco po většinu času má jakési napětí a budí dokonce úzkost, konec je dementní a hlavně bez emocí. Jde jen o konstrukci a příliš okatě tvůrci říkají: "Chcete-li vidět víc, zaplaťte za druhý díl."

A hlavní padouch již tady vysloví (ve hrách až pozdější) hlášku "budu se vracet pořád".

Následkem PG-13 ratingu se vraždí mimo kameru, což mi nevadí, a navzdory animatronice "pouťových" robotů přiznejme, že v jádru nejde o moc víc, nežli zopakování osvědčených filmů Dům voskových figurín (1953, 2005). Nu, ale přišla moderní doba - a duše obětí ve vosku tak musely nahradit duše obětí v plyšácích.

Autor Ivo Fencl

Image from Pixabay