„Dej vědět, až dorazíš.“ Příběhy našich blízkých zůstávají v obyčejných větách

Příběhy našich blízkých mizí rychleji, než si připouštíme. Jednou nebude koho se zeptat

"Potřebujeme nějakou hezkou fotografii."

Tak často začíná hledání. Otevřete galerii v telefonu, vytáhnete krabici ze skříně nebo zavoláte někomu z rodiny, kdo měl vždycky na starosti focení. Jenže co přesně znamená "hezkou"?

Na jedné fotografii má tatínek zavřené oči. Na druhé drží v ruce půllitr. Třetí je povedená, ale stojí na ní vedle člověka, kterého by rodina nejraději vystřihla i s kusem ubrusu. A ta jediná opravdu důstojná vznikla před pětadvaceti lety. Tehdy měl ještě knír, který později nenáviděl.

"Tuhle by si nevybral," řeknete.

Možná máte pravdu. A možná by se hlavně divil, proč kolem jedné fotografie všichni tak dlouho chodí a diskutují.

Po fotografii přijdou slova.

Jméno. Datum narození. Datum úmrtí. Informace o posledním rozloučení. Pak několik vět o tom, kým byl.

Tady se člověk často zarazí.

Jak mám několika větami popsat někoho, koho jsem znal celý život? Kam se vejde jeho hlas, humor, tvrdohlavost nebo způsob, jakým se tvářil, když tvrdil, že se nezlobí, a přitom bylo všem jasné, že se zlobí velmi?

Nevím, zda existuje jediný správný způsob, jak takovou vzpomínku napsat. Spíš ne. Každá rodina má vlastní řeč, vlastní příběhy a také místa, o kterých se mlčí. Můžeme ale začít jednoduše. Tím, co si opravdu pamatujeme.

Protože i to se stává. Chceme napsat něco krásného a nakonec dvě hodiny vybíráme mezi slovy "milovaný" a "drahý".

Nejdříve si ujasněte, co má vzniknout

Smuteční oznámení, nekrolog, smuteční řeč a memoár nejsou totéž. Každý z těchto textů má trochu jiný účel.

Smuteční oznámení předává základní zprávu a většinou také informace o posledním rozloučení.

Smuteční řeč zaznívá během obřadu. Nemusí vyprávět celý život od narození do posledního dne. Měla by však znít tak, aby v ní přítomní poznali člověka, se kterým se loučí.

Nekrolog se na jeho život dívá ze širšího pohledu. Může zachytit rodinu, práci, zájmy, hodnoty i to, co znamenal pro své okolí.

Memoár nabízí více prostoru. Může spojit životní příběh, fotografie, důležité události a vzpomínky lidí, kteří zesnulého znali.

Než začnete psát, položte si jednu otázku.

"Co má po přečtení tohoto textu zůstat?"

Má se čtenář dozvědět, kdy proběhne pohřeb? Má člověka trochu poznat? Nebo chcete vytvořit vzpomínku, ke které se rodina vrátí i za několik let?

Někdy potřebujete všechno najednou. Jen není nutné vtěsnat celý život do jediného odstavce.

Nezačínejte hotovou první větou

Prázdná stránka se tváří, že od vás okamžitě očekává něco krásného, hlubokého a nezapomenutelného. Nejlépe větu, která dojme rodinu, vystihne zesnulého a nebude znít jako text převzatý z cizího parte.

To je na jednu větu poněkud přehnaný požadavek.

Začněte proto jinak.

Pište si jednotlivá slova. Jména. Data. Místa. Události. Věty, které dotyčný často používal. Nemusí na sebe navazovat.

Klidně může vzniknout něco takového.

"Nesnášel pozdní příchody."

"Každou neděli vařil vývar."

"Tvrdil, že nemá rád psy. Potom jednoho tajně krmil pod stolem."

"Když jsme potřebovali pomoct, přijel."

Tohle ještě není hotový text. Ale už je v tom člověk.

Životopisná data jsou samozřejmě důležitá. Kde se narodil, čemu se věnoval, koho miloval, kde pracoval a co v životě prožil. Berte je ale jako kostru. Samotná data nám neřeknou, jaký člověk byl, když přišel domů, co ho rozesmálo nebo jak dával druhým najevo, že mu na nich záleží.

Hledejte obyčejné věci

Když chceme někomu vzdát úctu, saháme po velkých slovech.

Byl výjimečný. Obětavý. Laskavý. Milující.

Mohou být pravdivá. Jenže sama ještě mnoho neukazují.

Co znamenalo, že byl obětavý? Vstával dřív, aby odvezl děti do školy? Staral se roky o nemocnou maminku? Přijel opravit kapající kohoutek, i když jste mu volali v neděli večer a tvrdili, že "to vlastně vůbec nespěchá"?

Konkrétní situace řekne o člověku víc než několik krásných přídavných jmen.

Místo věty "Byla velmi pohostinná" můžete napsat, že nikdo neodešel z její kuchyně hladový a že návštěva, která přišla jen na kávu, často odcházela s krabičkou řízků.

Místo "Měl velký smysl pro humor" můžete použít větu, kterou pronášel pokaždé, když se něco pokazilo.

"No, tak to jsme zase vymysleli."

Najednou není v textu jen informace. Je v něm jeho hlas.

Zkuste si vzpomenout na obyčejné věci. Jakou hudbu poslouchal. Co vařil. Kam rád chodil. Co měl vždycky v kapse. Který hrnek používal, přestože byl dávno odštípnutý. Jak se choval, když měl radost, a jak vypadal jeho pohled, když už měl všeho dost.

Možná právě tyto drobnosti budete jednou hledat v paměti nejvíc.

Ptejte se lidí, kteří ho znali jinak než vy

Datum narození najdete v dokumentech. Jméno školy možná na vysvědčení.

Ale kdo vám řekne, jak se vaše maminka smála, když ji něco opravdu rozesmálo? Kterou písničku si pouštěla při úklidu? Proč nikdy nevyhodila modrý hrnek s uraženým uchem?

Na to potřebujete lidi.

Nemusíte svolávat velkou rodinnou poradu. Někdy stačí napsat několika blízkým.

"Co se ti vybaví jako první, když si na něj vzpomeneš?"

Tato otázka funguje lépe než obecné "Napiš mi něco o tatínkovi". Na tak široké zadání většina z nás odpoví, že si to musí promyslet. A pak si to promýšlí tak dlouho, až se musíme připomenout.

Ptejte se konkrétně.

"Jakou větu říkal pořád dokola?"

"Kdy ti nejvíc pomohl?"

"Co jste spolu dělali, když jste byli malí?"

"Čím tě uměl rozčílit?"

Ano, i tím posledním.

Vzpomínka nemusí být vyrobená jen z krásných vlastností a nedělního světla. Někdo chodil pozdě. Někdo byl příšerný řidič. Někdo opravoval každého, kdo špatně vyslovil cizí slovo.

"Děda byl nejhodnější člověk na světě," řekne jeden člen rodiny.

"Ano, ale nesměli jste mu sáhnout na nářadí," doplní druhý.

A děda je najednou skutečně mezi námi.

Každý si pamatuje trochu jiného člověka

Pro vás to byl tatínek. Pro někoho jiného bratr, kolega, soused nebo kamarád ze školy. Každý poznal jinou část jeho života.

Někdy se vzpomínky krásně doplní. Jindy si odporují.

"Nikdy si nestěžoval," řekne někdo.

Vy přitom dobře víte, že si každé ráno stěžoval na počasí, politiku a cenu másla. Možná si však nestěžoval na věci, které skutečně bolely. Obojí tedy může být pravda.

Nemusíte rozhodnout, která verze člověka je správná. Lidé se chovají jinak doma, jinak v práci a jinak mezi starými přáteli.

Já bych se nesnažil všechny pohledy dokonale sjednotit. Spíš bych z nich vybíral ty, které společně vytvářejí živý a poctivý obraz.

Ne bezchybný.

Poctivý.

Jak vybrat fotografie

Fotografie nemusí být technicky nejlepší. Musí něco nést.

Dokonalý portrét z ateliéru může ukazovat tvář. Rozmazaná fotografie z chaty vám ale možná připomene celé léto. Jak pršelo. Jak se spálily buřty. Jak se všichni hádali o cestu a potom se tomu ještě deset let smáli.

Vyberte hlavní fotografii, na níž je člověk dobře poznat. Potom hledejte snímky z různých období.

Dětství. Rodinu. Přátele. Práci. Koníčky. Obyčejné dny.

Právě obyčejné fotografie bývají nejcennější. Na slavnostních snímcích stojíme rovně a snažíme se vypadat dobře. Na těch ostatních jsme často sami sebou. Vaříme, spíme v křesle, sekáme trávu nebo přesvědčujeme rodinu, že gril určitě sestavíme bez návodu.

Ke snímkům si napište, koho zachycují, kde vznikly a přibližně kdy.

Možná vám to dnes připadá zbytečné. Vždyť přece víte, kdo na nich je.

Jenže za dvacet let může fotografii držet v ruce někdo, kdo už se nebude mít koho zeptat.

Nečekejte na krásný začátek

První věta často přijde až nakonec.

Začněte tam, kde vám to jde. Napište jednu vzpomínku, popis společného místa nebo větu o tom, co měl rád. Úvod se může objevit později, až pochopíte, jaký příběh vlastně vyprávíte.

Nemusíte začínat slovy "Narodil se dne".

Můžete začít člověkem.

"Když František řekl, že přijde za pět minut, znamenalo to nejméně půl hodiny. Rodina s tím počítala, přátelé si zvykli a on sám nikdy nepřipustil, že by chodil pozdě."

Nebo místem.

"V kuchyni naší maminky bývalo vždycky o jednu židli víc, než rodina potřebovala. Pro případ, že by někdo přišel."

Nebo větou, kterou často používal.

"Hlavně z toho nedělejte vědu," říkával tatínek pokaždé, když jsme začali něco řešit příliš dlouho.

A možná by to řekl i teď.

Pište tak, jak o něm opravdu mluvíte

Představte si, že sedíte s někým, kdo zesnulého znal, ale dlouho ho neviděl.

"Jaký vlastně byl?"

Co byste odpověděli?

Nejspíš byste nezačali slavnostní větou o jeho životní cestě a nezlomné síle ducha.

Řekli byste něco konkrétnějšího.

"Byl tvrdohlavý, ale když šlo do tuhého, mohl ses na něj spolehnout."

"Máma pořád něco organizovala. Myslím, že kdyby mohla, naplánovala by si i vlastní pohřeb. A pravděpodobně lépe než my."

"Navenek působil přísně. Doma ale zachraňoval každého poraněného ptáka."

Takhle lidé mluví. A podobně mohou také psát.

Přečtěte si text nahlas. Hned uslyšíte, kde mluvíte vy a kde se náhle ozval někdo v dokonale padnoucím černém obleku, kdo používá slova jako "nezměrná prázdnota", přestože jste je v životě nevyslovili.

Využijte jeho vlastní slova

Někdy se snažíme člověka popsat, a přitom máme jeho hlas přímo před sebou.

Ve zprávách. Dopisech. Pohlednicích. Poznámkách na lednici. Věnováních v knihách. Možná také v receptech, kde stojí "trochu mouky" a nikdo už dnes neví, kolik je trochu.

Nemusíte hledat velké myšlenky.

"Až přijedete, zavolejte. Udělám polévku."

"Nekupuj to, doma to určitě máme."

"Vezmi si bundu."

Tři obyčejná slova mohou říct o vztahu víc než celý odstavec o mateřské lásce.

Uvozovky v takovém textu nejsou ozdoba. Na chvíli člověka znovu slyšíme.

Nemusíte z něj dělat světce

Při posledním rozloučení nechceme nikomu ublížit. Nechceme otevírat staré spory ani připomínat chvíle, které stále bolí.

Současně ale není nutné napsat příběh člověka, kterého by jeho vlastní rodina nepoznala.

"Tatínek byl vždy klidný a trpělivý."

Opravdu?

Možná byl obětavý, pracovitý a rodinu miloval. Zároveň dokázal vybuchnout kvůli špatně zavřeným dveřím. Jedno nevylučuje druhé.

Důstojnost není totéž co idealizace.

Nemusíte vypisovat chyby. Můžete však volit věty, které člověka zachovají pravdivého.

"Někdy s ním nebylo jednoduché pořízení. Sám by to nejspíš označil za důkaz, že měl vlastní názor."

Taková věta může přinést úsměv. A někdy i úlevu.

Pravdivost však neznamená zveřejnit všechno. Rodinné konflikty, zdravotní podrobnosti, finanční problémy nebo okolnosti úmrtí mohou patřit do soukromí.

Ptejte se sami sebe.

"Pomáhá tato informace pochopit jeho život?"

"Může její zveřejnění někomu ublížit?"

Ne všechno, co si chceme uchovat, musíme zároveň sdílet veřejně.

Když se rodina nemůže shodnout

K podobnému textu se někdy vyjadřuje překvapivě mnoho lidí.

Jeden chce přidat všechny pracovní úspěchy. Druhý je považuje za nepodstatné. Někdo trvá na fotografii z mládí. Jiný namítne, že tak si zesnulého skoro nikdo nepamatuje.

Pak přijde věta "On by si to takhle nepřál".

Tu obvykle pronese více lidí. Každý přitom myslí něco jiného.

Určete proto jednoho člověka, který bude text skládat. Ostatní mohou dodat vzpomínky, opravit fakta a upozornit na citlivá místa. Konečná podoba ale potřebuje jednoho správce.

Jinak vznikne dokument s desítkami poznámek a žádná z nich se nebude týkat chybějící čárky.

Nesnažte se rozhodnout, kdo zesnulého znal nejlépe. Taková soutěž nemá vítěze. Vracejte se raději k tomu, zda text odpovídá jeho životu a zda se v něm mohou poznat lidé, kteří ho měli rádi.

Co dělat, když žádná slova nepřicházejí

Někdy člověk otevře dokument, napíše jméno a dál nic.

Ne proto, že by neměl co říct. Spíš toho má v sobě příliš mnoho.

V takové chvíli bych se nesnažil psát správně. Napište dopis.

"Mami, pořád nevím, co o tobě napsat."

Pokračujte tím, co vám přichází na mysl. Co vám chybí. Co vás mrzí. Čemu se stále smějete. Co byste jí dnes chtěli říct.

Dopis nemusíte nikomu ukazovat. Možná zůstane jen pro vás. Mezi jeho větami ale často najdete něco, co později použijete ve vzpomínce.

Pomoci může také hlasová nahrávka. Vyprávějte, jako by vedle vás seděl někdo z rodiny. Telefon neřeší gramatiku ani pořadí odstavců.

Psaní může přijít potom.

A někdy nepřijde vůbec. I to je v pořádku. Jedna poctivá věta má větší cenu než stránka slov, která vám nejsou vlastní.

Jak vytvořit online memoár

Fotografie mohou zůstat v albu. Příběh lze vytisknout, vložit do rodinné kroniky nebo uchovat společně s dopisy a dokumenty.

Další možností je online memoár.

Na pietní platformě Memoáry můžete vytvořit vzpomínkový profil a doplnit do něj životní příběh, fotografie i důležité životní události. Profil může obsahovat informace o posledním rozloučení a lze jej sdílet s rodinou, přáteli a lidmi, kteří zesnulého znali. Ostatní mohou přidat vlastní vzpomínku nebo kondolenci.

Výhodou online prostoru je, že příběh nemusí vzniknout najednou.

Můžete začít jednou fotografií a několika odstavci. Později přidat další vzpomínku, opravit datum nebo doplnit příběh, který vám vyprávěl dávný přítel.

"Tohle jsem o něm vůbec nevěděl," řeknete si možná.

A právě tehdy memoár přestává být pouhým profilem. Začne spojovat části života, které byly do té doby rozptýlené mezi různými lidmi.

Původní fotografie a dokumenty si přesto ponechte. Digitální soubory ukládejte alespoň na dvě místa a domluvte se, kdo bude vzpomínkový profil nebo rodinný archiv dál spravovat.

Nespoléhejte na větu "To má někde sestřenice".

Sestřenice může mít nový telefon. Heslo, které všichni určitě znali, najednou nezná nikdo.

Začněte jednou skutečnou vzpomínkou

Nemusíte hned obsáhnout celý život.

Vyberte jednu fotografii. Napište, co se v ten den dělo. Kdo tam byl. Čemu jste se smáli. Co následovalo potom.

Nebo začněte větou, kterou stále slyšíte v hlavě.

"Nezapomeň zhasnout."

"Dej vědět, až dorazíš."

"V lednici máš polévku."

Možná nejsou vznešené. Ale co když právě v nich bylo všechno?

Péče. Starost. Zvyk. Láska, která se příliš nepředváděla, protože měla plné ruce práce s vařením, čekáním a kontrolou, zda jsme opravdu dorazili domů.

Takovou vzpomínku bych si chtěl uchovat.

Ne dokonale uhlazenou. Ne napsanou tak, aby se líbila všem.

Pravdivou.

Pro vytvoření vzpomínkového profilu, memoáru nebo smutečního oznámení můžete využít prostor českého startupu memoary.cz. Začněte fotografií, několika větami nebo vzpomínkou, která se vám vrací jako první. Zbytek nemusí vzniknout dnes.     

komerční sdělení