Povídka = Dneska ráno výměna
Valenta se chodíval koupat do Sázavy. Ráno. Studená mu nevadila. Jeho žena ještě spala, když sbíhal muldou plnou zažloutlého porostu.
Jitra u Pikovic jsou bez hrůz. Rosa na stéblech, mlha nad vodou, nikde človíčka. Svléknout a do vln. Pokaždé mu drkotaly zuby a nečekal, že by mu měly drkotat kvůli jiné entitě než chlad. Pokaždé pár temp a ponořil hlavu a vylezl; proběhl se po břehu, cvičil.
Já to tam znám. Obvykle si lehal na fajn flek skály. Vlevo písek, vpravo trávník a nejradši měl kámen horký z předchozího dne. Vždy ulehl tam. Osychal sám.
Jednoho dne to vše udělal po šestašedesáté a božím dopuštěním. Tu si všiml, že u vody neodpočívá sám. Na břehu chodil chlapeček. Pak se tam objevoval každý další den. Mohlo mu být pět a byl hezký, s velkýma očima. Bledý, ale patrné bylo, že není z Prahy. Nějak bylo patrné, že je z Pikovic.
Co tam ale vždycky dělal tak strašně brzy ráno? Valentovi to bylo záhadou.
"Hm," řekl si. "Asi vždycky uteče z domova, jako já." JAKO JÁ si opakoval, ale opakovat si to neměl.
"Asi zase," povídá šestého dne, co byli dva. "Zdrhl a šel se v neděli ráno projít k řece."
Valenta byl statečný muž. Jednou lovil tygra v Indii a jako Richard Halliburton si hrál pár týdnů na Robinsona na opuštěném ostrově. Jindy spal ve strašidelném zámku ve Skotsku a přežil děsivou noc v pokoji 33 hotelu v Braxingtonu, kde předtím jeden důstojný vikář rozpáral čtyři ženy. Valenta se nikdy v životě nebál a měl sílu jako býk. Slušně boxoval a střílel z pistole lépe než Pobožný střelec. Přesto ho mělo potkat tetelení se.
Napřed si chlapečka nevšímal. Po anglicku! Hoch mu nevadil. "Ať si spratek chodí. Co mi do něj?" Ale kdo ví, jeho rodiče mohou být padlí. Na hlavu. Vědí, že je tu? Měli by mít víc rozumu a nepouštět kluka brzy ráno k vodě. Vždyť tu - kromě mě - není nikdy ani živáčka. Nebylo by divu, kdyby se kluk ztratil nebo utopil.
O tom Valenta přemýšlel a chlapeček, jak se mu aspoň zdálo, snad byl moudřejší než leckterý dospělý. S klidem Brita se vždy procházel po břehu, švihal takovým proutkem a dělal, že neumí zdravit a Valentu nevidí. A pokud naháče vidí, tak mu nevadí. Asi za týden si na sebe zvykli. Ale někdy později hocha nemohl najít. Seběhl od chaty zase muldou a naschvál se loudal nepoužívanou pěšinou u řeky. Bylo nekonečně brzy. Brzy byl celý od rosy. Chlapec nikde. Valenta odmalička trpěl nespavostí a nedoslýchal a došel ve strašném tichu až na konec pěšiny a najednou zakopl o pomníček ukrytý v listí. Vedle ležela lopatička. A kluk.
Ne, kluk tam naštěstí neležel. Valentovi projel do morku mráz. Otočil se, rychle se vracel, opatrně se po chlapci díval, prohlédl jako šílený mnohé keře, vysokou trávu. Jako nějaký pedofil tím způsobem slídil po břehu a díval se pomalu i pod kameny. Nakukoval za stromy. Kdo ví, proč se mu zdálo, že se zcvokne. Malý soused to pondělí nikde nebyl. Asi dneska nepřijde, řekl si Edvard Valenta. Asi zaspal. Je dítě, nepustili ho. Ale jsou prázdniny, nemůže být ve škole. Pro boha živého, proč vám to povídám a proč Valenta řekl "už nikdy nepřijde" a proč pocítil úlevu? "Asi mu toulání zatrhli!" Vysvlékl se do naha. Skočil do vody. Plaval od břehu… a zařval.
Na kameni, jakoby by nic, seděl chlapec. Daleko od břehu, přesto klidně. Nedíval se na Valentu, švihal prutem do vody a kapku se usmíval. Měl divný úsměv a jako by Valentovi říkal:
"NIKDY nezaspím." A Valenta? Slyšel to celý zbylý den. "Já - NIKDY - nezaspím. Můžu přijít KDYKOLI a třeba ještě dřív než ty!"
Další den se Edvard Valenta trochu vzpamatoval. Jako obvykle se vykoupal, jako obvykle se proběhl, zahřál. Až byl úplně teplý. Lehl si na sluníčko. Dlouho se vyhříval a dělal, že chlapečka nevidí. "Co je mi ostatně po tobě, kluku pitomá pikovická. Mně je to fuk, zda se tu ráno promenáduješ nebo ne." Ale občas se po malé bytosti po očku přece podíval.
Hoch se tvářil, jako by Valentu neviděl a jako by se ptal: "Copak jsem tu pro tebe? Ne. Sem chodím, kdy chci, a jen proto, že mě to baví, a po tobě, ČOVEČE, mi nic není." Ale občas po Valentovi přece mrkl; a když bývalý cestovatel oschl a došel k šatům a pomalu se oblékal, schválně se nedíval, co kluk dělá, a stejně věděl, že je tu, a chlapec seděl na kameni a pozoroval Valentu rybíma očima.
Potom se Valenta vracel pěšinou po břehu domů a k rodině, ale strašně sebou škubl.
Hoch stál před ním. Na kraji srázu nad řekou. Švihal prutem. Valenta byl chvíli jako paralyzován. Pak prostě odcházel. "Koupal jsem se přece v plavkách, nikdo nic nemůže říct." Hoch se nepřestával dívat za ním.
Vtom se Valenta otočil. Chlapec sebou trhl. On neměl rád, když ho někdo přistihl, že se za člověkem dlouze dívá.
Den za dnem přicházela rána a Valenta zvolna přestal mít strach.
Mezi tygry to bylo tenkrát horší. Nakonec se na tu chvíli u Sázavy vždycky těšil. I na JEJICH MALOU HRU. To zvláštní schovávání. Napětí, až prcka zase objeví jako bledého trpaslíka či Pana daleko v trávě, tak strašně daleko. Anebo blízko. Hned za kamenem! Valenta se začal těšit na strašlivou, tichou hru kluka s dospělým mužským; ale kdyby tenkrát věděl, co se stane, řval by. Řval by! Já jsem podepsal papíry, že tohle nenapíšu, nebo budu ukončen, ale sem to píši.
Zatím to bylo legrační, protože spolu nikdy nemluvili. A protože někdy dalo Valentovi dost velkou práci hocha vůbec najít. Míjely dny, kdy mlha zůstávala viset nad vodou, a to se hoch Valentovi nechtěl ani málo ukázat. Jindy byl tak dokonale ukrytý, že už si Edvard myslel: "Nepřišel." Ale to se stávalo jen tehdy, když ho Valenta den předtím urazil. Když se třeba při odchodu rychle ohlédl a přistihl hocha, jak se dívá. PROTOŽE TO CHLAPEČEK OPRAVDU NEMĚL RÁD.
Jednou ho zase neviděl celé ráno. "Tím líp!" řekl. Svlékl se do plavek, vykoupal se a proběhl a zacvičil si; a kluk nikde. Pořád fuč. Tak si Valenta lehl na svou teplou skálu a slunil se a po očku sledoval, kde se malísek asi schoval. A ten den si nakonec s úlevou řekl, že rodiče dítě konečně nepustili do nebezpečných končin. Ale šel domů nějak smutně. Celé ráno se mu zdálo nějak pokažené. Ráno starce bez radosti. I celý den už takový bezradostný zůstal, a to jen proto, že Valenta prve ležel na břehu sám. Bez hocha. A to jen proto, že se neviděli. Nezahráli si spolu. Nedošlo na další partii zvláštní hry beze slov. I příští den odcházel skoro zlomený. Tu... Kluka uviděl. Náhodou? Seděl na nízko rostlé větvi a klátil nohama a větve pod ním vlastně skoro nebylo, a tak kluk zdánlivě VISEL VE VZDUCHU; ale nohama klátil. Schválně. Určitě schválně, aby si ho Edvard všiml. A zase se divně usmíval. Až jako by se s Valentou chtěl konečně dát do řeči. Končilo léto.
Valentova rodina se vracela do Prahy. Valenta četl Starce a moře. Nastal poslední den a Edvard vstal dřív než kdykoli jindy. Už většinu noci nespal. Sluch měl ještě zastřenější než obyčejně, ale vyšel ven. "V Praze musím do nemocnice!!!" pochopil, ale teď sbíhal muldou. Zvláštní! Až toho dne si všiml několika hrobečků u křoví nalevo. K Sázavě dorazil v neuvěřitelném napětí. U řeky nebyl toho dne nikdo. Nikoho nenašel ani za kameny, ani ve vysoké trávě, a to se travou prodíral opravdu strašně daleko. "Ale ty se ukážeš!" pomyslil si Valenta. "Jako ryba!" Musíš! Ty se ukážeš. Potom se vykoupal. A udělal jednu strašnou věc, kterou pro pána Boha a Krista živého neměl nikdy udělat. Vykoupal se opatrně bez plavek. Ostatně to tam tak kdysi dělával často. Oblékl se a běh a cvičení a slunění se na skále a jen ten klouček pořád nikde. Že by už nikdy nepřišel? Valentovi bylo nekonečně smutno. Musí zajít i na psychiatrii. Vytáhl z kapsy kalhot noviny a mechanicky se chtěl dát do čtení o nekonečném zabíjení, když dočista ustrnul. Jako šílený zůstal zírat na obrovský titulek. Na novinách bylo žlutě napsáno: DNESKA RÁNO VÝMĚNA. Znamení. Složil denní tisk. Ještě stále viděl ten obrázek a pod tím nápis. "Kriste! Já budu muset jít v Praze do nemocnice." Protože na obrázku byl ten chlapeček! Já vám to neměl povídat. On byl ten kluk v krvavých novinách - a smál se! On se Valentovi od ucha k uchu smál a smál. Cestovatel vyskočil a najednou šlapal po těch novinách. Vůbec nic, nic už neslyšel. Hluchota je osamělá. I smrt. A dole u Sázavy toho rána navždycky ohluchl. Strčil si prsty do uší a vytáhl je plné krve. Slyšel přesto, navzdory tomu:
"DNESKA RÁNO VÝMĚNA!" DNESKA RÁNO VÝMĚNA! DNESKA RÁNO! DNESKA! DNESKA! DNES.
Tancoval tam jako bosorka. Zlé věci se dějí i dobrým lidem. Dějí se pořád. Lidé o tom nechtějí nic slyšet. Byl celý od krve, až se zhroutil na teplou skálu a ležel; ale chtěl se přece sebrat a utíkat a utíkat a utíkat… Tu div leknutím nevykvikl. Sotva dva kroky od něj stál chlapec. Jak jen se mohl tak potichu přiblížit? Čert ví. Musel po špičkách. Pomalu. Jako zlá smrt. A teď tu stál před Edvardem Valentou a divná věc byla to, že tentokrát neutekl. Ani nesklopil oči. Jen se díval na Edvarda velikýma očima. Najednou z očí začala vystupovat vlhkost, jakou někdy mívají okolo zornic plachá lesní zvířata jako třeba srny. Jenom se na sebe dívali. Dlouho. Bez řečí. A potom ten chlapec řekl: "Pane. Když já bych si s váma tak rád hrál!" To jediné vyslovil za čtrnáct dní.
Jenže Valenta nebyl hravý, to za prvé, a stejně pouze vrtěl hlavou ze strany na stranu; jen vrtěl tou krvavou, hluchou hlavou. A přece chlapci zničehonic odpověděl. Řekl:
"Omyl!" Po pauze dodal: "Dneska ráno výměna!" A potom se zhroutil.
"Miláčku, kde ses tu vzal!" křičela ještě toho rána pikovická maminka a objímala právě toho chlapce, kterého už tak dlouho považovali za utopeného a odplaveného do moře snad; ale Edvarda Valentu neobjímal nikoho. Jeho tělo spočívalo na teplé skále hluše, tiše. Jeho duše začínala nanovo a jinde. I tak to chodí.
Ivo Fencl
Foto: zdroj ChatGPT