Jak se tvoří Duchomorna

Na podzim 2025 vyšla v nakladatelství Golden Dog antologie Duchomorna, která je zaměřena na příběhy o černé magii a strašidlech v české literatuře 19. století. Je to už čtvrtý svazek z bezejmenné série antologií. 

Proč bezejmenné, říkáte si.

Když jsme s Honzou Vojtíškem vytvářeli první svazek – antologii temných balad Umrlčí věnec, netušili jsme ještě, jak bude kniha přijata čtenáři, a proto jsme ještě neplánovali celou edici. Ale dvorní grafik Golden Dogu Michal Březina už leccos předvídal, a tak vytvořil univerzální obálku, u níž se mění jen titulky a barva písma. Podle motivu hrubé tkaniny ji Ondřej Kocáb neoficiálně a velmi trefně nazval "Rubáš".

Protože se Umrlčímu věnci dostalo příznivého přijetí a mně zbylo velké množství nalezených textů, a to nejen veršovaných, vznikl projekt ucelené řady antologií, která by představila českou strašidelnou literaturu 19. století. Dlouhá léta jsme se tvářili, že horor do české literatury nepatří, že tu nemá žádnou tradici. Už esejistická kniha Martina Jirouška Černý bod (2015) však ukázala pravý opak. Spíš jen doba reálného socialismu dokázala (až na málo četné výjimky) tento žánr dočasně vymazat z obecného povědomí.

Antologie nakladatelství Golden Dog jsou primárně určeny pro fanoušky hororu, neobsahují proto poznámkový aparát, ale vždy přinášejí zdroj toho kterého dobového textu. Nechybí obecněji koncipované úvody do dané problematiky, ani medailonky jednotlivých tvůrců.

Mým cílem je připomenout co největší okruh autorů: od známých až po zcela zapomenuté, od tvůrců, kteří se věnovali strašidelným příběhům okrajově, až po žánrové specialisty.

Zároveň bych chtěl představit co nejširší přehled textů: od vybroušených balad až po černohumorné veršovánky, od umělecky náročných próz až po lidovou četbu, od zcela vážných textů až po parodie. Beru tuhle práci také jako hold spisovatelům, kteří by jinak byli nejspíš odsouzeni k úplnému zapomenutí.

Žánrově se jedná o pohádky, pověsti, povídky, novely, romaneta, romány, parodie, texty z knížek lidového čtení (obvykle s protipověrečnou výchovnou tendencí), národopisné studie o mytologických bytostech, cestopisy, ale také o senzační děsivé zprávy z novin.

Střídám vždycky antologii básnickou a prozaickou. Strašidelné balady (vlastně i veršované pověsti a děsivé pohádky) obsahuje Umrlčí věnec a Paní Smrt, prózu pak
V říši mrtvých a Duchomorna. Od Duchomorny budou prozaické antologie tematicky zaměřeny, zatímco V říši mrtvých byla takovým úvodním svazkem, který představil bohatství subžánrů proto-hororů 19. století.

U první básnické antologie jsem prošel velkolepý Lexikon české literatury a vypsal si, který autor psal žánr balady, pak jsem hledal jejich básnické sbírky na digitální knihovně Kramerius, v nejrůznějších knihovnách a v antikvariátech. A začal jsem procházet dobové literární časopisy a další periodika, také dobové kalendáře. Tam jsem nalezl spoustu zajímavých textů, i prózu, takže mám dostatečnou zásobu na celou řadu antologií. A hledám dál.

Pak se vždy snažím ztotožnit nalezené autory. Někdy to je docela hračka, najdu je v už zmíněném Lexikonu české literatury nebo přes nejrůznější další zdroje: literární příručky nebo internetové databáze (například Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky), zveřejněné archivní pomůcky (třeba Památníku národního písemnictví), případně přes medailonky k výročím daných spisovatelů nebo přes jejich nekrology. Ovšem někdy se zaseknu na textu podepsaném šifrou nebo pseudonymem. Některé jsou uvedeny ve výše popsaných zdrojích, některé třeba chybí a daný autor je použil jen výjimečně. 

To se mi stalo třeba u autora podepsaného Rud. Jar. Filipenský. Jeho povídku z mučírny na Špilberku jsem moc chtěl zařadit do antologie V říši mrtvých, ale pořád jsem netušil, o koho se jedná. Pak jsem úplnou náhodou zjistil, že vybraný text už o rok dřív vydal i pod svým vlastním jménem kdysi známý a plodný spisovatel Rudolf Jaroslav Kronbauer (1864-1915). Takových případů však bylo víc. Některé se podařilo pracně rozluštit, přesto však (zatím) zůstala řada pomníčků (pseudonymů, šifer i úplně neznámých autorů), k nimž se čas od času vracím a snažím se je identifikovat.

Jinak také pátrám po knihách i na nabídkách online antikvariátů. Občas jsem nějaký titul koupil a nevybral z něj nic, obsah byl jiný, než sliboval název, podtitul nebo anotace. Některé zajímavé knihy jsem nalezl i v nádražních knihobudkách.

Od mnohých děl existují různé verze, často se liší původní časopisecké vydání od konečného knižního. Většinou dávám přednost verzi původnější, nebo zajímavější. U děl už někdy publikovaných v novodobých antologiích pak (pokud to jde) vybírám tu méně známou nebo dosud nově nevydanou variantu.

Stejný postup jako při sestavování antologií pro Golden Dog volím i pro výbory autorů temné literatury přelomu 19. a 20. století, které vycházejí v nakladatelství Carcosa v edici Temnosti (zatím poslední vydaný svazek je Karnyfel od Jiřího Sumína).

Sestavování antologií a výborů z české literatury 19. a počátku 20. století mě hodně baví, je to napínavé pátrání, které se podobá dobré detektivce. Podle ohlasů vidím, že o historii českého hororu má zájem dost fajnšmekrů mezi žánrovými fanoušky. Samozřejmě to není literatura pro každého. Složitá souvětí, zastaralé tvary slov, pomalejší děj, dlouhé popisné pasáže, to vše může pro mnohého znamenat komplikaci. 

Přesně tohle však na druhé straně představuje i bonus: literární jazyk, který tehdy mohl čtenářům připadat běžný a třeba i nezajímavý, dnes působí mnohem vznešeněji a básnivěji než tehdy a přináší osobitý otisk oněch dávno zmizelých dob.

Petr Boček 

Bonus: jedna povídka, která se už do Duchomorny nevešla. Pojednává o lesním démonovi, jehož autor už v titulu pojmenovává "Zelený mládenec". Podobných bytostí, jakýchsi lesních bůžků (proto zelená barva), se v mytologii i v pověstech různých národů vyskytuje značné množství.

Zelený mládenec

(Z lesních fantazií)

Je krásné, červnové jitro. Rosa na stromech dosud nevyschla, i tráva je vlhká.

Vše třpytí se a leskne, listí mladého doubí i pavučiny, jež obepřádají jednotlivé vrcholky stromů. Na bílé stezce v písku vyhřívá se zelená ještěřice. Mhouří chytrá svá očka.

Pojednou vztyčí špičatou svou hlavu, lenivým obratem se pohne a kvapem ujíždí do habrového trsu, kde je bezpečna.

Zaslechla lidské kročeje.

Na nízkém doubku sedící pěnice popolétla o jeden, dva stromky dále a z plna hrdla švitoří a pěje. Dívka s košem, jež přichází lesní cestou, jí nevyruší.

Jak lahodný jest vzduch!

Svěží vánek chladí uhřátá líce a sytá vůně doubravy: dech květů, konvalinek, trávy a mladého listí mocí lehá na prsa. Zdá se, jako by proud nového života vléval se do těla, do duše ...

Jak to příjemno, nachýlit se k zemi a plnit koš travou, bez obtíže nažatou! Jak pěkně se při tom přemýšlí, jak sladce vzpomíná! Ký div, že děvčata odjakživa ráda chodí do lesa na trávu! Že nevšímají si varující písně:

"Nechoď do háječku,
nechoď na travičku …!"

Čeho se také báti? Snad starého bručivého hajného, nebo – mladého myslivce?

Sotva!

Aspoň Tonča se nebojí! Vykračuje si sebevědomě, ba směle. Bez rozpaků vniká do zeleného mlází a klestí si cestu rukou i srpem, až našla příhodné místo.

Koš pohodila stranou, poklekla a již přetíná bujnou travičku, zvolna, hrst za hrstí.

K čemu chvátat? Časem se opírá o srp a hledí před sebe. Ze strachu?

Ne!

Ať si jen přijde nějaký ten myslivec a pohrozí! Však brzy obrátí! Podívala by se mu do očí – směle – hrdě!

Hlava by mu šla kolem. Poznal by moc dvou černých očí. Přísná jeho ústa ponížila by se k pěkné prosbě, k toužebnému povzdechu – ona však, kdyby klekl před ní a prosil ji o lásku – odvětila by mu chladně, podráždila by jej ...

Bůh ví, na co vše Tonča myslí!

Konečně jest koš naplněn. Srp zabodla do trávy, přikryla ještě jednou vrstvou a pak pomocí tenkého provázku vše křížem utáhla.

Vrací se k domovu. Slunce stojí již značně vysoko, plnou silou lehajíc do zelených strání. Listí nabývá zlatého lesku, vzduch chví se jako duhové, průhledné moře, lehce zčeřené. Motýl otakárek plove nad tímto mořem jako žlutavá plachta na míli vzdálená. Odkudsi z výše nese se poštolka.

Chvilku visí nad pasekou jako ohnivý, rudý bod, jako krůpěj, jež vzrostši pojednou klesá k zemi … Z vysokých dubů volají na sebe vlhy.

Tonča byla dnes divně veselá. Cítila se tak volnou, tak nespoutanou! Zapěla by, zajásala! Vzpomněla si náhodou na Tomše ze vsi, hezkého takto hocha, který již po celý rok za ní vzdychal, ale ona ho jako ty ostatní – "sprosté, neotesané" nenáviděla.

Ubožák!

Propukla v hlasitý smích. Smích ten nesl se po lesích. Zněl zprvu jako i perlivý smích hrdličky, potom jako vzdálený chichot racka, pak už odumíraje, jako tlumený chechtot skoro příšerně.

Nešla dnes stezičkou ku vsi – zacházela si naschvál o hodný kus.

Prošla celou doubravou, na to poskakujíc ze stráně chvátala dolů, do vysoké jedliny. Snad myslila, že se cestou podívá, rostou-li smrže.

Stanula na pokraji hlubokého úvozu.

Několik kroků odtud, za úvozem vypínala se ohromná, stoletá jedle, v jejíž kůře pod závojem pavučin visel obraz boží rodičky.

Tonča postavila koš k jedli a zašla o málo hloub.

Byla tam studánka.

Kolem rostly ostružiny a kapraď a z jedné strany odtékala voda. Plynula malým potůčkem porostlým sítím a travou. Zelené a modro vážky kmitaly se nad studánkou, poletujíce z výsluní na výsluní.

Voda ve studánce byla průhledná. Jediný černý mlok s ohnivým bříškem vinul se uprostřed křišťálové tůně, jejíž povrch rovnal se modravé zrcadlině.

Pokraj tvořilo několik velikých kamenů, na nichž rostl mech a drobná travička. Na jeden z těchto kamenů usedla Tonča. Uvolnila šátek na hlavě, sundala jej a hodila na vyčnívající trn, poté nahnula se k vodě. Chtěla se ochladit, napít.

Zarazila se však – sama sebou se překvapila … Z vody hleděla na ni jemná, spanilá tvář v rámci černého vlasu, smály se na ni dvě černé, zářící oči a drobné, červené rtíky. Modrá, lesknoucí se vážka, upokojená nehybností postavy, třepotala se nad hlavou a usedla zlehka do černé kadeře...

Není to obraz víly, učiněné rusalky? Kde je princ, který unesen tou krásou k nohoum by jí klesl? O, že je z prosté vesnice, ne z pyšného zámku!

Chtěla povstat – div však do vody nepadla, jak se lekla! Hle, druhá jakási podoba ve vodě!

Obrátila se.

Nějaký myslivec! Zelený od hlavy k patě. Zelený klobouk s pérem pokrývá hlavu, zelená kamizola přiléhá k štíhlé, vysoké postavě, i spodky jsou zelené a lovecké boty zeleně se lesknou.

I jeho zrak – hluboký, temný – zdá se sálati zelené plameny. Pěkná tvář úlisně se usmívá, ruka v zelené rukavici hladí měkký, mladistvý vous, černý a lesklý. Pravice opírá se o skvostně vykládanou pušku.

Děvče neví, kde stojí. Krev žene se jí do tváře, dech se jí tají …

Švarný lovec však vybavuje dívku z rozpaků. Omlouvá se dvorně a diví sličnému zjevu.

Druhý Oldřich kníže!

Tonča nabývá zase smyslů. Myšlénka, že snad vyplní se její sny a tajná přání, pustila kořeny do ctižádostivé duše …

Opojná jakási závrať ji chvátí. Neodtahuje ručku smělému panici, aniž se brání, když pravicí ji vine kolem pasu.

Naslouchá zmatena jemným řečem a svoluje, když nabídnul jí průvod až ku vsi.

Na pokraji lesa stanul a stisknuv jí tenký zlatý kroužek do ruky vracel se nazpět.

Zmámena přišla domů, jen tolik si pamatujíc, že slíbila cestou tanec – tanec o příští pouti.

***

Nadešla pouť. Ves plna hudby a zpěvu. Hospodu jako by nabil. Vše tančí a výská a co netančí pije a zpívá.

Dva mladí lidé ani netančí ani nezpívají.

Rychtářův Tomeš stojí u nálevu a hltá sklenku za sklenkou.

Tonča sedí v koutě u dveří a hoří nedočkavostí …

Vzala na sebe to nejlepší. Bílé šaty kvítkované z pravého hedvábí a do hlavy, do černého vlasu vetkala bílou růži. To nejskvostnější však má na levé ruce: prsten, jemuž není rovno! Divný to prsten v podobě svinutého hádka se zeleným, průsvitným kamínkem na místě očí!

Tonča co chvilku hledí na prsten a vzdychá. Družky cosi šeptají a hoši jednou dvakráte odbyti, měří ji pohrdavým zrakem.

Přijde-li on, kterak zežloutnou závistí! Pomstí se jim!

Již tu skoro půlnoc.

V tom – hle – ve dveřích vysoká, štíhlá postava!

Toť on! Zelený od hlavy k patě, krásný jako princ. Konečně!

Blíží se s dvornou úklonou a podává jí rámě. Zdá se jí, že tanečníci ustupují do pozadí, že tvoří uctivý kruh žasnouce a žloutnouce závistí. – Znějí klarinety a housle, znějí basy a rohy. Hudba šumí a jásá a lehce, jako víla vznáší se Tonča po boku švarného lovce. Tanec stává se čím dále živější, ohnivější. Tonča cítí horký dech myslivcův, cítí žeh zelenavých jeho očí, jež čím dále, tím hlouběji vpíjejí se do zraků jejích …

Ramena jeho svírají ji úže a úže, ne něžně víc, ne ohnivě – již skoro jako železné kleště …

Jímá ji pojednou úzkost, pozoruje, kterak ubývá jí dechu, hlava jde jí kolem … Světlo a tma zelené a ohnivé představy víří jí před očima – tanečníci i sál, hudba i zpěv – vše mizí v neurčitém víru a šumu …

Divoký výraz jeho očí ji vzruší – chce se vymknout z děsného objetí – vzkřikne – a – klesne k zemi …

Položili ji na lavici a křísili – marně! Byla mrtva.

Rychtářů Tomeš stál u ní jako sloup. Nemluvil, jenom strnule se díval. Ležela před ním jako z mramoru, černé oči v tupém lesku hleděly ke stropu, v havraním vlase měla nalomenou u stonku růži …

Jenom prsten jaksi živě hořel na malém prstu a smaragdové oko svítilo zlomyslně …

Povídali ledacos. Seděla prý u dveří, pojednou prý šla doprostřed sálu a s výkřikem klesla k zemi.

Povídali o trestu božím za velikou pýchu – na "zeleného mládence" však, jejž nespatří nikdo, vyjma člověka zrozeného v den sv. Jana Křtitele, ovšem nepřišli.

Starý Kabeš, kořínkář, však záhy přišel tomu na kloub a mé babičce to pověděl.

(Národní listy, 1887)

O autorovi:

Jan Seidl

(16. 1. 1864 Praha – 14. 4. 1916 Praha)

Vystudoval gymnázium v Praze a vyšší lesnické učiliště v Bělé pod Bezdězem. Poté pracoval jako lesní adjunkt na Křivoklátě a poté jako lesník na Šumavě. V roce 1896 se vrátil do Prahy. Psal do nejrůznějších periodik (Květy, Národní listy, Národní politika), některá i založil nebo redigoval (Listy lesnické, Listy lovecké, Hloupý Honza, Příroda, Myslivec, Pondělní listy …). Jeho drobné prózy, sdružované do tematických souborů (Z loveckých črt, Obrázky z přírody …), i jeho knižní povídkové soubory Z lesních stínů (1891), Od jara do zimy (1903) nebo Z české přírody (1903) jsou spjaty s jeho profesním zájmem o lesní faunu a flóru, zachycují osudy lesníků, myslivců, pytláků a tuláků. Dokonce býval nazýván českým Turgeněvem podle autora legendárních Lovcových zápisků (1856). Některé ze Seidlových povídek (zahrnuté do cyklu Z lesních fantazií) vyprávějí i o lesních démonech z pověstí a pověr, například Zelený mládenec (Národní listy, 1887), Stín? (národní listy, 1888) nebo Černý fořt (Národní listy, 1888). Konec života Jana Seidla byl tragický: od roku 1911 trvale pobýval v pražském ústavu pro choromyslné, údajně pro náboženskou psychózu, která se u něj projevovala už od počátku století. O duševní zdraví ho připravilo zejména enormní pracovní nasazení.   

TZ